Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Naposled

16. 11. 2013

1049

Autor

Petr333

Byly dva dny po vánocích. Stáli jsme na zasněženým nádraží

a já vedl dvouletýho Kubíka za ruku a vracel ho "domů" k mámě

(tak jak to nařídil soud).

Tyhle chvíle jsem neměl rád, protože na ně nikdy nejsi dost připravenej.

"Ještě pusu.....tady máš broučku," (dávám mu do ruky jeho oblíbenou hračku).

Podám bejvalce tašku s dárkama, pár zdvořilostních slov

jakože je všechno v pořádku..jenže není.

Kubík pláče až se zalyká (nechápe, že zase odcházím)

za ty dva mésíce co jsem se odstěhoval pryč si ještě nezvykl.

Musím se otočit a jít, nebo budu taky "bulet".

"Tak čau...za čtrnáct dní...ti zavolám,"

říkám a hlas se mi chvěje,

když v tom za zádama uslyším: "NECHÁPU PROČ SI HO FURT BEREŠ!

Stejně není tvůj, akorát mu blbneš hlavu!"...."Slyšíš?"

"NEMYSLI SI ,ŽE TI HO BUDU JEN TAK DÁVAT!,"

křičela za mnou jeho máma a znělo to skoro, jako salvy z kulometu.

NAŠTĚSTÍ....už je tady vlak. Neotáčím se...neříkám nic...jen rychle nastupuju.

Po deseti letech života s "M", jsem to dopracoval až sem

na tohle debilní nádraží. Mám vztek. Cítím beznaděj

a takovou bolest, že mi snad pukne srdce.

Tak nakonec ani Kubík není můj. Z kamaráda se vyklubal milenec

a z milence Kubíkův biologickej táta

(bilancuju cestou domů posledních pár měsíců),co jsem tedy JÁ?

Jen nějaký outsider dobrej leda tak na placení dočasnejch alimentů,

nežli o otcovství rozhodne soud.

Těžký rozhodnutí, jsou v životě nakonec ohromně snadný, v momentě,

kdy se pro něco rozhodneš. Je to jako, když zhasneš žárovku.

Světlo a tma.Nic mezi tím.

Mám ho opravdu rád, ale na tohle, už přestávám mít sílu.

A tak sbírám odvahu... přestat JEHO i SEBE trápit.

Sbírám odvahu...přestat si ho brát.

Sbírám odvahu a doufám,že život "nějak" půjde dál i BEZ NĚHO.

A i když to teď tak nevypadá doufám, že čas snad zahojí i rány,

který mi dneska trhají srdce na milion střepů.

Odjíždím.

A jsem už docela rozhodnutý, že dneska

to bylo doopravdy

NAPOSLEDY.

14 názorů

já jsem šťastná, že jsem matka, žena a moji klucí jsou moji a vnuk je mi podobnej a má bílej pramen ve vlasech ... ten dědíme... prostě jsem šťastná... a vůbec si neumím tohle představit nebo spíš ani nechci, protože mě z toho bolí mý infarktový srdce

je lepší když maj děti otců víc, tohle výše je největší hnus světa

Lnice

08. 10. 2015

Dát tip

je mi to moc líto, jako máma brečím. Já myslím, že by sis ho měl brát, není to o tom, že není biologicky tvůj , ale o tom, že si s ním byl od jeho narození, to mezi vámi udělá tu nejpevnější vazbu, taková je evoluce.. (kde byl jeho biol. o.?)a z té básně je jasné, že ho miluješ a on tebe, budeš mu chybět, když ho opustíš...