DŽARDA A FAZOLE

Máti mu už dlouho vyčítala, že nic nedělá. Nepracuje. A neuklízí. Snad jen ten křeček a tramvaje. Džarda se bránil invalidním důchodem, ale máti se tentokrát nechytala.

„Víš co lidi dělaj, když nic nedělaj? Pomáhají ostatním lidem!“

Džarda se zamyslel. Občas přece pomohl. Třeba babičce do tramvaje. Nebo z tramvaje. Nebo s nákupem. Nestačí to?

Máti ho přinutila se zapsat do Potravinové Banky jako dobrovolník.

„Budete vážit fazole,“poručil mu muž v modrém obleku.

Džarda vážil. Nabíral fazole z obrovskách pytlů a plnil plastikové pytlíky na zip zhruba půl kilem fazolí. Po třech hodinách práce se konečně převlékl ze zaprášených tepláků.

„Já mám takovej dobrej pocit, takovej jako hřejivej,“ vykřikovala v kantýně platinová blondýna v kamaších.

„No, nemá každej na Volvo, že jo,“přidala se její kamarádka.

„Voni budou vděčný za ty fazole a my jsme tady udělali fest dobrej skutek.“

Džarda si zazipoval bundu a vyrazil na zastávku tramvaje.

V noci mu to ale nedalo. Vydal se tramvají směrem k Potravinové Bance. Nevěděl proč. Ty fazole mu nedaly spát. Pomalu se přiblížil k budově a nahlédl okénkem do skladu s fazolemi. Několik zaměstnanců v modrých kombinézách otevíralo malé igelitové pytlíky a sypalo fazole zpět do původních pytlů.