Chytrýmuž

Ve dne herec, v noci Chytrýmuž.

   Letím, nebo chcete-li, padám z posledního, čtyřiapadesátého patra budovy Národní svornosti, šestnácté nejvyšší stavby ústecké periferie.

 

   Jmenuji se Jeremiáš Bílý a jsem chytrým mužem a také nejlepším hercem světa. Ano, já jsem ten, o němž se všude píše, ten, co dokáže sám odehrát Shakespearův dramat Romeo a Julie, aniž by použil cokoliv jiného než pravé a levé obočí. I tak to zvládnu lépe než ansámble Teatra di Roma. Snad proto mi pražský distributor mobilních služeb, pan Miloslav Zatloukal, nabídl deset miliónů korun, pokud jemu a jeho dvěma potenciálním obchodním partnerům předvedu své umění.

 

   Jejich setkání se týkalo obchodního záměru, který měl otočit hrozivě padající křivku zisku, vlastně nyní už křivku totálního průseru. Totiž pan Zatloukal telefony dovážel z Číny, kde základní jednotkou množství je tisíc, což byznysmen tentokrát jaksi opomněl. Objednal tisíc jednotek, tedy milion přístrojů. Hrozil mu krach, a jak už to v případě obchodování s východem bývá, i smrt.

   A tak se pokusil o poslední zoufalý čin. Prodal všechny mercedesy, manželčiny kozačky a okradl své zaměstnance, aby mohl pro potencionální partnery a jejich ochranky uspořádat večírek. Zlínský boss Bohuslav Fukárek i košický Peter Paulech si užili nejkřehčích mas, nejvybranějších vín, nejluxusnějších šlapek, tudíž Zatloukalovi, výměnou za třetinový podíl na zisku, nabídli svá území. Pan Zatloukal věřil, že je zachráněn, a aby se ještě více Fukárkovi a Paulechovi zavděčil, odhalil zlatý hřeb večera. Mě.

 

 

   Zprvu se zdálo, že půjde o běžné, rutinní vystoupení (obočí hrálo Macbetha) a ačkoli výkon nijak nevybočoval z mého dlouhodobého průměru, ve srovnání s jinými herci zůstával nejlepším na světě.

 

  „Bravo! Bravo! Bravisimo!“ řvali byznysmeni nadšením, dokonce i jejich osobní strážci se přidali opatrným potleskem. Představení skončilo, podpisy rozdány, šťastný pan Zatloukal mi vyplatil slíbenou odměnu a nabídl místo u stolu. Přijal jsem obojí.

 

   Nahé barmanky rozlévaly šampíčko, čtyři muži v čtyřiapadesátém patře mrakodrapu Národní svornosti se dobře bavili. Nálada zrála. Zrála tak moc, až uzrála do bodu, kdy jsme si měli podat ruce, rozloučit se a nasednout do vrtulníků. Neudělali jsme to, a tak přezrála a nakonec i shnila…

 

  „Největší ptáky mají Češi!“ pochlubil se náhle pan Zatloukal, a aby své tvrzení dokázal, svlékl si kalhoty a praštil penisem o stůl.

  „Nesmysl!“ vyštěkl Fukárek. „Největší mají Moravané!“ Rozepnul si poklopec, a z něj se vyvalila stočená hadice obřích rozměrů. Mlaskla přes sotva poloviční chloubu pana Zatloukala, jenž naprosto šokovaný pronesl cosi o sviních. Pak chytil Fukárka pod krkem a v ten samý moment také všichni tři osobní strážci sáhli po pistolích. Sledovali své pány, čekali na povolení k palbě.

  „Čo to tu hovoríte za hlúposti?!“ nechápal pan Paulech. „Každý predsa vie, že najväčšie kokoty majú Slováci!“ zvolal přesvědčeně, načež nelidským arcikyjem přerazil desku jídelního stolu a osobní strážci rozstříleli své pány na cucky, pokrčili rameny a zabili i servírky s barmanem.

 

  „Ale pánové, já jsem Jeremiáš Bílý,“ řekl jsem, když hlavně mířily na mě. Jenže hromotlukové zase pokrčili rameny, proto jsem popadl kufřík s deseti miliony a vyskočil z okna.

 

   Letím, nebo chcete-li, padám z posledního, čtyřiapadesátého patra budovy Národní svornosti, šestnácté nejvyšší stavby ústecké periferie.

 

    Když se řítíte z výšky sto padesáti metrů, k přežití musíte být chytří, a to já rozhodně jsem. Vlastně vedu dvojí život, což jsem prozatím nezmínil. Ve dne herec, v noci „Chytrýmuž,“ co svou napřirozenou inteligencí řeší problémy, se kterými si obyčejní lidé neví rady. Tak jako je například tento volný pád.

 

   Chytrýmužův návod, jak přežít pád z velké výšky:

 

1.)     Nasměrovat nohy kolmo k zemi, chodidla rovnoběžně s plochou dopadu.

2.)    Metr nad zemí vykročit dopředu.

 

 A tak Chytrýmuž přežil pád a zavolal si taxíka.

---