Není důvod padat

„Nemyslel jsem, že to bereš vážně.“

„Proč ne?“ řekl; i když věděl, ale chtěl si nechat tenhle naivní pohled, proti kterému bylo docela zbytečné cokoli namítat.

Naházel jsem si věci do batohu. Jak dlouho jsem nikde nebyl? Ešus černý od ohně, ulepený. Možná ještě se zbytkem loňského jídla. Starý spacák, který jsem si koupil ještě na střední. Měl jsem k němu tehdy jenom alumatku, kterou jsem našel jednou vedle popelnice. Občas jsem po škole, anebo místo školy, někam odjel. Přespání v krmelci – vždycky jsem nějaký našel. Někdy jsem se za noci bál zvuků z okolí, což jsem nechtěl ráno připustit ani sám sobě. Natož když se někdo zeptal.

Jezdil jsem sám. Stopem, načerno vlakem. Byl jsem hrdina.

„Vzal jsem ti čelovku, kdybys chtěl,“ říkal. „Taky ti můžu půjčit bundu – možná budou nějaké bouřky. Je dobrá, sice starší, ale neměla by ještě promokat…“

 

Člověk má někdy chuť závidět a být proto nepříjemný. Seděl jsem vedle něj v autě – v jeho autě, které dostal od rodičů k osmnáctinám, co měl před třemi měsíci. Řídil opatrně, ale ne špatně. Přesto jsem se do něj pouštěl.  

Já měl v osmnácti alumatku od popelnice.

Ale jemu to nevadilo, nenechal se vytočit.

„Už dlouho jsem nikde nebyl,“ řekl. „A ty asi taky ne, že? Petra na to moc nebyla…“

Trhnul jsem sebou. Proč o ní chce mluvit?

„Jednou jsem ji vzal s sebou, v zimě, to jsme spolu byli chvilku. S kamarády jsme jeli před Vánoci na jednu loveckou chatu. Docela pěknou, hezky zařízenou. Ale bez elektřiny, muselo se tam dojít pěšky. Ztratili jsme se trochu, když jsme šli nahoru, protože bylo zrovna šílené počasí – mlha a vítr, sníh. Zatměli jsme, a pak si nebyli jistí, jestli jsme správně odbočili.

Byla na mě děsně naštvaná. Přišli jsme na tu chatu, kde bylo uvnitř asi minus deset. Peťa zalezla do spacáku, schválně se co nejvíc klepala, abych viděl. My ostatní jsme topili, vařili jsme čaj, večeři, kamarád tam měl kytaru, tak potom začal hrát. Ale Peťa už se k nám nepřidala, za celý víkend skoro nešla ven. A pak mi řekla, ať na takovéhle věci příště rovnou zapomenu,“ usmál se. „V tomhle jsme byli hodně jiní. A přitom žárlila, vážně, když jsem někam odjel bez ní. Protože věděla, že s Bárou, s kamarádkou, co s námi jezdila, jsem kdysi chvilku chodil. Takže se vždycky ptala, jestli Bára jede. Ale když jsem se jí zeptal, jestli jí to vadí, tak to samozřejmě řekla, že ani v nejmenším, proč by jako mělo?“

Poslouchal jsem ho a vážně nevěděl, co tím myslí. Proč mi to říká, proč má vůbec pocit, že bychom o ní měli mluvit. A jak to, že o ní mluví a usmívá se; vždyť to není ani týden od pohřbu. On se usmívá.

„A Bára se mi za to smála, že jsem pod pantoflem a že s nimi už nikam nemůžu. Ale ona taky trochu žárlila,“ podíval se na mě. „I když to ona se předtím rozešla se mnou; vrátila se ke svému Kamilovi. Jenomže někdy to tak je, že žárlíme i na toho, o koho nestojíme.“

„Zastavíš?“ řekl jsem. „Musím na záchod.“

 

Chtěl bych se do auta vrátit beze stopy po pláči, jenomže se mi to nedařilo a věděl jsem, že na mě čeká už hrozně dlouho. A že to stejně ví, že tu brečím; ale to mi nevadilo, nechtěl jsem prostě, aby to viděl.

Už o ní nemluvil, když jsme zase vyjeli. Povídal mi zážitky ze školy, pro mě už dávno minulý svět střední. Vstávání na osm, písemky, nekonečná nuda v lavicích, hádání s učiteli, školní výlet spojený s nějakým tím alkoholovým průserem.

Pak mi říkal, kam chce během těch pár dní jít.

Poslouchal jsem ho, ale stále jsem tomu nevěřil. Možná tu jsem, jedu s ním autem, ale brzo tady nebudu. Nevím. Možná se nechám vyhodit na nádraží, možná se každý rozejdeme z parkoviště svou cestou. To je jedno.

Snažil se mě občas nějakou otázkou vyzvat, abych taky něco řekl. Ale já neměl náladu – což respektoval. Položil otázku, chviličku mlčel a pak mluvil dál. Možná se bál ticha; a možná věděl, že se ho bojím i já.

Až nakonec, asi už taky unavený, pustil rádio. Poslouchali jsme zprávy, těch pár vět, co vytáhnou největší tragédie, co se ten den stihly odehrát.

Nikdy jsem nečetl noviny, nikdy jsem ani na netu nerozklinkával zprávy. Až ten den, co mi zavolal.

„Co chceš?“ obořil jsem se na něj, když se mi představil. Protože to už jsem věděl, že Petru miluju i jak moc na něj žárlím. „Jestli mě chceš o něco prosit…“ Protože tak jsem si ho představoval. Jako malého kluka.

Copak by ale mohla Petra milovat malého kluka?

„Chtěl jsem, abys to věděl dřív, než se k tobě nějakým špatným způsobem donese,“ řekl mi. Jako by existoval nějaký dobrý způsob, jak oznamovat takové zprávy.

„Co se jí stalo?“ řekl jsem. A pak prohledával internet a četl si donekonečna těch pár vět o té nehodě, jako bych ji tím mohl smazat. Že byla nesmyslná. Že je popsána málo podrobně a já jí vlastně nerozumím, že se prostě stát nemohla. Tečka.

 

V rádiu začala hrát známá písnička, oprýskaný hit. Mlčeli jsme, auto se plynule posouvalo po silnici; před námi a všude kolem nás slovenské hory.

„Už to není daleko,“ řekl. Ticho pro něj bylo těžší než pro mě.

„Kdybys chtěl vystřídat za volantem, není problém.“

„Možná,“ přikývl. Zastavil při kraji, díval se ještě chvilku bez hnutí na siluety kopců před námi. „Těším se, až budeme tam nahoře.“

Mimo tenhle svět.

„Tak mě k tomu pusť, ať už tam jsme.“

„Jezdím pomalu, co?“

„Každý nějak začínal.“

„Udělal jsem řidičák až na třetí pokus,“ usmál se. „Vždycky jsem nějak zazmatkoval, něco zkazil. Můj učitel už ze mě byl na prášky, při tom druhém pokusu mě tak seřval, že jsem se skoro rozbrečel. A Petra se mi pak smála, že se nechám vystresovat takovýma blbostma. A přitom sama za volant nikdy sednout nechtěla.“

A stejně ji zabilo auto.

Podíval se na mě: „Já vím, že o ní nechceš mluvit. Jenže já pořád myslím jen na ni. A je mi líp, když o ní mluvím, jakoby…“

„Ale není tu,“ řekl jsem. „Právě že, Štěpáne.“

„Jenže dlouho byla.“

A taky byla jediným pojítkem mezi našimi životy. Kdybychom ji oba nemilovali, nikdy bychom se neviděli.

„Myslím, že by to mohlo pomoct i tobě. Že to tak líp pochopíme.“

„Co na tom chceš chápat?“

Neodpověděl.

 

Když jsem se ho zeptal, jak dlouho věděl o tom, že Petra je i se mnou, řekl, že víceméně od začátku.

„Nejprve mě to mrzelo, a to hodně. Myslel jsem totiž, že tím končí to, co je mezi námi. Ale pak jsem pochopil, že je to jinak, že… že to ona končit nechce, že je jenom na mě, jak se k tomu postavím.“

Nerozešel se s ní. A dokonce se s ní o mě bavil (co všechno mu asi o mě řekla?). Nevadilo by mu mě potkat. Ale Petra moc dobře odhadla, že by to vadilo mně.

Vytáčela mě každá zmínka o Štěpánovi, tak se jim oklikou vyhýbala. Kdyby náš čas nebyl tak omezený na pár hodin v týdnu, kdybychom občas i vylezli z postele a šli se prostě projít, nebo si společně aspoň uvařili jídlo, věřil bych tomu, že je jenom moje.

Trvalo mi velmi dlouho, než jsem si byl ochotný připustit, že mi to tak nevyhovuje. Protože co mi chybělo? Měl jsem úžasnou holku, která milovala sex. Nemusel jsem se kvůli ní nijak omezovat, na nic si zvykat, nemusel jsem jí nic slibovat, nijak se zavazovat.

Chybělo mi přesně tohle všechno.

Ale když jsem jednou sebral odvahu a zeptal se, co bude s námi, odmítla mě. „Nevyhovuje ti to takhle?“ zeptala se. A když jsem mlčel, dodala: „Nemůže tu být jinak, protože nechceš připustit jiné než svoje varianty. Tahle, kterou žijeme, je jediná tvoje varianta, kterou s tebou můžu sdílet. Není ideální, ani pro jednoho z nás, ale nemůžeme být prostě jenom spolu, Tomáši.“

Jenomže kdo by věřil tomu, že opravdu nemůžeme, když jsme se potom milovali?

 

Mohl jsem se ho ptát, jak to všechno zvládal on. Jestli mu nevadilo to ponížení, které na něj hrnula. Jestli si představoval, co se mezi mnou a jí děje. Ale neptal jsem se, nevím, asi jsem tušil, že by mi to dokázal vysvětlit. To jsem nechtěl.

 

Zaparkoval jsem auto na místě, na které mě dovedla navigace. Štěpán spal.

Přemýšlel jsem, co dál. Vzít si věci a zmizet? Nechat ho tu?

Jenomže se mi vůbec nechtělo být sám; ať kdekoli. Jet domů, nebo jít někam nahoru… Tak jsem ho nechal ještě chvilku spát a díval se na oblohu. Je zvláštní, že se nic nemění – pořád svítí slunce.

 

Nikdy předtím jsem ho neviděl, ani na žádné fotce; nechtěl jsem. A přesto, když mi v den pohřbu zaklepal na dveře, hned jsem ho poznal. I když měl na sobě džíny a barevné tričko; mohl to být klidně podomní prodejce výhodné elektřiny. Ale nebyl, řekl mi: „Tomáš, že?“ a podal mi ruku.

„Měl jsem o tebe trochu strach, když jsi nepřišel.“

„Proč strach?“

„Řekla mi, že jsi tu sám…“

 

Sám. To znamenalo, že jsem se do tohoto města přistěhoval před necelým rokem se svou tehdejší holkou. Nevadilo mi stěhovat se tak daleko od vlastního domova, stejně jsem vždycky chtěl žít jinde. Neříkám, že tady. Ale jinde; a tehdy jsem ji miloval, myslel jsem si, že je úplně jedno, do kterého kouta světa mě zatáhne. Necítil jsem se nikde vázaný.  

Ona se cítila vázaná tady… a možná i minulostí, která skrz rozdělené víkendy přesahovala až do přítomné chvíle. K tomu klukovi se vrátila během dvou měsíců, nechala mi na krku celý byt, co jsme si zařizovali… A asi proto, že měla černé svědomí, tak se úplně odstřihla. Přitom já bych o její přítomnost stál asi i tak; o tu přátelskou. Mám ji rád.

Na krátkou chvíli jsem přemýšlel, že se vrátím domů. Ale měl jsem tu docela slušně placenou práci (a poprvé v životě nesvázaný nedostatkem peněz), měl jsem tu ten byt a domů mě nic netáhlo. A jestli přece něco, tak to přesekla Petra – hned ten první den, co jsme se potkali.

Chtěl jsem mu říct, že to není jeho starost. Chtěl jsem ho vyhodit; ale zároveň jsem cítil, že on je to poslední, co mě s ní spojuje. A ještě jsem nebyl ani maličko připravený ztratit kontakt. Zoufale jsem toužil po tom něco vědět; aniž bych tušil co. A on, jak tam stál ve dveřích, byl tou cestou.

Co všechno mu o mě řekla?

„Co z toho budeš mít?“

„To samé co ty,“ řekl tiše.

Měl pravdu. Jestli někdo mohl chápat, jak se teď cítí, do co největší podobnosti a pochopení, byl jsem to já.

Pozval jsem ho dál.

 

Štěpán se probudil.

„Klidně ještě spi, nikam se mi ani nechce.“

„Ale je tak krásně.“

„Jo.“

„Děkuju, žes jel,“ řekl.

Mlčel jsem.

Když tohle nabídl, připadalo mi to šílené a zároveň… jsem měl strašný strach ze stěn svého bytu. Nedalo se v nich vydržet a já trochu ztrácel rozum, některé noci… Ta prázdnota.

Cítí ji taky?

„Tak jo, dobře, jdeme.“

 

„Co o mě všechno víš?“ nevydržel jsem to nakonec a zeptal se, když jsme zastavili na chviličku při kraji cesty.

„Představoval jsem si tě trochu jinak.“

„Co to je za odpověď?“

„Že o tobě vím jenom něco málo.“

„Tak jinak: Co ti o mě řekla?“

„Řekla mi, že je jí líto, jak jsi tu sám. Že v bytě skoro nic nemáš, že je zařízený jen tak napůl, skoro bez života. Že toho moc nenamluvíš a že by byla zvědavá, co to bylo za holku, která tě nechala – protože by si s ní šla promluvit. Že se tohle nedělá.“

Zasmál jsem se.

„Taky říkala, že je to s tebou marné, že nechceš ničemu rozumět. Ale víš, tohle říkala občas i mě, když jsem s něčím nesouhlasil.“

„Já o tobě nevěděl vůbec nic.“

„Myslím, že jsi nechtěl.“

„A ty jsi chtěl?“

Pokrčil rameny. „Měla tě ráda, tak ano, chtěl jsem.“

Bylo to zvláštní slyšet tuhle větu, s kterou jsem si tolikrát lámal hlavu. O které jsem sice věděl, že je pravda, ale neměl k ní jediný skutečný důkaz, jenom pocit… Netušil jsem, nakolik ona chce, aby ten pocit existoval; ale přesto jsem na něj spoléhal, udržoval mě v naději, protože… jak dlouho může vydržet vztah třiadvacetileté holce a osmnáctiletému klukovi?

Nevěřil jsem. A doufal, že jsme jenom v takové přechodné čekací fázi. Že nás to hlavní teprve čeká.

Jinak bych jí za to riziko přece nestál – kdyby to riziko, že o Štěpána přijde, bylo tak děsivé.

Jenomže já netušil, že o mně Štěpán ví. Netušil jsem, jak malé riziko pro ni jsem.

Přesto: Měla mě ráda, teď to řekl… „Myslíš?“ uletělo mi.

„Vím.“

„Ach jo,“ zamračil jsem se. Nechtěl jsem další slabou chvilku. „Vždyť je to stejně jedno, hádat se o ni teď, ne? I kdyby mě ráda neměla, i kdyby tebe ráda neměla… Co teď na tom?“

„Strašně moc,“ řekl. „Ale ona měla.“

A pak, jako by ho to najednou unavilo, změnil téma. „Říkala mi taky, že jsi jezdíval do kopců, třeba jenom na odpoledne, na noc, a další den zase do školy.“

Chviličku jsem zaváhal. „Jo, to ti nekecala. Akorát jsem se někdy další den do té školy úplně nedostal. Jezdil jsem na černo vlakem, hrál jsem, že spím, nebo že už jsem lístek ukazoval, znáš to – díváš se z okna a jakože nic. Ale moc mi to nešlo, docela často jsem skončil někde na půli cesty na nádraží. A na stopa to taky nikdy nešlo moc rychle. Jezdil jsi někdy stopem?“

Zavrtěl hlavou.

„To jsi o dost přišel.“

„Však ještě můžu začít.“

„To je pravda,“ řekl jsem a znovu mi došlo, že tomu klukovi je teprve osmnáct. Pak jsme si povídali o cestování, o různých bláznivých plánech, které jsem měl já, když jsem byl mladší. Kam se ztratily?

Možná s Terezou. Nebyla na to – spíš rozumová holka, než nějaký snílek. Praktická. A já si to na ní cenil – bez ní bych vyletěl ze školy nejpozději v druhém semestru. Seděla nade mnou a byla na mě přísná.

Za tu její radost potom to stálo.

„Uvažoval jsem teď o tom,“ řekl, „že někam vypadnu, víš? Příští léto, po maturitě.“

„To aby ses rychle naučil stopovat.“

„Dáš mi nějaké rady?“

 

Když člověk vzpomíná na nejbláznivější stopy svého života, zapomene na všechno kolem. I na to, proč a s kým tady vlastně je. Pokřivené buky, slunce sunoucí se k západu.

„Je tam taková loučka, pramen…“

„Jak to, že to tu tak dobře znáš?“

„Kamarád mého bratrance to tu má prochozené – párkrát mě vzali s sebou, když někam jeli. A zrovna tohle místo je úžasné, však uvidíš. Akorát na první setkání mě pěkně vyděsilo,“ usmál se. „Bylo to na podzim… Slyšel jsi někdy řvát jeleny?“

Přikývl jsem.

„Tak víš, jaký to je zvuk. Přišli jsme tenkrát už za šera a šli nasbírat dřevo na oheň. Bratránek a Honza šli na jednu stranu, já že půjdu na druhou. Takže jsem byl víceméně sám tady v tomhle pokrouceném lese a do toho jsem uslyšel to zaryčení – asi docela z dálky, ale v tu chvíli se mi zdálo, že je to zvíře hned vedle mě. Myslel jsem si samozřejmě, že je to medvěd. Oni se mi smáli, ale já jsem jim nechtěl věřit, že takový zvuk může vydat jelen. Říkal jsem jim, že oni to neslyšeli, že kdyby slyšeli, tak by mi věřili…“ usmál se. „Měl jsem takový strach, že jsem nechtěl spát pod širákem a donutil je postavit stan. Bylo mi nějak jedenáct, takže měli pochopení – ale taky se lehce bavili na můj účet, hlavně Honza, začal mě trochu strašit. V bahně u pramenu udělal falešnou medvědí stopu a důležitě mi ji ukazoval. Prý si myslel, že poznám, že není pravá, ale já byl hotový. Výsledkem pak byla asi nejdelší noc v mém životě, zdály se mi samé děsivé sny a k ránu už jsem vůbec nemohl spát, jak se mi chtělo na záchod. Ale asi bych se radši počural, než vylézt za tmy ven. 

Další den jsme spali na místě, kde byli slyšet jeleni ze všech stran, tak to už jsem pochopil, že to nebudou stáda medvědů.“

 

Udělali jsme oheň a dlouho do noci si povídali nejrůznější zážitky z nejrůznějších cest. Pořád jsme přikládali a nosili další dřevo – vyhaslý oheň totiž znamenal nutnost zalézt do spacáku, zaposlouchat se do ticha a zkusit usnout.

„Přinesu další dřevo.“

„Ne, už ne,“ řekl měkce, „musíme jít spát.“

Chviličku jsme mlčky seděli a dívali se do ohně.

„Zatím každý večer jsem si něco pustil,“ řekl. „Aspoň hudbu, anebo nějaké vyprávění. Našel jsem doma ještě na kazetách staré pohádky. Pouštěl jsem si je… dobře se u toho usíná.“

„Jo. Proto jsem vzal tohle,“ vytáhl jsem z batohu láhev s vodkou.

Zavrtěl hlavou.

„Jak chceš, spí se po tom dobře.“

Usmál se. „Ale vlastně – proč ne? Dej mi to.“ Ruka se mu třásla a celý se postupně rozechvěl. Nechtěl jsem u toho být, zalezl jsem do spacáku, otočil se na druhou stranu. Brečel strašně dlouho, vždycky na chvilku přestal, pak zase začal.

Nakonec se zvedl a někam odešel. Já jsem během vteřiny usnul, vůbec si nepamatuju. Až ráno, když začalo svítat. Nemohl jsem spát moc dlouho, přesto jsem se cítil dobře, když jsem otevřel oči.

Podíval jsem se směrem k němu a koukal na prázdný spacák.

Do hajzlu!

Ale ne, klid, možná šel prostě na záchod, někam se projít… ale v hlavě mi visela jasná myšlenka, že od toho okamžiku, kdy v noci odešel, se nevrátil.

Rychle jsem se oblíkl a vyběhl do lesa. Křičel jsem jeho jméno.

Co když se mu něco stalo? Co když si sám něco udělal? Co když?

Jsou tu skály, někde, říkal mi o nich… kde tady? Kterým směrem?

Pak jsem uslyšel odpověď.

Zastavil jsem se a na okamžik nemohl dýchat.

 

„Co tu děláš?“

„Čekám na východ slunce,“ řekl. Ruce bílé, odkrvené chladem. „Úžasné místo, co?“

Pod ním byl sráz tak čtyřicet metrů, možná víc. Koruny stromů pod náma, kameny, suť. Seděl nebezpečně blízko, nohy spuštěné dolů, těma zbělenýma rukama se opíral o drsnou skálu.

„Posuň se kousek zpátky.“

Otočil se na mě. „Proč?“

„Spadneš. A já tě nechci škrábat z těch kamenů dole, jo?“

Usmál se a naklonil se nad propast.

„Ne, nedělej to… Štěpáne,“ zavřel jsem na chviličku oči. „Myslíš si snad, že by to takhle chtěla?! Víš, co by ti řekla, kdyby tu teď byla? Řekla by ti, ať ji nesereš, že ji nebaví gesta. Co z toho? Tak tam skočíš, rozplácneš se a nic. Všechno, co ti kdy dala, zahodíš… Milovala život, Štěpáne. Uměla žít a učila to mě, učila to i tebe…“ Ne, nevím, co mám říkat. Napadá mě toho hodně a nic; ať si proboha sedne jinak…

„Sám víš, že to nechceš, jinak už bys byl dávno dole. Takže je to jenom gesto, trapné ubrečené gesto. Je snad kvůli mně? Jsi na mě ve skutečnosti strašně naštvaný a chceš mi ukázat, kam tě to všechno dohnalo?“

Ticho, ani se neotočil.

„Ne, promiň. Ale… Co z toho? Vždyť ty v sobě máš tolik síly, chápeš? A i ona ti jí hodně dala, kdybys… zničil bys to. Věřila ti. Milovala tě a já jsem to nechápal, jak může milovat takové dítě, ale… začínal jsem to chápat; ale teď už zase přestávám. Protože takového by tě nechtěla…

Přišla by sem a ještě do tebe šťouchla… abys zavrávoral, abys pochopil, jak strašně se toho bojíš… A že to tak nemá být, protože… prostě nemá.“

Otočil se na mě. „Koukej, vychází.“

A mně najednou došlo, že opravdu skočit nechce.

To já chtěl. Stál jsem v okně; přiopilý, díval se na ulici dole a představoval si, že všechno může skončit.

Slunce se rychlo vyhouplo přes hradbu hor a začalo hřát. Obloha byla jasně modrá, bez jediného mraku.

„Myslím si, že to stojí za to – vstát; i když je to tak brzo. Podzim je na východy slunce lepší…“

„Mám strašný strach z výšek,“ řekl jsem; a přitom jsem si chtěl sednout vedle něj.

„Není důvod padat. Je sucho, neklouže to…“

---