Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+3 neviditelných
Vrtulník
datum / id19.12.2013 / 437782Vytisknout |
autora2a2a
kategorieIndispozice
zobrazeno2630x
počet tipů48
v oblíbených2x
do výběru zařadilJinovata, Fouckault, Elizabeta, Print,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Vrtulník

 

VRTULNÍK

 

Šero ohleduplně sestupovalo do ulic a pohyb za okny se stával vláčnější. V azylovém domě bylo dnes živěji než v ostatní dny. Před sprchami se vytvořila nezvykle dlouhá řada. Přivezli balíky čistého šatstva a dobrovolnice, třebaže jsou dnes vlídnější, trvaly na svém. A chlapi nebrblali. Nebrblají ani jindy, ale dnes se proti nim spiklo i těch několik málo bezdomovkyň, které se mohly v ženských sprchách cákat, jak dlouho chtěly.  Co chvíli některá upozornila na špatně oholené místo, upravila někomu límeček nebo se významně usmála.

Vrtulník, jinak Josefa nikdo ani neznal, sebou málem trhl, když ho dobrovolnice oslovila „Pane“ a příjmením, aby podepsal převzetí vánočního balíčku. Odvykl si. Přezdívku si přinesl z kriminálu, kam se pravidelně vracel a kde se kupodivu cítil docela spokojený. Nedostal se tam sice k chlastu, zato si liboval ve své pověsti zručného zahradníka. Pokaždé, když byl zavřený, bylo to ve věznici znát. Upravené záhony, ostříhané keře, posekané trávníky, nalíčené obrubníky. Raději pobýval celé dny venku s kolečky a zahradnickým náčiním než na cele. A přes zimu natíral sokly, katry a plechové záchodové boxy. Co chvíli byl vidět na jiném místě a odsud i přezdívka. Venku to bylo ale horší. Chlast je svinstvo, přiznával rezignovaně pokaždé, když ho opilého nechtěli vpustit na ubytovnu. A opilý byl téměř denně, snad jen s výjimkou, kdy mu bylo tak špatně, že celý den prospal. Naštěstí neměl zlou opici, jen každému skákal do řeči. Byl to takový všeználek, ale v autech se vyznal. Řidičák mu vzali už před léty, na obnovu neměl prachy, ale i tak si občas zajezdil, než ho znovu načapali a „mařenku“, jak se v hantýrce říká maření úředního rozhodnutí, mu přičetli k drobným krádežím, když už neměl co pít.

Dnes však nepil. Na Štědrý den nepil nikdy. Měl své zásady, říkával a „svátek je svátek“. Ani nebyl naměkko. Také nikdy nevyprávěl o svých šťastnějších dobách. Pokaždé mávl rukou, a když měl vyjmenovat své tři už dospělé děti, odříkal to jako jednoduchou násobilku a tím to pro něj skončilo. Nebyl cynik, jen si dávno přiznal, že to zpackal a byl rád, že když byly malé a on ještě dělal na šachtě, tak na dárcích nešetřil. Nejel ani do televizní Pošty pro tebe, kam si ho pozvaly.  „Zkurvil jsem jim život už dost a jiný stejně nebudu“, sprovodil věc ze světa. Možná i zatrpkl, když ho v kriminále chtěl ředitel za odměnu pustit na pár dnů domů. Psal všem třem, jestli by mohl k nim, ale nikdo se neozval. Tehdy v noci na záchodě, kam si šel zakouřit, našel pověšeného mladého feťáka. Rychle ho nadzvedl a držel, než přiběhli dozorci. Ještě ho rozdýchali, ale za týden v nemocnici stejně zemřel. Když vyzvali rodinu, aby si vyzvedli tělo, odmítla. Tak ho Vězeňská služba zpopelnila na své náklady. Všichni okolo nad tím kroutili hlavou, ale on se nedivil. Jednou skončím stejně a ani pes po mně neštěkne, pomyslel si. Chválili ho, že zachránil lidský život, říkával, že by to udělal každý a tak si to i myslel, ale přece jen byl rád. Ochotně na potkání každému vyprávěl detaily, ale především měl po dlouhé době pocit, že alespoň na chvíli ho řadí někam jinam. Rád by tomu i uvěřil, ale dobře si uvědomoval, kam patří. Nestyděl se. Každý jsme nějaký, tvrdíval a považoval si, že si umí na tabák a kafe vydělat a nechodí po buzeráku sbírat vajgly.

Když už byli všichni vykoupaní a převlečeni, roznesli na stoly rybí polévku a přípitek a pan farář začal pronášet řeč. Vrtulník byl zticha, ale moc neposlouchal. Věděl dopředu, co farář řekne. Pozemské soudy ho jaksi míjely, zakládal si alespoň na tom, že nic nepředstírá a že mu to jednou bude přiznáno jako polehčující okolnost.

Před půlnoci se z azylového domu vytratil. Pan farář je pozval na Půlnoční a kostel byl jen nějakých patnáct minut pěšky. Ani nebylo příliš zima. Jak se blížil, potkával přicházející rodinky, páry a party puberťáků. Zastavil se. Byl sám. Z ochozu kostela se nesly melodie koled v podání místních trubačů, které zvaly ke mši. Chvíli naslouchal a vrátil se.

Sdílejte dílo:


K dílům v kategorii INDISPOZICE nelze přidávat veřejně kritiky. Vaše kritika se zobrazí pouze ve zprávách autora

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.