A vůbec nic, věříš...

 

 

 

 

Probudila jsem se:

na záclonách visí včerejšek

a za nimi číhají zapomenutá Teď.

 

Samotou a tmou

chvějí se jim víčka,

studí je sklo – sklo je studí

a vůbec nic, věříš, za ním nevidět,

 

jako pohlazení, když někdo přešlápne v prázdné koupelně,

jako tma, když ti světlem slepnou prsty,

jako napít se vody políbené Měsícem a mrazem,

 

tak se mi v očích rozestlalo

uvnitř nadechnutí.

 

Snad mi dnes promineš

všechna má nedokončená svítání...

 

 

 

 

 

---