Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Relativita prostoru

31. 12. 2013
2
3
958
Autor
Monet

                                                                    

                                                                                                 Relativita prostoru

 

Kdysi jsem uměla psát, dokud jsem se nepotkaly. Pak vše začalo měnit směr, barvy, celý smysl. Nejdříve to vypadalo, že mě to stráví jako rakovina, později začaly chodit zázraky. Stály jsme na nádraží, mráz sílil, ale nás polévalo horko našeho setkání. Poslední minuty a měla jsi zase zmizet do nikam. Nebylo slov.

 "Nemluvme teď", řekla jsi a mě se zastavil hlas. Koukala jsi na mne. Ve Tvých očích pohled, kterým vím, že nikdy by jsi se na nikoho jiného tak nedívala. Tvé hnědé čisté oči jen pro mne. V nich teplý lesk. Důvěra. Něha. Znalost , blízkost a nahota. Měla jsem jakousi chuť Tě políbit, i když jsi kamarádka. Ten okamžik měl nevyčerpatelné kouzlo. Přistoupila jsi blíž a já také blíž a začala jsi mě objímat a hladit a já brečela jako slabej chlap. Cítila jsem Tvou sílu a něhu a pochopení a konečně někomu vyplavila svou opravdovou vnitřní bolest, bez obav, že zklamu Tebe, nebo sebe. Byla jsem malým děckem a Ty jsi mě hladila, a já cítila tu sílu , tu sílu, kterou jsi dávala tam, odkud mně byla odebírána, do jakési energetické banky. Byly jsme jako milenky a náš vztah nosil jméno lásky. Pravé a trvalé, věčné - bez času, hranic, těl.  Jen naše a Doma, nikdo není jako Ty. Stavím Tebe na obdiv a Ty mne. Víš, že moc piju a povídáš mi pohádky o LSD, svádíš mne, chtěla bych tu propojenost vždycky s Tebou. Nevím proč, když se na Tebe dívám, proč někde za Tebou vidím ji, už jsi druhá bytost, tak blízká, co mi ji zrcadlí. Nebo zrcadlíš mne? Nemohu uvěřit, že se opět se mnou spojila prostřednictvím jiných lidí, na chvíli jásám- vlastně ji vůbec nepotřebuji- ne fyzicky.

"Jsi pomahač, jako já, Moniko," řekla jsi a nabídla mi spolubydlení. Spát s Tebou. Žít. Nemůžu, tolik se bojím s Tebou spojit, jako se bojím o Tebe přijít, nedokážu to...nemůžu... Vím, že mě znáš na rozdíl od ostatních do morku kostí , přesto mám strach, asi ze své neprůbojnosti, z té roviny zranitelnosti, nesnesla bych konflikt s Tebou, nebudeme spolu, ať vše zůstane tak krásné a intenzivní. Vidíš? Myslela jsem, že jsem ji chtěla, ale mám ji přesně tak, jak ji chci mít- vzdálenou, nikdy ne dosáhnutelnou. Nesnášela jsem sobce a lítostíny a teď, ne jen, že jednoho miluji, ale záhuba se šíří dál a stávám se jedním z nich a utíkám "těm druhým" a ubližuji "tem starým", ze svých bolestí a křivd.   Trestám je a obviňuji a matu - nechápou, že z vlastní bolesti vycházím, vzešlé z intenzivní nudy tohoto báječného světa. Zapínám podělanej fejs a náhle překvapení. Natasha píše, moje srdíčko, moje láska, moje dcera, jediná a poslední. Píše: "Hi, Monika" a srdíčko. A já okamžitě odpovídám "Love U" a tisíc vykřičníků. Nikdy už ji neuvidím, v srdci jsme spolu navěky, svoje. Moje krásná, malá, barevná, rozmazlená, chytrá, citlivá Natasha.

 A tak přemýšlím, vlastně vůbec nepotřebuji bytost, kterou tak miluji. Fyzicky- ne. Možná, spíš, někde v srdci ji potřebuji mít. Co týden si popláču, a přiznám se, jen Jemu, že taky potřebuji nejspíš obejmout, jen výjimečně, za to vše nazpátek, malý emoční doping. Ale zároveň, já to dostat, mít to, sahat na to, přestanu cítit. Miluji TO, protože to tu není...a proto to tu je. Nechci se toho vzdát a čas nemá pro to sestupnou tendenci.. Smířila jsem se s tím, a kdybych si měla vybrat , tak dnes už vím- řekla bych opět ano.

 Kouzelná z kouzelných , i kdybych se už neměla na jinou podívat... Krásná, namalovaná, posetá všemi ideály, krásné zlo, krásné dobro.

 "Moniko, ty jsi pomahač a ta holka je magor,"  řekla jsi.

 "Víš...ale já jí prostě rozumím," slyším se a cítím, že ze mě nikdy nevytekla čistší pravda. Loučíme se a já pláču jako malé dítě. Ona mne vidí a zná, co bolelo mě bez té lásky mi dává a ona smí.

 Kamarádka. Krásná jako oheň a smutná jako voda. Čistí mne a já cítím, jak kdesi ve mně, pomalu začíná rozkvétat růže. Ta růže, kterou postrádáš. Roste ze mne, a kroutí se Ti přímo do náruče. Má trny. Je rudá. A je pro Tebe.

 
 

3 názory

Monet
12. 01. 2014
Dát tip

Děkuji mnohokrát*

 


Lakrov
05. 01. 2014
Dát tip

Úvodní dva odstavce působí celkem upřímně, asi jako dopis, dopis připomínající zpověď. Od třetího odstavce, v němž se začínají objevovat konkrétnější informace, pak ten dopis začíná působit spíš jako stížnost, což té povídce možná škodí.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru