Podzimní

- bez prologu -

Na srdci podzimní večer,

co stinný a chladný zimu předvídá

a zvláštní na hrudi svírá síla,

jak kolem lítost a bída

své stíny prostírá.

 

Já položil se do kořenů stromu,

když přepadla mě únava k tomu,

a nade mnou chvěl se dub jak ve vichru klas,

ze strachu, že o zbytky listů připraví ho čas,

koruny, jež mu dodávala vděku i krás.

 

Tak ležel jsem naznak na lůžku stmělém,

a zima stoupala tělem.

Snad chtěl jsem zaslechnout

tluk mého srdce, jak šílené závratí buší,

já namísto toho zaprodal Ti duši

a zpět vzít nelze.

Neb kde vězí,

nikdo netuší.

 

A závidě podzimu smrt, která nebolí,

čekal jsem v naději,

že tvá zášť poleví,

(až bude stínů řídčeji)

a pak ledy roztajou,

srdce mráz provoní jarní náladou.

 

---