Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+20 neviditelných
Temnota
datum / id09.01.2014 / 438575Vytisknout |
autorSupermartonátor
kategoriePovídky
témaMysteriózní
zobrazeno1130x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Jedna z mých nejnovějších povídek. Lehce horrorová, spíše tajemná.



Trochu jsem přemýšlel, o čem by mohla temnota být. To samotné slovo. Samo o sobě neříká nic určitého a tak jsem popsal jeden "druh" temnoty do tohoto příběhu.

Temnota

Temnota.

Jedno zdánlivě obyčejné slovo. Každý mu rozumí, ví, co znamená, ale každý si jej představuje jinak. Někdo jako naprostou a nepropustnou tmu. Jiný zase může říci, že „Temnota“ je plíživá, spíše šedá a hlavně zlá. Těch možností, jak popsat tohle jedno slůvko, je mnoho.

Temnota.

Vyslovte to nahlas. Všímáte si, jak nebezpečně to slovo zní?

Pro mně se temnotou stal pokoj, ve kterém ležím. Probudil jsem se, v hlavě mi hučelo, jako by v ní někdo pořádal motocrossové závody. Cítil jsem příšernou pachuť v ústech, v horních i dolních končetinách mě brnělo a příšerně mě štvalo nekonečné pomalé pípání přístrojů, na které jsem byl napojen. Jenže proč?

Nejsem si vědom, že bych měl nějakou nehodu. Ani si nepamatuji, že by se mnou vůbec něco bylo. Naprosté zmatení, chvilková panika a sílící strach. Co se stalo?

Kromě přístrojů nebylo slyšet vůbec nic. Hlavu jsem stočil napravo. I když nebyla tma, pořádně jsem neviděl. Pokoj se mi jevil nevýrazný, zatuchlý a negativní. Závěsy na okně nebyly, ale i tak jsem za ním rozeznával jen šeď. Dalo mi to docela práci, ale po chvilce jsem zvládl hlavu stočit nalevo. Bylo tu ještě jedno lůžko, ale prázdné. V rohu se nacházel věšák, na kterém visel můj kabát. Ten jsem poznával, pamatoval si jej, tak proč ne to, jak jsem se sem dostal?

Dveře bílé, strohé, prostě nemocniční. Místnost byla jinak naprosto prázdná. Chtěl jsem zvednout ruce. Nešlo to. Jen brněly, nic víc. To samé dělaly nohy. Ochrnul jsem?

Po boji se mi podařilo trochu zvednout hlavu. Zkontroloval jsem ruce. V každé byla zapíchnuta kapačka a já neměl tušení, co se mi to rozlévá do žil. Možná to způsobuje to hučení uvnitř hlavy.

 

Hodina, možná dvě, a stále se nic nedělo. Nikdo mě nepřišel zkontrolovat a já bych se přitom tak rád napil. Sakra, já bych pil až bych brečel. Mám žízeň!

Temná šeď jako by houstla. Obklopovala mě a zdálo se mi, že mě snad sleduje.

Zasmál jsem se. Hlasitě. Svým bláznivým myšlenkám.

O tři hodiny později – to jsem však jen odhadoval – se stále nedělo nic. Jen to blbé pípání přístrojů neutichalo.

Pak se otevřely dveře a vstoupil anděl.

Krásnější než všechny princezny z pohádek. Poznával jsem ji. Tedy ne úplně, ale byl jsem si jistý, že ji nevidím poprvé. Kráska s modrozeleným pohledem. Tak čistým, tak něžným a plným inteligence. Dlouhé černé vlasy si říkaly o pohlazení. Ani sesterská uniforma nedokázala zakrýt skutečnost, že je dokonalá. Nic nenesla, ani se na mě nedívala. Jen popošla k oknu, koukla se kamsi dolů, otočila se a její úzké rty vytvořily slova.

„Vítejte,“ řekla velice nezvykle na zdravotní sestru. Jako by ho vítala v nějakém hotelu.

„Dobrý…den,“ řekl jsem s námahou.

Usmála se. Srdce se mi rozbušilo rychleji, stejně tak začaly přístroje rychleji pípat.

„Den,“ vzdechla, a pokračovala: „Spíš jen karikatura dne. Ale jiné to už nebude.“

To jsem nechápal, ale měl jsem důležitější otázku.

„Co..se mnou…je?“

Zvážněla.

„Všechno je špatně.“

„To…znamená?“

„Že je všechno špatně,“ řekla jako by se podivila nad mou otázkou.

Byla tak krásná. Na chvilku mi ani nevadilo, že tu ležím. Jenže pak náhle vyšla směrem ke dveřím.

„Kam jdete?“ zeptal jsem se rychle a bez zaškobrtnutí.

„Ven z místnosti přece,“ usmála se skoro laškovně. Otevřela dveře.

„Počkejte prosím.“

Jen naklonila roztomile hlavu nalevo a odmítavě s ní zavrtěla.

„Tak mi…alespoň řekněte, jak se jmenujete.“

„Naděje.“

Rychle za sebou zavřela dveře a já byl opět sám.

 

Naděje.

Takhle se přeci nikdo nejmenuje.

Naděje a temnota. Ty nejdou dohromady.

Dohromady asi ne, ale i v temnotě lze nalézt naději. Lépe řečeno, člověk by ji měl hledat.

Kde jsem ji jen viděl?

Cítil jsem se líp. Pípání přístrojů mi už tolik nevadilo, hučení v hlavě zmizelo a měl jsem naději.

Díval jsem se na strop. Jako by neměla přijít noc. Pořád jen ta stejná šedivá. Nestmívalo se. Trochu jsem se lekl. Šálí mě smysly?

Na stropě se předváděly podivné stíny. Nejasné, bezbarvé, vlnící se. Okno mělo stále nehybnou šedou barvu. Nebylo tu nic, co by mělo stíny vyvolávat. Vlnily se asi ještě hodinu, pak zmizely. A já propadl spánku.

 

                                                                  2.

 

Ráno bývá temnějšího večera, blesklo mi hlavou. První myšlenka dne a hned tak bláznivá.

Pak jsem se lekl. Nad lůžkem stála ona – Naděje.

„Jak se cítíte?“ zeptala se. Trochu mne zklamalo, že tak ledově. Vlasy jí padaly směrem ke mně, tak rád bych na ně dosáhl. Zkusil jsem pohnout rukama. Šlo to! Jen trochu, ale šlo to.

„Lépe,“ usmál jsem se.

Ona nikoliv. Poodstoupila.

„Mám vás tak ráda,“ řekla skoro zoufale a já byl v šoku. Potom přistoupila k oknu a opět se kamsi podívala. „Všechno je špatně.“

Rozplakala se a utekla z pokoje.

Byl jsem zmatený. Zoufalý a nic jsem nechápal.

Když se o pár hodin vrátila zpátky, ptal jsem se jí, co to mělo znamenat.

Neodpovídala, jen měnila kapačky. Nakláněla se nade mnou a já cítil její vůni. Chtěl jsem se jí dotknout. A opravdu jsem zvedl ruku. Lehce jsem se jí dotkl na boku.

„Co to děláte?“ zeptala se zděšeně.

„Mám vás taky rád.“

Odstoupila. Nejdřív se mile usmála, ale po chvilce hodně zamračila.

„To neříkejte. Nejsem láska, jen naděje.“

Pak chtěla odejít.

„Kam jdete?“

„Za dalšími pacienty. Nejsem tu jen pro vás.“

Zmizela a mě bodlo u srdce.

Miluju jí. Proč je najednou tak chladná? Na stropě se zase honily stíny a já věděl, že tu nejsem náhodou. A to je asi tak všechno.

Jinak jsem stále tápal v záhadě. Proč tu jsem? A kde to vlastně jsem? Tohle přeci není normální nemocnice.

 

Nuda.

Horší než temnota, napadlo mě. Ležím, jen ležím. Nuda je temná, tak to je.

A stíny se zase rozběhly po stropě. Co asi je za oknem? Naděje se tam vždycky podívá a pak….potemní.

Zamrazilo mě.

Křik. Dlouhý, táhlý, zoufalý. Kdesi v nemocnici někdo příšerně trpěl. Pak se křik rozdrobil do několika kratších skřeků. Bolestivých a beznadějných.

Budova se trochu zatřásla. Přístroje zrychlily frekvenci pípání. To se mi jen rozbušilo srdce.

Dostal jsem strach. Ne o sebe, ale o Naději.

Za hlavou, v dosahu rukou bylo tlačítko na přivolání sestry. Ruce mě již celkem dobře poslouchaly a tak jsem jej bez problémů zmáčkl.

Doufal jsem, že přijde ona. Stalo se po chvilce.

Měla slzy v očích.

„Co se děje?“ ptala se.

„Dostal jsem strach,“ řekl jsem a vzápětí dodal: „O vás.“

Usmála se. Jen trochu, ale znatelně.

„O mě? Proč?“

„Slyšel jsem křik a pak se budova zachvěla.“

„To se tu stává častěji.“

„Proč pláčete?“

Krom toho, že jí po tvářích stékaly kapky smutku, vypadala unaveně. Jako by se snad sama starala o celou nemocnici.

„Umřel pacient,“ řekla smutně a opět se zadívala do okna, ale místo aby šla k němu, sedla si ke mně na postel.

Napadlo mě, že muselo jít o toho, co křičel.

„Kdo to byl?“

„To ti nemůžu říct.“

„Proč?“

„Protože jsem naděje.“

Mluvila tiše a přitom klidně. Sedl jsem si a pohladil ji po tváři. Nebránila se. Jen zavřela oči, jako by si to chtěla vychutnat.

„Odkud tě znám?“

„Však ty víš. Musím už jít, i když bych tu ráda zůstala.“

„Vidíš, je mi už lépe, hýbu rukama, nohama. Brzy půjdu domů viď,“ řekl jsem plný optimismu.

Ona posmutněla, ale přikývla. Zvedla se a zamířila ke dveřím.

„Kdy zas přijdeš?“

„Přijdu,“ řekla jen a otevřela dveře.

Na ten malý okamžik, kdy bylo trochu vidět na chodbu, jsem se zhrozil. Spatřil jsem tmu. Tak hustou a zlou, že jsem měl chuť vyskočit z postele a Naději tam nepouštět. Tmu přerušovaly nepravidelné záblesky světel. Něco se rychle mihlo chodbou a já měl pocit, že šlo o cosi nelidského. Chtěl jsem vyskočit z postele, to ano, ale nešlo to. Naděje vyšla na chodbu jako by nic, jako by to bylo normální.

 

                                                            3.

 

Začínám pojímat podezření, že jsem spíš v blázinci, než v normální nemocnici. Slyším hlasy. Je jich tolik a šeptají jeden přes druhého, takže nejsem schopen vůbec ničemu porozumět.

Naděje nepřišla. Jsem z toho nervózní. Nestalo se jí nic?

Když jsem spal, zdál se mi sen. Byla v něm Ona. Ne jako zdravotní sestra, ale jako moje partnerka. Milovali jsme se, smáli se a povídali si o životě. Byl to krásný sen, až do chvíle kdy mi řekla: „Všechno je špatně.“ V tom okamžiku jsem se probudil a opravdu to bylo zlé.

Stíny na stropě získávaly tvar. Viděl jsem obličeje. Známé obličeje. Jeden po druhém se na mě dívaly a pak se měnily do podivných grimas. Znal jsem je, ale odkud?

Pak se mi za hlavou ozval hlas. Šeptal potichu, ale jasně.

Už moc času nezbývá.

„Kdo je to?“

Tvůj věčný stín, jsem stále s tebou, ale dosud si mě nevnímal.

Tahle odpověď mi moc nedala. Musel být těsně za mnou, protože jsem cítil jeho dech.

„Proč šeptáš?“

Vždycky jsem šeptal, jinak to neumím. Dřív si mě neposlouchal, ale teď musíš.

Posadil jsem se a rychle se otočil. Čekal jsem všelicos, ale za mnou byla jen stěna.

Slyšel jsem smích. Nad hlavou se mi smáli tváře těch známých neznámých a já dostal vztek. Opět jsem si lehl.

Jo jo. Teď už mi nemůžeš utíkat. Musíš mě poslouchat. Kde začít? Tak třeba tím, jak jsi byl špatný manžel.

„Cože?!“

To tě přeci vždycky trápilo, ale nedokázal sis pomoc. Holt povaha po otci se musela projevit a tys taky nedokázal uhlídat ptáka v kalhotech.

Mluvil rychle, užíval si to a já měl hrozný vztek. Znovu jsem si vzpomněl na ten sen. Tam to přeci bylo tak krásné. Přece jsem ji nemohl podvádět. Sakra! A že jsem po otci? Vzpomínal jsem si. Byl to hrubián, matku mlátil a nakonec si domu zcela bez studu vodil děvky. Přeci bych jí nikdy….

Ale jo, rád sis uhodil. A víš co je hrozné? Dělal si to schválně čím dál víc. A ona tě i potom stále milovala.

„..a to mě bolelo, dráždilo..“

Že je lepší než ty. Že dokáže chápat, odpouštět. Věděl si, že si jí nezasloužíš.

Bylo to hrozné poznání. Raději bych si na to nevzpomněl. Co jsem to za hnusáka?

„Už vím, kdo jsi.“

Ale,..no povídej.

„Ty jsi mé svědomí.“

Ozval se smích a pak i potlesk.

Ó jak si vnímavý.

 

Přišla. Konečně.

Opět uslzená a tentokrát o dost bledější než minule. Vypadala unaveně, sešle, smutně. Bolelo mě u srdce.

„Omlouvám se,“ vypadlo ze mě.

„Mně se neomlouvej. Já nejsem ta, které ses měl omluvit,“ řekla úsečně. Opět se blížila k oknu. Co tam furt hledá?

„Vypadáš…“

„Já vím,“ skočila mi do řeči. „Umírám.“

To mě dokonale rozhodilo. Umírá? Proč?

Protože naděje umírá.

Všechno je špatně.

„Třeba tě zachráním.“

Obrátila se ke mně.

„Můžeš to zkusit, ale už je pozdě. Umřeli další tři a to zabíjí i mě.“

„Pověs mi, co mám udělat?“

„Hledej cestu a odpuštění.“

Poté se zadívala z okna a znovu začala plakat. Ústa si zakrývala pravou rukou. Pak se budova hrozivě zachvěla, až se ze stropu začala sypat omítka.

„Musím jít,“ řekla.

„Musím ti pomoct.“

„Pomoz hlavně sobě,“ řekla a na chvilku ukázala černou chodbu, po které opět cosi proběhlo. Odešla.

A ty tu jen tak ležíš. Ostatně vždycky si spíš sledoval, než jednal.

 

                                                    4.

 

A tak jsem vstal. Šlo to. Sice mě bolely klouby, ale bojoval jsem. Z rukou jsem si vytrhl obě kanily a nevnímal, že mi z místa vpichů vytéká krev.

Když jsem otevřel dveře, změnilo se klima. Z chodby šlo podivné teplo a cítil jsem odpornou zatuchlinu. Cosi se někde škvařilo. Tmu protínaly záblesky světel a nepochopitelné výboje elektřiny. Hrůzou jsem zkoprněl, když z protějšího pokoje začal někdo nelidsky řvát. Chtěl jsem do toho pokoje jít, ale když jsem otevřel jeho dveře, spatřil jsem, že celá místnost je v plamenech. Rychle jsem zavřel a šel chodbou vpřed zcela náhodně a bez rozmyslu. Při každém záblesku světla jsem měl pocit, že se chodba se mnou naklání. Viděl jsem krvavé louže a z každého pokoje byly slyšet prosby o pomoc nebo bolestivé sténání. Chtěl jsem najít Naději.

Chtěl jsem jí vzít za ruku a odvézt z tohoto pekla. Z téhle temnoty.

Nedokázal jsi to už dříve, nedokážeš to ani teď.

Svědomí mě opět hlodalo.

Kde jen může být?

„Naděje? Kde jsi?“ zvolal jsem.

V chodbě se objevila postava. Naděje to však nebyla.

Vždy když zablesklo, byla zas blíž. Sama hrozivá jak noční můra. Velká až ke stropu, podobná hustému mraku s tváří zla. Byl to muž. Poznal jsem Strach.

Tu tvář jsem dobře poznával. Doprovázel mě celý život. Stále sílil, zvětšoval se a prostupoval mnou. To on byl v chodbě, když Naděje odcházela pryč z mého pokoje a já na okamžik viděl, co je za dveřmi. Naděje mě před ním chránila, nepouštěla ho dovnitř.

Pokračoval jsem dál. Hrůzy nekončily. Připadal jsem si jak uprostřed nějaké apokalypsy. Zleva se otevřel pokoj a z něj na podlahu chodby dopadlo bezvládné, nahé a především bezhlavé tělo ženy. Na těle měla vytetováno „Základní funkce“.

Strach mě stále následoval a byl mi opět blíž.

Vidíš, jak všechno umírá? Není to krása? Vždycky si chtěl přeci trest.

Ano, to je pravda. Vždy jsem si přál, aby mě něco zastavilo.

A nakonec to byl nenápadný jed v ranní kávě.

Svědomí se smálo, já nikoliv.

Poslední pokoj. Dveře dokořán.

Normální denní světlo uvnitř.

Před očima se mi odehrála scénka.

Rozhovor mé ženy s její matkou.

„Proč se pořád necháš bít? Proč neodejdeš?“ ptá se matka.

„Miluju ho. On není tak špatný, jen se neumí ovládat.“

Pláče, je smutná.

Matka jí hladí po vlasech.

„Odejdi od něj, nebo tě jednou zabije. Já ti pomůžu.“

Pak scénu protne podivný rozmazaný střih a je tu další dějství. Svědomí se mi v hlavě směje, Strach v mých patách si mne ruce.

Matka objímá dceru. Je celá potlučená.

„Mrzí mě to, tak hrozně moc. Ale on si s tebou dítě stejně nezasloužil.“

Tma.

Světlo.

Místnost je prázdná. Mé oči plné – slz.

Nevěděl jsem, že je těhotná. Zmlátil jsem jí tak, že potratila. A proč?

Protože jsi hnusnej psychopat!

Ale kde se to ve mně vzalo?

Vždycky to tam bylo! Už jako malý si rád pitval živé žáby.

Ale to je přece jen klukovina.

To možná jo, ale co to šikanování mladších spolužáků? Co ten chlap, který tě na semaforech jen tak lehce ťuknul?

Máš pravdu, málem jsem ho zabil.

A bylo toho mnohem víc.

Smutně jsem musel přikývnout.

Naděje a Svědomí. Oba stojí přede mnou.

Vypadají jako ona.

Jen Svědomí je stále čerstvé, zatímco Naděje uvadá.

Uvědomuji si, že jsem opět v mém pokoji. Naděje stojí u okna a smutně se z něj dívá.

Jdu k ní. V očích už nemá nic. Modrozelená vyhasla. Z okna vidím na jiný pokoj.

Ležím v něm já. U postele sedí ona. Pláče. Na přístroji vedle postele je rovná čára a dlouhý pištivý zvuk napovídá, že je konec.

Dojímá mě, že pláče a smutní, i když jsem na ní byl tak krutý. Tak tohle je láska? Každá jiná ženská by mě už dávno poslal k čertu a třeba i mě i žalovala. Ale ona…..

….. Zvedla hlavu. Slzy jí stékaly po tváři. A smála se.

Plakala štěstím.

„Měla jsem to udělat už mnohem dřív,“ zašeptala a vstala. Plivla na mé mrtvé tělo a odešla.

Trpce jsem se odvrátil od okna. Naděje ležela na zemi – mrtvá.

Svědomí stálo opodál a kývalo hlavou. Vědělo to. Já taky. Bylo mi zle. Z toho co jsem viděl. Kým jsem byl a co jsem prováděl.

Blížilo se vysvobození.

U dveří pokoje stála nová osoba. Hubená, bledá a smrdutá jak – Smrt.

Gestem mě zvala dál. Šel jsem a doufal v příští lepší život. V příští lepší já.

 

 

 

 

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

09.02.2014 22:48:13Supermartonátor

Toho si vážím:-)

09.02.2014 20:17:49Ápéčko

Četla se skoro sama, jako celek na mě působí velice přirozeně. Vypadá to, že jsem v tobě našla dalšího oblíbeného autora zde:)

09.01.2014 17:28:55Supermartonátor

Však si říkám - tak namyšleně - Supermartonátor:-)

09.01.2014 17:17:31reinka

Jsi SUPER!

09.01.2014 14:51:12Supermartonátor

Reinka: Moc děkuji:-) ..... jsem rád, že tě to zaujalo. Mám radost.

Lakrov: Díky!

To tykání je záměrné...protože hlavní protagonista si začal uvědomovat, že tu dívku (Naději) zná.

Oběma velice děkuji:-)

Tahle povídka vznikla v průběhu září. Ještě mám v plánu dát sem několik starších povídek, které sice určitě nejsou stylisticky nijak zvlášt dobré, ale myslím, že příběhově špatné nejsou.

Poté už snad zveřejním i něco nového (zatím dělám na románu a pár povídek mám schovaných pro soutěže).

09.01.2014 13:49:23reinka

Je to výborná povídka! Přesně takové ráda čtu. Trošku se bojím, doufám, že skončí "dobře" a zároveň nechci, aby už skončila :-)))

Máš velký talent, podle mě teda :-)))

09.01.2014 13:23:18Lakrov
redaktor prózy

Rozjezd je trochu vláčný. Úvodní úvahu o slově temnota by bylo vhodné oddělit a uvádět ji jako prolog.

První, již skutečně povídkový odstavec, kazí věta, v níž se nešikovně opakuje podobné slovo: (...Cítil jsem PŘÍŠERNOU pachuť v ústech, v horních i dolních končetinách mě brnělo a PŘÍŠERNĚ mě štvalo...)

Tahle olétaná fráze: (...já bych pil až bych brečel...) se do toho textu možná taky nehodí.

Od příchodu Naděje jsi ovšem probudil mou zvědavost. Z paměti mi vyvstal výrok: "Mohl bych vás štípnout? Jestli se mi nezdáte..." o níž mi někdo vyprávěl, že s ní po probuzení z narkózy pobavil zdravotnici.

Tahle věta: (...Ráno bývá temnějšího večera...) zní divně a tahle: (...po tvářích stékaly kapky smutku...) je hezká.

Přechod od vykání k tykání je záměrný? Schvaluji jej.

Mírná vulgárnost (...uhlídat ptáka v kalhotech...) je v poněkud nečekaná, ale to ke svědomí možná patří.

Tady je překlep (...POVĚS mi, co mám udělat?...)  ### PověZ

Souhlasím s tebou. Je to lehce hororová povídka.Je to dáno tou uzavřeností protagonisty do vlastních myšleneka vnímáním některých jejich pojmenovatelných kategorií jakožto vnějších postav.Je to dobrá povídka.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.