Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+8 neviditelných
Restituce (2/2)
datum / id12.01.2014 / 438726Vytisknout |
autorSupermartonátor
kategoriePovídky
zobrazeno689x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Dokončení povídky.



Budu rád za každý názor a přečtení.

Restituce (2/2)

Přespával ve sklepě rozbořeného domu. Spolu s nejvýše postavenými členy „Tvořivců" dolaďovali plán, na který před třemi dny Ondra kývl. Bude to dozajista těžké a možná se to i nepodaří, ale musí se pokusit. Vybrali jeho. Je mladý, má slušné oblečení a hlavně, je z voličské rodiny a na ples ho pustí. Již zítra půjde na Millerovo oslavný ples, který před volbami pořádá nynější prezident říše Johan Miller a tam ho....zabije. Přesně tak...on ho zabije. Zpočátku se mu to zdálo divné. Sakra je nováček a oni mu hned dají takový důležitý úkol? Proč? Aby se ho zbavili, to si myslel. Ale vysvětlili mu, že to tak není. Že je to kvůli tomu, že na plese bude Miller nejzranitelnější a nejlépe přístupný a on jako člen zámožné rodiny má šanci dostat se až k němu. Ten úkol přijal. Vypadal i celkem snadně, měl však jednu černou kaňku. Nedostane se už ven. Byla to v podstatě sebevražedná mise. Ale on byl připraven položit život. Měl za co.

Za svobodu, za konec utrpení obyčejných lidí, za svou sestru, která to snad jednou pochopí. Nic ho tady nedrželo. To „Tvořivci" dali jeho životu smysl. Zemře jako hrdina. Už zítra. Už zítra....zítra....zít.... Ondra usnul.

 

Nastěhovala se do Jerachova domu. Byl krásný, veliký a ...vlastně působil nekonečným dojmem. Je tu třetí den a ještě furt nebyla všude. Stala se z ní zámecká paní. Služebnictvo, několik psů, koček a možnost užívat si komfortu. Jen ty obrazy všech bývalých i současných vůdců ji strašili. A všude ten křížový znak říše. Na kobercích, na nábytku, v koupelně, v ložnici, prostě všude. Kříž v kruhu, z něhož tryská oheň. Jerach byl celé dny pryč a když se večer vrátil, chtěl se jen rychle pomilovat a poté hned usnul. Dnes hodně myslela na bratra. Nepřijde ji na svatbu, to věděla. Vždycky říkal, že takové znaky jako má říše, potřebovali vždy jen sekty a totalitní systémy. Jerach nikdy nemluvil o říši o jejím systému a když jednou řekla, že jí je líto neobčanů, rozčílil se a vynadal jí. Nekřičel, jen mluvil důrazně.

„Ta chamraď může být ráda, že vůbec může žít."

To říkal a ona potom brečela. Později se omluvil, že to tak nemyslel.

„Víš, lásko, oni se zdají jako chudáci, ale není to tak. Jsou zlí a závistiví. Kradou a zabíjejí. Nechtějí se přizpůsobit."

„Ale přeci takoví nejsou všichni."

„Ne to ne, ale většina ano. Bohužel je nemůžeme všechny zavřít, protože potřebujeme, aby dělali v dolech a továrnách. Naštěstí se nám je ale daří oddělovat od řádných občanů."

Chtěla mu to věřit. Chtěla ho milovat.

Není cesty zpět, došlo jí. Jednou řekla „ano", tak si ho musí vzít. Bude mít krásný život, ano to jistě bude.

 

                                                            4.

 

„Jsi nervózní," ptal se, Trojka Ondry.

„Trochu jo," přiznal.

„To zvládneš, věříme ti."

„Co když to pokazím?"

„Nepokazíš, nic se nestane. Zopakuj si naše heslo."

Jo, zopakoval si ho v duchu.

 

Bojuj za svobodu, věř ve vítezství, tvoř nový svět!

 

Zopakoval si i základní myšlenky jejich skupiny. Základem bylo tvořit.

Cokoliv. Dobro, chaos v systému, základnu dobrých a oddaných pomocníků, psát knihy a nabourávat suverénnost režimu. Nejsou teroristi. Jsou osvoboditelé. Oni stojí na správné straně. Kdo to nechápe, je nepřítel.

 

A pravdou je, že s nimi sympatizovali všichni neobčané a dokonce získali i pár občanů do svých řad.

„Tohle je Ondro teprve začátek. Až odděláš Millera, začne teprve pořádné tóčo! Nebude týden, abychom jim nevzali nějakého hlavouna. A lid půjde s námi! To bude krása, až půjdeme všichni průvodem k paláci. Vyházíme ty hajzly z oken! A pak...bude mír a rovnost. Já jim dám to rozdělování. Neobčané, občané, voliči a volitelé. To budou čumět. Zapomněli na jednu věc. Že nás je víc. Milion proti stovkám," líčil vzrušeně Trojka.

„Ale armáda je hrozně početná a mají zbraně."

„Ondro," položil mu ruku na rameno. „Žádný strach, i oni s námi půjdou. Bude to renesance práva. Bude to opak těch jejich zasraných exekucí. Tohle, kamaráde, tohle bude restituce lidskosti!"

 

Stál na chodníku a díval se na druhou stranu ulice. Kolem „Zámečku", jak se přezdívalo velkému domu s bohatou výzdobou a malováním na fasádě, se už scházeli hosté. Bylo už otevřeno, ale někteří ještě před vchodem vykuřovali a bavili se. Ondra měl na sobě džínové kalhoty a bundu ze stejného materiálu a stejné barvy. Nebyl to žádný nóbl oblek, ale i tohle si nemohl dovolit jen tak někdo. Dovnitř ho zcela jistě pustí. Jenže jemu se nechce. Ne, najednou to nejde. Za pasem má pistolí a ta slouží ke střílení. Cítil, že se mu klepou ruce. Ne, on se klepe celý. Sakra! Co to se mnou je, divil se. Ta tíha zodpovědnosti, ta ho drtila. A navíc.....copak on je nějaký zabiják? Zabít člověka to není jen tak. Podíval se na hodinky. Brzy bude šest hodin. Miller už je určitě uvnitř. Na hlavu mu dopadlo několik těžkých kapek a přidávaly se další. Bude to pořádný déšť. Obloha byla zatažená a ponuře tmavá. Brzy se začne stmívat. Vyrazil vpřed.

Opakoval si, že to musí zvládnout. Je to jen jeden výstřel....jeden přesně mířený výstřel. Co je na tom? Zmáčkne spoušť a bude to. Vlastně nebude zabíjet on, ale ta zbraň. Byl skoro u vchodu. Připadalo mu, že na něj všichni hledí jak na vraha. Potil se. To není dobré.

„Dobrý den, mohu vás požádat o pozvánku?" zeptal se uvaděč u vchodu. Elegantně oblečený šedivý chlap s mušketýrským sestřihem vousů.

Sakra, pozvánka...žádnou nemám.

„Jestli nemáte pozvánku, předložte prosím alespoň občanský průkaz."

„Jistě, jistě, tady je," řekl Ondra a bleskově vytáhl průkaz.

„Ah, to je voličský průkaz. Buďte vítán, vážený pane, omlouvám se za zdržení."

„V pořádku, děláte jen svou práci."

Byl uvnitř.

V předsálí stály desítky lidí. Ženy v krásných robách, muži v drahých oblecích. Přehlídka vkusných účesů, kravat a nablýskaných bot. Ondra byl nápadný, věděl to.

Z klenbového stropu se na ně díval veliký křišťálový lustr a interiér domu připomínal pravý zámek.

Hlavní sál. Rozměrný, vyzdobený obrazy, stoly ze vzácných dřevin, židle s vyšívanými potahy a v sále byly i čtyři sochy, které vyobrazovaly tančící páry. Na druhém konci rozměrné auly hrála živá muzika. Valčík. Asi dvacítka párů již tančila. Jinak to zatím vypadalo jako v ptačím hnízdě. Štěbetání se zdálo hlasitější než muzika. Stoly po krajích sálu byly doslova obležené nejrůznějším jídlem.

Z toho by se najedlo celé město a ještě by jim zbylo, blesklo Ondrovo myslí.

Očima hledal Millera, věděl, jak vypadá. Konečně. Desátý stůl nalevo. Lehce rozpoznatelný. Kolem Millera se točilo nejvíce lidí. Jde se na to.

Nebyl si stále vůbec jistý, zda to udělá. Po tvářích mu tekly kapky potu. Millere, Millere, ty za chvilku umřeš....tedy jestli to zmáčknu.

Sáhl si za pas pro zbraň. Pak se stala hrozná a vlastně i trochu vtipná chyba. Sotva ji vytáhl, narazil do číšníka. Pistole spadla na zem, stejně tak tác s jídlem a pitím. Byl to moment, jen vteřinka.

Někdo křikl: „Má zbraň, má zbraň!"

Ondra se rozhlédl kolem sebe a mezi těmi davy se rozpoutal křik. Teď už opravdu všichni koukali na něj. Musel utéci.

„Stát! Jménem říše stát!" křičel někdo za ním.

Běžel a rozrážel si cestu před sebou. Několik lidí shodil. Slyšel i kroky za sebou. Už ho pronásledovali. Vyběhl před dům a mířil z kopce dolů.

„Stůj!" řvali na něj z dálky.

Nezastavoval. Slyšel několik výstřelů. Ještě pár metrů a křižovatka. Další střelba.

Štíplo ho v rameni. Musí běžet. Křižovatka. Mohl zabočit a zmizet z dostřelu.

 

Když se vrátil Jerach z plesu, byl bledý a bez nálady. Ona s ním nešla, protože byla u lékaře. Měla pro Jeracha radostnou novinu, jenže on vypadal, jako by se stalo něco strašného. Zeptala se, co se stalo.

„Dnes se někdo pokusil o atentát na Johana Millera," odpověděl její téměř manžel.

„To je strašné zlato."

„Jo to je. Naše výzvědná služba na to varovala, ale stejně se ten kluk dostal dovnitř."

„Kluk?" zeptala se s rostoucí hrůzou Jarmila.

„Jo, mladík, tak dvacet let. Měl voličský průkaz. To je na tom to strašné. Je jedním z nás a chtěl zabít prezidenta. Určitě patří k těm psům  Tvořivcům. Ale začnou razie, jaké město nepamatuje. My tu chamraď zničíme."

Jerach se vztekal a Jarmila se v duchu modlila, ať to nebyl její bratr.

 

Ještě v šoku došel do sklepní skrýše. Tentokrát úplně zapomněl udělat několik krycích manévrů, ale když viděl, co viděl, bylo by to zbytečné. Ve sklepě nikdo nebyl. Všechny papíry, zbraně, a dokonce i kýbl na nošení vody, byly pryč. „Tvořivci" zmizeli. Sklep byl prázdný. Nikde žádný vzkaz. Chtělo se mu křičet. Musel pryč. Nevěděl kam jít, ale zde zůstat nemůže.

 

                                                         5.

 

Další dva dny se staly pro Jarmilu peklem. Na jednu stranu stále ještě neřekla svému nastávajícímu o těhotenství a na druhou měla neuvěřitelný strach o bratra. Mnohem víc ji však bolela ta nenávist všude kolem. Jerach neustále mluvil o tvrdých výpadech proti neobčanům, její rodiče zas neustále mluvili o tom, že to byl určitě Ondřej a že vždycky věděli, že se nedá převychovat. Mluvili o něm jako o špíně, o psu kterého je nutno utratit. Včera je však zastavila.

„Dost!" křikla. „Cožpak ho nemáte vůbec rádi? Je to váš syn."

„Nikdy jsem neměl syna!" sykl Peter. „A nezastávej se ho. Nebo to v sobě taky nosíš?"

Jarmila se zděsila. „Jak to myslíš?"

„Jestli v sobě schováváš tu hnusnou špínu, jakou mají všichni ti neobčané."

Jarmile vytryskly slzy.

„Petere, to jsi nemusel," okřikla svého muže matka.

„Je to v nich všech. Já jsem ti to ale říkal, když jsme je adoptovali."

„Zlatíčko, tatínek to tak nemyslí."

„Ondra to taky tak nemyslel, když odsud odcházel a vy ho hned odsuzujete. Třeba to neudělal."

 

Ale udělal. Další den totiž Ondru chytila výzvědná služba, když se hřál u ohně pod viaduktem, kde se scházeli bezdomovci. Neprotestoval, neměl jak. Zavřeli ho a musel čekat na soud. V médiích se o něm mluvilo v těch nejčernějších tónech. Vrah, zrůda, rozvraceč. Odraz skutečné podstaty zla. Média dál informovala o tom, že se podařilo pozatýkat i další členy teroristické skupiny „Tvořivci". A právě Ondra jim poskytnul důležité informace. Což byla lež. Ondra neřekl nic, ale v mediích byl tak vykreslen i jako absolutně křivý charakter, když dokázal napráskat své kolegy „Tvořivce". To by ale nebyly novináři, kdyby nezjistili, kdo je jeho sestra. Chtěli po ní rozhovor, chtěli, aby jim řekla, co je její bratr zač.

 

„No tak zlato, řekni jim, co chtějí slyšet. Budeš má žena a měla by si jasně dát najevo, že se ti hnusí," nabádal ji Jerach.

 

„Zřekni se ho před kamerami," radila jí matka.

 

„Nechci s nimi mluvit, potřebuju klid...jsem těhotná."

Tohle ji uchránilo před médii. Jerach byl štěstím bez sebe a novináře rázně odehnal. Matka s otcem byli u ní každý den na návštěvě.

Těhotenství....to ji nyní drželo nad vodou. Často plakala. Za svého bratra, za své „pravé" rodiče a za svou hloupost. Jako by ji někdo sundal růžové brýle. Viděla tu faleš a zlo kolem sebe. Jak mohla v Jerachovi vidět skvělého muže? Je to hajzl. To on je vrah, ne její bratr. Každý večer mluvil o svých plánech, jak rozdělí město. Jak oddělí zrno od plev a potom začne nový věk. Ti psi neobčané budou makat dál v dolech. Ale pěkně povinně a bez mzdy. Jídlo budou dostávat na příděl. To je odnaučí zločinnosti. Už ani matku a otce nevídala tak ráda jako dřív. O Ondrovi nechtěli ani slyšet. Jako by pro ně nikdy neexistoval. Vždyť rodiče mají stát za svými dětmi i v těžkých časech. Jenže Ondra byl klasifikován jako nejtěžší zločinec. Byl vyvrhel.

 

Po měsíci došlo k soudu.

Ondra ani nebyl nervózní. Věděl, jaký trest ho čeká. Bylo zvláštní, jak se postupně dozvídal o bláhovosti celé skupiny „Tvořivci". Posledních pět měsíců o nich výzvědná služba věděla. Byli slabí a dokonce mezi sebe vpustili špeha. Ten také prozradil jejich úkryt. Co Ondru mrzelo, byl fakt, že potom, co se mu nepovedl atentát, nikdo ze skupiny na něj nepočkal, nenabídl mu pomoc. Místo toho se všichni rozprchli a chtěli zmizet neznámo kde. Takhle se revoluce nedělá. Očima rejdil po lavicích v soudní síni. Našel ji. Ve třetí řadě seděla jeho sestra. Zamával jí.

 

Jak může takhle bezstarostně mávat? Blázen blázínek. Oplatila mu to a snažila se skoro o úsměv.

„Co to děláš?!" zavrčel Jerach a chytil pevně Jarmily ruku.

„Au, to bolí!"

„Jemu mávat nebudeš!"

Do očí se jí vplížily slzy. Začal proces.

Ondra ho poslouchal ledabyle. On ví jak to je.

Obžaloba pálila jeden hrůzný argument za druhým. Bylo to, jako když si vymyslíte všechny možné zlé skutky a přiřknete je jedinému člověku.

Nechtěla to poslouchat. Její bratr není žádné zvíře.

Všimla si, že Ondra je potlučený. Museli ho mučit. Bylo jí smutno a čekala na rozsudek.

 

„Odsuzuje se k trestu smrtí zastřelením," vyřkl soud.

Ondra nehnul ani brvou.

Jarmila zakřičela na celou síň: „Ne!"

„Okamžitě zmlkni!" usadil ji Jerach.

Pak se její pohled střetl s bratrovým. Byl plný pochopení a odpuštění. Trochu se usmál a kývl hlavou.

„Jdeme," řekl Jerach, pevně chytl Jarmilu za pravou paži a vlekl ji ven ze soudní síně.

 

 

„Z tohodle domu jen tak nevylezeš. Budeš tady a budeš se starat o děti. Já ti z hlavy vyženu to neobčanské smýšlení. Neměl jsem si brát ženskou s takovým původem. Jen si nemysli, já vím, kdo byli tví praví rodiče. Byli to prašiví zrádci. Ale nosíš mé dítě, takže s tebou žít musím. Budeš se muset chovat správně nebo tě časem stejně vyhodím. A nemysli si, že jen tak z domu, ale pěkně sedět by si šla. Je ti to vše jasné?"

Jarmila kývla na souhlas.

„A běž se umýt a znovu namalovat. Máš rozmazaný celý obličej. A rychle, za chvilku budou dávat v televizi skvělý program - a ty se na něj budeš muset koukat."

 

Poprava se konala ještě tentýž večer a vysílala jej televize přímým přenosem. Ondra se začal bát až na popravišti. Malá vyštukovaná místnost a pět střelců naproti němu. To už cítil blízkost smrti. Snažil se to ustát bez slz a chtěl zachovat důstojnost. Přesto se klepal, nedalo se to ovládnout. Tak už vystřelte, prosil v duchu. Sakra, nejsem žádnej hrdina. A potom ucítil, jak mu po stehnech stéká cosi horkého. Pomočil se. Smrt není krásná. Opřel zoufale hlavu o stěnu. Někdo z popravčí čety se mu zasmál. Pak slyšel jen pokyn: „Palte". Dál už nebylo nic. Jen smrt.

 

Byla noc. Oddechla si, když Jerach usnul. Mohla konečně plakat. A plakala dlouho. Věděla, že život pro ni bude noční můrou, kterou si přivodila ona sama. Ale něco udělat může. Něco dluží bratrovi, rodičům i obyčejným lidem. Pohladila si bříško. Bylo stále ploché, ale věděla, že je v něm nový život. Ať už to bude syn nebo dcera, slíbila si, že dítě vychová tak, aby až dospěje, bojovalo. Bojovalo proti hrůzovládě a rozsvítí tak budoucnost.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

12.01.2014 18:31:04Supermartonátor

Já rovněž děkuji.

Budu se těšit na tvou další návštěvu.

12.01.2014 18:26:42reinka

Děkuji za zveřejnění. Povídka je povedená a zaslouží si *


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.