Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Noční můra slasti

13. 01. 2014
1
3
933
Autor
Monet

Co bůh rozdělil, člověk nespojí.

                                     Noční můra slasti

 

Procházím vesnicí. Cestu lemují stará obydlí, pomalu sněží. Schyluje se k nějaké chudinské oslavě,  venku vyhlíží  pár prostých lidí. Jdu sama. Přede mnou se třpytí polozmrzlé brouzdaliště, někdo tam zkouší bruslit, ale nože se zarývají do té břečky. Vzdal to, jde pryč. Pomalu si nazouvám svoje brusle, chci to po létech taky zkusit. Ohlédnutím do kraje se ujišťuji, že nemám žádné diváky. Jen tam v dálce jde nějaký kluk. Proč se tu lidé více nesjednotí?

Přišla ke mně malá holka se svým tátou, ten má brašnu na zádech.

Stěhujeme se ze vsi,“ svěřuje se vousáč.

Půjč mi ty brusle!“ žadoní dívka.

Nejdřív budu bruslit já, pak ti je půjčím,“ odpovídám.

Prosí. Že prý spěchají. Otec se přimlouvá.

Zouvám se tedy. Září štěstím. Prohání se po ledě, nevadí, že co chvíli spadne. Vesnicí táhne hlasitý dětský smích.

Náhle přede mnou stojí opilý Karel.

Nevím, kam chci jít. Kam mám jít?“ zatěžuje mou hlavu vlastním trápením.

Pojď se mnou, prosím,“ táhne mě za ruku cestou na šedivý balkon jednoho z těch baráků. Pak odchází. Skrze sklo pozoruji nějakou místnost, připomínající zvířecí doupě. Klika je zaseknutá, dovnitř se nedostanu. Zvoní mi mobil. Volá Karel. Do sluchátka mi pouští melodii nějakého starého anglického songu a prosí mne, ať mu k tomu zpívám!

Tak zpívám, nahlas, se všemi emocemi. Když pak ukončí hovor, zděsím se zpětným poznáním. Nebyl to Karel. Byla jsi to ty.

A najednou, jak tam tak sama stojím, na té střeše, tak slyším, jak se z místní hlásné trouby ozývá ona píseň s tím mým zpěvem! Její ozvěna, v tom tichu tak hlučná, pospíchá celou vesnicí do okolí. Nemohu se schovat do té barabizny. Stojím nahá, v emocích své vlastní písně, všem lidem na očích.

Strašně se před tebou stydím za svou nemožnou angličtinu.

Někdo to přehrává pořád dokola, až přijdeš za mnou.

Stojíš tu, duševně rozervaná a vzteklá. Zuřivě gestikuluješ a nepřehledně objasňuješ, že mě máš ráda, že to přece musím vědět, ale že ty sama jsi „úplně v prdeli“ a nevíš, jestli to ještě zvládneš.

Nepřerušuji tě, dávám ti volný prostor, ale tebe to neuklidní- naopak! Tvé nervy tikají pod vlivem okolnosti, že vlastně sama nevíš, co tě tlačí a tíží.

Nevím, jestli si teď dokážu nepíchnout Heroin,“ upustíš část kamene.

Chci tě uklidnit, utišit, ale cítím, že to není v mé moci. Panikaříš. Záhy mě oblímáš a líbáš,  jakoby ses chtěla napít ze studny, ale jinak nic víc. Odstrkuji tě, skončilo to.

Z toho páchnoucího squatu tam vtrhli tví přátelé, divní lidé. Uklidňují tě vaší řečí. Odstupuji, není tam pro mě prostor. Z dálky sleduji, jak se zmítáš v beznaději. Slyším, jak ti říkají, že „ona“ je za dveřmi, v tom z chodby slyším kňučet Scyllu. Okamžitě jdu tam. Andrea sedí rozvalená na zemi, na tváři stupidní úsměv. Říká, že mě má ráda a s potěšením mě konečně poznává. Něco mi chvíli vypráví, úplně z cesty, neexistuješ pro ni, nemluví o tobě- zdvihá se mi žaludek. Neposlouchám ji, duchem přitomna za  zavřenými dveřmi. Vytrhne mě mrtvolné zaječení: „Nééééééééé!!!.....,“ do něhož se v okamžiku prolne divoký vítězný pokřik.

Vrážím tam a vidím, že si držíš loketní jamku. Máš zamlžený a klidný pohled nad úsměvem. Pláču, když se všichni vrávoravě snažíte o nějaký oslavný tanec. Zdviháte ruce do výše, jako byste vítali Boha. Tvé bílé vlasy tančí na hubeném těle, pohupujícím se v uvolněném rytmu. Máš výraz člověka, který se vrátil domů. Nikdo okolo tě teď nezajímá, jsi šťastná tak. Sama se sebou. Vše z hrůzou sleduji a snažím se zachytit tvůj pohled, abych se rozloučila. Jenomže rázem drží stříkačku v ruce i všichni ostatní. Už o ničem nepřemýšlím. Přeskakuji nezúčastněnou Andreu a prchám chodbou ven. Tak tohle byl ten můj strach- předtucha! Musela jsi se vrátit, nosíš přece jeho jméno!

Neutíkej!“ rozkáže kdosi za mnou. Než se stačím otočit, mám ji tam. Celou dávku. Může být smrtelná- proběhne mi hlavou. To už cítím ochabování svalstva a prudkou nevolnost. Tíhnu k zemi. Vidím tě přicházet. Křičím na tebe: „Co mám dělat, někdo mi to dal, co mám teď dělat?“ Ozvěnou ke mně dolehne tvůj klidný, ochranitelský hlas: „ Musíš ven, pojď se mnou ven.“

Přišla jsi až ke mně. Soucitně se usmíváš, vypadáš zase jako anděl.

 Nevím, jestli tohle je naše poslední dávka.  Nebo první.

Ale připadá mi přirozené, že nás něco spojilo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 


3 názory

Prosecký
13. 01. 2014
Dát tip

Ó


Monet
13. 01. 2014
Dát tip

Děkuji, jsem ráda, že vzbudil emoce- trefa!- záznam mého snu. Ve mě vyvolal děs. :-)


Lakrov
13. 01. 2014
Dát tip

Od začátku mi to připomíná cosi jako záznam snu a v někde polovině mi dochází, že se jedná o chemický posílený sen. Přemýšlím, zda to, co ve mně přetrvává po dočtení, je strach nebo odpor.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru