Spletené pravdy IV.

Když se jí Adam zeptal, kde byla, chviličku váhala s odpovědí. To, že se za Felixem staví znovu, se rozhodla snad ještě v jeho pokoji; snad při pohledu do očí pana Konečného. Ale trvalo jí pak několik dní, než se skutečně odhodlala.

Felix byl hodně překvapený; a ona měla strach. Ten se však nenaplnil, pochopila, že ho dostala. Že něco takového vůbec nečekal a že ho to neskutečně potěšilo – prostě pro ten zájem o jeho osobu, možná i pro ten soucit, o který tvrdí, že nestojí. Ale samota je vražedná – když je člověk na konci života a má pocit, že nemá už nikoho, komu by stál za návštěvu. O všechny postupně přišel, vinou osudu, vinou vlastní. Jenom prázdné oči pana Konečného a sestřičky, které nemají náladu na jeho vtipy.

„Ztratila ses po cestě domů?“ zeptal se. A ona, protože v jeho hlase už necítila tu jedovatost z minula, se usmála. „Říkala jsem si, že to posledně nebyl dobrý začátek – ani konec.“

Pak si povídali o všem možném, jenom na Adama nepadlo slovo ani jednou.

„Byla jsem u tvého dědy,“ řekla po chvilce a čekala, jak se Adam zatváří.

„Proč?“

„Já nevím,“ řekla vlastně po pravdě. „Měla jsem pocit, že… že to ještě stojí za pokus.“

„A stálo?“

Pokrčila rameny.

 

„Klidně si za ním choď,“ řekl jí Adam později, když už měl zase vypito trochu vína. „Ale se mnou o tom prosím nikdy nemluv. Už o něm nechci nikdy slyšet, věděl jsem to a vím to. Nechci.“

Přikývla.

„Nejsem na tebe naštvaný – a pak, on má takové zvláštní kouzlo osobnosti, dost lidí ho má ze začátku rádo. Než ho poznáš blíž, než ti dá někdy opravdu zkusit, jaké je to dostat se do jeho nepřízně… Ale to by bylo na dlouho.“

„Určitě jsi to s ním neměl lehké,“ řekla a byla si vědoma podivné křečovitosti té věty.

„Babička to s ním neměla lehké. Pro mě už je to minulost.“

„Co se jí vlastně stalo? Jestli teda…“

„Měla mrtvičku… A on byl opilý, víš? To ti neřekne, protože tvrdí, že prostě spal, že ho to neprobudilo. Ale já vím, že byl zase ožralý, chodil vždycky ve středy popíjet… Takže se neprobudil – a to ji přitom mohlo zachránit. No… Takže jestli můj táta zabil moji mámu, prosím, ale on je na tom úplně stejně.“

 

„Byly s ním problémy už od dětství,“ říkal jí Felix. „Nikdy ho nic pořádně nezajímalo. Všechno jenom ničil, nikdy nic nestvořil. Víš, co to bylo? Dívat se na něj, jak všechna naše snaha propadá? A Marie? Jak mu pořád věřila, jak ho vždycky bránila. A on toho zneužíval, umí hrát na city, Lindo, na to si dej pozor. Půjčovala mu pořád peníze; tajně, abych na to snad nepřišel. Ale to víš, že jsem to věděl. A on si na to zvykl. A chtěl ještě víc. Začal krást, Lindo. Občas mi zmizela tisícovka, občas dvě. Ale Marie mi pořád tvrdila, že to tak není… Dokonce si myslím, že když přišla na to, že nějaké peníze zmizely, že mi je vracela zpátky, tajně, aby ho ochránila.

Chápeš to, Lindo? A myslíš si, že se jí dostalo nějakého vděku?

Je tak strašně moc po svém otci – i ve tváři. Ty oči, profil… Krásný chlap, že? To byl Roman taky, svině. Získal si je tím – myslím Haničku a pak i Marii. Uměl se tvářit, uměl sladce lhát, když mu o něco šlo. Dokonalý manipulátor, bez nějakého skutečného citu.

Poznal hned při prvním setkání, že jsem ho prokoukl. Proto se mi vyhýbal, poštvával Hanku proti mně. Dosáhl toho, že mě nechtěla vídat; ani potom, když se narodil Adam.“

Tvrdil jí, že byl Roman na mol opilý, když se stala ta nehoda. Pršelo a jel rychle. „Hanička nesnášela, když jezdil rychle, prosila ho vždycky, aby zpomalil – ale to ho ještě více vyhecovalo. Rád ji trápil,“ říkal jí. A Linda přitom dávno pochopila, že Felix Romana vůbec neznal, viděl ho párkrát a všechno, co o něm povídal, byly jenom jeho představy, podložené několika skutečnostmi a vyplněné veškerou jeho nenávistí.

Co Roman vlastně udělal tak špatně? Byl opravdu hajzl a manipulátor, který Hanku trápil? Anebo to byl prostě kluk, který Felixovi nesedl. Možná udělal špatný první dojem, možná byl až moc sebevědomý, nezalekl se Felixe – tak, jako většina lidí. Možná se spolu někdy o něco pohádali; o čemž vědí jenom oni dva. Možná si řekli škaredá slova… Možná takhle vzklíčila nenávist, Felixova touha dostat Hanku zpět; možná prostě jenom žárlil, na svou dceru. Chyběla mu.

A pak, když oba zemřeli, byl prostor pro fantazii a zlobu nekonečný. Nikdy ho nemohl obvinit, že přehání. Protože kdo by si dovolil hájit opilého řidiče? Jestli je to pravda… Ale to asi ano, to by si Felix nevymyslel, když na tom stojí celý příběh.

I když si pamatuje, co jí řekla Marie, tehdy před šesti lety, když jednou přišla za Adamem a on nebyl doma. Marie ji pozvala dál, udělala jí čaj. Trochu jí před Adamem varovala; vědoma si toho, že není bezproblémový, i když ho milovala… A pak, snad aby ho obhájila, že to má těžké, bez rodičů, vzpomněla na tu nehodu, řekla: „Byli u přátel na chatě, ale Adam jim onemocněl, měl vysokou horečku. Chtěli s ním jet k doktorovi, proto spěchali.“

I tohle mohla být lež – lež, kterou pro sebe živila Marie.

 

„Nenávidí mě proto, že jsem syn svého otce,“ řekl jí Adam. A pamatovala si, že jí to řekl už tehdy, jenom jiným tónem. Tehdy důležitě; skoro hrdě. Ve věku, kdy měl nejvíc síly se bránit, být taky krutě zlý. Krást. Třeba.

Dneska to řekl jenom tak, unaveně. „Takže jsme spolu vedli nekonečnou válku. Ale teď, když umřela babička, nějak… Už není důvod se s ním vůbec potkávat, víš?“

 

V.

„Musím ti někdy ukázat nějakou Mariinu fotografii z doby, kdy jsme spolu ještě chodili. Anebo svatební fotografii – tam je tak nádherná. Žádná z těch žen, co prošly mým životem, neměla ani zlomek její krásy.

A přitom si o sobě nikdy nemyslela, že je krásná. Když jsem jí to řekl, červenala se. Byla mladší jen o dva roky, ale když jsem ji poznal, byla to ještě taková holčička. Vzhlížela ke mně; a to bylo zvláštní, ta touha ji ochránit. Byla na světě skoro sama, maminka jí umřela, když byla maličká. A zůstal jí jenom otec, podivný člověk. Ne zlý, ale takový… Nijaký. Někteří lidi takoví jsou, žijou a přitom nežijou. Lidi zcela bez šťávy, bez tvaru.

Můžeš říct, že se na něm poznamenal jeho život – a tak to říkala Marie; ale až později. Když ještě byla malá holka, cítila to stejně jako já. Že je zcela zbytečný – i pro ni. Že o ni nemá zájem, nemá k ní žádný vztah. Ale potom, když umřel, samozřejmě, otočila. Prý nepochopný člověk – a ty bys to řekla stejně, Lindo. Protože ty jsi taky taková, chápavá. Ne, to nemyslím zle, ale… Nerozumím tomu. Proč se snažit pochopit někoho, kdo je podle tebe prostě špatný?

Ale Marie taková prostě byla – a na Adama nejvíc. Myslím, že pro ni, po smrti Haničky, zůstal jako jediné světýlko, v které chtěla věřit, ať se dělo cokoli.

A když pochopila, že věřila skutečně falešně, tak ji to zabilo. Ale o tom ti nechci povídat, Lindo. O tom ať ti řekne on. Myslím ale, že bys docela změnila názor.“ Díval se na ni a asi čekal, že to nevydrží, že se zeptá a on se bude moct zase pustit do Adama. Ale mlčela.

„Taky to nebudeš mít lehké, v životě. Vypadá to hezky, když je člověk hodný, na oko se to oceňuje. Ale ve skutečnosti? Každý to ocení jenom teď a tady, když to potřebuje. Ale pak, když má zase sílu, tak tě podrazí. Vím, o čem mluvím, Lindo. A klidně to přiznám – já jsem ta průměrná svině. Nebo spíš – normální člověk.

Proto ti řeknu, že si Marie zasloužila někoho lepšího než mě. Jenomže to je obecná fráze – já se o ni zase postaral, uměl jsem si ochránit. Před jejím otcem třeba. Ten by ji k sobě uvázal, potom, když byl nemocný. Ale já jsem jí řekl, že to nemůže, že by ji to zničilo. Řekl jsem jí, buď budeš se mnou, nebo s ním.

Nechala by se totiž lidmi úplně vysát – na to si dej pozor i ty. Pro dobrotu na žebrotu, klidně se směj, že používám tahle trapná úsloví, ale je to tak, Lindo. Teď máš pocit, že jsi našla k něčemu klíč, ale život tě naučí.

Marii třeba pronásledoval jeden člověk, dneska se tomu nějak říká… stalker? Byla na něj hodnější, než si zasloužil. A lidi často neví, jak se k tomu postavit – když je tebe někdo hodný zcela nezištně, víš? A tak si myslel, že ho Marie miluje. Nazýval mě pak despotou; takový podivný, vlastně jemný člověk. Ale úplně posedlý.

Musel jsem ho zahnat, jinak by ji utrápil.

Lidi jako Marie, totiž, jsou strašně citliví na to něčí city – a proto jsou tak náchylní k manipulaci někým, kdo na city umí hrát. To jsem vždycky nesnášel, Lindo. A dával jsem si velký pozor, abych nikdy, nikdy k ničemu takovému nesklouznul. Někdy to láká, to víš. Když něco uděláš špatně – a že jsem toho v životě zkazil plno. Když se na mě potom zlobila, když nevěděla, co bude dál. Když mi řekla, že se chce rozvést. To bylo Adamovi třináct – že už je velký, že to nějak zvládmeme, i když nebudeme spolu.

To ti pak v hlavě vyskočí plno otázek. Jak dlouho na to myslela? Roky? Celé roky, co Adam rostl? Chtěla odejít, ale jenom čekala? Anebo ještě dřív a překazila jí to ta nehoda?

A pak začneš zpytovat svoje svědomí – co já? Co jsem pro ni vlastně dělal? Miloval jsem ji vlastně?

V našem vztahu nikdy nebyla vášeň, ne taková, jakou bych chtěl. Proto bylo plno jiných žen, které mi mohly plnit sny. Klidně řekni, Lindo, že jsem hajzl. Klidně si to mysli, ale já vím, jak to bylo. Nestydím se za to a nemám žádné výčitky; a neměl jsem ani tehdy. Nechci přímo říct, že je to právo. Ale něco od života chceš; a nemůžeš své touhy obětovat pro někoho, to bys ho pak přestala milovat, začala bys mu to vyčítat. A takhle jsem neměl Marii co vyčítat… Myslel jsem, že ani ona mě. Že to bere, chápe, toleruje…

To všechno mi běželo hlavou a plno otázek k tomu. Má snad někoho jiného? Zabil bych ho, kdyby měla. Věř mi. Protože mi bylo jasné, že to bude nějaký zoufalec, který jí jenom ublíží – měla v životě smůlu na takové muže. Už její otec; a pak ostatní. Potřebovala mě, někoho, kdo by jí chytil, kdyby padala.

Tak si ji pamatuju, když jí bylo šestnáct, i když jí bylo šedesát. Některé rysy se neztratí.

Věděl jsem, že mě potřebuje. A že se mě vlastně nechce vzdát; to jsem věděl. Přesto mi to řekla, že se rozvést chce; a držela se, žádné velké emoce.

Mohl jsem jí líbat nohy, mohl jsem jí padnout do klína, uronit pár trapných slz a měl bych ji zpátky. Tak snadné to mohlo být. Čekala na to, viděl jsem jí to na očích.

Ale to je právě to, co jsem nechtěl. Musela se rozhodnout sama, a pokud to chtěla, prosím, má to mít. I když lehké to pro mě nebylo, to ti přiznám, klidně. Ta představa, že se to opravdu stane – co bude potom. Jak moc mi bude chybět…

Teď to vím, jaké by to bylo, teď to prožívám. Každé ráno, když se probudím, pořád myslím, že tu je. A místo toho, prázdný byt – teď tady ten pokoj. Jenom otevřeš oči a už víš, že nechceš žít, že už nemáš proč.

Tenkrát si to ale nakonec rozmyslela. Co ji k tomu vedlo, to nevím. Nikdy jsme o tom už nemluvili, jako by se to vůbec nestalo.

Ono navíc začaly problémy s Adamem – každou chvilku volali ze školy, policajti u nás za dveřma, že ho chytli někde, kde neměl co dělat. Telefonát z nemocnice, že tam naše dítě leží zpité pod obraz.“

---