Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+8 neviditelných
Našeptávač
datum / id26.02.2014 / 440737Vytisknout |
autorSupermartonátor
kategoriePovídky
zobrazeno658x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Není zrovna příjemné, když se vám někdo dostane do hlavy:-)



Povídka obsadila 16. místo v Ceně Karla Čapka za rok 2013.

Našeptávač

 

 

Kdyby se mě někdo ještě před týdnem zeptal, jestli si připadám normální, s úsměvem bych řekl, že ano a ještě bych si ťukal na čelo, proč má ten člověk tak hloupé otázky.

Dnes bych se nesmál, ale raději odešel bez odpovědi. „Normální“-co to vlastně znamená?

 

První den

 

Jako každý pracovní den, jsem se sešel sám se sebou v koupelně a čistil si zuby. Po umytí obličeje se podíval do zrcadla a nezapomněl si připomenout, že jsem stále ten stejný samotář a podivín. Dřív jsem se litoval, ale časem se člověk smíří s tím, jaký je.

Peníze na auto nemám, takže jsem použil k přepravě do práce autobus. Cestou mi dělala společnost muzika ukrytá ve sluchátkách, která mi stále vypadávala. Připadal jsem si trapně a díval se kolem sebe, jestli se mi někdo nesměje. Konečně cílová zastávka. Teplicko není hezký okres. Industriální část republiky je zahalená do šedi a já si myslím, že se to promítlo i na lidech. Nepotřebuji jejich společnost, a jak se mi zatím potvrdilo, ani oni o mne nestojí.

Vstoupil jsem do marketu, kde jsem zaměstnán jako pracovník příjmu. Neříkám, že mě to baví, ale lepší práci jsem nenašel. Na Teplicku je vůbec problém se zaměstnáním, takže si nemůžu stěžovat.

Sotva jsem došel na příjem, už na mě křičel vedoucí: „No to je dost, že jsi tu. Okamžitě sedni na ještěrku, stojí tam Presbeton a sám se nevyloží.“

Nic jsem neodpověděl a nasedl do stroje. Skládání bylo v pohodě, na ještěrce mi to šlo. Zboží jsem rovnal podle druhů do pěti řad. Obrubníky zvlášť, vedle nich zámkovku a rozdělil jsem je i podle barev. Samozřejmě by to nebyl Miloš Zoubek, můj vedoucí, aby nepřišel na mně nadávat, že mi to dlouho trvá. Navenek jsem s ním souhlasil, ale v duchu na něj vychrstl desítky nadávek. Nikdy by mě nenapadlo, že budu muset rozlišovat mezi svým vnitřním hlasem a něčím dalším. Můj vnitřní hlas nadával na šéfa a k němu se přidal další.

„Nazdar Milane. Správně, je to hroznej hajzl, ale neměl bys mu to říct nahlas?“

Málem jsem leknutím vyklopil paletu betonových palisád.

Co to má být?

Rozhlížel jsem se kolem sebe, jestli na mně nemluvil třeba řidič kamionu, který jsem vykládal, ale on to nebyl. Ten hlas byl jasný a někoho mi připomínal.

Zboží jsem doskládal, sepsal papíry a rozloučil se s řidičem od Presbetonu.

Opět se ke mně řítil Zoubek. „Ty palety musíš přeskládat na pravou stranu točny.“

„Proč?“ ptal jsem se udiveně. Naskládal jsem je pečlivě a velice prakticky tak, aby je mohli prodavači co nejsnáze odebírat.

„Neptej se a jeď. A ať ti to netrvá věčně.“

Možná mě prostě nemá rád. Třeba jen kvůli tomu jak vypadám nebo mu vadí má povaha. Nevím. Každopádně já k němu také pociťoval silnou averzi. Ten jeho orlí nos a oči blízko u sebe. Takoví lidé jsou většinou kriminálníci. Je vyšší o půl metru než já a tak si asi myslí, že si na mně může dovolovat všechno. Zkousl jsem vztek a jel přemístit zboží do pravého rohu točny.

Druhý den

 

Opláchl jsem si obličej a podíval se do zrcadla a nezapomněl si povzdechnout nad tím, že jsem stále sám. Jsem dospělý, ale přesto mám uhrovitý obličej.  Nos mám nějak nakřivo a uši mi odstávají.

„Proč furt čučíš do toho zrcadla? To se sám sobě tak líbíš? Hahá.“

Lekl jsem se a zároveň strašně naštval. Co to zase má být?! Vzteky jsem dal pěstí do zrcadla. Prasklo.

„Hej, klid chlape, když se budeš vztekat, brzo umřeš, hahá.“

To jeho „hahá“ mi někoho připomnělo. K čertu kdo se takhle blbě smál?

„Jo, Zděndo, jsem to já.“

Marcel. Můj bývalý spolužák z průmyslovky. Vzpomněl jsem si, ale radost z poznání se nedostavila. Člověk, který mi čtyři roky dělal naschvály, se nyní ozývá v mé hlavě.

„No tak, snad tak strašné to nebylo. Vůbec nerozumíš srandě, jsi pěkný suchar, abys věděl.“

To mi říkal stále. Proč zrovna on? Ta moje bláznivá hlava si vymyslela jeho hlas a chce mě nyní trýznit. Já ho nechci. „Běž pryč!“ křikl jsem.

„Já si to taky nevybral. Raději bych byl v hlavě třeba Růženy Vinklářové a díval se, jak se sprchuje, hahá. Pamatuješ si jí, viď? Letěl jsi po ní, ale bál ses jí něco říct.“

„Pamatuju, dodnes si to vyčítám,“ řekl jsem vnitřním hlasem.

„Škoda na sporťáku rozdávala. Vošukal jí prý i náš třídní.“

„Hrůza,“ pomyslel jsem si a pak si ťukl do hlavy. Přeci se tady nebudu vybavovat s přeludem. Jdu do práce.

„Nejsem přelud,“ bránil se Marcel.

„Drž hubu!“

 

V práci jsem se snažil nemyslet na Marcelův hlas. Kupodivu byl zticha. Nejsem přeci blázen. Poznám, jestli se ze mě nestává schizofrenik.

Vzal jsem si skener a začal přijímat „Den Bravena“.

Na place se objevil Zoubek. Trochu kulhal a tvářil se nevrle. Jeho nepříjemný zrak si vybíral oběť. Neměl rád nikoho. Vyskakoval si na všechny. Dnes seřval Tondu Kohouta. Prý udělal dvě chyby, kdy přijmul dva artikly navíc. Kohout se bránil, že zmiňovaný příjem vůbec nedělal, ale Zoubek nechtěl nic slyšet. Kohout se naštval, odhodil jmenovku a odešel.

„Co tak čumíte?! Starejte se o svou práci,“ reagoval prudce Zoubek, když viděl, že si nechtěně získal pozornost všech. Hned poté se zavřel do své kanceláře a do konce směny už nevyšel ven.

Šel jsem nakoupit jídlo a také nové zrcadlo. Večer jsem ho pověsil na své místo a odebral se na kutě.

 

 

 

Třetí den

Po umytí obličeje mi zrak sklouzl na nové zrcadlo. Kupodivu jsem vypadal furt stejně. Nové zrcadlo. Jediná změna v mém životě za poslední rok.

„A co já?“ ozval se Marcel.

Sakra, takže mě bude otravovat pořád. Něco se mnou není v pořádku.

„To není. Jsi sám. Měl by sis najít nějakou babu. Zkoušel jsi třeba inzerát?“

Nezkoušel, to je pravda. Ač nerad, přiznával jsem, že bych to mohl zkusit. Marcel se v mé hlavě radoval a říkal, co mám psát. Poslouchal jsem ho. Nebyl jsem si jistý, jestli je to správné, ale proč ne? Můj vnitřní hlas dosáhl vyšší úrovně. Sice má podobu mnou nenáviděného spolužáka ze střední, ale co.

Nešlo ho ignorovat, byl příliš hlasitý.

„Napiš: Muž s velkým M, hledá skvělou rozkuřovačku,“ řekl Marcel a příšerně se smál.

Rozbolela mě z něho hlava.

„Dost! Přestaň se smát, praskne mi mozek. Tohle přeci nemůžu napsat. Nehledám holku na jednu noc,“ a navíc by to nebyla pravda, dodal jsem si pro sebe.

„Hahá, to já vím, že to není pravda.“

Všechno, co si myslím, ví. To je strašné.

„Ale výhodné, pomůžu ti.“

„Hmm, tvé rady jsou dost obscénní.“

„Ale houby. Jsou pravdivé. Ženské hledají chlapa s pořádným kolíkem a chlapy zase ženskou, co umí úžasně kouřit.“

„To je strašně povrchní.“

Zase se ozval jeho smích.

„Když to tak bereš. Ve skutečnosti jsi povrchní ty.“

„Nejsem.“

„Ale jsi. Zatímco ostatní to neřeší a normálně žijí, ty si myslíš, že jsi lepší než oni. A právě proto jsi sám.“

Přemýšlel jsem. Co když opravdu blázním? Povídám si tu sám se sebou a realita mi uniká. Marcel se chová jako primitivní sprosťák, ale takový jsem zčásti i já. Možná se moje primitivní „já“ dostává na povrch.

„Třesky plesky hovadiny. Jsem v tvé hlavě a nic s tím nenaděláš. A nejsem primitiv!“

„Odejdi! Nech mě být na pokoji.“

Rád bych, ale nejde to.“

„Proč ne?“

„To nevím.“

Mít Marcela v hlavě mi bylo nepříjemné, přesto jsem na jeho radu dal a zveřejnil jsem na internetové seznamce svůj inzerát. Samozřejmě ne sprostý, ale takový decentní a slušný. Obyčejný kluk hledá hodnou a sympatickou přítelkyni.

„Tím nenalákáš ani šedesátiletou pannu, co si chce alespoň jednou, ještě předtím, než umře štrejchnout, hahá.“

Jeho komentáře mi lezly na nervy. Jenže nešlo ho jen tak vypnout, odmlčel se, jenom když on sám chtěl.

 

Díky tomu, že jsem zveřejňoval svůj inzerát, čas se dostal na hodnoty, které znamenaly můj pozdní příchod do práce. Sice jen o pět minut, ale byl to pozdní příchod. Zoubek se na mě evidentně těšil.

„Ty nevíš, v kolik se chodí do práce?“ ptal se, zatímco se opíral o futra dveří své kanceláře.

„Omlouvám se, zaspal jsem.“

„To je všechno?“

Nevěděl jsem, co chce slyšet. „Je to pět minut, snad se zas tak nic hrozného neděje.“

Zoubkův pohled ztvrdl. „Jde o princip. Ty jsi přišel pozdě do zaměstnání. Za to se lidé vyhazují.“

Na to nebylo, co říci.

„Bylo by na to, co říci, ale to bys nesměl být takový posera,“ ozval se Marcel.

„Máš štěstí, že je nás po Kohoutově odchodu málo. Ale bylo to naposled, vyžaduji spolehlivost,“ pokračoval vedoucí a tvářil se, jako když mi vyjadřuje laskavost.

„Už se to nestane,“ řekl jsem. Zoubka to uspokojilo, zavřel se v kanceláři.

„Posero,“ vysmíval se mi hlas v hlavě.

„Drž hubu Marcely. Nechci přijít o práci,“ napomenul jsem vnitřním hlasem vetřelce v mé mysli.

 

Čtvrtý den

 

Po ranní hygieně jsem zapnul počítač a byl zvědav, jestli na můj inzerát někdo reagoval. A světe div se, odepsala mi dvacetiletá dívka z Teplic. Jmenuje se Marie a dle obrázku je to moc hezká drobná blondýnka.  Chtěla se sejít ještě ten den. Večeře ve mně vyvolávala pocit očekávání, ale také strachu, jestli to třeba nepokazím. Rande po dlouhé době, snad to zvládnu, říkal jsem si.

Do večera je však ještě daleko a já musel do práce. To slovo se mi hnusilo. Vždycky jsem si vybavil Zoubka a jeho téměř démonický pohled. A jeho hlas obsahující všechny esence arogance a povýšenosti.

Kupodivu byl dnes Marcel ticho a já se cítil dobře. Taková úleva pro hlavu. Pracovalo se mi lehce a Zoubek si mě nevšímal. Idylka se rozplývala s přibývajícími hodinami. Byl jsem stále nervóznější a bál se toho, že na schůzce něco pokazím.

Po šichtě jsem rychle zamířil domů a připravoval se na večeři. Několikrát jsem změnil názor na oblečení, které si vezmu a díval se každou chvíli do zrcadla, jak vypadám. Marcel byl ticho, tak snad mu to vydrží, přál jsem si.

 

Marie byla opravdu krásná. Vlnité blond vlasy se stáčely kolem ramen jak vlnky ze slunečních paprsků a tvář měla něžnou jako princezna z pohádky. Podala mi ruku a nesměle se usmála. Asi byla stejně nervózní jako já.

V restauraci jsme si objednali jídlo a než nám ho donesli, povídali jsme si o našich zájmech a podobných věcech. Rozhovor to byl trochu kostrbatý, hlavně z mé strany. Bál jsem se mlčet, aby nevzniklo trapné ticho, na druhou stranu to asi vypadalo, že jí nepustím ke slovu. Ale myslím, že jsem se jí líbil. Do určité doby. Můj nepřítel v hlavě se ozval.

„Teda, nikdy bych nevěřil, že na ten tvůj ubohý inzerát se ozve taková kočka.“

„Prosím buď tak hodný a neozývej se do konce tohoto večera,“ vyslal jsem myšlenku směrem k Marcelovi.

„Studuju na Peďáku v Ústí…,“ vyprávěla Marie.

„Má fakt dost dobrý kozy, hahá.“

„Co jsem ti říkal Marcely?!“

Já chtěl poslouchat, co vypráví Marie, ale ten prevít mi nedal klid.

„….chtěla bych učit v mateřské školce…“

„Měl bys jí říct, že má fakt pěkný kozičky.“

„Dost!“ křikl jsem. Bohužel, ne jen v mysli, ale i nahlas. Nejenže se všichni v restauraci na mně nechápavě a pohoršeně podívali, ale hlavně Marie se lekla a můj křik jí vyděsil.

„Ježíš, to nebylo na tebe. Strašně se omlouvám, povídej dál,“ snažil jsem se zachránit situaci. Trochu se to povedlo, protože začala vyprávět dál, ale tušil jsem, že jsem si to pokazil.

„……mám moc ráda malé děti….“

„To bylo vrcholně neslušné na ní křičet.“

„Ty hajzle, to bylo na tebe,“ řekl jsem a dobře si hlídal, aby to bylo jen v rámci myšlenek.

„Já za nic nemůžu, to ty. Ale jen se na ní podívej.“

Podíval jsem se.

„….máš rád děti?“

Měla květované šaty a decentní výstřih. Ten jednoznačně dával vyniknout krásným plným ňadrům.

„Milane…“

Uvědomil jsem si, že na mně mluví a také, že si musela všimnout, že zírám.

„Je na co. Řekni jí to.“

„Promiň, na co ses ptala?“

Vzdechla a já se v duchu mlátil do obličeje.

„Jestli máš rád děti.“

„Má parádní prsa. Řekni jí to.“

„Mám moc rád děti,“ usmál jsem se a příšerně se potil. Nedívej se do výstřihu, nabádal jsem se a nemohl přestat poslouchat Marcela.

„Milane, řekni jí, že má Skvělý kozy!!“ poručil Marcel.

„Máš skvělý kozy!“ křikl jsem a poslechl příkaz z hlavy.

Restaurace ztichla. Byl jsem nyní její hlavní hvězdou. Nechtěně.

Marie na mně šokovaně asi dvě vteřiny zírala a pak se vztekle zvedla a řekla mi:

„Už se mi neozývej, magore jeden!“

Odešla a já tam seděl jak blbec.

Zaplatil jsem útratu a rychle utekl ven.

Marcel se mi smál. Já měl slzy v očích a on se mi jen smál.

„Hahá, to byla prča. Tys to fakt řekl. Jsi borec!“

Mlčel jsem a šel domů.

„Milane, překvapil jsi mě. Bomba! Takhle jsem se nepobavil už hodně dlouho.“

Jeho „hahá“ mne provázelo až domu, kde jsem padl do postele, nejdřív brečel a pak začal vztekle ničit židli v kuchyni.

„No tak Milane, to není třeba.“

„Drž už hubu! Táhni z mé hlavy někam do prdele!“

„Tam by ti to bylo příjemné? Hahá.“

„Chápeš, co říkám?! Ničíš mi život! To rande pro mě hodně znamenalo,“ nadával jsem, ale Marcel to nebral v potaz.

„Tak proč jsi to tak zkonil?“

„Já?! Ty jsi furt do mě hustil sprosťárny, abych je řekl!“

„Hele, na mně to nesváděj, jsi dospělý člověk, měl by ses umět ovládat.“

Nemělo to smysl. S ním se nedalo hádat.

Bohužel tímto dnem skončila ta „lepší“, ba dokonce zábavnější část mého soužití s Marcelem. Už další den se ukázalo, že je něco více, než jen otravný hlas v mém mozku. Začal být mým vládcem.

 

Pátý den

 

Ráno mě příšerně bolela hlava. Jakoby přímo v ní někdo kopal krumpáčem. Stěží jsem se dopotácel do koupelny. Stál jsem u zrcadla a opíral se o umyvadlo.

„Hotovo,“ ozval se Marcel.

„Co je hotovo?“ zeptal jsem se a byl překvapen tím, jak můj hlas zněl chraplavě.

„Zjistil jsem, jak můžu ovládat tvé pohyby, hahá. Můžu tě kompletně ovládat.“

Byl jsem v šoku. Tím se vysvětlovala bolest hlavy. Bylo jasné, že se mi v ní rýpe, ale že mi vesele řekne, „já tě můžu ovládat“, to jsem tedy nečekal.

„To snad není pravda.“

„Ale je, dávej pozor!“

Nevím jak to popsat. Co jsem cítil. Byl to jen impuls. Dal jsem si facku, aniž bych chtěl. Marcel se řehtal jak o život.

„No není to paráda?“

„Není a chci, abys toho nechal,“ nabádal jsem ho už hodně frustrovaný.

„Proč, můžu ti pomoci v životě.“

„Já od tebe žádnou pomoc nechci!“

„To si nemyslím a rozhodl jsem se vzít tvůj život do svých rukou a dát mu správný směr.“

Říkal to tak klidně a přesvědčeně. Neuvěřitelně mě tím štval.

„Já tě neprosím, já ti přikazuji. Nech toho! Já si svůj život budu řídit sám!“

„To se ještě uvidí,“ řekl jedovatě.

 

Bolest hlavy sice trochu ustoupila, ale celou šichtu jsem se cítil, jako když jsem ve svém těle jen host. Brněly mně ruce a byl jsem nemotorný. Vypadalo to, jako když ještě Marcel šteluje ovládání. Mnohokrát jsem mu nadával, ale uzavřel se a nemluvil se mnou.

Odpoledne byl Marcel asi spokojen. Brnění ustalo a já normálně chodil a ruce mi sloužily, jak měly. Při cestě k autobusové zastávce se však stala věc, ze které mi bylo opravdu zle. Ulicí, plnou lidí, šel naproti mně stařec opírající se o francouzské hole. Přišlo mi, že mu musí být snad sto let. Hrbatý, vrásčitý a velmi pomalý.

„Co takhle se trochu pobavit?“

„Nevím, na co myslíš, ale říkám, rozhodně ne!“

„Ale jo. Schválně, jak dlouho myslíš, že mu bude trvat, než vstane, když mu podkopneš ty hole?“

„To neudělám.“

Byl jsem od starce asi metr a pak přišel impulz do levé nohy. Nemohl jsem nic dělat. Podrazil jsem starci hůl a on spadl tvrdě na zem. Hekl a všichni okolo se na mě dívali. Jeden vysoký muž přiskočil k dědovi a pomáhal mu na nohy.

„To je sranda, hahá,“ chválil se Marcel.

„Já..já se omlouvám. Nechtěl jsem,“ chabě jsem se obhajoval před okolo postávajícími lidmi.

„Já to viděl moc dobře, udělal jsi to schválně,“ obvinil mne ten vysoký muž.

„Opravdu ne, je mi to moc líto.“

„Co si to za člověka?“ zeptal se a napřáhl k úderu.

Dostal jsem ránu pod oko a natáhl se tam, kde před chvíli ležel stařec. Lidé se mi smáli, vysoký muž pomáhal starci přejít po přechodu na druhou stranu ulice.

„Jó, starým lidem se nemá ubližovat.“

„Já bych to nikdy neudělal, nebýt tebe.“

„Hele, nesváděj to na mně.“

Vzteky bez sebe jsem doma rozbil druhou židli a šel spát.

 

Šestý den

 

Zrcadlo. Odráží mou tvář. Dívám se do vlastních očí a přibližuji se blíž. Chtěl bych vidět Marcela. Je to bláhové. Nemohu ho vidět skrz oči. Ale chtěl bych.

Do práce jsem šel ponořen do šedých myšlenek. A Zoubek se asi rozhodl, že si mě dnes vychutná. Nejdřív se mi smál, že mám monokl a samozřejmě z toho dělal velké téma na dopoledne.

„Měl bys mu říct, ať už drží hubu.“

„Ty bys měl být zticha.“

Složil jsem kamion cementu. Zoubek přilítl jak orkán Kyril a hned se do mě pustil.

„Kurva, co to zase děláš?! Říkal ti někdo, že ho máš už skládat?!“

„Myslel jsem…“

„Nemysli, když na to nemáš. Ten debil to měl vyložit v Litoměřicích, ne u nás!“

Tentokrát měl Zoubek pravdu, udělal jsem chybu. Cementy jsem naložil zpět.

Z ještěrky mě doslova vyhnal a nechal mě přijímat šroubky.

„Nemysli si, že to po tobě nezkontroluju,“ vyhrožoval mi.

„Že ho nepošleš do hajzlu,“ divil se Marcel.

Nehleděl jsem toho, co říkal a věnoval se přijímání. Zoubek si to opravdu zkontroloval. K jeho vzteku jsem neměl jedinou chybu.

Špatný den byl však teprve v polovině. Po obědě jsem se vrátil na příjem a po půl hodině práce se u mě opět zastavila rozměrná postava Miloše Zoubka.

„Jak mi vysvětlíš, že si nepípáš obědy?“

„Já si pípám přestávky,“ oponoval jsem dotčeně.

„Mám tu výpis,“ ukazoval papíry, co nesl. „Tohle ti jen tak neprojde.“

Já si opravdu poctivě pípal přestávky. Tohle musela být nějaká chyba počítače.

„Přísahám, že to musí být omyl.“

„Nekecej.“

„Ten ti to dá sežrat. Měl bys něco udělat,“ radil Marcel.

„Třeba to počítač špatně načetl,“ zoufale jsem se snažil hájit, ale Zoubek byl už asi rozhodnutý, že jsem se provinil.

„Tohle tě bude stát hodně. Dostaneš pokutu a vytýkací dopis.“

„Cože?!“ obořil jsem se.

„Neopovažuj se na mně řvát!“

„Jen jdi do něj.“

„Nesouhlasím s pokutou ani dopisem.“

„Už jsem řekl, bude to tak.“

„Půjdu za ředitelkou.“

„Já tam byl první,“ říkal radostně asi půl metru před mým obličejem. Všichni okolo nás sledovali.

„Plivni mu do ksichtu,“ řekl Marcel.

Neměl jsem jedinou milisekundu na oponování. Opravdu jsem na vedoucího plivl. Údiv všech kolem nebyl ničím v porovnání s výrazem překvapeného Zoubka. Jako když tancujete hodinu s červeným šátkem před uvázaným býkem a pak ho pustíte.

Dostal jsem ránu. Pod oko. Pod to, které ještě nebylo poznamenané včerejší ranou.

Posadil jsem se na zem a šahal si na bolestivé místo.

„Tady jsi skončil,“ řekl Zoubek a odešel pryč z příjmu.

Šel přímo do ředitelny. Netrvalo to moc dlouho. Byl jsem propuštěn.

 

„Děkuju! Opravdu ti strašně moc děkuju, jak mi skvěle pomáháš a dáváš mému životu směr,“ křičel jsem doma nahlas. Marcel to slyšel.

„Prosím.“

„To je všechno? To mi neřekneš víc?“

„Co bych říkal, poděkoval si a já řekl prosím, tak se to dělá, ne?“

„Ty hajzle jeden, já s tebou zatočím!“

„Nejdřív mi děkuješ a teď vyhrožuje? Nejsi náhodou schizofrenik?“

Jasně. To bude ono. Jak s ním jinak bojovat. On je možná jen symptom nemoci, kterou si nepřipouštím. Pochlapím se a toho parazita dostanu z hlavy pryč.

Půjdu k psychiatrovi na vyšetření, rozhodl jsem se.

„Ten ti moc nepomůže.“

„To se ještě uvidí,“ řekl jsem jedovatě.

 

Sedmý den

 

Den, který jsem obětoval návštěvě u psychiatra. Sám od sebe bych k němu nikdy nešel, protože razím názor, že i když k němu zajde člověk, který je naprosto zdravý a v pohodě, vždycky mu stejně něco najdou. A tím začne koloběh vyšetření a rvou do vás různé prášky, které stále mění, protože doktorovi se zdá, že nefungují na váš organismus správně.

Doktora Plíška jsem už trochu znal, protože k němu chodila i má matka, když ještě žila. Normálně by mě nevzal, protože pacientů má nekonečně, ale udělal výjimku a vyzval mě, abych vstoupil do ordinace.

Plíškovi bylo skoro sedmdesát, a když jsem se na něj díval, jak se pere s počítačem, přišlo mi, že každou chvíli usne. Ale to byl jen klam. Byl stále velmi bystrý a chytrý. Vyťukával do počítače mé údaje a zeptal se přitom, co mě k němu přivádí.

„Mám strach, že trpím schizofrenií,“ řekl jsem na rovinu.

Doktora jsem evidentně překvapil, protože přestal psát a sundal si brýle.

„Proboha proč?“

„Slyším hlasy, tedy jeden a ten mi říká, co mám a nemám dělat.“

Plíšek si opět nasadil brýle. Chvilku nic neříkal.

Marcel, jak se zdá, byl rozhodnutý, že mi dnes dá pokoj.

„Měl bych udělat tedy vyšetření,“ řekl Plíšek a opět vyťukával zprávu do počítače.

„Jak přesně se ty hlasy projevují?“

Odpovídal jsem, jak nejlépe jsem dovedl a snažil se, to psychiatrovi ulehčit.

Po vyptávání vyzkoušel i mé motorické funkce a dokonce i zrak. Po asi hodině zhluboka vzdechl a řekl: „já nevím. Vypadáte zdravě, vaše reflexy jsou v pořádku a nezdá se mi, že byste byl jakkoliv nemocný.“

Díval se na mě, jako by mu to bylo líto.

„Já ale ten hlas opravdu slyším. Dokonce ovládá i mé pohyby.“

„Většinou platí, že opravdu nemocný člověk, psychicky nemocný člověk, si nepřipouští své problémy a myslí si, že je zcela zdráv. Ještě se mi nestalo, že by ke mně přišel člověk a snažil se mně přesvědčit, že trpí schizofrenií.“

„Říkáte, že jsem zdravý?“ divil jsem se.

„Ano.“

„Ale ten hlas, ten Marcel, mi ničí život a terorizuje mě.“

Doktor mlčel.

„Co mám podle vás dělat? Vy jste psychiatr, poraďte mi.“

„Odpočiňte si, třeba krátká dovolená by pomohla a myslete na něco jiného. Já vám můžu maximálně napsat nějaká slabší antidepresiva, ale nic víc. Jsem jen psychiatr, nikoliv psycholog.“

„Vy mi navíc moc nevěříte, že?“

„Jak popisujete svůj problém, myslím, že jste si ten problém jen vsugeroval.“

Antidepresiva jsem si nakonec vzal a s doktorem se záhy rozloučil.

Byl jsem zklamán a vlastně spíš i rozčílen. Psychiatr, a nepozná, že jsem nemocný?

Marcel mě mátl ještě víc. Celý den byl od něj pokoj. Proč? Co chystá?

 

Po sedmi dnech jsem tedy došel ke zjištění, že ačkoliv mám v hlavě jakéhosi parazita, která mě strašně otravuje a má hlas mého dávného nepřítele, tak jsem dle psychiatra úplně v pořádku. Je tohle normální? Můj pohled na tohle slovo se tedy úplně změnil a myslím, že „normálnost“ je pojem, který už pro mě nemá žádnou hodnotu.

Co bude dál nevím. Snad mi pomohou ty prášky.

 

Noc

 

„Vstávej!“

Myslel jsem, že se mi to zdá, ale když jsem se postupně probral, jen jsem bezmocně plácl do polštáře.

„Tak ty už mě budeš otravovat i v noci?“

„Já a otravovat? To ty chceš otrávit mně! Těma blbýma tabletama, ty zrádce, nadával Marcel.

„Jakej zrádce, o čem to mluvíš?“ ptal jsem se ještě trochu rozespalý.

„Tak já se ti snažím pomáhat a ty na mně takhle? To je normálně pokus o vraždu!“

„Ježíš, přestaň. Nebo si znovu vezmu prášek.“

„Beztak mi nic nedělají, hahá. Mně jde o princip. Chceš se mě zbavit.“

Říkal to tak, že mi ho bylo skoro líto, ale zároveň jsem se ho ještě víc bál.

„To sedí, chci se tě zbavit. A vůbec, cože jsi byl včera tak ticho?“

„Byl jsem zvědav, jestli jsi schopný mě tak zradit. A schopen jsi, takže čekej důsledky,“ varoval nebezpečně Marcel.

„Jaké důsledky?!“ zhrozil jsem se.

„Uvidíš,“ šeptl parazit. „A na co vlastně čekat. Oblíkat a jdeme na to!“

Zvedl jsem se a oblékl, aniž bych chtěl. Jeho schopnost ovládat mně nabyla maximálních rozměrů.

Byly tři hodiny v noci a já se ocitl před domem. Vedl mě ulicemi až tam, kde jsem to vůbec nepoznával. Prosil jsem, ať zastaví, ptal se na to, co chce vlastně udělat a žadonil o dopuštění. Sliboval jsem, že už se prášků ani nedotknu. Odpověděl jen: „Na to jsi měl myslet dřív. Zrada je zrada.“

Ulice zely prázdnotou, z kanálů stoupala pára a u popelnice si něco dobrého dávala veliká krysa. Jemně pršelo a v tvořících se kalužích se odrážel srpek měsíce. Ticho občas přerušil vzdálený štěkot psů a já čekal, co se mnou bude. Šli jsme až kamsi na okraj města, do čtvrtě kam nechodí nikdo, protože tu není bezpečno. Polorozpadlé domy, nesvítící lampy, hromady odpadků a pach exkrementů dělali místo naprosto hrozivým a odpudivým.

Marcel mě vedl ke zdi jednoho velikého domu, o kterém vím, že dřív sloužil jako nádražní budova, ale to bylo někdy před sedmdesáti lety. O zeď bylo opřeno několik zrezivělých kovových desek. Šlápl jsem do vyhaslého ohniště. Plech u stěny tvořil malé přístřeší a já zpozoroval, že na zemi zpoza plechu vyčuhují nohy. Nějaký bezdomovec tu přespával.

„Co chceš dělat?“ ptal jsem se parazita. Neodpověděl. Místo toho jsem nechtěně chytl ty vyčuhující nohy a spícího muže vytáhl z jeho skrýše. Zatím se ještě neprobral a v ruce ještě držel poloprázdnou flašku nějakého alkoholu.

„Co sakra děláš?“

„Mstím se ti hlupáku! Chtěl jsem ti ukázat, jak se dá žít lépe, ale ty jsi o to nestál. Tak teď ti ukážu, jak život zkazit, hahá.“

Vytáhl jsem malý nožík, který s sebou stále nosím, kdyby mě někdo přepadl. Je mi jasné, co chce Marcel udělat. Křičel jsem, ať toho nechá, ale bylo to marné. Bezdomovec už byl při vědomí a snažil se mi utéci. Seděl jsem na něm a levou rukou mu zakrýval ústa, aby nemohl křičet. Pravačka, která držela nůž, opsala ve vzduchu oblouk a zabodla lesknoucí se ostří do mužova krku. Začala stříkat krev a já bodal dále. Pětkrát, sedmkrát, desetkrát. Už byl dávno mrtvý a já přesto bodal.

Konec.

Stoupl jsem si a odhodil nůž na zem.

Utíkal jsem zpátky domů.

„Pláčem nic nespravíš,“ reagoval na můj zoufalý výbuch emocí, kdy jsem začal brečet jak nikdy v životě.

Zabil jsem bezbranného člověka, pro nic za nic. Zbytečně a zbaběle. Jsem vrah. Navíc jsem tam policii nechal skvělý důkaz v podobě nože s otisky.

„No vidíš to, jak ti to vražedně myslí. Hned ti jde o to, aby tě nechytli.“

„Nejde o to, jestli mě chytí, tomu člověku už život nikdo nevrátí.“

„Ale do vězení se bojíš, co?“

„Hajzle, zničil si mi život!“

„Co si stěžuješ. Zlepšit si ho nechtěl, no tak přišel protipól. Hele, ber to z té lepší stránky, třeba najdeš v lochu nové skvělé kamarády, hahá,“ provokoval Marcel. Celou cestu domů do mě hustil odporné kecy o tom, co mě ve vězení čeká.

Konečně doma. Padl jsem na zem a až do rána brečel. Vyčerpáním jsem pak usnul.

 

Den

 

Den není rozhřešením. Je připomínkou na noc a na hrůzný čin. Zapínám televizi a snad jako výsměch něčeho vyššího dávají zprávy, které informují o nálezu brutálně zavražděného bezdomovce v jižní části Duchcova.  Určitě už zkoumají otisky, blesklo mi hlavou. Možná jim otisky budou k ničemu, protože jsem nebyl trestán, ale přesto se mě zmocňuje strach. Vstávám a oblíkám se. Mám nutkání jít okamžitě pryč.

„Kam se chystáš?“

„Nestarej se.“

„Omyl. Neměl by ses náhodou dovolit? Vždyť ti mohu odchod zarazit.“

To je pravda, může mě zastavit pouhou myšlenkou.

Stalo se. Stojím s kalhotami v rukách a nevím, co Marcel udělá.

„Máš strach z vězení?“

„Mám,“ přiznal jsem.

„Máš už všeho dost, viď?“

„Mám,“ přisvědčil jsem a přemýšlel, kam tím míří.

„Mířím tím k otázce, zdali chceš, aby to všechno skončilo. Chceš?“

„Chci. Chci, abys odešel a dal mi už konečně pokoj.“

Cítil jsem, jak opět ovládá mé pohyby. Oblékl jsem si kalhoty, mikinu a bundu.

„Odejít z tebe nemohu, ale abys neřekl, že jsem necita, tak ti tedy pomůžu, hahá.“

To jeho „hahá“ se mi vůbec nelíbí. Něco má v plánu.

Vedl mě před dům a dál, až k hlavní silnici do Teplic.

„Co se chystáš udělat? Odvádíš mě na policii?“

„Ne, chceš už mít ode mě pokoj, tak ti ho dopřeju.“

Krok sem, krok tam, bylo to zvláštní neovládat svou chůzi. Byl jsem pouhý divák. Zastavil jsem.

„Tak a teď počkáme.“

„Na co?“

„Na tvé osvobození.“

Nevěděl jsem, co tím myslí, ale když jsem spatřil ohromný kamion přijíždějící ze směru od Teplic, pocítil jsem tušení.

„Doufám, že nechceš udělat to, co si myslím.“

„Chtěl ses mně zbavit a navíc do vězení se ti nechce. Co jiného zbývá.“

Kamion se blížil. Měl modrou barvu a na slunci se lesklo logo automobilky Volvo.

„Já nechci umřít,“ začínal jsem prosit a panikařit. Chtěl jsem utéct, ale tělo se ani nehnulo.

„Mluví z tebe strach. Až bude po všem, uvidíš to jinak.“

Kamion přijížděl stále blíž. Ještě pár metrů.

Milane, pro mě to také nebylo příjemné, být v tobě. Být našeptávačem je těžké. Sbohem.“

Mé myšlenky už byly soustředěné jen na ten kamion. Skočil jsem, aniž bych chtěl. Poslední, co jsem viděl, bylo stříbrné logo Volva.

 

Vidět to jinak

 

Probral jsem se. Plný zvláštního, dosud nepoznaného pocitu. Lehkost, jako bych nic nevážil. Díval jsem se před sebe a užasl. Přede mnou byl příjem zboží. Přesně ten, kde jsem pracoval. Jenže nedíval jsem se já, ale někdo jiný. Pochopení se dostavilo hned. Nebyl jsem hmotný, nýbrž esencí nebo součástí myšlenek někoho jiného. Slyšel jsem myšlenky, ale ne moje. Seznamoval jsem se s novým prostředím a učil se ovládání. Brzy jsem byl připraven na novou kapitolu mé existence. Věděl jsem čí je to mysl. Nadechl jsem se a započal kontakt.

„Nazdar Zoubku, tak jak jde život? Hahá.“

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

26.02.2014 17:18:45Supermartonátor

Děkuji ti....mno ten pravopis...možná je to tím jak je ta povídka stará, byla mnohokrát opravovaná. Jeden z mých nejelpších nápadů..i když je pravda, že podobných povídek je mnoho.

Kdepak já Našeptávač nejsem:-)

26.02.2014 16:52:59reinka

No to je děsný, háhá! 

Teda ta povídka je bezvadná, ale snad z Tebe nebude protivný našeptávač? Teda asi bude, ale snad se neosvobodíš dalším zmarněným životem... Jako ten převozník v pohádce Tři vlasy děda Vševěda :-(

Moc se mi to líbí a i na pravopise jsi zapracoval:-)))***


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.