Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+1 neviditelných
Reportáž o výrobě psychiatrického pacienta
datum / id26.02.2014 / 440746Vytisknout |
autorMatěj Dovala
kategorieÚvahy
témaFilosofické
zobrazeno1248x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Reportáž o výrobě psychiatrického pacienta

Reportáž o výrobě psychiatrického pacienta

Pokud chcete ukázat, že lidé, které psychiatři označují za „duševně nemocné“ ve skutečnosti netrpí žádnou chorobou, můžete postupovat dvěma způsoby. Můžete se 1. zabývat „duševními nemocemi“ a zkoumat texty pojednávající o těchto pseudomedicínských entitách. Když si např. přečtete v Lékařském repetitoriu, že mánie způsobuje, že nemocný se plete do všeho, co se ho přímo netýká, šíří kolem sebe rozruch a neklid, je hlučný, nepodrobivý, necítí se však duševně vůbec nemocný a vyvolává spory s každým, kdo mu brání v jeho počínání, můžete argumentovat, že to není žádný „symptom choroby“, ale chování; jistě chování, které je mnoha nebo všem lidem protivné- to z něj ale nedělá symptom choroby. Nebo se můžete 2. zabývat „duševně nemocnými“ a zkoumat lidi které psychiatři takto označili.

V tomto textu se budu zabývat „duševně nemocným“ „psychotikem“, kterého nám předvedli zaměstnanci České televize v Reportérech ČT v reportáži o programu ITAREPS dostupné zde: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1142743803-reporteri-ct/213452801240012/ Proč zrovna jím? Předně je užitečné se na tyhle „schizofreniky“ nebo „psychotiky“ i PODÍVAT- a „televizních psychotiků“ není mnoho, takže velký výběr nemáme. Dalším důvodem je to, že náš psychotik je v programu ITAREPS. ITAREPS je svinstvo, o kterém je třeba napsat pravdu. V tomto textu se tedy budu vlastně zabývat tím, jací lidé se do ITAREPSu dostanou. Vyvrátím také v reportáži zaznělé argumenty, kterými psychiatři ITAREPS obhajují.

Reportéři ČT se jistě domnívají, že natočili reportáž o nemocném člověku, který se teď léčí. V tomto textu ukážu, že reportáž je ve skutečnosti o ZDRAVÉM člověku, na kterého byla násilím a podvodem uvalena identita „duševně nemocného“- kterou on přijal. Ukážu, že reportáž není o léčbě psychiatrického pacienta, ale o jeho VÝROBĚ.

V 1. budu zkoumat, zda je nějaký důvod domnívat se, že „psychotik“ trpí nějakou chorobou; v 2. proč si psychiatři myslí, že trpí mozkovou chorobou; v 3. proč si to myslí i „psychotik“; v 4. zařazení psychotika do programu ITAREPS; v 5. to shrnu.

1.

Našemu „psychotikovi“ je jednadvacet a jmenuje se Jakub Rak: Jakubovi je dvacet jedna let a vloni se mu rozjelo onemocnění, které může být prvním projevem schizofrenie. Předcházel tomu vyhazov ze školy a konec dlouhé práce na překladech z angličtiny.

A také hulení: „Já jsem začal kouřit trávu, když jsem překládal tu knihu, protože jsem bydlel v bytě, kde to bylo poměrně tolerovaný. Většinu času jsem byl vlastně doma a nedělal jsem nic jinýho, než jsem seděl a balil jsem jednu cigaretu- marihuanovou cigaretu- vod druhý.“

„Jmenuje se to akutní polymorfní psychotická ataka. Vzniká to tak, že člověk bere moc drog a má moc stresu najednou a to dohromady zpustí kaskádu jevů v mozku, který se už potom nedají zastavit“, odříkává pan Rak, co ho v psychiatrické léčebně psychiatři naučili.

Jak taková psychotická ataka vypadá? „Tady u Lennonovy zdi jsem měl asi největší zážitek z tý psychózy. Připadalo mi, že všechny ty vzkazy, co tady jsou napsaný, jsou adresovaný mě a hrozně mě to uchvátilo.“

Pan Rak měl zvláštní- mystický- zážitek, který psychiatr autoritativně označil za „symptom psychózy“. Je důvod domnívat se, že něco takového je symptom choroby? Ne- lidé mají zvláštní zážitky: když poslouchají hudbu, když se modlí, když jsou v divoké přírodě atd. Pravděpodobnost takového zážitku se dramaticky zvyšuje, pokud hulíte trávu. Tohle je prostě marihuanový rauš. To není žádná nemoc.

 „Chodil jsem po Praze, uvědomoval jsem si, nebo viděl jsem spoustu znamení.“

To že máte nějaké zvláštní prožitky, ještě neznamená, že trpíte mozkovou chorobou. Je vám dvacet, a tudíž toho o světě moc nevíte; díky našemu komunistickému školství vám chybí vzdělání, a tudíž světu moc nerozumíte; většinu času trávíte překládáním fantastické literatury a hulením trávy: je tak nepochopitelné, že- když potom vyjdete do města- vás napadají zvláštní myšlenky že „vidíte spoustu znamení“? To není žádná „ztráta kontaktu s realitou“, jak říkají psychiatři. Pan Rak je v dokonalém kontaktu se SVOU realitou, vnímá svět tak, jak se ho NAUČIL vnímat: jako zvláštní, nepochopitelné- a tudíž magické- místo; místo ve kterém se moc dobře neorientuje, kde se necítí „jako doma“, kde si připadá ztracený.

„Když jsem slyšel název stanice Vítoň, tak jsem si hned uvědomil „ví to“- že já něco vím. To znamená, že ta stanice se mi snaží sdělit, že to vím. Ale co vím.“

Takže to by byla trocha poetismu. Není žádný důvod, považovat takové „volné asociace“ za „symptom duševní nemoci“. To by všichni aspoň trochu dobří básníci trpěli psychózou- přinejmenším během psaní svých dobrých básní. Pro srovnání uvádím úryvek z „psychotické“ básně Konstantina Biebla: Milovala pouze básníky ta emigrantka Polka- a hudbou veršů léčí svou srdeční vadu- zovou ji malá Mery-poštolka- v půl osmé letí rovnou do úřadu.

 Že vás něco napadne- to není nic chorobného. Je sice poměrně hloupé považovat to za symptom mozkové choroby- to ale pana Raka naučily až psychiatrické autority. Někdo může považovat za hloupé nad takovými nápady hloubat- ale i to je prostě chování, které má své důvody a ne žádný „symptom choroby“.

„Začal jsem přikládat předmětům- a židlím především- role, takže když jsem si sednul do tý židle, tak jsem najednou měl roli třeba člověka, který pracuje. Když jsem si sednul do jiný židle, tak jsem měl roli člověka, který odpočívá.“

A na jiné židli měl roli „člověka, který jí“ a v posteli měl roli „člověka, který spí“… To opět není žádný „symptom choroby“ a já bych řekl, že pan Rak to, když to dělal, za symptom choroby nepovažoval: to až psychiatři ho v psychiatrické léčebně během skupinových terapií takhle naučili interpretovat své zvláštní zážitky.

Někdo může říct: A co to teda je, když to není symptom mozkové choroby? Odpověď zní: A proč by to měla být „divná myšlenka“ symptom mozkové choroby? Myšlenky mají své důvody. „Divné“ myšlenky mají své „divné“ důvody. Mě nepřipadá nijak zvláštní, že někoho, jako pan Rak- tedy někoho kdo hulí první ligu- napadají takové myšlenky. Divil bych se spíš tomu, kdyby ho napadaly smysluplné myšlenky. Proč vlastně lidé přijímají tak nepravděpodobnou představu, že takovéhle věci jsou „symptomy mozkové choroby“, že je to něco, co by se mělo léčit? Pokud vím je zatím jediné: slepě věří psychiatrům.

V reportáži vidíme mladíka označujícího své zážitky za symptomy psychózy- PROTOŽE PSYCHIATŘI HO NAUČILI JE TAK OZNAČOVAT. Rozhodně z toho nelze usoudit, že trpí nějakou chorobou- spíš z toho lze usoudit, že lidé jsou ochotni považovat za symptom mozkové choroby COKOLIV, na co psychiatr ukáže prstem. Z ničeho nevyplývá, že by pan Rak měl nějaké nesnesitelné „duševní potíže“, ani že by provedl něco nemorálního a nenormálního. Jak se tedy dostal do psychiatrické léčebny?

„Máma zavolala záchranku a odvezli mě do Bohnic.“

Pan Rak inteligentně vystihl to podstatné. Žijeme v zemi, ve které existuje silná psychiatrická kontrola společnosti. Pokud na vás někdo výše společensky postavený zavolá psychiatry, a pokud vás psychiatři chtějí věznit a mučit, tak vás odvlečou do psychiatrické léčebny a nikdo vám nepomůže.

Ale proč paní Raková zavolala na svého syna psychiatry? Důvodem byl nějaký konflikt- paní Rakové se nelíbilo, jak její syn žije nebo jak se chová. Tak zavolala psychiatry a ukázala prstem. To stačí- vše ostatní napáchají psychiatři sami. Nevzdělaná panímáma si neuvědomuje, jak moc BRUTÁLNÍ zločinný zásah do života svého syna iniciovala.

Pan Rak v reportáži nesděluje, zda byl do léčebny dovlečen, anebo zda tam vstoupil dobrovolně- což naznačuje, že tam byl dovlečen.       

 Bohničtí psychiatři Jakuba vytáhli z nejhoršího a začali pracovat na tom, aby se mu psychóza nevrátila. Jakub byl proto zařazen do projektu ITAREPS, který je českým vynálezem.

„Vytáhli ho z nejhoršího“ asi znamená, že pana Raka už po léčbě nenapadaly poetistické rýmy, neuvažoval už o svém životě jako o hraní rolí, a když chodil po Praze, už neviděl všude spoustu znamení.

2.

 Vidíme, že není žádný důvod se domnívat, že pan Rak trpí mozkovou chorobou. Jak je tedy možné, že mu psychiatři mozkovou chorobu diagnostikovali?

To lze nejlépe objasnit pomocí myšlenkového experimentu: Představme si svět, ve kterém neexistuje POJEM „duševní nemoc“; představme si, že „duševní nemoci“ ještě nebyly vymyšleny nebo „objeveny“. Představme si, že by v takovém světě pan Rak zašel za lékařem a pověděl mu o svých zvláštních prožitcích. Co by se stalo? Domníval by se onen lékař, že objevil novou mozkovou chorobu? Samozřejmě že ne. Nejspíš by to vysvětlil úplně stejně jako já: hulením, mládím a nevzdělaností- a tudíž neorientací ve světě.

Tohle není možné příliš zdůraznit: Hlášení takových zážitků, jako udává pan Rak, by nevedlo k diagnóze choroby, KDYBY UŽ NEEXISTOVALA představa o nějaké „duševní nemoci“, která takové věci způsobuje.

To platí i pro typické „symptomy psychózy“, což je nemorální a nenormální chování: Fakt, že někteří lidé se tak chovají, by nevedl k diagnóze choroby, KDYBY UŽ NEEXISTOVALA představa o nějaké „duševní nemoci“, která takové chování způsobuje.

Je to proto, že tělesné nemoci nemůžeme dost dobře pokládat za něco jiného, než jsou, ale „duševní nemoci“ MŮŽEME pokládat za něco jiného než za symptomy mozkové choroby: nemorální a nenormální chování za nemorální a nenormální chování (které má své důvody); zvláštní prožitky za zvláštní prožitky (které také mají své důvody). (Viz úvodní citace z Lékařského repetitoria o mánii)

Proto je pro „diagnostikování duševní nemocí“ nezbytné, aby byla mezi lidmi rozšířena představa, že některé nemorální a nenormální chování a některé zvláštní prožitky způsobuje zvláštní mozková choroba: „duševní nemoc“.

Jak dokládá i reportáž a výpověď pana Raka, představa o „duševní nemoci“ NEVZNIKÁ ze „symptomů duševní nemoci“, naopak jim PŘEDCHÁZÍ. Lékař, který by neměl představu o „duševní nemoci“ by panu Rakovi nediagnostikoval mozkovou chorobu. Proč tedy byla panu Rakovi diagnostikována mozková choroba? Protože ho vyšetřoval lékař, který byl hluboce přesvědčen o existenci mozkové choroby, která způsobuje právě takové nemorální a nenormální chování a zvláštní prožitky, jaké „vykazoval“ pan Rak.

Kde se taková představa vzala? A jak se dostala mezi lidi?

Pojem „duševní nemoc“- což je představa, že některé nemorální a nenormální chování a zvláštní prožitky jsou způsobeny chorobou mozku- vymysleli psychiatři. Velkou zásluhu podle všeho mají pánové Emil Kraepelin a Eugen Bleuler. Oni udělali prostě to, že autoritativně prohlásili, že některé nemorální a nenormální chování a zvláštní prožitky jsou způsobeny chorobou mozku.

Toto dogma se vyučuje na lékařských fakultách. Budoucí lékaři se na fakultě naučí věřit, že některé nemorální a nenormální chování a zvláštní prožitky jsou způsobeny chorobou mozku. Takto indoktrinovaní jsou vypuštěni do světa- a samozřejmě nemají žádný problém označovat nemorální a nenormální chování a zvláštní prožitky za symptomy mozkové choroby.

Z některých z nich se stávají psychiatři. Ti jsou pak postaveni před úkol ono nemorální a nenormální chování a zvláštní prožitky „léčit“- a navíc docela běžně proti vůli „pacientů“. A psychiatři tyto úkoly plní: předně byli indoktrinováni, že je to dobré, a pak taky jsou na tom existenčně a existenciálně zainteresováni.

Pro psychiatra není nic lehčího než diagnostikovat „psychózu“ (a násilně hospitalizovat). Předně 1. je „psychóza“ či „schizofrenie“ definována tak obecně, že doslova JAKÉKOLIV nemorální a nenormální chování nebo JAKÝKOLIV zvláštní prožitek může být odůvodněně označen za „symptom psychózy“ (psychiatři ovšem diagnostikují psychózu jen tehdy, pokud ten kdo „vykazuje symptomy“ je dostatečně společensky neúspěšný). Dále 2. byl psychiatr indoktrinován, že je třeba započít „léčbu“ včas- čili po prvních, nenápadných „příznacích“ (to zřejmě sehrálo svou roli i v „psychotizaci“ pana Raka). A konečně 3. je psychiatr na diagnostikování a léčení „duševních nemocí“- a tudíž na násilném hospitalizování- existenčně závislý.

Lékaři, kteří byli psychiatrickým náboženstvím indoktrinováni na škole, ho šíří dál mezi lidi. A lidé tomu věří a nacházejí „symptomy duševních nemocí“ nejen na druhých lidech ale i SAMI NA SOBĚ. To psychiatrům usnadňuje výrobu pacientů, protože takový člověk snadno uvěří, že je duševně nemocný- stačí, když mu to psychiatr potvrdí- a relativně lehce přijme identitu psychiatrického pacienta.

Teď už je možné popsat, kterak se víra v „duševní nemoci“ udržuje v populaci: Laici věří psychiatrickým dogmatům, protože jim byla autoritativně sdělena lékaři; lékaři věří psychiatrickým dogmatům, protože jim byla autoritativně sdělena učiteli na fakultě; učitelé psychiatrie na lékařských fakultách- psychiatři- věří psychiatrickým dogmatům, protože jim byla autoritativně sdělena učiteli na fakultě a protože jim CHTĚJÍ věřit- protože jejich vyvrácení nebo jen zpochybnění by pro ně znamenalo existenční a existenciální katastrofu.

Všimněme si, že z toho vyplývá, že žádné „vyšetření“ nikdy nepřesvědčilo žádného z v současnosti praktikujících psychiatrů o tom, že existují „duševní nemoci“- prostě proto, že psychiatr byl o tom pevně přesvědčen dávno před tím, než vůbec začal vyšetřovat.

Představme si, že žádná mozková choroba „duševní nemoc“ neexistuje, že nemorální a nenormální chování je prostě CHOVÁNÍ (které má své důvody) a ne „symptom choroby“ a že zvláštní prožitky jsou prostě PROŽITKY (které také mají své důvody) a ne „symptom choroby“. Je nějaký důvod myslet si, že by v takovém případě psychiatrie nemohla existovat? Vidíme, že není; vidíme, že pokud by se už jednou psychiatrie začala praktikovat a vyučovat na lékařských fakultách, mohl by jednou započatý psychiatrický provoz- který je vlastně nezávislý na existenci nějaké mozkové choroby „duševní nemoci“- pokračovat věčně.

A přesně to se skutečně stalo. Mozková choroba „duševní nemoc“ neexistuje; psychiatrie ale vznikla- a nezanikla; výše uvedenými mechanismy přetrvává a stále roste. Není na tom nic nepochopitelného. Psychiatrie vznikla autoritativním prohlášením jistých lidí za „duševně nemocné“: nepotřebovala mozkovou chorobu „duševní nemoc“ aby vznikla- jen autoritu. Nepotřebuje mozkovou chorobu „duševní nemoc“ aby pokračovala- jen autoritu.

3.

To, že panu Rakovi byla diagnostikována mozková choroba, samozřejmě neznamená, že MÁ mozkovou chorobu- znamená to, že psychiatři VĚŘÍ, že má mozkovou chorobu. V 2. jsem vysvětlil, PROČ psychiatři věří, že pan Rak má mozkovou chorobu. Teď se budu zabývat tím, proč tomu věří i pan Rak.

Někdo se tomu může divit: Proč si pan Rak myslí, že trpí chorobou mozku, když to není pravda? Jenže na tom nic divného není. Co by si tak asi mohl myslet? Věří na „duševní nemoci“ a psychiatři jsou pro něj tudíž autoritami. A tyto autority mu vlídným hlasem sdělují, že trpí mozkovou chorobou a že se musí dlouhodobě léčit. Jak by jim vlastně mohl nevěřit? Kdyby vám onkolog po vyšetření řekl, že máte rakovinu, taky byste tomu věřili- i kdybyste se cítili zcela fit.

Navíc když vám psychiatr řekne, že trpíte „duševní nemocí“, není- pokud věříte na „duševní nemoci“- nic těžkého ve vlastní minulosti nějaké „symptomy duševní nemoci“ skutečně najít. Vždyť koneckonců „symptomy duševní nemoci“- nemorální a nenormální chování a „nenormální“ prožitky- skutečně existují- jenom nejsou způsobeny žádnou chorobou. Navíc obzvláště „psychóza“ či „schizofrenie“ je definována nesmírně obecně, horoskopicky- a nějaká nemorální nenormálnost nebo zvláštní, „nenormální“ prožitek se vždycky najde.

Dále si uvědomme, že všichni okolo pana Raka se k němu chovají jako k „duševně nemocnému“, protože i pro ně jsou psychiatři autoritami. Pokud se k někomu VŠICHNI chovají jako k „duševně nemocnému“, je tak nepochopitelné, že i ON SÁM věří, že je „duševně nemocný“?

Navíc samotný fakt násilné hospitalizace je velmi přesvědčivý argument. Pan Rak si může myslet, že v naší demokratické zemi by přece NEMOHL být JEN TAK někam odvlečen a bez řádného soudu tam dlouhou dobu držen, kdyby nebyl SKUTEČNĚ nemocný… Navíc, i kdyby si pan Rak odmyslel násilí, pořád zůstává „léčení“. Přece by do něj lékaři necpali hrsti prášků a nezařadili by ho do programu ITAREPS, kdyby nebyl SKUTEČNĚ nemocný…

Čili vidíme, že na tom, že pan Rak, který s největší pravděpodobností netrpí žádnou mozkovou nebo jinou chorobou, přijal identitu psychiatrického pacienta a hovoří o sobě jako o „duševně nemocném“, není nic nepochopitelného.

4.

Pan Rak byl zařazen do programu ITAREPS. Co to je ten ITAREPS? A jaký dopad má zařazení do ITAREPSu na život pana Raka?

Podstatou ITAREPSu je to, že psychotik propuštěný z psychiatrické léčebny posílá psychiatrovi hlášení o svém duševním stavu: Pacient a jeho rodina každý týden vyplní dotazník formou SMS zprávy. Pacient obdrží SMSku, zodpoví 10 otázek přiřazením čísel 0 až 4 a SMSku odešle: „dotazník, kde je deset otázek, který se vlastně dotazuje na zhoršení oproti minulému týdnu, třeba spánku, hodnocení chuti k jídlu a podobně.“ Odeslané dotazníky zpracuje počítačový program: „Ten matematický algoritmus tam někde na vzdáleném serveru to schroustá (…)“

Proč to všechno? Podle psychiatrů lze takhle zaznamenat zhoršování duševního stavu pacienta a včasným zvýšením dávky léků předejít relapsu psychózy: „když se objeví ta speciální konfigurace, o které víme, že předchází relapsu, tak o tom dostává zprávu lékař- v tomhletom případě já-  a já potom zavolám Jakubovi a zvýším dávky léků (…)“

Psychiatři pokládají ITAREPS za dobrou věc a to ze tří důvodů.

4.1

Především podle nich ITAREPS SNIŽUJE POČET HOSPITALIZACÍ, tím že zabraňuje nečekanému výbuchu psychózy, který vede jednoznačně do blázince.

Jako všechno co psychiatři říkají, je i tohle lež. ITAREPS nesnižuje počet hospitalizací, protože „pacient“ v ITAREPSu je vlastně NEUSTÁLE HOSPITALIZOVÁN. To může znít zvláštně lidem, kteří nevědí, co to znamená „být hospitalizován v psychiatrické léčebně“.

„Léčení“ „duševně nemocných“ hospitalizovaných v psychiatrické léčebně probíhá takto: Ráno psychiatričtí poskoci vyženou lidské stádo z pokojů a pokoje zamknou; v určený čas poskoci stádo shromáždí a přinutí lidský dobytek polknout mozek ochromující drogy; poté co „pacient“ polkne „lék“, zkontroluje mu „sanitář“ ústní dutinu, zda „lék“ skutečně spolknul.

Vidíme, že hospitalizace v psychiatrické léčebně plní jediný účel: zajistit, aby psychiatrický „pacient“ pozřel psychiatrem předepsané mozek ochromující drogy- o což se starají „sanitáři“.

Jak se o to sanitáři a sestry starají? Upozorňují „pacienta“, že by si měl vzít „lék“; vlídně ho přesvědčují, aby si „lék“ vzal; vyhrožují mu, že mu „lék“ vpraví do těla injekčně proti jeho vůli, pokud „lék“ nepožije „dobrovolně“; a pokud se „pacient“ pořád odmítá „léčit“, skutečně použijí fyzické násilí. Jenže málokterý „pacient“ hospitalizovaný v psychiatrické léčebně to nechá dojít tak daleko. Raději „lék“ polkne „dobrovolně“, protože ví, že pokud bude klást odpor, bude pro něj všechno jenom horší.

ITAREPS plní stejný účel jako hospitalizace v psychiatrické léčebně. Účelem ITAREPSu je zajistit, aby psychiatrický „pacient“ pozřel psychiatrem předepsané mozek ochromující drogy. Jenom se o to nestarají z peněz daňových poplatníků placení „sanitáři“, ale neplacení rodiče nebo obecněji rodinní příslušníci „pacientů“. Ano, to je to, co pan psychiatr Španiel v reportáži „zapomněl“ říct: V ITAREPSu jsou DVA dotazníky: jeden skutečně vyplňuje „psychotik“ a podává tak psychiatrovi hlášení O SOBĚ; druhý ale vyplňují rodiče či rodinní příslušníci a podávají tak psychiatrovi hlášení o svém synovi, dceři či příbuzném.

Jak se rodiče či rodinní příslušníci starají o to, aby „pacient“ v ITAREPSu pozřel psychiatrem předepsané „léky“? Upozorňují „pacienta, že by si měl vzít „lék“; vlídně ho přesvědčují, aby si „lék“ vzal; vyhrožují mu násilnou hospitalizací, pokud si „lék“ nevezme; a pokud se „pacient“ pořád odmítá „léčit“ nebo dokonce najednou odmítá identitu „duševně nemocného“, skutečně zavolají psychiatry. Jenže málokterý „pacient“ v ITAREPSu to nechá dojít tak daleko. Raději „lék“ polkne „dobrovolně“, protože do pekla psychiatrické léčebny se nechce vracet- protože ví, že pokud bude klást odpor, bude pro něj všechno jenom horší.

Vidíme, že ITAREPS NESNIŽUJE počet hospitalizací, ale ZVYŠUJE kapacitu psychiatrických léčeben. Vytváří nová psychiatrická lůžka v domovech psychiatrických „pacientů“ a nový psychiatrický personál z rodičů či příbuzných „pacientů“.

No dobrá, můžete si říct, ITAREPS počet hospitalizací nesnižuje, ale NĚČEMU- těm relapsům- přece zabraňuje, nebo ne? Pan psychiatr Španiel říká v reportáži toto: „ (…) byla provedena studie zcela nezávisle na nás ve čtyřech univerzitních pracovištích v Japonsku, kde ukázali, že ten program je schopen snížit míru relapsu až o 90%, což je naprosto neuvěřitelné.“

Pan psychiatr Španiel je buď strašně hloupý, nebo strašný lhář. Vidíme přece, že „pacienti“ v ITAREPSu jsou ve stejné situaci jako hospitalizovaní pacienti: mají za zadkem někoho, kdo hlídá, aby řádně polykali „léky“, které jim psychiatr předepsal. Jediný rozdíl je v tom, že nejsou zavření v léčebně- „léky“ ale polykat MUSÍ. Můžou se samozřejmě vzepřít a odmítnout se dál „léčit“, stejně jako to můžou udělat hospitalizovaní pacienti- výše jsem uvedl, proč se o to pokusí jen málokdy.

Protože pacienti v ITAREPSu jsou vlastně neustále hospitalizováni, není nic překvapivého na tom, že téměř „nerelapsují“- pacienti hospitalizovaní v psychiatrické léčebně taky jistě „relapsují“ jen málokdy. Takže ta důležitá otázka zní: Proč nedochází v psychiatrických léčebnách k „relapsům“?

Protože psychiatři nedokážou vysvětlit, co to ten „relaps“ je, navrhuju tuto definici: „Relaps psychózy“ je to samé co „ataka psychózy“ a to „konfliktní situace, kterou se výše společensky postavený jedinec rozhodne řešit tak, že zavolá psychiatry“. Proč nedochází k „relapsům“- tj. konfliktním situacím- v psychiatrických léčebnách? Protože hospitalizovaný „pacient“ dělá to, co „sanitáři“ chtějí (polyká „léky“), protože jeho mozek je ochromený drogami a protože ví, že kdyby vyvinul odpor, bylo by pro něj všechno jenom horší. Proč „nerelapsují“ „pacienti“ v ITAREPSu? Protože „pacient“ v ITAREPSu dělá to, co rodiče či rodinní příslušníci chtějí (polyká „léky“), protože jeho mozek je ochromený drogami a protože ví, že kdyby vyvinul odpor, bylo by pro něj všechno jenom horší.

4.2

Dalším důvodem pro přijetí ITAREPSu je to, že podle psychiatrů ITAREPS šetří peníze. Podle psychiatrů ITAREPS zabraňuje relapsu psychózy- tím snižuje počet hospitalizací, které jsou velmi drahé- a tak se ušetří spousta peněz. Pan psychiatr Španiel řekl v reportáži toto: „My jsme spočítali, že bychom byli schopni ušetřit psychiatrii, české psychiatrii, něco kolem 300 miliónů korun ročně.“ Jako všechno co psychiatři říkají, je i tohle lež.

Čtenář už ví, že „pacient“ v ITAREPSu je neustále hospitalizován; ví, že ITAREPS je PŘESUNUTÍ v psychiatrické léčebně zpracovaných „pacientů“, které má kdo hlídat, z psychiatrických léčeben, kde byli hlídáni sanitáři a sestrami, do JINÝCH, menších psychiatrických léčeben- jejich „domovů“, kde jsou hlídáni otci a matkami; ví, že ITAREPS rozhodně nesnižuje počet hospitalizací a ví, že „relapsu psychózy“ zabraňuje ITAREPS přesně tak, jako tomuto tajemnému fenoménu zabraňuje hospitalizace v psychiatrické léčebně.

Čtenář si ale také jistě uvědomuje, že psychiatrická lůžka v „domovech“ „pacientů“ v ITAREPSu a sanitářskou a sesterskou práci rodičů těchto „pacientů“ neplatí daňový poplatník. Takže něco by se snad ušetřit mělo, nebo ne? No právě že ne; psychiatři lžou; neušetří se vůbec nic- NAOPAK.

Celá ta představa „šetření“ je založena na tom, že lůžka v psychiatrických léčebnách opuštěná pacienty, kteří přešli do ITAREPSu ZŮSTANOU PRÁZDNÁ. Což se nestane. Je sice možné, že krátkodobě počet „pacientů“ v léčebnách poklesne, ale dřív nebo později si psychiatři vyrobí další „pacienty“ a obsadí jimi lůžka uvolněná „pacienty“, kteří přešli do ITAREPSu. Dopadne to tak, že v psychiatrických léčebnách bude stejně „pacientů“ jako dnes- a navíc budou tisíce „pacientů“ v ITAREPSu. Psychiatři pro to budou mít jednoduché vysvětlení: je prostě víc duševně nemocných.

Takže o nějakém „šetření“ nemůže být ani řeč. ITAREPS je způsob, kterým psychiatři zvyšují kapacitu psychiatrických léčeben a počet psychiatrických pacientů- a to bude samozřejmě stát VÍC peněz, ne míň.

4.3

Poslední důvod pro přijetí ITAREPSu je to, že podle psychiatrů zabráněním relapsu psychiatři chrání i pacientův mozek, který jinak těžce trpí každým záchvatem. To je taky lež.

Uvádím úryvek z „Vybraných kapitol z biologické psychiatrie“ Zdeňka Fišara z roku 2009: (…) neexistuje důkaz o existenci specifické patoanatomické změny charakteristické pro všechny schizofrenní osoby, neboť neuroanatomické hodnoty měřené u těchto osob se obvykle nacházejí v rozsahu normálních hodnot. To je jistě v rozporu s tím, co zaznělo v reportáži: že pacientův mozek těžce trpí každým záchvatem- protože pokud při „atace psychózy“ mozek těžce trpí, jak to, že neuroanatomické hodnoty schizofreniků se obvykle nacházejí v rozsahu normálních hodnot?

Proč si psychiatři myslí, že při „atace psychózy“ pacientův mozek těžce trpí? Je to nejspíš odvozeno z toho, že podle psychiatrů víc relapsů = horší prognóza- čili psychiatři věří, že během „ataky“ se v „psychotikově“ mozku něco patologického prostě MUSÍ dít. To je ale pouhá představa, hypotéza- a vydávat takovou PŘEDSTAVU za FAKT znamená lhát. Tato lež má posílit víru, že „psychóza“ je způsobena chorobou mozku a samozřejmě podpořit ITAREPS.

4.4

Vraťme se teď k panu Rakovi. Jaký bude mít to, že byl zařazen do ITAREPSu, dopad na jeho život?

Abychom tomuto porozuměli, musíme vědět, jak psychiatři takovou „psychózu“ „léčí“. Opět čerpám z Fišarovy knihy. „Psychóza“ se- jak jistě víte- „léčí“ především farmaky. Léčba psychózy má etapu akutní- ta trvá několik týdnů, dále etapu stabilizační a etapu udržovací- ty trvají měsíce resp. roky. Doporučovaná délka trvání udržovací léčby je po první epizodě dva roky a po každé další epizodě se doporučuje v léčbě pokračovat pět let od chvíle dosažení plné remise. Vidíme, že „psychóza“ se léčí PŘEKVAPIVĚ dlouho.

Uvědomme si, že psychiatři tomuhle věří- čili pokud psychiatr nabude dojmu, že jste měl „ataku psychózy“, bude trvat na tom, že byste se měl dva roky léčit- resp. pět let, pokud si bude myslet, že to nebylo poprvé. Podle psychiatrů by pan Rak- se svými vachrlatými „symptomy“- měl aspoň dva roky polykat antipsychotika.

Na tom že se „psychóza“ léčí tak dlouho není nic nepochopitelného. Uvědomme si, že psychiatři přežívají tak, že násilím donucují nebo lhaním přesvědčují zdravé lidi, aby podstoupili jisté procedury, vydávají to za léčení jejich „duševních nemocí“, a pak natáhnou ruku ke státu, aby jim za to zaplatil. Vidíme, že aby psychiatři získali peníze, musí mít nějaké pacienty, kterým musí nějak zasahovat do života. Čím delší dobu budou „pacientovi“ zasahovat do života, tím více dostanou od státu peněz. Vidíme, že psychiatři jsou motivováni k tomu, aby zasahovali do životů svých „pacientů“ co nejdéle.

Jenže je zde i opačná motivace. Kdyby psychiatři své „pacienty“ pořád jenom LÉČILI, znamenalo by to vlastně, že je nedokážou VYLÉČIT- a že ONI SAMI jsou neužiteční. Vidíme, že psychiatr je motivován k tomu, aby si vymýšlel, že jeho „pacient“ je „duševně nemocný“- aby ho mohl „léčit“ a dostat za to od státu peníze- A ZÁROVEŇ je motivován k tomu, aby si vymýšlel, že „pacienta“ VYLÉČIL- aby si mohl hrát na lékaře.

Psychiatři tyto konfliktní motivace usmířili tak, že dnes tvrdí, že dokážou „psychotika“ během řádově několikatýdenní hospitalizace v psychiatrické léčebně „vyléčit z psychózy“ (čemuž lidé věří, protože nikdo nezaujatý nekontroluje, zda „pacienti“ propuštění z psychiatrické léčebny jsou skutečně nějak zdravější, než byli v době „přijetí“) A ZÁROVEŇ tvrdí, že takový údajně vyléčený psychotik se musí DÁL léčit- několik let nebo dokonce po zbytek života.¹

Takže takovým způsobem- akutní terapií a stabilizační a udržovací terapií- dnes psychiatři „léčí“ „psychotiky“. Dělají to tak proto, aby získali prestiž lékařů A ZÁROVEŇ efektivně využili dostupné omezené pacientské zdroje.

Jenže je zde jeden problém. „Psychotici“ propuštění z psychiatrických léčeben se nechtějí dál léčit. A právě proto je zde ITAREPS. Nenechte se zmýlit řečmi pana psychiatra Španiela o „speciální konfiguraci, která předchází relapsu“. Nic takového neexistuje. ITAREPS „funguje“ tak, že motivuje „rodinné příslušníky“, aby hlídali své syny, dcery či příbuzné, zda se řádně „léčí“, a v součinnosti s psychiatrem je udržovali v otupělém, vegetativním stavu. Pokud „pacient“ vyvine nějaký odpor vůči „léčbě“, rodinní příslušníci a psychiatr ho přimějí- vlídným přesvědčováním a vyhrožováním- aby se „léčil“ dál. Čili zařazení do ITAREPSu bude mít na život pan Raka takový dopad, že TI SAMÍ lidé, kteří ho předtím zavřeli do psychiatrické léčebny, se teď postarají o to, aby psychiatrem určenou dobu- řekněme ty dva roky- polykal psychiatrické oblbováky.

5.

V 1. jsme se zabývali mladíkem z nějakého důvodu označujícím své prožitky a myšlenky za symptomy mozkové choroby. V 2. jsme zkoumali jak představa, že některé chování a prožitky jsou způsobeny chorobou mozku, vznikla- autoritativním prohlášením psychiatrů, vlastně zneužitím autority medicíny- a jak se tato představa nebo víra udržuje v populaci; v 3. vztah mezi vírou v duševní nemoci a přijímáním identity psychiatrického pacienta; v 4. konflikt v nitru každého psychiatra- který chce co nejdéle LÉČIT ale zároveň i VYLÉČIT; usmíření těchto dvou konfliktních motivací zavedením DVOU terapií- akutní a udržovací; a program ITAREPS, který má zajistit, aby „psychotik“ celou udržovací terapii skutečně absolvoval.

Co dodat? Snad ještě něco k části 2. Psal jsem o tom, že k vzniku, přetrvávání a růstu psychiatrie není třeba, aby „duševní nemoci“ skutečně existovaly- stačí když lidé VĚŘÍ, že existují. Je to pochopitelné: K jednání nejsou lidé motivováni jakýmsi ideálním vědeckým poznáním, ale svým PŘESVĚDČENÍM. A za přesvědčením může být jak vlastní zkušenost a reflexe, tak i bezmyšlenkovité přijímání dogmat.

26. 2. 2014

1) Příklad takové akutní terapie se vyskytuje v mém starším textu „K případu vraždící schizofreničky“ dostupném zde: http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=401899 „Schizofrenička“ byla po měsíci „léčení“ v Psychiatrické léčebně v Opavě propuštěna jakožto „vyléčená“- ale ve skutečnosti vlastně „vyléčená“ nebyla, protože když potom zabila děcko, bylo psychiatrům hned jasné, že za to může její „schizofrenie“- ze které měla být „vyléčená“. Teď je v detenčním ústavu a v izolaci pod dohledem lékařů má strávit zbytek života.  

Když pan psychiatr a ředitel Psychiatrické léčebny v Opavě Ivan Drábek na otázku, zda psychiatři neselhali, když opakovaně hospitalizovanou těžkou schizofreničku vždy po krátké léčbě propustili zpátky domů, odpověděl: Nesmíme svévolně omezovat svobodu pacientů. Naopak. Musíme každého co nejrychleji vyléčit a propustit. Nutí nás k tomu zdravotní pojišťovny i ombudsman- veřejný ochránce práv, hovořil právě o této akutní terapii, která „psychotika“ vyléčí, ale vlastně nevyléčí…

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.