Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+14 neviditelných
Vyběravé příbuznosti
datum / id27.03.2014 / 441916Vytisknout |
autorProsecký
kategoriePovídky
témaPsychologické
zobrazeno679x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Vyběravé příbuznosti

Dnes ráno jsem ze sebe měl špatný pocit.  Znáte to: člověk si odpočinul, v hlavě se všechno srovnalo a najednou bylo jasné, jak by věci měly být správně, abychom byli šťastní.

1.

Vzpomněl jsem si na toho chlapíka z Kotelského lesa. Tenkrát jsem mu to slíbil.

Při prvním setkání jsem si k němu přisedl na lavičku. Jednu z těch mnoha v řadě na široké a dlouhé hlavní aleji. Bylo to na západním okruhu. Park v těch místech už divočí v les, všude prorůstají keře, tráva a kapradí, lopuchy a sehnuté větvoví brání průhledu skrze podrost. Člověk by se tam skoro bál.

Na tom cizinci bylo vidět, že nemá moc času. Mluvil rovnou k věci:

„… všechna ta sláva kolem Goetheho je jeden velký podvod. Přečti si od něho cokoli, uvidíš, že je to blábol. Ale oni si kdysi usmysleli, že kolem toho udělají humbuk. Intelektuálové, učitelé, vědci, studenti, mocné ženy – ti všichni jim uvěřili. Přes všechny rozpady, války, revoluce a nové republiky se udrželi ti spříseženci dodneška. Mají svoje tajné služby, svoje exekutory a mocné příznivce.“

Promnul si oči, jako by sám nemohl uvěřit tomu, co říká. Kroutil hlavou:

„Vždyť je to tak absurdní, třeba ten Faust, nebo Wahlverwandschaft, Werther. Nebo Über allen Gipfeln ist Ruh´, … warte nur balde …. Nemá to hlavu, ani patu, pořád někdo k někomu chodí, někam jezdí, někdo se s někým setkává nebo ho opouští … kecy, kecy … . Kdy můžeš přijít příště?“

Při posledním setkání mi předal malý balíček, nějaké flashky a klíček od bankovního sejfu:

„Možná se vidíme naposledy. Slib mi, že se o to postaráš, i že vyzvedneš ty věci z banky a dáš je na adresy podle seznamu!“

Měl jsem informace zveřejnit, i kdyby mě pronásledovala nějaká zpravodajská služba nebo mi vyhrožovaly úřady.

Už nikdy jsem ho neviděl. Asi za týden potom jsem v koutě zahrady rozdělal oheň. Nejprve shořely papírové doklady. Když vystoupal žár dostatečně vysoko, zničil jsem v něm i flashky. Klíček jsem zohýbal kladivem a zakopal co nejdále od zahrady. Předtím jsem ho vylouhoval, aby na něm nebyly žádné otisky.

Slib mě nejprve tížil. Pak se to vracelo jen občas. Když se mi začalo dařit, byl jsem v práci i doma tak vytížený, že jsem na Kotelský les zapomněl úplně. Ale před týdnem jsme ztratili jednoho ze tří rozhodujících zákazníků. Bylo nabíledni, že brzy budu živořit. Je to trest za to, že jsem nesplnil svůj slib?   

 

2.

Karel Schreiner mě prosil, ať tu pohledávku nedávám k soudu. Teď nemá žádné peníze, ale vynasnaží se.

„To už říkáš tři roky. Chápej mě, Karle! To nejsou moje peníze! Já jsem jenom ředitel. Peníze mám sveřené vládou. Dohlíží na mě dozorčí rada a auditor se už druhým rokem ptá, co s tím udělám. Když nedostanu auditorský výrok, seberou mi prémie. Když se to stane podruhé, propustí mě!“

„Vždyť se známe tolik let. Víš, že si nevymýšlím. Nemám nic. Julie mě opustí i s Baruškou. Přiznej si, že je to tak trochu i tvoje chyba. Ty jsi spletl to číslo z chodeckého průkazu! Kdyby bylo napsané dobře, soud by uznal směnku a zaplatil by Juliin otec. Ty jsi mně taky opakovaně volal, abych si půjčku vzal. Asi jsi potřeboval splnit plán, že?!“

Budil jsem se kvůli Karlovi několik týdnů, ale pak jsem to musel dát právníkovi. Exekutor jim sebral, co šlo, i Juliino stavební spoření. Pak se ukázalo, že Karel měl už před půjčkou od nás několik dalších exekucí. Neřekl mi to. Právník mě varoval, že bych měl dát trestní oznámení pro podvod. Karel dostal dvouletou podmínku. Už nikdy jsem ho neviděl. Peníze také ne. Za rok uplyne exekutorova desetiletá lhůta a pohledávku budeme muset odepsat. Neumím si představit, že bych Karla potkal na ulici. O takových mrzutostech ženě raději už nic neříkám. Stresuje se víc než já. Má z toho vyrážku a prostojí před zrcadlem dlouhé minuty trápení …

 

3.

Ale možná plynul ten ranní pocit ze vzpomínky na to, jak jsem opustil Ivanu, když mi řekla, že je těhotná. Nekřičela, nenadávala … jen stála a mlčela. Dívala se do země. Ne za mnou, jak odcházím. 

Sotva jsem došel na autobusovou zastávku na Českolipské, vysvitlo slunce a nálada se mi trochu zlepšila. 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

27.03.2014 22:50:42Evženie Brambůrková

I když uděláš vše tak, aby to bylo správně, vždy se to může obrátit a zase to bude špatně. Málokdy se zavděčíš i tím nejlepším skutkem.*

27.03.2014 21:17:46reinka

no, spát mi nejde teda :-))))))))))))))

Promiň, je to název mého dílka, co tu koresponduje s tvým. Tvá verze se mi moc líbí***

 

27.03.2014 18:18:44Lakrov
redaktor prózy

Recnicka otazka (Znate to) uzita v uvodni odstavci ve mne navodila dojem sloganu z TV reklamy, coz neni dobry start pro cteni. Dal se v tom ztracim, ale docteno. Tusim, ze mezi temi tremi odstavci josu nejake souvislosti, ale tentoktart jsi me nenalakal k tomu, aby se mi chtelo premyslet jake.

27.03.2014 16:56:23Alexka

Jaj, na mě je to hooodně psychologické. I když jsem četla dvakrát, nechápu souvislosti mezi 1, 2 a 3

27.03.2014 09:38:46Zdenda
Chápu. Je to pěkný, čte se to dobre. Ale je toho málo, chybí tomu pojivo nebo rámec nebo tak něco, prostě jsou to jen zajímavé úryvky. Tip.
27.03.2014 08:34:38Diana
Docela zajímavé, k zamyšlení...*

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.