Právě

Listy míří ke hrotům větví 
květy roztahují prsty jako ženy při svatebním obřadu 
a starší pán prosí o společné foto 
tak aby na něm bylo všechno
především to jaro 
kterému je o dvacet let míň 
řeknu: „no jistě“ a vezmu si jeho fotoaparát, kterým pohrdám
úplně pitomej lacinej digitál, kterým se fotí úchylové, myslím si 
„dívejte se na moji levou ruku“ 
zvednu ji a odvedu jejich mysl
a oni pozorují nebe, které jim ukazuji, i když tam nic nevidí
jenom aby mi nekoukali přímo do objektivu, jak to mají lidi ve zvyku, když se fotí 
protože poloprofil je za prvé mnohem hezčí a za druhé to nesnáším 
a pak to cvakne a jsou tam 
„děkujeme“ 
ukloní se a já opětuji pozdrav, až slečna zrudne 
a to přitom jen začíná duben v šumperském parku 
a lavičky ještě nejsou plné učňů s vyrážkami na tvářích 
kudy chodíváme miláčku spolu kolem jejich telecích očí a bavíme se o tom co večer 
a oni právě každý ve svém dospívání drží za ruku nějakou holku
tak alespoň jim bude o čem masturbovat
a pak to lupne a lampami se začne rozlévat žluté světlo 
velké sodíkové výbojky vypadají, jakoby v nich svářeč hledal oblouk 
jenom jiskry ty ale padají jen ve velkých městech 
když kloubové trolejbusy a všechna ta elektrická havěť pije na žal z trolejí 
a opilí elektřinou míří k žárovkám svých bytů nabýt těl a kabelů, jimiž vedou kamsi pryč
ještě brzy se stmívá a z městského autobusu to zasyčí 
jako když v nóbl hospodě projdeš příliš blízko kolem pisoárů 
a jejich infračervené oko spatří, že jsi 
pár věčných cestujících pohlédne skrze okno ven 
řidič zívne na celé kolo a dívá se, jak mu běží čas 
je šedivý a unavený jako konec zimy 
ještě má dvacet vteřin 
a já jen jdu po kočičích hlavách a cítím pod sebou město 
jako tebe když se milujeme 
a v pokoji se zataženými žaluziemi 
je ticho 
jakého jsou schopni jen muž a žena 
mezi nimiž to právě hoří