Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+19 neviditelných
Nejužší Elita (1/3)
datum / id08.04.2014 / 442328Vytisknout |
autorSupermartonátor
kategoriePovídky
témaSci-fi
zobrazeno780x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Nejužší Elita (1/3)

Opět a znovu se na ni dívám. Je jediná v tomto světě. Poslední a jedinečná: Svítící budova.

Už je to tak dlouho, co zářil celý svět. Byl jsem ještě dítě, když najednou zhasl. Neznám podrobnosti, stejně jako ostatní. Prý válka, možná přírodní katastrofa. Noci jsou temnější než nejčernější sen a dny působí rozmazaně a nejasně. Jako byste chodili s plentou před očima. To bude tím vzduchem. Něco v něm visí. Prach a spousty špíny. Někdy mám pocit, že vdechuju smrt, že s každým nádechem umírám. Ale nevadí – ať to přijde. Dvacet let temnoty stačilo.

Všechno se rozpadlo, zůstal už jen prosklený dům. Asi v něm dřív byly kanceláře. Teď je z něj maják. On je naše slunce. Ani nevím, co se ukrývá uvnitř. Všichni kolem mě se o tom baví, ale každý zvlášť…nikdo se mnou mluvit nechce. Každý dýchá sám za sebe.

Jako by ani nikdo nechtěl znát pravdu. Něco změnit. Jen si stěžují. Potichu a pro sebe. A svítící dům dál stráží „svíťáci“ – jak jsem si je pro sebe pojmenoval – a nikoho nepustí dovnitř. Kolem budovy, která má devatenáct pater vede široká silnice. Kolem ní svítí lampy, které fungují jako hranice. Kdo ji překročí, bude potrestán smrtí. „Svíťáci“ se s nikým nevybavují, rovnou střílejí. Nosí černé uniformy a každý z nich má automatickou pušku. V noci si nasazují speciální brýle na noční vidění.

Za silnicí už je jen tma. Prostor, ve kterém žijeme my – lidé. A taky pošahanci, zvířata, hnusáci a temnotáři.

Opírám se o roh bývalého obchodního domu a vnímám ty žluté obdélníky naproti mně – okna rozsvícené budovy. Tak moc bych chtěl dovnitř.

Něco zašramotilo. Nebylo to daleko. Otočil jsem se, ale nic nezahlédl. Za mnou panuje tma. Ozvalo se zaskuhrání. Hned mi to bylo jasné – temnotář.

To pojmenování jsem si vymyslel sám. Je určené dost nebezpečným hajzlíkům, co se dobře adaptovali na tmu a vidí v ní. Nosil jsem s sebou metr dlouhou kovovou tyč s ostrým hrotem. Šramocení se blížilo. Pak najednou ustalo. Ticho. Ani jsem nedýchal, protože temnotář se nemohl jen tak vypařit.

Do pravého ucha mi zazněl řev jak z jiného světa. Dostal se ke mně blíž, než jsem čekal. Instinktivně jsem odskočil a právě včas, protože temnotář se mě chystal zakousnout. Hryzl naprázdno. Viděl jsem jen jeho obrysy. Hubené tělo a dlouhé ruce. Zarostlá hlava a příšerný smrad. Na nic jsem nečekal a ohnal se po něm tyčí. Trefil jsem ho do hlavy. Chytl se za ni a zasténal. Útočit však nepřestával. Tentokrát jsem ho udeřil do holeně a rychle ho udeřil do břicha. Svalil se na zem a já mohl naposledy použít tyč. Jenže najednou mi přišlo, že bych to dělat neměl. Temnotář natahoval ruce před sebe. Byla to chabá obrana, ale mně to zastavilo. Cítil jsem jeho strach. V tomhle světě je spoustu smrti, proč bych k tomu měl přispívat? Nechal jsem ho být. Pomalu jsem se vzdaloval. Stále tam ležel v té bezmocné poloze. Stále jsem dával pozor, jestli nevstane a nezačne na mě útočit, ale on si jen sedl a díval se směrem ke mně. Asi byl překvapený, že jsem ho nechal žít.   V okolí to šeptalo….lidé mluvili o mě. O tom, že jsem nezabil. Věc, která se moc nenosí. Mít soucit, někoho ušetřit. Jen ať mluví.

 

Zrak mi spočine opět na mém životním majáku. Stále stejně svítí a asi jen tak nepřestane. Kde bere energii? A čím se živí ti, kteří tam žijí?

Sakra, a proč mi ostatní tam nemůžeme?! A co ti „svíťáci“ – co jsou zač a proč věž stráží? Tolik otázek a bez odpovědí.

To mě trápí už několik let. Kdo vymyslel pravidlo, že tam pro nás ostatní není místo? A jak to že nikdo neprotestuje?

„Tak proč tam nesmíme?!“ zeptal jsem se nahlas do tmy.

Chraplavý mužský hlas mi odpověděl: „Protože mi jsme jen lůza a oni elita.“

Nevěděl jsem, co říci. Byla to pravda. Zajímavé, že ten člověk věděl, na co se ptám. Asi na to myslí všichni. Na svítící věž.

Jdu. Hledám přístřešek, kde bych mohl usnout. Ale je to těžké. Lidí je hodně, místa málo. Navíc si velké území zabrali temnotáři nebo hnusáci. V dálce vidím jejich ohně. Mají hostinu. Jako každý den. Jediní tvorové, kteří tu tloustnou. Vím, co pečou na ohni. Vždy tomu předchází křik. Hnusáci to jsou!

Sem tam se mihne svit baterek, které jsou velmi vzácným a ceněným předmětem. Slyším neustálé šramocení kolem mě. Lidé putují. Každý si hledá své místečko. Každou chvíli o něco zakopávám, někdy to jde už na nervy. Někdo příšerně zachrchlal. Kdosi souloží ve tmě. Kam jen jít?

Nakonec nacházím vyhořelé auto. Jedna sedačka je ještě relativně v pořádku a tak neváhám a sedám si. V ruce držím stále tyč s ostrým hrotem a doufám, že mě nikdo ve spánku nepřekvapí.

 

Ráno.

Spal jsem celou noc bez jediného probuzení. Souboj s temnotářem mě tedy unavil více, než jsem si myslel. V duchu jsem poděkoval. Ne bohu, ne někomu určitému – prostě jen tak, že mě nikdo ve spánku nezahubil. Žiju – achjo –žiju.

Den.

Na oblohu se nedá dohlédnout. Podivný prašný opar ve vzduchu to znemožňuje. Jako tlustá peřina z něčeho nezdravého přikrývá náš svět. Otáčím se k svítící budově. Věž září i ve dne. Jako by energie, která pohání její světla, byla nevyčerpatelná. 

Znovu mne láká. Opět mám chuť se k ní vydat a zkusit to, co nikdo dvacet let ne.

„Tam sídlí elita, tam nemůžeš,“ ozve se z hromady odpadků u ohořelé dodávky. Slyšel snad mé myšlenky? Nepatří k „měňavcům“, které události zpřed dvaceti lety začaly měnit v něco nelidského?

„Proč bych tam nemohl?“ zeptal jsem se a byl překvapen, jak můj hlas zní. Odpudivě a chrchlavě. Neslyšel jsem se již velice dlouho.

„Nejsem žádnej zasranej měňavec!“ křikl hlas z odpadků. V hromadě krabic, láhví, papírů se posadila bytost, která člověka příliš nepřipomínala. Chlap měl ohromný bambulovitý nos zkroucený směrem vlevo. V nemytých vlasech byla mezera, kterou vyplňoval hnis a ohromný bolák.

„Mě je úplně fuk, co jsi. Možná nejsi měňavec, ale jsi jako ostatní.“

Malou chvilku bylo ticho. Chlap se tvářil neutrálně.

„Jak to jako myslíš?“

„Plácáš o nějaké elitě, hledíš k svítící budově, ale neodvážíš se tam jen přiblížit.“

V měňavcovo očích se zableskla jiskra zájmu.

„A ty by ses odvážil?“

„Ano,“ řekl jsem rozhodně, ačkoliv v duchu jsem si tak jistý nebyl.

Měňavec se usmál. Široce a ošklivě.

„Tak jdi! Jen jdi. Přidej se k mrtvolám kolem budovy. Ti s puškama je tam nechávají ležet, dokud se nerozloží nebo je neodnesou hnusáci.“

Nad tím jsem přemýšlel už milionkrát. Jak překonat ty samozvané „hlídače“ sám?

„Šel bych…ale sám to asi nedokážu.“

Chlap si poškrábal bolák a chvilku přemýšlel.

„S tím ti bohužel nepomohu.“

„Hmm, jak jsem už řekl – jsi stejný jako ostatní – měňavče,“ řekl jsem s dávkou provokativnosti a pomalu odcházel pryč.

„Nejsem žádnej zasranej měňavec!“ křičel za mnou ošklivý chlap.

 

Pokračoval jsem dál ve své cestě.

Desítky torz automobilů kdysi někdo natahal na jedno místo. Taková rezavá ubytovna. V každém voze někdo ležel nebo seděl. Často jsem slýchal: „Ani se sem nepřibližuj.“ – nebo – „Odprejskni!“

Kroky mne donesly až k obytným domům. Často byly propadlé a nebezpečné. Někdy se země zachvěla, když nějaký barák spadl. Nikdo se neobtěžoval vyhrabávat zavalené. Taky proč?

O pár desítek metrů dál nalevo ode mě začínalo území hnusáků a ještě o kousek dál leželo území, kde se často pohybovali temnotáři. Na samotné hranici jejich části světa stála vysoká budova, která dřív sloužila jako několikapatrové parkoviště. Kdo se odvážil k ní jen přiblížit, dlouho naživu nezůstal. Často jsem z toho směru slýchal křik, řev a pláč. Občas z těch míst zableskla světla baterek, či vzplanul oheň.

Tomu domu jsem se vyhýbal obloukem. Dále jsem se snažil dívat se pod sebe a kolem sebe. Stali se z nás sběrači. Jíme, co najdeme, spíme tam, kde se zrovna nacházíme v čase ospalosti.

Lovci jsou už jen temnotáři. Hnusáci jsou spíš mrchožrouti. Pány tvorstva se mi zdají být krysy. Těm jediným zůstal život jako dřív. A jsou všude. Prosperují.

Usmálo se na mně štěstí. Našel jsem mrtvou krysu. Pěknou, macatou. Je mrtvá jen chvilku, protože jinak by tu už nebyla. Rychle ji beru do rukou, ale zpoza ležící popelnice mne pozoruje pes. Má sliny u huby a jeho srst napovídá, že zdravý není. Lysiny jsou pokryté černými pupínky a psovo pravé ucho je nezvykle dlouhé. Varovně vrčí, chce krysu, ale když zvednu nad hlavu svou tyč, pes se otočí a uteče. Asi už párkrát dostal naloženo.

Krysa je má. Rychle se ukrývám v jednom ze zřícených domů, ze kterého zbyla jen jedna místnost, a vytahuji nůž. Kořist zbavím srsti a pak sním. Jím rychle. Rozdělat oheň a krysu opéct si nemohu dovolit, protože bych přilákal jiné lidi či ještě hůře hnusáky.

Je mi špatně. Zvíře jsem snědl příliš rychle. Sakra, to je život! Být rád za každé syrové sousto, nemít domov.

A znovu jsem pohlédl na věž. Lákala mě. Je tam světlo, určitě i teplo a především…jídlo. A kde přespat. Je na čase, přestat se bát. Je na čase postavit se pravidlům.

„A proto tam taky chcípneš?“ ozvalo se znedaleka. Neviděl jsem tu, která vyslovila větu. Ženský hlas zněl povědomě. Určitě jsem s ní už někdy mluvil.

„Jo, jednou jsme spolu skoro šukali, ale na poslední chvíli si couvl….ubožáku!“

„Ty mi snad čteš myšlenky?“

„Nečtu, prostě je slyším. Cožpak ty to tak nemáš?“

Nevím. Někdy slyším takové šeptání…

„Jo, to je vono. Všichni šeptají…“

…o věži.

„A taky se tam nikdo neodváží.“

„Já ano,“ řekl jsem nahlas a rozhodně.

 

Padesát metrů od věže. Kdybych popošel ještě o deset dál, necítil bych se už bezpečně. Viděl jsem pět strážců. Na sto procent o mně věděli. Díval jsem se na jednotlivá patra budovy. Nikdo se z nich nedíval, neviděl jsem žádné stíny.

Nikdy zevnitř nikdo nevyšel. Je to záhada. Proč ji tak usilovně hlídají? A proč jsou tak krutí?

Zaslechl jsem za sebou šramot. Někdo se blíží. Rychle jsem se otočil a byl připraven použít tyč.

Temnotář. Poznal jsem ho ihned. Byl to ten, kterého jsem ušetřil a nechal žít. Jde mě snad potrestat za to nerozumné gesto?

„Stůj!“ poručil jsem a tvor překvapivě uposlechl.

Jeho oči odrážely svit ze svítící budovy a tak to vypadalo, že mu doslova svítí.

Měl jsem trochu strach. Stačil jeden jeho skok a měl bych velký problém.

„Nechodím tě napadnout,“ řekl hlubokým hlasem temnotář. Doposud jsem vůbec netušil, že by mohl umět mluvit.

„Tak co chceš?“

„Vidím, ty chtěl bys do věže jít.“

Věděl to moc dobře…jako všichni ostatní. Panovalo tu cosi zvláštního, že jsme mohli jeden druhému nahlédnout do hlavy.

„Mě nezabil si,“ pokračoval tvor. „Chci pomoci tobě.“

Zvykal jsem si na jeho mluvu a divil se tomu tvorovi, který ještě před chvílí vypadal tak hrůzostrašně. Nyní mi připadal skoro křehký a mírumilovný. Stále jsem si říkal, že si musím dávat bacha. Není to člověk, nedá se mu věřit.

„Proč?“

„Oplatím pomoc tvou…..pryč chci taky.“

Nevěděl jsem stále, jestli mu věřit, ale pomoc jsem opravdu potřeboval.

„Dobře, ale jestli si všimnu, že se pokoušíš mě napadnout, tak tě tímhle tentokrát opravdu umlátím,“ řekl jsem a ukázal na tyč.

„Bát nemusíš se.“

Kývl jsem na souhlas, on učinil to samé.

„Jak ti mám říkat?“

Pokrčil úzká ramena. „Nikdy nijak neříkal mi nikdo.“

„Já jsem Milan. Budu ti říkat Šedej.“

Temnotář na to nic neřekl a tak jsem to bral jako souhlas. Stále mi páchl a jeho šedá kůže ve mně vyvolávala pocit, že se bavím s něčím mrtvým. Ale ten tvor měl pocity. Hodně mě překvapil. Jsou takoví i ostatní temnotáři?

 

Bylo zvláštní být v takové blízkosti temnotáře. A všimli si toho i okolní lidé. Slyšel jsem jejich šepot. Nevěřili vlastním uším. Někteří varovali, že mě stejně zabije nebo že dovede do jejich hnízda, kde mě rozsápou. Šedej dělal jako by nic, přitom to musel vnímat také.

Zastavili jsme u jednoho z ohořelých vraků, kterých tu jinak bylo požehnaně. Svítící věž stála nedaleko.

„Pořád vůbec nevím, jak se tam dostat.“

„Horem nedostanem se tam,“ řekl Šedej.

„To ne. Hlídají dobře. Mít tak nějaké zbraně.“

„Horem nedostanem se tam,“ zopakoval Šedej.

„A kudy?“

Šedej udělal skoro lidskou grimasu – jako že jsem opravdu hloupý.

„Říkáš tedy spodem. Víš o něčem, co já ne, viď?“

„Půjdeme, kde nikdo nechodí z lidí. Ty muset být opatrný a poslouchat mně.“

To mě trochu vyděsilo. Poslouchat temnotáře?

„Když nedělat co řeknu, smrt tebe dostane.“

„Dobře, ale víš, co jsem říkal?“ zeptal jsem se a zvedl výmluvně tyč. Šedej pokrčil rameny. Pamatoval si to, ale nic to s ním nedělalo.

 

Brzy jsem spatřil ohořelou dodávku, kterou jsem nedávno míjel. Byla tu i hromada odpadků a převrácené popelnice. Zde jsem potkal „měňavce“. Šedej se díval do ohromné skládky a cosi očima hledal. V některých místech skládka dosahovala až desetimetrové výše. Smrad tu byl silnější než kdekoliv jinde.

„Ty už si tu zas?“ zaslechl jsem hlas z odpadků.

„Proč jsme tady?“ zeptal jsem se Šedého.

Neodpověděl, místo toho ukázal na jedno místo u zrezlého kontejneru a vydal se tím směrem. Automaticky jsem ho následoval, i když se mi nelíbilo, že nevím, co má v plánu.

„Počkejte!“ ozval se opět hlas z odpadků, tentokrát ovšem o dost vzteklejší. „Kurva, co si myslíte?! Tohle je moje území!“

Šedej šel furt, já se ohlédl za místem, odkud křičel měňavec. Vylezl ven. Z dlouhých a zcuchaných vlasů odpadávaly různé kousky odpadků. Po děravém kabátu mu pochodoval všelijaký hmyz.

„Stůjte, vám povídám!“

Zastavil jsem.

„Nech nás být,“ řekl jsem.

„Co to tam ten…,“ nedořekl měňavec a lekl se, toho, co viděl. Pak dořekl: „…temnotář…chce?“

„Jdeme do svítící budovy,“ řekl jsem narovinu. Už to věděli skoro všichni z okolí. Ta zpráva se šířila rychle a já slyšel uvnitř mé hlavy jejich varování a posměšky.

Měňavec stále zděšeně hleděl na temnotáře, který se prohrabával odpadky u kontejneru.

„Kde si ho vzal?“

„Je to kamarád,“ pověděl jsem a usmál se.

„Člověk a temnotář? Ty si blázen.“

Vzpomněl jsem si na náš minulý rozhovor a napadlo mě, že bych ho mohl přibrat do týmu.

„Pojď s námi.“

„Cože? To ani náhodou.“

Mávl jsem rukou. „To jsem čekal, jsi jako ostatní, měňavče.“

„Nejsem žádnej zasranej měňavec! Dobře, tak jdu s vámi. Ale řekni mi kurva, jak chcete překonat stráže?“

„Obejít mi je,“ ozval se Šedej a poodstoupil od místa, kde hrabal. V zemi byla mříž a pod ní díra široká tak pro jednoho člověka.

Měňavec se stále vystrašeně díval na temnotáře a ani vchod do podzemí u něj nevzbuzoval důvěru.

„Tak půjdeš s námi nebo ne?“ zeptal jsem se.

„Co vlastně čekáš, že najdeš uvnitř věže, tedy jestli se do ní vůbec dostaneme?“

„Pravdu.“

Měňavec vypadal vážně a dokonce i inteligentně. Alespoň na chvilku.

„Podle mě tam nic není. Je to jen vysílač.“

„Vysílač?“

„Jo, kolektivního vědomí. Všichni přeci slyšíme, co si kdo kolem nás myslí.“

„Tohle bych nečekal od měňavce,“ řekl jsem mu a on se už nadechoval ke svému obvyklému odporu.

„Dobře, nejsi měňavec….tak co jsi?“

„Co bych tak asi kurva byl? Jsem člověk jako ty.“

„Máš jméno?“

„If.“

Díval jsem se na něj a stejně jsem si říkal, že je to „měňavec“….jeden z těch, kteří se začali měnit díky jedovatému vzduchu.

„Ife, když je ta věž podle tebe vysílač, proč je tak stráženej? A proč jsou ti strážci k vidění jen tam?“

„Nevim,“ pokrčil rameny.

„Já myslím, že ještě budeme hodně překvapení, co se uvnitř děje.“

Šedej mlčky poslouchal rozhovor, ale v jeho výrazu bylo znát, že by už raději pokračoval do podzemí.

A tak jsme vyrazili. Mříž se zdála přidělaná velice pevně a musela i něco vážit. Temnotáři to ovšem nedělalo problém a mříž bez problémů vyrval ze země a odhodil do hromady odpadků. Jako první také sestupoval dolů. Za ním šel If, který neustále zlostně mručel, protože se mu do těsného otvoru moc nechtělo. Poslední jsem byl na řadě já. Na stěně nevelkého otvoru byly stupačky. Jednoduché, kovové a tak akorát na došlápnutí. Ještě když jsem byl hlavou nad úrovní země, jsem zaslechl hlas, který říkal: „Jdete špatně! Elita přeci sídlí až nahoře, ne dole.“

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

14.04.2014 14:14:02StvN

Já myslím, že máš šanci se to naučit. Jen to prostě zkus. I když třeba blbě, každopádně škrtej. Jestli dopisuješ, aniž bys škrtal, tak je něco špatně. Každý škrtá. V zásadě se snad nemůže stát, že bys vyškrtal to, co je dobrý a nechal jenom balast. To by byl pech. Věřím, že se spíš trefíš do balastu a ponecháš to dobrý. Jinak samozřejmě balast poznáš tak, že nenese informaci. Jsou to většinou popisné pasáže nebo pasáže, kde se autor pouští do úvah, zobecňování, spekulací a podobně. Například tady: "Neznám podrobnosti, stejně jako ostatní. Prý válka, možná přírodní katastrofa. Noci jsou temnější než nejčernější sen a dny působí rozmazaně a nejasně. Jako byste chodili s plentou před očima"

Naopak ponechej místa, kde se něco dejě v reálném čase. Postava někam jde, něco tam dělá, někoho potká, s někým hovoří, dojde ke konfilktu a tak dále.

14.04.2014 13:38:17Supermartonátor

No mám ten problém:-) Třeba tuhle povídku jsem četl snad padesátkrát v průběhu několika měsíců...a stejně jsem nepocítil, že bych měl více mazat. Naopak jsem jí prodloužil. Teorie je jedna věc..a druhá ji potom uvést do praxe. Mně se ta povídka líbila...proto jsem ji tak poslal do soutěže. To že jsem se mýlil je prostě fakt. Není to dobře napsané...ale jdu dál.

14.04.2014 12:16:44StvN

V čem je problém? Neumíš použít tlačítko "delete" na klávesnici nebo nepoznáš to, co je potřeba smazat? Kostrbatost je jedna věc, ale ty máš problém s ukecaností a balastem a to je jenom otázka škrtání a to není takový problém se naučit.

13.04.2014 22:20:42Supermartonátor

Snažím se.....ano i Dicka čtu. Asimova a spoustu dalších. Úplný nováček nejsem, ale trochu mám problém s podivnou volbou vět, je mi vytýkána kostrbatost.....jenže já tak mluvím. Nicméně u této povídky jsem takový úvod chtěl mít...nad povídkou jsem přemýšlel a věnoval se jí. Vznikla před rokem a před půl rokem jsem jí přepisoval. V soutěži neuspěla...brzy přijdou názory poroty a tak se dozvím kde jsou všude nedostatky. Na internetu jsou zatím ohlasy docela dobré a úvod jsi vytkl prozatím jen ty. Ten balast, to tak nějak ke mně patří, nedokážu se toho zbavit.

Pokoru mám, jen už opravdu nějakou dobu píšu a tak začínám mít pocit, že lepší už o moc nebudu. Chyby dělám dosti podobné jako dřív. Tohle je už tak třicátá povídka. Přečetl jsem toho dost i o teorii psaní a podobně. Opravdu se snažím, ale talent mi dopřán nebyl. Píšu pro radost, jsem rád když se má práce někomu líbí. Když ne, pak se snažím zamyslet proč.

Ještě jednou děkuji.

13.04.2014 08:29:48StvN

Mrkni třeba jak to dělá P.K.Dick. Nemusí jít jenom o povídky.

12.04.2014 22:18:11Supermartonátor

Díky moc za zastávku. Asi máš pravdu. O těhle zásadách vím..je však těžké napsat to tak, aby to tak bylo. Kdyý jsem povídku dával betačtenářům...nikdo se nad úvodem nepozastavil...já naopak přepisoval celou druhou polovinu příběhu a hodně to protáhl.

Jj, snad se mi podaří v jiných povídkách uvést děj lépe.

12.04.2014 18:04:17StvN

http://neff.cz/psani/06_desatero920725.html

Tohle není na škodu připomínat pořád dokola. V tomto případě zejména bod č.8 a konkrétně: "U krátké povídky je kritické místo v prvním a druhém odstavci: běda, pokud v nich není vyjádřena podstata konfliktu."

Tvůj úvod nezaujme, nevtáhne. Doporučuji jít rovnou na věc a nějaké popisy mohou přijít klidně později a dávkovat s mírou. Nezahlcovat čtenáře balastem.

08.04.2014 19:51:53Supermartonátor

Vyloženě vize to není..spíš jen možnost:-) Moc děkuji....pozítří bych měl vložit pokračování.

08.04.2014 18:45:48reinka

Tak to je napínavý! Taková vize budoucnosti... Těším se na pokračování :-))***


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.