Třikrát o tom

předtím

jedna sféra strouhá plodnost druhé

na rozměr  pravdy ve ztvárnění tuhém

dar bílé vkládá v kartách do dlaní

na, ber si po barvách k žití bez ptaní

smáčím v nich štětec, sytý držím nad plátnem

z kaněk vzniká obraz, dokud  konec neskápne

jejich pleskot slévá se v hutnou černou díru

jícnem táhne, mámí mi oči, moji víru

vtom

bráním se, chráním si ticho zbylých otazníků

nedám je nevěrcům mozkem tříštit do výkřiků

vyvýším jiskru, podám ji větru na oheň

popel pak spláchne ze slz věčná povodeň

potom

do země vsáklé poznání urodí bílé lilie

k nim skloním hlavu,  přivoním, to jsem, co ožije