Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+13 neviditelných
Účet uzdravuje
datum / id02.05.2014 / 443016Vytisknout |
autorKvětoň Zahájský
kategorieFejetony
zobrazeno1356x
počet tipů34
v oblíbených0x
do výběru zařadilemizat,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Účet uzdravuje

 

 

„Jen si vzpomeňte na dovolenou třeba v Řecku. Všem je nám tam dobře, jejich jídla milujeme a po zbytek roku se nám po nich stýská,“ nechal se nedávno slyšet svérázný kuchař a restauratér Pohlreich v rozhovoru pro server Idnes.cz.

Popravdě, při vzpomínce na dovolenou v Řecku se mi ze všeho nejméně stýská po jídle. Polévky z pytlíku, játrové paštiky a Trenčiansky párok s fazuľou se jednomu brzy přejí, a ten kousek pravé řecké pizzy, nebo tradiční helénská palačinka z kiosku na pláži (obé za cenu opulentní hostiny o několika chodech v naší hospodě) o kvalitách středomořské kuchyně nikoho nepřesvědčí.

Hrůza na mne však padne, vzpomenu li na poslední večeři. Tedy nikoli Poslední večeři Páně, nýbrž mé paní. Konkrétně šlo o rizoto. Jakousi shodou okolností se do rýže připletl vzorek horniny z Hanoje, a kdo myslíte, že si na něm ulomil kus sedmičky vpravo dole? Stát se obětí komplotu či spiknutí není jistě nic veselého, ale být obětí shody okolností, je hrozná věc. Cestou z Řecka do domoviny jsem mohl požívat pouze tekutou stravu, pročež při plavbě trajektem vzala za své lahev Metaxy pro tchána a za jízdy autobusem významná část likéru Ouzo, na který se těšila tchýně. Ani nevím, kdo doma vybalil kufry a uložil mě do postele.

Ráno jsem měl pocit, že jsem se probudil znovu na lodi. Zákeřné pohyby podlahy jsem vyrovnával s bravurou varietního umělce a pídil se po medikamentech, jež by zaplašily škubavou bolest v odulé tváři. Nejvíc mě však překvapilo, jak dobře umím imitovat hlas Miroslava Moravce. Ještě teď slyším, jak mým hrdlem promluvil Fantomas: „Dost bylo hrdinství, jdu k zubaři!“

„Ke komu chodíš?“ ozvala se z koupelny žena.

„Jak chodím?“ podivil jsem se. „Naposledy jsem byl na prohlídce ještě se školou.“

„Tak to si budeš muset nějakého vybrat. V nemocnici už se zeptáš, kdo je dobrej. Nezapomeň si kartičku pojišťovny a třicet korun.“

„Bože, třicet korun? Co dneska nechtějí za plombu,“ pomyslel jsem si cestou.

 

Nejsem si jistý, zda bylo nejmoudřejší vybrat si zubního lékaře podle toho, že měl zcela prázdnou čekárnu. Neodradilo mě ani, že se jmenoval Kovář. Když jsem po chvíli zjistil, že při práci dělá čest svému jménu, ne však profesi stomatologa, bylo už pozdě.

„Tak vás bolí zub? To mi tu říká každý. A jak vás to bolí?“ vyzvídal lékař.

„Jak sviňa, pane doktore!“

„Aha, tak jinak. Je to bolest tupá a trvající, nebo ostrá a někam vystřeluje?“

„Vystřeluje a trefuje se! Do celé čelisti!“

„No, otok je to pěkný,“ pravil téměř závistivě, „tam bude zánět. Tak se u nás posaďte.“

Křeslo určitě pamatovalo ještě prvorepublikovou soukromou ordinaci, odkud bylo znárodněno a po čase opět zprivatizováno. Nad ním čněla zubní vrtačka „třetí generace“, tedy rovněž po dědečkovi. Stejně omšelé byly i další nástroje a přístroje, zdravotní sestru nevyjímaje.

„Teď si na vás trošku posvítím,“ špásoval dentista. „Sestro, připravte rentgen!“

Roentgenův přístroj byl naštěstí moderní elektrický, nikoliv na petrolej, jak jsem se původně obával. Když se doktorovi zdálo, že jsem dostatečně osvícen, vycpal mi ústní dutinu gázou a pustil se do vrtání. Nevím, co by na mém místě pronesl Mirek Dušín, ale já jsem zaječel slovo, které pro jeho vysoký stupeň expresivity nebudu uvádět. Pak už následovala jen pestrá sekvence citoslovcí a částic až do okamžiku, kdy hrot vrtačky narazil na nerv. Změněná intonace mého hlasu, konkrétně vysokofrekvenční jekot, který přiměl k činnosti i zaprášený fax na psacím stole, napověděla lékaři, že je vhodné nějak zareagovat.

„Klidně řvěte, já jsem zvyklý,“ pronesl konejšivě, nacpal mi do chřtánu pravou ruku a listem z lupenkové pilky mi začal brousit kořenové kanálky. Doktor zřejmě v mládí sloužil u dělostřelectva, protože jeho práh zvukové bolesti byl hodně za hranicemi běžného smrtelníka.

 „Aha, aha… Pulpu z korunkové i kořenové části jsme hezky odstranili, ale z kanálků nám hnis neteče. Tak tady to není,“ pronesl zklamaně. „Zkusíme to jinde. Sestro, skalpel!“

„Huh-haoe-um, hau-hmue-uá!“ pokusil jsem se o protest.

„Nebojte, uděláme jenom malou dírku do otoku dásně, vyčistíme a zavedeme drén.“

„A oeaae yh eo ehohehe!“

„Pak už zbývá jedině extrakce,“ blýskl se opět neobvyklou schopností zubařů porozumět významu verbálně asketických vět a začal mi řezat čelist na kusy. Očekával jsem, že ranhojič na závěr ještě nasadí pijavice a pouštění žilou, ale tyto trumfy naštěstí ponechal v rukávu.

 

„No vidíte, ani to nebolelo,“ sušil mi doktor slzy odsávačkou slin, zatímco druhou rukou zbavoval má ústa chomáčů zkrvavené vaty. „Tak mě napadá – my jsme zapomněli píchnout lokální anestetikum, že? Pán je hrdina!“

„Já bych řekl, že spíš idiot,“ odtušil jsem směrem k vrásčité zubní instrumentářce, která mi už vypisovala itinerář dalších návštěv. Ta se na mě usmála a takovým tím chlácholivým hlasem, typickým pro staré dámy, pravila: „A ještě dostanete recept na antibiotika, léky proti zánětu, léky proti bolesti a účet.“

Skoro jsem se těšil, že až budu z ordinace odcházet, pohladí mě po hlavě a dá mi obrázek. Účet byl však za všechny obrázky. Nejsem nikterak lakotný, jsem jen trošku investičně zdrženlivý, ale při pohledu na celkovou sumu jsem se orosil, a to se běžně nerosím. Očistil jsem si brýle, promnul si oči, ale to číslo tam bylo pořád. Tak trochu se podobalo státnímu rozpočtu nějaké menší středoafrické republiky. Bolest zubu se najednou kamsi vytratila. Inu - lékař léčí, účet uzdravuje.

 

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

04.08.2017 11:23:55lastgasp

Jó, to mi připomnělo časy, kdy jsem kloktal rum, kouřil permanentně cigarety a mlátil hlavou o zeď. Přečetl jsem to rychle, abych něco nechyt. Moje drahá zubařka se zlatýma rukama, jak já ji chválím. Mám jednu pevnou a jednu snímací protézu a od jisté doby chodím pravidelně na kontroly. Vrtání do protézy nebolí.

10.02.2017 09:55:06Květoň Zahájský

Návykové čtení? Není větší pochvaly.

10.02.2017 09:05:36Silene

Bylo mi ctí poutavě poztrácet čas v řádcích Tvé tvorby.

Vzhledem k jeho průměrné ceně bych pobyla ještě déle, ale jsem již ve značném zadlužení. Návykové čtení. :)

03.04.2016 00:27:49Jaroslav Popelínský

ha, pravda, ještě nejsem zcela pevně rozhodnut...

03.04.2016 00:03:52Květoň Zahájský

Jaroslave, pokud hodnotíš kladně, jsem potěšen.

02.04.2016 19:05:44Jaroslav Popelínský

výborně napsaný, hodnotím 

18.11.2014 18:59:55Kolobajda

Zdravím všechny romantické duše!

Na operačním sále promluvil primář: Sestro, já jsem říkal vyholit, a né vyhulit!!!

Jinak jsi kadet a já ji připadám jako dilatant...***

28.10.2014 13:24:45Květoň Zahájský

Emizate, jsem moc rád, že ses zastavil, a ještě víc, že ses bavil.

Ano, je pravda, že naši cestovatelé už by si dnes nemuseli v zahraničí hrát na nuzoty. Převaha čekých turistů má však stále pocit, že na jihu snad jídlo ani nemají, případně že místní trh a samoobsluha nabízí jen mořské potvory, divné ovoce, neznámé nápoje a jiné speciality, které oni nejsou ochotni jíst nebo zaplatit. Nevím, co k tomu vede ty ostatní, ale já pro to mám vážný a opodstatněný důvod - jsem držgrešle a buran. (-:

28.10.2014 00:51:38emizat

Pobavil jsem se dobře u této spíše humoresky, ale i fejetonu, jen si kladu otázku, zda tvá investiční zdrženlivost v Řecku byla na místě. Prý se tam ceny snížily.

10.06.2014 22:41:40guy
Hm, připomnělo mi to mé peripetie s osmičkou vlevo dole, radši si nebudu vybavovat detaily ze zubařského výkonu jako takového. Nevím, kdo tenkrát byl více zpocený, jestli já nebo zubař. Každopádně jsem se udržel a neoplatil jsem mu natržení úst, které mi vytvořil šroubovákem, jenž používal na konečné vyvrácení zubu z dásně když předtím znehodnotil veškeré kleště, které měl v ordinaci k dispozici včetně instalatérského hasáku, natržením čehokoliv jiného ani jsem nevyužil legitimního křesťanského pravidla zub za zub. Konstatuji jen jedno - když pominuly účinky umrtvovací injekce, které nebyly i tak bůhvíjak pronikavé, protože na zanícenou půlku hlavy to nefungovalo - kdybych měl tenkrát doma nabitou zbraň přiměřené ráže, tak jsem ji po půlhodině použil. Za celý život jsem nesnědl tolik paralenů, kolik jsem jich snědl tenkrát, tipuju, že tak asi deset za hodinu, přičemž každý účinkoval tak cca 2 minuty.
Osmička vpravo dole problém naštěstí nedělala, a ty horní zaplaťpánbů vůbec nevylezly.
Jestli by na to účinkoval účet, to posoudit nemohu, bylo to ještě v období hluboké totality, kdy lékařská péče byla poskytována zdarma.
:)

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.