Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+19 neviditelných
Tertio Oculus (2/4)
datum / id22.05.2014 / 443655Vytisknout |
autorSupermartonátor
kategoriePovídky
témaSci-fi
zobrazeno612x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Druhá část sci-fi povídky o cestě vesmírné lodě Fargo, která míří k Zemi.Posádka se seznámila a je znát, že ne všichni si padli do noty. Co však s posádkou udělá průlet Heningovým pásem, ve kterém se zdaleka neskrývají jen asteroidy?



Omlouvám se, že je to dost dlouhé, ale více rozdělovat jsem to již nechtěl, protože by to narušilo plynulost příběhu.

Tertio Oculus (2/4)

                                                               3.

 

Toma probudil nepříjemný zvuk budíku. Ne, že by byla melodie, kterou budík hrál až tolik špatná, ale zvuk, který vás vytrhne ze spánku, je ve většině případů nepříjemný.

Oblékl se do kombinézy, která měla světle modrou barvu, a zamířil do pilotní kajuty.

Přemýšlel o včerejším posezení s Inou a Randym. Ta bioložka je opravdu pozoruhodná. Působí na něj jako koketa, ale přesto ho přitahuje. Není to žádná hlupačka a ten její úsměv a pohled. Do hlavy se mu začaly drát různé představy, ale poručil si je zahnat.

Cestou na můstek potkal Hada, který se vystřídal s Randym na pozici řídícího pilota.

„Dávejte mi pozor na Randyho, ať to nenapálí do nějakého šutru, co lítaj kolem.“

„Nebojte, budu ho hlídat jako by to byl můj vlastní pilot.“

Tomovi se zdáli oba piloti milí a veselí chlapi. Skoro jako by ti dva byli sourozenci, tak si byli podobní.

 

Pitinovi se rozsvítily oči, když Tom usedl do svého křesla. Cítil, že se může na Toma spolehnout. Že kdyby se něco stalo – on to vyřeší.

„Děje se něco?“ zeptal se trochu polekaně Tom, když se na něj Pitin díval déle, než bylo obvyklé.

„Dostali jsme se do Heningova pásu.“

„Myslím, že Randy to zvládne odpilotovat, beztak letíme většinu trasy na auto-pilota.“

„Jde mi o ty piráty, co se schovávají na těch malých planetkách. Bojím se, že na ně narazíme.“

Tom se trochu podivil nad Pitinovým strachem, ale chápal ho. Piráti jsou hodně obávaní a pro nákladní loď, která není tak dobře vyzbrojena, to může znamenat konec cesty.

„Proto tu je Ron a jeho muži.“

Pitin měl něco na jazyku, ale nakonec to „něco“ spolkl a jen pokýval hlavou. Jestli na souhlas nebo z jiného důvodu, na to Tom nepřišel a nepídil se za tím. Pitin se mu zdál divný a přistihl se, že by nejraději převzal velení on sám, ale tu myšlenku raději zahnal. Sám nemá s velením velké zkušenosti.

 

Randy si vedl dobře. Sice musel na několika místech doslova kličkovat mezi jednotlivými asteroidy, ale uvnitř Farga to nebylo znát. Po pirátech nebylo ani stopy.

Tom šel udělat obchůzku po lodi. Nejprve zamířil do strojovny. Původně doufal, že to napadne Pitina, ale ten zůstával nalepený na monitorech a bál se, že narazí do nějaké z planetek.

Strojovna navzdory svému označení vypadala obyčejně a čistě. Všechny poháněcí a energetické jednotky byly uloženy v zabezpečených panelech a vše řídily počítače. Panovala tu podivná atmosféra. Zdánlivé ticho doprovázelo nízkofrekvenční dunění motorů, které však člověk normálně neslyšel, jen ho jaksi podprahově cítil. Vyvolávalo to docela nepříjemný pocit a Tomovi přišlo, že tu strávit jen hodinu v kuse by ho připravilo o rozum. V malé technické místnosti seděli u ovládacího panelu oba pracovníci strojovny. Ben byl starší chlap, který měl kolébavou chůzi, a pravou tvář mu zdobila nehezká jizva táhnoucí se od ucha ke koutku úst. Toma ihned zaujala, ale nenašel odvahu se zeptat, kde k ní přišel. Vypadal jako muž, který do strojovny patří.  Oproti tomu jeho kolega působil spíš jako umírněný muž ve středních letech. Hladce oholený, pěkně učesaný. Rozuměl však perfektně ovládání pohonných jednotek Farga a technickým věcem s tím spojených.

„Provádíte prohlídku?“ zeptal se Toma Ben. Nebylo snadné se mu nedívat na jizvu.

„Přišel jsem vás pozdravit jménem kapitána Farga a popřát vám příjemnou cestu.“

Ben pokýval hlavou. „No tak to mu teda děkujeme, je fajn, že si sám našel čas a zašel za náma. No ne, Bobe?“ houkl za sebe do technické místnosti.

„Jo, supr, že pozdravuje,“ řekl Bob s notnou dávkou ironie.

Tom si připadal trapně. Kapitán jim vlastně nic nevzkázal, ani ho to nenapadlo. Litoval, že vůbec něco říkal.

„Zíráte mi na jizvu,“ řekl najednou Ben.

Tom si to uvědomil a rychle uhnul pohledem. „Omlouvám se, nechtěl jsem vás urazit.“

„Neurazil jste mě, každýho to zajímá…..jak jsem k tomu přišel.“

Toma překvapilo jeho přímé jednání.

„Takže, zajímá vás to?“

„Jestli chcete, tak mi to řekněte.“

Ben se usmál. Nebyl na něj hezký pohled.

„Brousil jsem manželku mého šéfa a ten to neunesl. A chtěl mě zmlátit. Nepovedlo se a tak jsem tu jeho paničku šukal dál. No, ale podcenil jsem ho, bo byl chytřejší, než jsem čekal. Najal si pět chlapů, aby mě chytili a dali mi co proto. No, a protože ta jeho dámička byla v posteli fakt dobrá, chodil jsem za ní dál. A to už se manžílek nasral hodně, znovu mě nechal chytit, ale přišel ke mně sám a udělal mi tuhle nádheru na obličeji.“ Ben to vyprávěl jak školní říkanku, skoro jako by se ho to netýkalo. Ale mohlo to být tím, že historku vykládal už mnohokrát.

„Takže hrátkám byl konec,“ hádal Tom.

„Ne, říkám, že v posteli byla fakt dobrá. Tak mi potom vzali ledvinu,“ řekl zcela vážně Ben.

Toma to udivilo, Bob se u ovládacího panelu hlasitě chechtal.

„Jste tvrďák.“

„Díky, ale potom jsem toho už nechal. Nevím, co by mi vzali příště.“

Tom si nebyl jistý, jestli celý Benův příběh nebyl jen vtipem, ale nechal to být.

Ze strojovny se pak vrátil do pilotní kabiny.

 

Radary nezjistily v okolí žádnou cizí loď, po pirátech nebylo ani památky. Nálada na můstku se zdála klidná, ale z Pitinova obličeje stále nezmizel strach z přepadení. Ina se motala kolem Randyho a Hada, Sára se dívala trochu zasněně směrem k Ině.

„Vy jste taková nenápadná, tichá a nevýrazná,“ řekl najednou Sáře major Ron.

Velvyslankyně se na něj zle podívala. „Starejte se sám o sebe.“

Rona to z míry nevyvedlo. „Jen mě zaujalo, jak se vy staráte pohledem o pozadí tady slečny bioložky.“

Sára zrudla, Ron se uchechtl.

„Majore, myslím, že jste to trochu přehnal, ne?“ ohradil se proti Ronovi Tom.

„Já myslím, že je vám hovno po tom, co říkám,“ řekl zcela arogantně Ron a opět se samolibě pousmál.

Tom možná čekal, že do toho vstoupí kapitán, ale ten nejevil nejmenší zájem. Sára nasupeně opustila místnost.

„Takhle se mnou nemluvte!“ řekl důrazně Tom.

„Nebo co?“

„Nebo si…“

Tom nedopověděl. Loď se zatřásla.

Jednou a podruhé.

„Co se děje?“ zeptal se poplašeně Pitin.

Adam mu hned odpověděl. „Někdo nás přepadl. Vypustili na nás výboj neznámé energie.“

„Co ukazují senzory?“ zeptal se Ron.

„Zatím nic, ale ty výboje přišli z jednoho asteroidu na levoboku.“

Ron zahlásil do své osobní vysílačky pokyn ke svým vojákům, aby byli v plné pohotovosti. Potom prohlásil:

„Jelikož jsme v bojové pohotovosti, přebírám na tuto dobu velení na lodi.“

Pitin s sebou cukl. Přesně toho se obával. Major mu bere Fargo.

„Počkejte, počkejte!“ řekl.

„Na co, na co?“

„Pořád jsem kapitán já.“

Ron teatrálně rozpřáhl ruce.

„Ano? Tak co teď teda budeme dělat?“

Tom se podíval na Pitina, ten zas na něj. Pitin prostě nevěděl.

„Někdo je na palubě lodi,“ zahlásil Adam.

„Dobře, jdu se svými muži najít ty návštěvníky. Pokud zaměříte nějakou vesmírnou loď, neváhejte střílet,“ řekl Ron a odešel.

Tom se zvedl, za opaskem měl svou zbraň, kterou vytáhl. Na malém předmětu, nastavil ovládacím tlačítkem maximální možný výboj energie a chystal se bránit Fargo. Kývl na Pitina, tomu se evidentně hledat piráty nechtělo, přesto se také do útrob Farga také vydal.

Randy, Had a samozřejmě Adam dostali za úkol zůstat na můstku. Inu samotnou by ani nenapadlo odejít.

 

Tom se do vysílačky zeptal:

„Adame, kde jsou ti návštěvníci?“

„Poslední násilně otevřenou místností byl sklad materiálu.“

Pitin byl Tomovi v patách. Bál se a připadal si hrozně. V hlavě se mu vlnila myšlenka, že po tomto incidentu už nebude moci být kapitán. Nikdo ho nebude respektovat.

Prošli obytnou částí lodi a světla v chodbě se zdály poněkud tmavší, ale možná to byl jen oční klam. Na konci chodby nastoupili do výtahu.

„Majore Rone, jste tam?“ zavolal Tom.

Vysílačka se neozývala.

„Proč nereaguje?“ ptal se zlostně Pitin.

„Asi prostě reagovat nemůže.“

„Jsem špatný kapitán, že?“

Tom na to odpovídat nechtěl, myslel na to, co na ně čeká ve skladišti.

„Upřímně? Zatím se jako kapitán nechováte a nechápu, proč vám tuhle misi vůbec přiklepli.“

Pitin to překvapilo. Myslel, že Tom za ním stojí.

„Však vy víte proč. Jeden po druhém si to tady mezi sebou povídáte.“

Pitinův nerudný hlas v Tomovi vzbudil odpor.

Výtah skončil svou krátkou pouť a dveře se rozevřely.

 

Ticho a prázdno. Spojovací chodba ke skladišti se tvářila mírumilovně.

Pitinovo čelo ozdobily kapičky potu. Tom si všiml, jak se mu chvějí ruce a bál se, aby ho omylem nestřelil. Tom se chystal zmáčknout tlačítko otvírání dveří do skladiště, ale ozval se Adamův hlas z vysílačky. Pitin se lekl a upustil svou zbraň.

„Jsou určitě ve skladišti. Nemám však žádné jiné zprávy, major Ron se neozývá,“ sdělil Adam.

„Díky, půjdeme dovnitř. Jak to vypadá kolem lodě?“

„Z toho asteroidu, odkud vzešla energie, stále proudí nějaký signál. Nedokážu ho však rozluštit.“

„Dobře, děkuji. Jdeme do skladiště. Pokud se my, nebo Ron a jeho lidé do deseti minut neohlásíme, uzavřete celý můstek.“

„Provedu.“

Tom se podíval na Pitina.

„Připraven, kapitáne?“

„Dejme tomu.“

Tom se i v této chvíli přistihl, že je mu každá minuta ve společnosti toho chlapa strašně nepříjemná.

Zmáčkl zelené tlačítko a mohli vstoupit do skladiště.

 

Největší místnost na Fargu skrývala deset kontejnerů s různým materiálem. Nové zlato, Gabronský prach nebo třeba semínka rostliny Nutritus. Kontejnery v místnosti vytvořily tak vlastně umělé chodby a byly vysoké pět metrů. Tmavá místnost voněla různými vůněmi, převážně však sladkým Nutritem. Na každém kontejneru svítilo světlo a místnost měla ponurý vzhled.

Šli pomalu a opatrně. Mezi kontejnery si však Tom všiml něčeho, co by tam být nemělo. Krvavá louže na podlaze. Vedle ní leželo tělo skladníka Tomina. Měl probodnutý hrudník. Muselo mu to udělat něco hodně velkého, protože bodná rána měla pět centimetrů v průměru.

„Ach ne,“ hlesl Pitin.

Cosi klepalo. Někde na druhé straně kontejneru, u kterého stáli. Pitin udělal další ze svých vyděšených grimas. Chytil Toma za ruku.

„Nepočkáme na majora?“

„To snad nemyslíte vážně,“ řekl zlostně avšak v pološeptem Tom. Šel směrem, odkud slyšel zvuk.

Ohlédl se za sebe. Pitin tam nebyl.

Tom držel zbraň – které se říkalo raider a kontroloval stav baterie. Raider dokázal vystřelit vysokoenergetický výboj až do vzdálenosti deseti metrů. Tom se přitiskl ke stěně kontejneru. Cosi se procházelo po skladišti. Nadechl se a vyšel ze svého úkrytu.

Asi metr před ním zahlédl stvoření, které ho vyděsilo.  Tvor byl přes dva metry vysoký a měl velice široká ramena. Tělo mu chránila vesta z neznámého materiálu. Nejvíc však Toma uchvátila levá končetina návštěvníka. Místo ruky měl tvor velký kovový bodák, který jako by vyrostl z normální tkáně, která navazovala na kovový materiál nad loktem. Na lidském obličeji šlo vypozorovat, že tvor člověkem není. Šedé zakalené oči a mechanické implantáty v oblasti spánku jasně prozrazovaly, že jde o kyborga.

Kyborg se napřáhl. Tom byl však připraven a vystřelil. Raider zafungoval na jedničku. Ovšem smrtící výstřel mu odebral čtvrtinu energie. Tvor se otřásl v několika záchvěvech a padl na zem.

Pak se ozvala vysílačka.

„Kde jste, Tome?“ zazněl Ronův hlas.

„Ve skladišti, jste v pořádku?“

„Ano i ne. Přišli jsme o Zena. Zabili jsme dva vetřelce, ještě jeden zbývá, bojím se, že míří na obytnou zónu.“

„Jdu tam.“

Tom si vzpomněl, že před napadením opustila můstek velvyslankyně Sára. Pojal neblahé tušení, že právě jí hrozí největší nebezpečí a zamířil zpět k výtahu.

 

Zdálo se, že cesta do obytné zóny trvá věčnost. Konečně se výtah rozevřel a Tom mohl vkročit do nevelké chodby a hledat nepřítele. Neslyšel žádný zvuk, což ho znervózňovalo. Je vetřelec již tady nebo se má bát, že se zničehonic objeví za jeho zády? Jeho první kroky směřovaly ke kajutě číslo pět, která patřila Sáře Adamské. Ještě než se dostal k tomu, aby na velvyslankyni zaklepal, staly se dvě věci. Tou první bylo, že se opět otevřely dveře výtahu a druhou se potom stal výkřik ze Sářiny kajuty.

„Už je tam?“ ptal se od výtahu blížící se Ron.

„Slyšel jsem výkřik.“

Ron zavolal vysílačkou Adamovi.

„Odemkni dveře kajuty číslo pět. Okamžitě!“

Za okamžik se tak stalo. Adam tu možnost odblokovat dveře na dálku měl.

V rohu své kajuty se choulila do klubíčka k smrti vyděšená Sára a nad ní se tyčila mohutná postava nepřátelského kyborga. Svou nebezpečnou končetinu s mohutným ostrým hrotem měl napřaženou, chyběla vteřina či dvě, aby ji použil. Ron nezaváhal a několika ranami z pulzní pistole AT 10 MM ukončil kyborgovo fungování. Z ran na zádech vytryskla krev, kterou měl tvor patrně zcela lidskou a padl na zem již mrtvý.

Sára brečela, Tom si k ní klekl a objal ji. Avšak po pár vteřinách se žena vzpamatovala a Toma odstrčila.

„Kruci nechte mě být. Nejsem malá holka!“

„Dobře, omlouvám se,“ řekl překvapený Tom a pak se podíval na Rona.

„Proč jste sám?“

Ron vypadal jinak než jindy. Tvářil se vážně a zklamaně.

„Jorn a Sakis pročesávají loď, zda je již v bezpečí. Přišli jsme o dva mé muže….Zena a Andreje,“ řekl pohnutě.

„To je mi líto.“

„Jo, to mně víc. Chlapi ze strojovny jsou v pořádku a starají se o Domina, zhroutil se, když se dozvěděl o svém bratrovi.“

„Tři mrtví,“ řekl šeptem Tom. „Než jsem se vydal sem, ztratil se mi z dohledu kapitán.“

„Toho jsme našli, jak se třese strachy v rohu skladiště. Asi si myslel, že ve stínu je v bezpečí. Sráč jeden! Hnusák…“

„Mohli byste prosím odklidit tu zrůdu z mé kajuty a vypadnout?“ zavzlykala Sára. Byla stále evidentně v šoku a potřebovala být sama.

„Jorne, Sakisy, kde jste teď?“ zeptal se do vysílačky Ron.

„S prohledáváním jsme u konce. Adam nám hlásil, že i on už nezaznamenal žádný nevítaný pohyb na lodi. Jdeme do strojovny.“

„Ne, pojďte za mnou, jsem v kajutě číslo pět. Odklidíte jednu mrtvolu kyborga a uklidíte to tu.“

„Rozumím, jdeme na to,“ odpověděl Jorn.

„Sáro, nechcete jít do společenské místnosti, trochu se odreagovat?“ zeptal se nezvykle lidsky a soucitně Ron.

Sára se na něj podívala bez sebemenší známky vděčnosti.

„Ne! Chci, abyste odstranili tu hnusnou příšeru z mé kajuty, majore!“

Ronova tvář zkameněla. „Tak to si ještě chvilku počkáte.“

Mávl rukou na Toma, že opouštějí kajutu.

Sára chtěla protestovat, ale Ron neposlouchal a zmáčkl tlačítko na uzavření dveří.

„Kráva,“ ucedil a Tomovi řekl: „Skončili jsme u Pitina. Podívejte, Tome, i vy musíte uznat, že je to kapitán na hovno.“

Tom jen pokýval hlavou.

„Je doslova nebezpečný svojí neschopností. Odteď budu velet lodi já.“

„To ale nemůžete, je to proti nařízením.“

Ron rozhodil rukama. „Myslíte, že nás tu bude někdo kontrolovat? Navíc jsme v konfliktu, takže v zásadě mám právo převzít velení.“

„To se Pitinovi nebude líbit.“

„A co jako? Já na něj seru. Chci tuhle misi přežít, ne čekat, co posere příště.“

Tom v duchu souhlasil.

„On to čekal, že mu jeho místo přeberete.“

„Tak alespoň nebude tak překvapený, to je fajn,“ řekl ironicky major. „Doufám, že se mnou souhlasíte a nebudete mi bránit.“

„Co když nebudu souhlasit?“

„Tak se nic nemění, stejně převezmu velení, jen jsem myslel, že jste chytřejší.“

„Jenom se ptám. V podstatě souhlasím, jen je to nepříjemné….že se už od počátku cesty všechno takhle pokazilo. A máme už tři mrtvé.“

Výtah opět otevřel své dveře a svou práci přijeli vykonat vojáci Jorn a Sakis. Byli skleslí – přišli o své tři kamarády.

 

                                                                  4.

 

Podvečer se nesl ve znamení hořkosti. Sčítání škod ukázalo, že mechanicky byly porušené jen dveře do skladiště, jinak se vetřelci na loď dostali přenesením. Někdo je na Fargo teleportoval. Stejně tak se dostal kyborg do kajuty Sáry Adamské. Největším překvapením bylo však, když řekl Ron, že se nejednalo o piráty.

Pitin, který již seděl na svém místě, avšak na Toma ani nepohlédl, protože cítil stud za svou zbabělost, výjimečně souhlasil.

„Je to tak, tyhle kyborgové patří Debronu.“

V Tomovi hrklo. Debroňané – ti samí, kteří mu zabili rodiče.

„Na to jste přišli jak?“ zeptal se Had.

„Piráti by si těžko mohli dovolit kyborgy a navíc je známo, že Debron rád experimentoval a chtěl stvořit dokonalé vojáky. Bylo vcelku jasné, že se vydají touto cestou a stvoří bojové kyborgy,“ vysvětlil Ron.

„Každopádně je tu tedy závažná otázka – proč nás napadli?“ zeptal se Had.

„Oni využívají každou možnost jak napadnout cokoliv, co souvisí s Federací a možná jim vadí, že navazujeme obchody se Zemí,“ řekl Pitin.

„A já mám ještě závažnější myšlenku – jak nás našli? Vypadá to, že na nás byli už připraveni. Adam říkal, že signál vyšel z jedné planetky. To znamená, že čekali. Je možné, že jim dal někdo o nás vědět,“ vnesl do debaty černou myšlenku Ron.

Tomovi to bylo nepříjemné. Možnost spiknutí, možnost zrady.

„Myslíte, že někdo zradil?“

„Jo, někdo zradil.“

 

Fargo se zahalilo do ponuré nálady. Večer proběhl ve společenské místnosti rozloučení s padlými. Domina se snažila ukonejšit milými slovy Ina. Nepomohlo to. Randy, Jorn a Sakis se k nim připojili a na smutek se snažili vyzrát tím, že do sebe kopali jeden panák tvrdého alkoholu za druhým.

Tom se zanedlouho vrátil na můstek. Tam zůstal jen Had a Adam, který měl za úkol bedlivě střežit radar.

„Jak to vypadá?“ zeptal se Tom.

„Nic, všude klid. Zítra opustíme Heningův pás a tam už by nemělo být tak nebezpečno,“ odpověděl Adam.

„Ne jestli nás ovšem nebudou Debroňané sledovat.“

Had měl špatnou náladu. Bylo to pochopitelné, avšak Tom ji u něj viděl poprvé.

„Opravdu si myslíte, že někdo z nás zradil a pracuje pro Debron?“

Tom odpověděl tak, jak to opravdu viděl: „Doufám, že nikdo z nás nezradil, ale je dost možné, že někdo z Gabronu ano. Ale tím se nesmíme zabývat, máme svůj úkol, svou misi a tu musíme dokončit.“

„Kdo bude velet dál? Pitin nebo major?“

Tom se cítil nepověřeně na to odpovídat. Jemu samotnému nepřišla ani jedna možnost nijak lákavá. Pitin je špatný kapitán, ale Ron je – nemá zatím na něj definitivní názor, ale ten chlap si o sobě moc myslí. Jenže lepšího kapitána tu nenajdou.

„Nejspíš to bude major. Jsme ve stavu bojové pohotovosti, takže by to tak mělo být.“

Adam se na Toma výmluvně podíval. „Ale přijme to Pitin?“

„Bude muset, taková jsou pravidla.“

 

Dělal právě svůj druhý zápisek do lodního deníku. Bylo mu zle, nevěděl, co psát. Všechno je špatně, on je špatný. Myslel si, že „kapitánování“ mu půjde dobře. Litoval. Toho, že přemluvil bratra, aby mu to místo sehnal. Litoval, že je, jaký je.

Zápisek číslo dvě:

Cestu přes Henigův pás jsme absolvovali se ztrátami. Přišli jsme o tři členy posádky. Nepřepadli nás piráti, patrně se jednalo o kyborgy vyslané Debroňany. Posádka je ponořena do smutku. Mrtvým jsme uspořádali poslední rozloučení, zakončené vypuštěním jejich těl do volného vesmíru. Čím dál víc mám pocit, že se posádka proti mně spojuje a chce mne zbavit velení. Začal to major Ron a přidávají se k němu další. Včetně mého zástupce. Budu se snažit udržet velení za každou cenu. Konec sdělení.

Ano, bude držet velení, co to půjde. Kdyby mu ho vzali, bylo by to absolutní zostuzení. To nesmí dopustit. Misi dokončí jako kapitán – jako úspěšný kapitán.

 

Čas poskočil za hranici půlnoci, ale to nic neměnilo na situaci ve společenské místnosti. Pilo se a to hodně. Domin, bratr zabitého skladníka Tomina se válel pod stolem a byl namol. Nikdo si toho moc nevšímal, všichni mu tento stav přáli, protože i tak se dá na chvilku zapomenout na bolest. Ron a jeho zbylí dva vojáci zapíjeli své kolegy a dařilo se jim to. Nikdo se nezatěžoval myšlenkami, že by měli být na další den střízliví a připravení. Po tak hrozném dni by se však chtěl opít asi každý. Ina seděla každou chvilku na jiném klíně. Zpočátku to bylo na Randym, kterému to bylo příjemné a býval by Inu od sebe nepouštěl, když však na něj zasyčela: „Nejsem tvůj majetek, aby bylo jasné!“ musel ji nechat jít. A tak se přemístila k obsluze strojírny Bobovi a Benovi. Randy to snášel jen velmi těžce. Ina měla už hodně napito, a tak to zkusila i u o samotě sedící Sáry. Sotva se na ní posadila, Sára ji odstrčila a vstala. Byla celá rudá – studem a vztekem. Cítila rozpaky. Ona jediná také zůstala střízlivá.

„Co to děláš, Ino?“

„Myslela jsem, že se ti líbím,“ řekla Ina a olízla si rty.

Sáře se zaleskly oči slzami a rychle odešla.

Ina se smála a Bob se smál s ní. Randy se tvářil vztekle a vrhl se na Boba.

„Vypadni ty zjizvenej zmetku!“ zařval stylem, který by od něj nikdo nečekal. Alkohol však dělal divy.

Bob si nenechal nic líbit. Trochu se motal, ale napřáhl a udeřil přesně. Randy se zastavil až o bar. Vojáci se hurónsky smáli, Ina se také smála nahlas, ale pak ji místo toho napadlo, že by se mohla vyzvracet.

Randy vstal a znovu se rozběhl proti Bobovi. Ten uhnul. Randy opět ležel na zemi.

„Jsi ještě mládě, na mě nemáš!“

„Nech Inu na pokoji. Je moje!“

Ron přilil do ohně. „No já myslím, že by mohla být klidně i všech.“

Randy se vrhl i proti majorovi. Ovšem v půli cesty zakopl o nohu židle a spadl. Již nevstal, usnul. Vojáci do sebe prali jednu vodku za druhou, Bob s Benem zpívali a Ina zmizela.

Had zažíval osamění na velícím můstku, poté co Adam a Tom odešli spát.

 

Ráno bylo bolestivé – po mnoha stránkách a pro všechny.

Tom se však cítil relativně dobře. Nepil a tak měl čistou hlavu. Jen ten pocit ze včerejšího přepadení nezmizel. Pachuť ztráty zůstala a myšlenky na kyborgy také. Debron, Debron – to slovo mu pořád znělo v hlavě.

Na můstku panovala smíšená nálada.

Na Hadovo místo usedl Randy, který vypadal jako přejetý parním válcem. Ani nepozdravil. Ron se tvářil neutrálně, ale do zpěvu mu také nebylo. Pitin se mračil, Sára byla myšlenkami, kdo ví kde a Adam byl na tom jako Tom. Tom však cítil, že se něco stalo. Viselo to ve vzduchu. Nikde neviděl Inu.

„Právě opouštíme Heningův pás. Poté nabereme maximální rychlost a zhruba za dva týdny dorazíme k Zemi,“ řekl Pitin.

„Děkujeme za informaci…kapitáne,“ provokativně ucedil Ron.

Pitin vzdechl a podíval se na Toma.

„Proč to dělá?“ zašeptal na svého zástupce.

„To se musíte zeptat jeho.“

„Myslel jsem, že jste se mnou.“

„Nejsem s nikým. Snažím se plnit své povinnosti. Měl byste dělat to samé.“

Toma to silně dráždilo. Také ho překvapovalo, že si stále Ron neřekl o velení.

 

Zatímco Ben kontroloval stav motorů, které pomalu navyšovaly svůj výkon, Bob šel uklidit společenskou místnost. Připomínala kůlničku na dříví. Stoly převrácené, židle rozbité, všude rozlité panáky a střepy skleniček. Domin se procházel po skladu a vzpomínal na svého bratra. Věděl, že tahle mise bude pro něj utrpením. Měla to být jejich společná cesta, za kterou měli dostat peníze, které chtěli oba investovat do akcií. To už se však nestane.

Randyho bolela hlava. Snažil se soustředit na práci. Ale té bylo pramálo. Loď se blížila své maximální rychlosti, ale on v podstatě nemusel hnout ani prstem. A kde je Ina? Včera si to u ní asi definitivně pokazil, říkal si mladý pilot. Nebyl si však schopen pořádně rozpomenout, co vše se událo. Cítil však bolístky, které utržil ve rvačce s Bobem.

Ve dvě hodiny dosáhlo Fargo nejvyšší rychlosti. Vesmír za okny připomínal šrafovanou čmouhu.

Tom se zvedl.

„Kam jdete?“ zeptal se Pitin.

„Zkontrolovat zda je naší bioložce dobře.“

Randy se chtěl také zvednout, ale Tom mu poručil zůstat. Když procházel chodbou, stále cítil ten podivný pocit, že se něco muselo stát. Zaklepal na kajutu číslo šest.

Nic. Zaklepal znovu. Nic.

„Adame, odblokujte mi dveře do kajuty číslo šest.“

„Hotovo.“

Otevřel dveře a vstoupil.

Zhrozil se. Ina ve své kajutě byla. Ležela na zemi v nepřirozeně zkroucené pozici. Na hrudníku měla tři krvavé skvrny. Na sobě měla jen tričko, kousek od těla ležely pohozené kalhotky. Krev pod ní už zasychala. Byla mrtvá.

Tom posmutněl. Rozhlédl se po kajutě. Její postel byla rozestlaná, ale patrně do ní vůbec neulehla. Vypadalo to jako, kdyby chtěla jít spát, ale ještě na ní někdo zaklepal – a ona ho pustila dál. Jenže ten někdo si chtěl víc, než jen povídat. Vzal deku z její postele a přikryl ji.

„Kapitáne…potřebuji vás do kajuty číslo šest.“

„Co se děje?“ zeptal se do vysílačky Pitin.

„Prostě rychle přijďte a řekněte Ronovi, ať mi sem pošle i své muže s nosítky.“

 

Pitin si připadal, že Fargo je jeho noční můra. Jeho vysněný let se změnil ve sbírku mrtvol. A je to jeho vina, vinil sám sebe.

„Je to jen a jen vaše vina!“ štěkl vedle něj Ron.

„Jak jsem tomu asi mohl zabránit, vy chytráku?!“

Vida, začíná být vzteklej, usmíval se v duchu major.  

„Jste mizernej kapitán. Vůbec jste se o svou posádku nestaral a teď jsou čtyři z nich mrtví!“

„Tři zabili nepřátelští kyborgové. A z nich byli dva vaši lidé! Ty jste si měl pohlídat sám!“

„Vzdejte to! Velení ode dneška přebírám já!“

Oba byli rudí a rozezlení. Chyběla maličkost a pustili by se do sebe.

„To nikdy! Jen přes mou mrtvolu!“

Než Ron mohl odpovědět, došli ke kajutě číslo šest.

Pohled na Inu je oněměl.

„Byla zavražděna,“ vzdechl Pitin.

Ron hned reagoval: „Máte postřeh.“

Pitin do majora strčil. „To nemáte ani trošku citu? Ta mladá žena byla zabita!“

„Strčil si do mě naposled, ty hajzle!“

„Tak klid sakra!“ zařval Tom. „Vy to snad ani nechápete. Na lodi máme vraha!“

V tu chvíli se ve dveřích objevil Randy a Tom litoval, že Ron za sebou nezavřel.

„Nee! Proboha ne!“

Tom vyrazil Randymu naproti. „Randy nedívej se na ni.“

Mladík si schoval obličej v dlaních a rozbrečel se. Tom ho vyvedl ven. To už přišli i Jorn a Sakis. Dostali za úkol přepravit Inu na ošetřovnu. Jorn měl na lodi funkci zdravotníka a Ron mu řekl, ať ji prohlédne. Příčina smrti však byla až příliš zjevná.

„Jdu všem oznámit, co se stalo,“ řekl Pitin Tomovi. Ten jen kývl. Ale Ron si poznámku neodpustil.

„Najednou si hrajete na kapitána? Trochu pozdě.“

Pitin byl o hlavu menší než major, ale vypadalo to, že vztek ho nastartoval tak, že se Rona nebojí.

„Stále tu velím já!“

„Je mimořádný stav – velím já!“

„Tak dost pánové,“ vložil se Tom. „Myslím, že bychom měli osobní spory teď nechat být. Dokonce je mi fuk kdo má být kapitán a kdo ne. Musíme držet při sobě. Inu někdo zabil, zavraždil….a asi i znásilnil. Někdo z nás. Máme před sebou opravdový problém.“

Oba kohouty to přeci jen uklidnilo. Pitin šel učinit, co před chvílí slíbil a Ron následoval své vojáky do ošetřovny.

Tom Randymu poručil dát si volno.

„Vylež se, pobreč si a zítra se ohlas na můstku.“

„Jo, díky, provedu,“ řekl smutně mladík a ještě dodal: „Je mi to tak líto.“

„Mně taky, Randy. Mně taky.“

Tom ještě chvilku zůstal uvnitř. Potřeboval si utřídit myšlenky. Někde venku je možná pronásledují Debroňané, kteří jim zabili tři muže. A někdo z posádky je vrah. A to se musí vyšetřit. Zatraceně zpackaná mise. Mezi Pitinem a Ronem to vře. A ještě zbývají dva týdny do příletu na Zem. Kdo to mohl udělat? Vlastně podezřelých by mohlo být hned několik. Navíc se včera skoro všichni opili. A v opilosti dovedou lidi hrozné věci. V duchu si přál, aby v tom neměl prsty Randy – ten měl k Ině nejblíž. Chybí tu vražedná zbraň – ten nůž.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

22.05.2014 21:45:04Supermartonátor

Tak tohle se nevysvětlí:-)) chlastaj docela dost..ale beru to jako nákladní lod. Navíc není to lod ze Země...všimni že jsem tam ennastolil nějaká zvláštní pravidla. I ve Star Treku měli možnost jít na bar, jít si popít...ale je fakt že jsem je nechal vyloženě se ožrat:-)) Ale i to je ten obrázek toho, jak to na lodi nefunguje.

Snad se líbí zápletka a dává to trochu smysl.

22.05.2014 20:57:04reinka

Ahoj, fakt je to napínavé! Ale jedno nechápu. Jak můžou a vlastně jak to že mají tu možnost tolik chlastat, obzvlášť ve stavu ohrožení?? To jediné mi nesedí, ale je to teprve druhý díl, tak se to snad vysvětlí :-))))))))) V každém případě máš u mě TIP.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.