Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+18 neviditelných
Tertio Oculus (4/4)
datum / id05.06.2014 / 444131Vytisknout |
autorSupermartonátor
kategoriePovídky
témaSci-fi
zobrazeno719x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Závěrečný díl, který vyjasní, kdo je vrah a přidá ještě něco navíc.



Budu rád za každý názor.

Navíc nevím, zda v příběhu pokračovat a rozvést ho.

Tertio Oculus (4/4)

 

                                                              7.

 

Had vešel na můstek. Tom tu stále ještě byl.

„Bože, to je hrůza,“ řekl smutně pilot.

„Hade, to je dobře, že jdete. Všechno jde k čertu.“

Had se rozhlížel a utřel kapky krve ze svého monitoru.

„Co budeme dělat? A kde je Pitin?“

„Popravdě vůbec nevím. Pitin šel propustit Randyho a Domina. Mluvil o tom, že jste mu řekl, že vrah je Ron.“

Had se zasmál. „On se snad zbláznil.“

„Jo, ale k smíchu to není. Je z něho vrah a bojím se, čeho je ještě schopen.“

„Abych mu nakonec ještě nenakecal, že vrah je Randy i Domin,“ řekl trochu pobaveně Had.

V Tomovi cuklo. „To snad ne!“

 

Běžel jako o život.

 

Pitin šel dost v klidu a ani ho nevyvedl z míry hluk, který se ozýval z Dominovy kajuty.

 

Tom už viděl na Pitina. Křikl na něj jménem.

 

Domin chtěl ven. Ihned se vrhl naproti Pitinovi. Ten však byl připraven a vypálit smrtící dávku energie. I tak ho Dominovo tělo povalilo na zem.

 

Tom viděl výstřel. Viděl také již, že Randyho kajuta je otevřena dokořán.

Pitin ze sebe zatím svalil Domina.

„Ty jeden zasranej hajzle!“ zařval zdrceně Tom, když nahlédl do kajuty. Vytáhl svůj raider. „Pitine, proč tohle děláš?“ ptal se ještě se slzami v očích.

Pitin se odkulil a zahlásil: „Všichni po mě jdete. Jenom se bráním.“ Pak vystřelil.

Tom čekal, že to udělá a tak se stačil vyhnout. Vypálil také. Pitin zaúpěl bolestí a ochromila ho chvilková křeč. Tom nenastavil zbraň na zabití.

Kapitán se snažil plazit směrem vzad a znovu vystřelil. Opět vedle a Tom už byl blízko u něj. Pitin se snažil vstát, ale Tom ho udeřil do tváře. Protivník byl opět na zemi. Tom na nic nečekal a na Pitina se vrhl a zasypal ho ranami. Jenže dostal taky dobrou ránu do spánku a na okamžik ve svém úsilí polevil. Toho Pitin využil a svého zástupce ze sebe setřásl. Stihl ho ještě nakopnout do hrudníku a nahmatal spoušť zbraně.

„Nedělejte to!“

Pitin se usmál a pak mu z krku vytryskl gejzír krve. Jeho zbraň vypálila energii do podlahy a kapitán se chytal za krk zbytečně. Nejdříve si klekl na kolena a pak již padl mrtev obličejem k zemi. Nad bezmocným tělem stála mohutná Benova postava. V levé ruce třímal slabý, ale ostrý bodec, ze kterého odkapávala krev.

Tom se vzpamatovával. Dostal tvrdou ránu, kterou by rozhodně od Pitina nečekal. Ale šílenci mají zpravidla velkou sílu – protože ji neovládají.

Ben vypadal děsivě. Stále zaujímal stejnou pozici. I v šeru byla dominantní jeho jizva táhnoucí se přes celou tvář.

„Jste v pořádku?“ zeptal se.

„Ano, děkuju, moc děkuju,“ řekl Tom a díval se na jeho bodec. Úzký nůž, velice ostrý. Byl to on. On je ten vrah.

„Zachránil jsem vám krk. Měl byste být vděčný. Jenže nevím, jestli to dovedete.“

Jeho hlas byl jiný než jindy. Tom, věděl proč. Cítil ten pach. Už ho poznával, naučil se to. Nip. Ben ho začal brát. Stále se díval na jeho bodec. Snažil se dosáhnout na svou zbraň, která ležela pár centimetrů od jeho pravé ruky.

„Proč šmátráš po té pistoli?“

„Chci si ji uklidit do pouzdra, vypadla mi při souboji.“

„Nečum mi furt na ten bodec!“ sykl Ben.

„Klid, Bene.“

Ještě centimetr a dosáhne na zbraň.

„Sáhneš na ni a vykostím tě, jasné? Nejsem blbej, vím, proč čumíš na ten zasranej bodec. Jo, zabil jsem jí!“ Ben udělal krok vpřed.

Tom stáhl svou ruku.

„V pořádku. Vidíš, nechám tam tu zbraň ležet.“

„A pak budeš dělat jako by nic, co?“

„Jasně…všechno bude v pořádku,“ řekl Tom, i když tušil, že tohle nezabere.

„Jsi strašně blbej, víš to, pane zástupče?“

Ben udělal další krok. Teď už chyběl možná tak metr a půl.

„Proč si jí zabil?“

Ben se zatvářil naštvaně. „Proč bych ti měl o tom povídat?“

„Dobře, nic nemusíš říkat.“

„Ta kráva provokovala. Dobře…ať provokuje, ale musí počítat s tím, že budu chtít šukat. No a ona prý, že je to jen sranda.“

„Odmítla tě.“

„Ta svině si začala dělat srandu s té jizvy. Na to jsem alergickej. Sakra, chtěl jsem píchat a ona začne kvákat, že vypadám jako Franknštajn. Hovno vim, kdo to je.“

Tom se musel zasmát. A dělat to neměl.

Ben se napřáhl a levačkou opsal polokruh. Tom křikl bolestí.

„Tak a teď si taky Franknštajn. Abych to dopověděl. Smála se mi, tak jsem ji narval ptáka do huby a pak do kundy. To už se svině nesmála,“ říkal nechutně Ben a sám se pochrochtával podivným smíchem. „Ale byla jak prkno. Žádný vzrůšo, tak jsem jí probodal. Nesnáším nudný ženský.“

Tom cítil, jak mu po tváři stéká krev. Byla teplá a bolestivá. Začal couvat podél stěny. Jenže Ben ho následoval. V levé ruce stále bodák připravený k použití.

„Stůj!“

„Nebo co?“ ptal se Ben a udělal další krok.

Tom ho nakopl do holeně a rychle odskočil. Ben zařval. Tom se obrátil – což byla chyba – a chtěl se postavit. Ben byl však nafetovaný a bolest z kopu z něj rychle vyprchala.

Tom dostal ránu do zad a lehl si. Nad ním stál jeho kat. Neviděl na něj a byl tomu i rád.

Pak chodbou zableskl energetický výboj.

Tom stále žil. Stále mu teklo z rány na obličeji. Ale cítil úlevu.

Obrátil se. Ben ležel na zemi a nejevil známky života.

„Právě včas,“ pochválil se Had.

„Naprosto. Děkuju, ani nevíte, jak jsem vděčný.“

 

 

 

                                                            8.

 

Další dny byly ve znamení srovnávání se s nastalou situací. Fargo již čítala jen dva členy posádky. Tom a Had totiž našli Boba mrtvého ve své kanceláři ve strojovně. Ben ho musel ubodat, když se pohádali. Ale to byla jen možnost. Pravý důvod však už nezjistí. Uklízeli mrtvé, vytírali podlahu od krvavých skvrn a snažili se vymýtit ten odporný pach smrti, kterým zůstala Fargo nasycena. Loď byla najednou pro ně dva veliká a prázdná. Tichá a připomínala hrobku. Tom si přál zachovat zdravý rozum. Stále si opakoval, že to nějak zvládne, ale když si uvědomil, co se všechno stalo, přepadávala ho zoufalost. Kapitán zešílel a vyvraždil půlku posádky. Pracovník strojovny se projevil jako sadistický vrah a zabil dva lidi. Na lodi byl zrádce, který pomáhal Debroňanům a ti je potom dvakrát přepadli. Na jednu nákladní loď toho bylo trochu moc. Nikdy by nevěřil, že se může něco takového stát. Tolik špatných věcí najednou. Brzy doletí k Zemi. Jenže zvládnou ve dvou vůbec misi dokončit?

 

Tom vstoupil do Pitinovy kajuty. Zajímala ho jeho komunikace s Gabronem. Přeci není možné, aby se ani jednou neozvali. Brzy zjistil, co jim Pitin psal. První dva se zdály ještě dobré, i když náznaky paranoi v nich vyčetl.

  • „Čím dál víc mám pocit, že se posádka proti mně spojuje a chce mne zbavit velení. Začal to major Ron a přidávají se k němu další. Včetně mého zástupce. Budu se snažit udržet velení za každou cenu.“ –

 

Další hlášení se zdály spíš, jako když se malé dítě cítí ublíženě. Bál se. Bál se, že mu vezmou jeho hračku – Fargo. Pořád psal o Ronovi a dokonce o něm. Myslel si, že ho chce každý svrhnout. Toma štval Pitin i po smrti.

Gabron odpověděl. Na každou Pitinovu zprávu. A vždy stejně.

 

Pokračujte dál v misi.

 

Tom zakroutil nevěřícně hlavou. Jako by snad ani Gabron nezajímalo, co se na Fargu děje. Napsal tedy sám svou zprávu o tom, co se událo, a čekal na odpověď.

Další den přišla.

 

Pokračujte dál v misi.

 

Dělají si z nás srandu?

Tom chtěl otočit Fargo zpět, ale Had řekl, že je řízení nastavené tak, že dokud nepřistanou na Zemi, nemohou nastavit kurz zpět na Gabron. Tomovi se dělalo zle. Tohle vypadalo špatně. Musí to mít nějaký důvod.

 

„Takhle to bývá vždycky. Když ti teče do bot, vrchnost se na tebe vysere,“ vysvětlil mu Had a Tom to více neřešil. Jeho úkol, jeho mise byla jasná – přežít.

 

 

Byl to zvláštní pocit vidět v dálce Zemi. Pro Toma a Hada znamenala místo jejich předků, místo odkud vzešla jejich rasa. V knížkách které četli, byla označovaná jako  „Modrá planeta“. To, co zatím viděli, byla však povětšinou hnědá koule s hustou oblačností barvy šedi a lehce fialové. A fialová je barva jedu. Nervozita, obavy a úzkost. To je nyní přepadlo. Navíc si vzpomněli na povídačky o Chánovi a systému, který na Zemi panuje. Jaká bude pravda?

„Jdeme na přistání,“ oznámil Had.

Nikdo je zatím nekontaktoval. Jako by Země ani nekontrolovala své okolí. A přitom zvěsti o „policejním“ systému hovořily jasně. Tady se s nikým nemažou.

Podle encyklopedií měla Zemi obklopovat spousta družic, ale tady nic nebylo. Prázdno.

Tom i Had seděli připoutaní, Fargo prolétalo atmosférou.

Ještě několik vteřin a dosednou na povrch.

„Víš, kam přistáváme?“

„Ne, na cestu nám nedali mapu,“ odpověděl Had. „Je to nějaká pustina. Dosedneme na pevný povrch, to musí prozatím stačit.“

A dosedli.

Stále je nikdo nekontaktoval.

Zkontrolovali, zda je venku dýchatelno a nehrozí, jim třeba, že je sežehne obrovský žár. Přístroje hlásily, chladné, ale bezpečné prostředí.

Sjeli až do strojovny a přes nákladový prostor se dostali až k výstupní plošině. Tou měli vyložit náklad. Plošina pomalu klesala a pozvolna odhalovala, co je za ní. Zprvu to bylo oslňující světlo kontrastující s šerem uvnitř Farga. Zvenku se dovnitř dostávala silná mlha, chlad a podivný dosud nepoznaný pach. Trochu nasládlý, ale ne příliš příjemný. Plošina již klesla úplně.

Tom s Hadem stáli nehnutě. Mlhu cosi rozvířilo. Někdo se k nim blížil. Tmavá skvrna se vyrýsovala do lidské postavy. Nikdy nic takového dosud Tom ani Had neviděli. Ten člověk byl jakémsi obleku – možná skafandru. Na hlavě měl hranatou helmu s tmavým hledím. V rukou třímal něco, co nemohlo být nic jiného než střelná zbraň – a mířila na ně. Některé části jeho černošedého obleku se leskly jako by byly z kovu.

„Nestřílejte prosím, přišli jsme obchodovat,“ řekl Had. Tom tušil, že tohle nezabere.

Z mlhy přišli další tři „obrnění“ a ihned se k nim přiřítili. Zkroutili jim ruce za zády a nasadili gumová pouta, která si při nasazení mohutně stáhla, až to zabolelo.

Vedli je ven.

„Přišli jsme obchodovat, jsme z Gabronu, rozumíte?“

„Myslím, že rozumí, ale je jim to úplně fuk,“ odpověděl Tom Hadovi.

Nemohli si zakrýt oči před světlem, bylo to silně nepříjemné, ale brzy se rozkoukali.

 

Přistáli na nějaké obrovské planině. Vlnité, šedohnědé a zdánlivě nekonečné. Ovzduší bylo nasáklé mlhou či inverzí. V dáli však bylo možno rozeznat vrcholky kopců. Popošli po kamenité půdě a pokračovali kolem velkých světle zelených hangárů. Minuli několik lidí v těch oblecích. Bylo na ně lépe vidět. Pohybovali se v nich velice plynule a bez námahy, přitom obleky vypadaly dosti těžce a masivně. Obloha měla šedavě fialový odstín a slunce se až na zem vůbec nedostalo. Bylo chladno, i když ne pod nulou. Pak Had zakřičel, ať ho pustí a kam že ho vedou, ale nebylo mu to nic platné. Tom se jen zoufale podíval na svého kamaráda, kterak ho někam táhnou. Rozdělili je. Dostal ránu zbraní pod žebra a pokyn: „Nezastavuj!“ zněl dost srozumitelně. Mají stejný jazyk – pozitivum. Cesta se klikatila a pak Tom viděl, kde to vlastně jsou. Nebyla to jen tak nějaká planina. Tady se těžilo – nevěděl co – ale gigantický kráter před ním jasně nasvědčoval, že nepřistáli nikde v pustině. Stovky metrů do dálky a další stovky do šíře. Dobrých třicet metrů hloubka. Tak velký byl ten důl. A byl plný lidí. Jeden vedle druhého, srovnaní v řadách a připoutáni řetězy. Jeden k druhému. Celá řada byla vždy připoutána k jednomu silnějšímu řetězu, který stoupal až nad samotný kráter, kde stála mohutná stavba, kterou si Tom popsal jako věž. Desítky a desítky řetězů se setkávalo v obrovském sjednocovači, který to držel celé pohromadě. Součástí sjednocovače bylo kolo, kolem kterého byl navinutý nejsilnější řetěz. Pravděpodobně se jím dalo korigovat vzdálenost všech řad připoutaných ubožáků. Otroci. I z dálky vyzařovali únavu a utrpení. Na sobě měli jen otrhané kožešiny a byli tak špinaví, že nešlo pořádně rozeznat, zda jde o muže či ženy. Ozýval se pláč, řev a nadávky. Toma uchvátila věž nad kráterem. Mohla být vysoká padesát metrů a na vrcholu, který se již od spodu postupně zužoval, bylo cosi fialového. Možná krystal, možná jen světlo. Tomovi se to nelíbilo. Fialová je barva jedu. Neměl čas více se dívat, Dostal další šťouchnutí a byl zaveden do jednoho z otevřených hangárů.

„Sedni si!“ rozkázal jeden z „obrněnců“.

Sedl si na malou kovovou židličku, která byla již na mnoha místech zrezlá. Když dosedl, levá – nejrezavější – noha praskla a ona se svalil na zem.

„Co to děláš, ty hovado?!“ zařval jeho strážce a ihned šel Toma praštit. Ten si to nenechal líbit a „obrněnci“ podkopl nohy. Ten však až nadlidsky rychle vstal a Tomovi uštědřil dobrou ránu pažbou do ramene.  Bolelo to příšerně.

„Napadl si policistu, to tě bude mrzet. Ale on si to s tebou Chán vyřídí!“

Legendy nelhaly, napadlo Toma. Policejní systém, Chán….to všechno je pravda. A ti otroci. Kde jsem se to ocitl?! Tom se bál a zároveň se musel smát svému osudu. Peklo na Fargu je nahrazeno peklem na Zemi.

 

Hodinu seděl na zemi a díval se ven. Otroci stále dolovali horninu a nakládaly ji na projíždějící pásy. Nekonečná a těžká práce. Tom už poznával, že mezi nimi jsou muži i ženy. Viděl také starce a stařeny nebo dokonce děti. Po levé a pravé straně východu z hangáru stáli dva policisté. Čekají ho snad také okovy?

Pak se ozval hluboký mručivý zvuk.

„Náš pán přistál se svou lodí,“ oznámil jeden z jeho strážců.

Po chvíli vešel dovnitř pán zdejší planety.

Tom očekával podobnost s jeho policisty plus nějaký velkolepý kostým, ale nic takového. Chán vypadal spíš jak nějaký pastevec. Měl na sobě černý plášť s různými fialově vyšívanými vzory, které Tomovi připomínaly znázornění různých souhvězdí. Na hlavě neměl jediný vlas a vypadal moudře avšak tvrdě. Věk Tom odhadoval na víc než čtyřicet, ale méně než padesát. Znepokojovala ho fialová barva jeho očí a na čele měl Chán nakreslené nebo vytetované třetí oko.

„Tak ty jsi jeden z těch, co si myslí, že ukradnou tuhle planetu – mojí planetu.“

Jeho hlas jako by se vznášel ve vzduchu. Nekřičel, ale působil zlověstně.

„Já jsem přijel s vámi obchodovat,“ bránil se Tom.

Chán se rozesmál.

„Nic nepotřebuju, všechno už mám. A kdybych náhodou něco potřeboval – tak si to prostě vezmu.“

„Nepřiletěl jsem jako nepřítel, přiletěl jsem v míru.“

„Moc dobře vím, proč tě poslali,“ řekl Chán a sáhl si na třetí oko.

Toma zamrazilo. Oko nebylo nakreslené, ani vytetované…bylo skutečné – a mrklo.

 

 

 

 

 

Gabron, velící dům aramády FPOL

 

„Řekněte mi, co se proboha stalo?“ ptal se prezident ministra obrany Senderose. Ten celý zpocený odpovídal nejistě: „Jako by Fargo po vstoupení do atmosféry Země přestalo existovat. Nevíme proč.“

„K čertu s tím. Do téhle operace jsme vrazili spoustu peněz!“ vztekal se prezident.

„Ale stále naše špionážní letouny sledují Debronskou flotilu. Již je na oběžné dráze Země.“

„No to je perfektní. Nakonec slíznou smetanu oni. Zemi si obsadí sami.“

„O to ale přeci šlo, ne? Debron přepadne Zemi a naší nákladní loď a tím získáme konečně tu správnou záminku k vyhlášení válečného stavu.“

Prezident protočil panenky. „Jenže v plánu bylo, získat o Zemi nějaké informace, získat si Chána na svou stranu a Debronský útok by byl právě tím dalším upevněním spojenectví se Zemí. Pěkně bychom se s pomocí Chána zbavili celého Debronu a pak si v klidu dobyli Zem. Ale takhle nevíme furt o Zemi nic a s Debronem nemůžeme jen tak vyhlásit válečný stav, protože nemáme důkaz o jejich napadnutí naší lodi, když jsme s ní ztratili kontakt. Už tomu rozumíte?“

Senderos neměl rád, když z něho dělal blbce. Ale prezidentovi jen přikývl a řekl: „Vždyť nám furt přepadávají lodě v Heningově pásu a vyhladili celou jednu naší planetu, to je Federaci málo?“

„V Henningivě pásu to přepadávají piráti a Betron byl politováníhodný omyl. Tak je to oficiálně známo. To že dávají dohromady obrovskou armádu je vedení Federace málo. Byli bychom prý chápani my jako agresoři, kdybychom je napadli. Co se to k čertu s tím naším Fargem stalo?“

 

„Vím o všem. O tom jak jste plánovali s námi obchodovat, bojovat s námi proti Debronu – který se mimochodem právě chystá na nás zaútočit – a pak zaútočit na vás,“ mluvil vážně a přísně Chán.

„Nic o tom nevím,“ bránil se Tom. Zároveň ho to vyloženě nešokovalo. Všechno je to politika. Nakonec tedy jejich mise byla jen jakousi falešnou seznamovací návštěvou Země a problém s včelami jen zástěrkou.

Chán se otočil k jednomu z policistů. „Vyčistěte naší oběžnou dráhu.“

Ani ne za půl minuty z věže – na kterou se tak obdivně Tom díval – vyšlehl fialový paprsek směrem k nebi. Obloha se rozzářila jasně a ohnivě. Debronské lodě byly zasaženy a zničeny.

 

Gabron, velící dům aramády FPOL

 

Senderos hleděl na zprávu od výzvědných letounů jak opařený.

„Co se děje?“ ptal se prezident.

„Zničili všechny Debronské lodě…během okamžiku.“

Prezident se na Senderose vyděšeně zadíval.“

„Co tohle má znamenat?!“

„To znamená, že jsme Zemi dost špatně odhadli.“

 

 

Chán se po výbuchu na nebi výmluvně usmál.

„Kdo jiného podceňuje, bývá mnohdy velice překvapen. Takhle rozdrtíme každého nepřítele, každého, rozumíš!“

Tom se chtěl zeptat, co s ním bude, ale nemusel.

„Pomůžeš nám.“

„Prosím?“

„Řekneš nám všechno o té vaší federaci a Debronu. Docela mám chuť vám zabrat všechny planety,“ řekl Chán.

„Cože? To nemůžu!“

Chán se zasmál. „Ne, nemůžeš. Ty musíš! Protože jinak zemřeš, a ne jednou – třeba tisíckrát. Tohle já umím.“

Tom stále seděl na zemi a nechápal, čím si zasloužil to, co ho potkalo. Sen o Zolandu se zdál být matný a nedůležitý. Tohle je pryč. Díval se na Chána, pána zdejšího světa, který má třetí oko, co dohlédne kamkoliv. Věděl však, že svůj život jen tak nevzdá. Možná to bude trvat měsíce, možná roky – ale on se na Gabron vrátí.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

12.06.2014 14:59:40Supermartonátor

Díky za komentář...nevím..neříkej, že se snažím někoho mentálně znásilnit:-) to je hrůza, si pak připadám jako břídil.

12.06.2014 14:34:23Nostalgia_For_Infinity

Dočetl jsem všechny 4 díly slovo od slova. Upřímně námět a kostra příběhu jsou fajn, některé nelogičnosti hlavní příběhové linie jdou hladce vyřešit (viz např. ty včely jak jsme řešili). Příběh sám o sobě je fajn a docela by mě i zajímalo jak do dopadne, tj. co se na Zemi odehraje, popřípadě odehrálo. Máš dostatek dobrých nápadů na celou knížku a věřím, že jich bude víc a víc, byla by škoda je zazdít formou a logikou, která se sice stále vyvíjí k lepšímu, ale v téhle podobě se chvílemi snaží mentálně znásilnit čtenáře (což se jí taky solidně daří). Když tak ti pošlu komentáře k posledním dvěma dílům, mám je hotový.

07.06.2014 16:23:08reinka

Napiš, určitě napiš ! 

06.06.2014 23:33:18Supermartonátor

Moc, děkuji za přečtení:-) Snad to nezklamalo. Mno uvidíme, třeba to pokračování v podobě celého románu fakt napíšu:-)

06.06.2014 21:05:24reinka

Opravdu zajímavý konec... Konec? Myslím, že by to stálo za pokračování, ale moc se přimlouvám za Toma... Ať se mu nic nestane :-))))))


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.