Jak je těžké uvěřit

Věřím, že ti kdo věří,

dokáží zdolat nejvyšší horu světa,

věřím, že když přestanou

snadný je pro ně i pád na dno Macochy

Věřím, že když je někdo slepý

je někdy rád,

když ho někdo převede přes rušnou ulici,

věřím, že když někdo někoho vodí za nos

tak ten nechce být jak Cyrano a stejně tak už věřím,

kdo hodně věří může z toho být dokonale otráven

Když do ticha noci zní šepot cizích jmen tak o nich nemluví,

i když je zaslechne, ta jména s tou nocí zmizí jak v hluboké studni,

ale v hlavě to začne pracovat na tři směny, jak v přádelně.

Vlákna vzpomínek se spřádají do silného provazu,

pěkný strom někde už vyrostl,

při zamíchání medu v ranním čaji si uvědomí,

že v sladké meruňce se také skrývá v jádru kyanid.

Nač tu s ní ještě být?

Věřím, že se pak právě kvůli tomu někomu chce navždy odejít.

Klíče vhodí do poštovní schránky raději bez dopisu.

Věřím, že slunce hřeje nejvíc přes mříže

a všechno blízké je najednou tak daleko

stejně tak vzdálené jako znovu uvěřit.

Bez vlastních klíčů se dá i za mřížemi nějak žít.

Za tou mříží však chybí vítr, hory, lesy, vody a...