Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Šumavou pěšky
datum / id26.07.2014 / 445872Vytisknout |
autorMovsar
kategorieMiniatury prozaické
zobrazeno1016x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Šumavou pěšky

Do středu pohádkové země jsem přijel vlakem v polovině týdne. Střed, polovina, středa. Vyšší Brod ještě jen čekal na zlaté časy. Přicházejí vždy s pátkem, který se v městech slaví jako "malá sobota". Tady ale nepředbíhají. Čas tu ještě plyne pěkně popořádku. A protože plyne společně s pohyby hvězd, přijel jsem do středu pohádkové země bez hodinek a telefonu. Nechtěl jsem o čase vědět víc, než mi řeknou hvězdy, lišejníky a starověké zvonice.

Penzion Inge vlastní paní Inge. Tu ženu jsem nezahlédl, stejně jako cisterciáci z kláštera se skrývá před světem. Do toho světa ale vypouští mnohohlavý personál s tučným masem na stříbrných tácech a požadavkem tučného obolusu.

Kdoví proč nejpřísnější z řeholí zapustila kořeny právě tady, ve středu pohádkové země, na Šumavě. Je třeba to zkoumat stále znovu. Po několika letech se tedy znovu pouštím do areálu cisterciáckého kláštera.

Prohlídku vede mladík jménem František Talíř. Je těhotný příběhy, ale nepřivádí je na svět. Neměl by komu ukázat to dítě upletené z povídaček. Lidé dnes už nechtějí poslouchat příběhy. Nanejvýš chtějí být jejich třeskutou součástí. Skrze široký úsměv nám tedy František Talíř podává informace, čísla, data, fakta. O chrámu, kapli, konventu, knihovně. Jsme dnes stiženi faktomamem. A tak už víme všechno o chrámu, kapli, konventu, knihovně. A nevíme nic.

Na Vyšší Brod pak padl soumrak. Pípy v kempu se daly do pohybu, párky byly jako zajatci japonských ostrovů naházeny do kotlů s vřící vodou a prvním opilcům se podlomily nohy. Soumrak ještě chvíli hrál svůj part, až se proměnil v černou noc. A ten příběh noci byl plný piva, opakované smrti mnoha uzenin a zrazených končetin.

Probudil jsem se někdy časně nad ránem, uprostřed noci, uprostřed ticha, uprostřed pohádkové země. Otevřel okno a hleděl na dva svaté vystupující oparem nad řekou. Svatého Antonína Paduánského a svatého Jana Nepomuckého. Oba čísi ruka postavila na mostek a nechala osudu a ranním oparům.

Neznal jsem údaj té magické chvíle, kdy snad nahoře v klášteře už bratři vstávají k vigiliím. Chladným prostorem středověkého chrámu už možná jde chórová modlitba, sem však nedolehne. A tak neznám čas. Ostatně, hodinu nevíš, říká se.

Možná je touha zvědět přesný čas jen dekadentní potřebou: potřebou vědět, kolik hodin a minut už zase máme za sebou, o kolik jsme zase blíže konci. Ale ponechejme nyní s Augustinem čas hádankám a s Kazatelem úvahám o marnosti. Myslím na návrší ukrývající mnichy. A na tyto dvě možnosti:

Na jedné se muž probouzí uprostřed noci vedle ženy. Slyší její dech, cítí její teplé tělo. Snad slyší z pokoje i dech dítěte. Na druhé se muž probouzí uprostřed noci sám. Vstává, aby slyšel sebe a bratry v modlitbách, cítil dotek nadskutečna.

Která z nich je správná? Nikdy to nikdo nerozhodne. Museli bychom žít nejméně dvakrát, abychom se něco dozvěděli.

Ráno se slunce opřelo do řeky, opilci uchopili pádla do stále nejistých rukou a já se vydal snídani. Sladké jako celý život. Medu kraj, střed pohádkové země přece. Zatímco ostatní se krmí uzeninami, Babišovi věrní, já ani dnes, jako ani jeden den ze svého 35 let trvajícího žití, nepodlehnu než medu.

Opouštím Vyšší Brod, ještě poslední pohled na klášter a cestou kolem kolejí směr Lipno.

Z šumavských lesů se staly cyklodráhy. Svět se řítí po kolech a kdyby to někdo svedl, postavil by zeměkouli na čtyři špalky a osadil ji koly. Vysloužil by si Nobelovu cenu a miliardy sdílených odkazů na sociálních sítích. Lidé chtějí být poháněni koly.

Kunderův román Pomalost začíná meditací nad vztahem těla a rychlosti. Co vše ztrácíme, když předbíháme své tělo? Co vše zanikne společně s rytmem srdce, dechu, svalů? Zeptejte se všech těch jezdců na kolech, motorkách, v autech. Na Šumavě jich je spousta.

O tom, jak málo lidí Šumavou dnes ještě chodí, svědčí maliny, borůvky a jahody kolem cest. Člověk by mohl být živ jen lesním ovocem podobně jako Jan Křtitel brouky a medem. Nejsme masožravci ani všežravci, jak se nám snaží namluvit hlupci ve službách masného průmyslu. Jsme plodožravci, jak se už dávno ví. Je třeba myslet sladkost malin.

Čertovy kameny připomínají, že někteří z vodáků kladou své lodě na vodu naposledy. Ty se jim promění v laminátové rakve. Zbývá pak vytáhnout promodralé tělo na břeh a položit k němu kus pádla. Člověk je tvor symbolický, miluje symboly a gesta. A miluje je tak moc, že je posílá i na věčnost. Ze středu pohádkové země, ze středu hebkého palouku na břehu řeky přímo do středu galaktické černé díry. Slyším zpěv Luciana Pavarottiho a vidím promodralou duši mizející za mlhovinou mraků.

Zbývá pojíst trochu rybízu z převisů spadajících za plot, tedy pod ochranou občanského zákoníku, a už se na horizontu objevuje lipenská elektrárna. Chlouba ČEZka. Až tady jednou dohasnou jiskry, lidé rozeberou dráty a jako relikvie je uchovají v skříňkách pro věčné časy. A kdo by lačnil po vzácném kusu ze státní pokladnice dřív, ten by nehezky skončil. Ale člověk je jen uhlík, takže by se vlastně navrátil do svého přirozeného stavu. Takto uklidněn obcházím dráty vysokého napětí, abych se prvně rozhlédl po hladině. Ten pohled je otevřen všem, kdo vcházejí cestou od zahrady s převisy rybízu, od zahrady vstřícné k právům občana a člověka.

Všude kolem se pne nekonečný beton vodního díla. Vstupuji poprvé do přehrady a volně pluji vodou. Ti, kteří se zapletli, nyní volně plují betonem nade mnou. Navzájem na sebe nevidíme, neboť ti, kteří je do betonu umístili, nechtěli, aby na lidi, co se zapletli, bylo vidět. Dost že se zapletli.

Pouštím se dál po stezce nikoli naučné, neboť stezky dnes již ničemu neučí, vše vědí chytré telefony, nýbrž po stezce cyklistické a rychlobruslařské. Opět jsem jediný pěšák. Pomáhám z asfaltu několika broukům, aby mohli dožít svůj poklidný život ve stínu trav.

Jezdci na bruslích mají ve tvářích výraz aztéckých bohů smrti. Pot stéká po krví nalitých tvářích, ústa se křiví nárazy větru a děsu. Scházím na pláž. Neboť pláž je místem, kde ještě na tomto světě přebývá láska a pomalost.
 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

03.01.2015 20:26:11Fruhling

Já ti nevím, měl jsem z něho takový divný pocit, že už je to moc proturistikováno, všude samý chodec a tak. Navíc je tam podezřele romanticky.

Asi jsem měl štěstí, ale na Kvildě jsem nepotkal skoro ani nohu. 

Nejraději mám ale asi jezera, před kůrovcem i po něm. 

03.01.2015 17:16:49StvN

Kvilda je zase takové to nejvíc profláklé místo. Proč je Srní kýč?

03.01.2015 17:07:43Fruhling

Srní je kýč, ale Kvilda ujde.

21.09.2014 23:52:16pampelin
Radost*
08.08.2014 11:15:36StvN

Tak klášter je fajn, ale zase to není vyloženě ta příroda.

Na Šumavě bych ti dle osobních preferencí doporučil v první řadě oblast Kvilda, Modrava, Srní, Prášily. Kdyby tě to zajímalo víc do detailu, tak mi napiš.

08.08.2014 10:38:24Movsar

pokora je něco, s čím možná neplýtvám, ale v sobě ji nosím. chápu ji tak, že člověk může být skeptický, ironický i cynický, ale nikdy by neměl jiného zranit. tak nějak ji chápu.

a zrovna rodilý pražan já nejsem. připutoval jsem sem tak jako mnoho jiných.

já tedy vyšší brod oblubuju, jak říkají naši bratři. zvlášť klášter. klidně nějaké místo doporuč.

07.08.2014 17:22:23StvN

To je v pohodě, že necestuješ. To není literatuře na škodu. Akorát jak jsem psal u toho předchozího textu, schází tomu určitá pokora (a možná ještě okouzlení), kterou bych čekal od někoho, kdo se pouští do neznáma. Nechci, aby to znělo jako předsudek, přecejenom jsem v Praze dlouho žil a mám Prahu hrozně rád, ale cítím z toho nádech rodilých Pražanů, kteří se mnohdy chovají "nepatřičně", ale mají sklony svoji nepatřičnost svádět na prostředí, do něhož zrovna přišli. Přijedou-li na venkov a nedaří se jim vycházet s lidmi, neuznají, že problém je nejspíš v tom, že se neumí vžít do mentality místních. Naopak se domnívají, že problém je v místních, kteří neumí být dostatečně pražští.

Vyšší Brod je na Šumavě, ale na okraji a je to asi nejošklivější místo z Šumavy.

07.08.2014 16:27:06Movsar

nevím, téměř necestuji, téměř neopouštím prahu. ale myslím, že to přece jen šumava je. sečtělý bagrista. to je dobré. :-)

06.08.2014 18:03:20StvN

Upřímně, čekal jsem, že si vybereš nějaké lepší místo, než Vyšší Brod, pokud chceš používat "Šumavu" v názvu a čekal bych, že ujdeš alespoň padesát kilometrů, abys mohl říct, že jsi šel pěšky. Vyšší Brod je úplný okraj Šumavy. Nikdo neříká, že byl na Šumavě, když byl ve Vyšším Brodě. To je jako říct, že byl v Praze, když byl v Úvalech. Tohle mě hrozně zklamalo, protože Šumava je nádhrené místo, ale ty na to jdeš jako sečtělý bagrista.

31.07.2014 21:19:26wolfang

Krásně jsem se prošla s vámi. Až přijedu na Šumavu, bude mi připadat, že jsem tam už byla. Moc pěkně napsané


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.