Všeho se bojíte jako smrtelní, po všem toužíte jako nesmrtelní

                „Všeho se bojíte jako smrtelní, po všem toužíte jako nesmrtelní“.  Tímto Senecovým výrokem dopsala poslední řádek bakalářské práce. Následující den práci odevzdala  a pár dnů na to spáchala sebevraždu.

                Ležím v posteli, dveře bytu zamknuté na nejvyšší počet západů, klíče v zámku. Jen tak se cítím v bezpečí a v pořádku. Už nikdy nevylézt z postele a neopustit byt. Tady je bezpečí. Venku není bezpečno. Je tam zlý svět, se kterým nechci mít nic společného. Chci jen spát, spát, spát a nikdy se neprobudit. Na nočním stolku leží Lexaurin. Natáhne se pro něj a vezmu si dvě tablety. Netrvá dlouho a usnu. Přitom doufám, že po probuzení mi bude lépe. Nebude. Probudím se otupělá a ještě s horším pocitem. Pocitem, který mě sžírá a nedovoluje žít dál.
                Dávám si ještě poslední šanci. Píši mu: „Chceš tedy se mnou jen spát anebo chodit?“  Odpověď, která mi na mobil přijde, by mě srazila na kolena, kdybych neseděla na posteli. „Teď ani jedno ani druhé.“
                Co teď? Zajíždím si rukama do vlasů. Zoufalá tak jak jsem snad ještě nikdy nebyla. Nebo mě možná mé dosavadní prohry více a více srážely k zemi, než aby mě posilovaly? Nevím. Jsem otupělá Lexaurinem, doznívá ve mně alkohol z předešlého dne. Umírám sama v sobě a bolí to. Pocit na zvracení. Pocit na omdlení. Myšlenka na Senecu, který hovoří o tom, že až po smrti je člověk svobodný a že jediná svobodná volba člověka za života je sebevražda, na kterou má právo každý jedinec. Nechci to udělat. Přesto se zvedám z postele, nevěřím tomu, že bych to udělala. Ale přesto se jdu do vedlejší místnosti podívat do krabice, kde mám léky. Třeba Paralen nebo prášky na zlepšení paměti. Jakože na učení. Ale taky tam nacházím celou krabičku Lexaurinů, 60 prášků a cca 20 prášků proti nevolnosti, které způsobují smrt, když se požívají v kombinaci s alkoholem. Tyto dva druhy léků si vezmu a hodím na postel. Jdu do kuchyně, otevírám lednici, kde je vychlazené bílé víno. Beru jej a vývrtkou otevřu. Nenamáhám se jít pro sklenici. Jsem jakoby v mrákotách, cítím jen ochromující bolest. Z toho jak jsem selhala. Ve všech směrech. Jsem nic. Jsem nikdo. Sednu si na postel. Peřinu sroluji, abych měla celou plochu postele volnou. Sedím a dívám se do zdi a umírá ve mně to, co ještě před nedávnem žilo a tak toužilo po životě, radostech a smíchu. Nemyslím na nic jiného. Nemyslím na rodinu, na kamarády. Myslím jen na tu bolest, která mě zaslepila a kterou chci tak zoufale necejtit. Chci se potrestat.
                PLESK! PLESK! Uštědřím si dvě pořádné facky. Jednu z každé strany. A pak další a další. Pěkné, poctivé facky. Tváře mi hoří a začínají mi po nich klouzat slzy. Ale ne z fyzické bolesti. Ale z bolesti, kterou jsem si sama způsobila. Nikdo za ní nemůže. Jen já sama. Jen já a moje špatná rozhodnutí. Nemyslím a přitom myslím. V hlavě mi běží: „Jen po smrti se stáváte svobodní.“. A já chci být svobodná. Bože, jak já moc chci být svobodná. Ačkoli nechci, vymačkám na postel všechna platíčka prášků, které jsem si přinesla. Jen je vymačkám, říkám si, vždyť je nemusím sníst. Napiji se bílého vína  a opět se profackuji.  Dívám se na ty prášky. Je jich pěkná hromada. Prohrabuji se jimi a zkoumám je. Lexaurin je tak sladce růžový, ten druhý lék vypadá jako umělé sladidlo. Promíchávám je, hraju si s nimi. Vtom přijde hysterický pláč. Vzlykám jako nikdy. Tvář celá promočená. Bolestivý pláč, hlasité vzlyky a výkřiky, jak moc se nenávidím a jak moc tady nechci být. Jak nechci žít tenhle život. Dívám se na ty prášky a jsem si jistá, že je nepolknu. Probírám se jimi a brečím. V tom ale mnou projede další vlna bolesti a ještě intenzivnější než ty předchozí. Selhala jsem. Školu nedávám, ON se na mě vykašlal, jsem bez budoucnosti, bez práce, která by mě bavila, jsem ošklivá, jsem nikdo. Jsem otrok téhle doby. Nemám, proč žít. NEMÁM PROČ! Já to nevydržím. Proboha, já to nevydržím! Naberu si hrst těch prášků a vložím si je do úst. Ještě pořád je můžu vyplivnout. Převaluju je v ústech. Mám plnou pusu. Začínají se mísit se slinami. Cítím jejich hořkost. Najednou beru lahev vína, kterou mám postavenou vedle postele, hrdlo té lahve si vkládám do úst a začínám sát nažloutlou tekutinu, abych se zbavila těch prášků a té pachuti. Vždyť je můžu vyzvracet přeci. Ale pak nemůžu přestat. Vkládám všechny zbylé do úst a zapíjím. A také ten zatoulaný u polštáře. Všechny. Musím sníst všechny ať je to jisté. Hlavně nepřežít. V tu chvíli cítím uvolnění a svobodu. Konečně přestávám brečet a těší mě představa, že za chvíli ta bolest skončí. Ale ještě se musím rozloučit! Rychle! Nemám po ruce žádný papír než výplatní pásky a fix na popisování CD, které jsem si koupila na popsání cédečka s bakalářskou prácí. A tak se loučím. Cítím klid. Cítím božský klid. A pak už nevím nic. Temno, tma a klid. A pak zase světlo…