Našich

A slunce jak jedna z vos 
obchází zvenčí sklo, jež ohlazeno rty 
v půllitry a malá piva stojí jako v Pisách 
a bodá jehly do očí 
snad za každý pohled do jinam 
kterým se snažíme uhýbat před tím, co není 
však mě dává bolest vidět
i to jak muž, který jakoby vstal z turínského plátna
zaplatil a pohlédl na účtenku, jejichž smyslu rozumím jen já
takto by vypadal Ježíš, kdyby neumřel i za mé hříchy    
protože jsem jen člověk
ale třeba by utekl na západ, aby zažil Woodstock, Jimiho Hendrixe, volnou lásku a marihuanu
a to všechno na vlastní pocit 
když to tady stejně bylo okupovaný a slovo tráva s sebou neneslo ten kontext
který je vlastně nekonečný 
pomyslel jsem si, když se jeho šedé vlasy dotkly desky stolu 
snad na znamení času  
a pak byl druhý den 
Jonáši dělníků 
polknutí velrybími tlamami fabrik
se svačinami v ruce ohlašovali příchod 
jako před skonáním věků 
a to stejné slunce  
které včera pálilo jako omáčka do Pho-Ga 
se vešlo za nehet 
tak bylo brzy  
jen my jsme se dívali, jak rosteme ze stínů 
a letíme tak když se objímáme ani kvůli loučení ani kvůli návratu 
ale z výšek jen  
zatímco se měnilo světlo a v lidských tůních 
jimiž jsou oči 
stojí tisíc vzájemných ryb 
snad jen proudy paží 
rychlé jako písek 
sypou se ven 
z mělčin 
až k soumraku
kdy se zapínají televize a mé ruce se ztrácejí v šeru 
našich těl