NĚCO MÁLO O KAMARÁDSTVÍ

Smutné...leč standartní...nepoutat se k ničemu...to mě život naučil....ale je to nuda.....se nepoutat....:-)

asi je tá láska (hoci aj kamarádska) aj o tom, že niekedy treba ľudí nechať ísť.*

netrap se, takoví lidé za to nestojí ..... T***

asi ju máš veľmi rada..**

Nemá-li náladu a zejména opakovaně... stojí to kamarádství za psí dredu. Aspoň z té její strany. I když ti to není lhostejné na takové kamarádství se v

*

Tohle já neumím posoudit. Já jsem nikdy na lidi nekoukal stylem "vše má své hranice". Buď si s člověkem rozumíš, pak není co řešit, nebo si s ním tak docela nerozumíš a pak také není řešit. Kašli na ni. Nemá smysl zabývat se v životě lidmi, se kterými to neklape. V tomhle já vidím větší problém co se rodiny dotýká, protože na rozdíl od přátel, rodinu si člověk nevybírá a kolikrát se musíš zabývat lidmi, s nimiž bys za normálních okolností neztrácela čas. I když i tady to jde řešit.

Měl jsem kdysi jedno období, kdy jsem se s nikým nechtěl vídat a na telefony ani smsky jsem neodpovídal. Možná proto tu tvoji kamarádku chápu. Já měl to štěstí, že z mých kamarádů mi nikdo nic nevyčítal. Nikdo mě neuháněl a netlačil na mě, když pochopili, že mám problém, který si musím vyřešit sám. V tomhle případě to bude chtít asi o něco více pochopení z tvojí strany. Samozřejmě pokud ti to přátelství za to stojí.

Přítel je ten, kdo o tobě ví vše a má tě přesto stejně rád.

To řekl kdosi velmi moudrý. Ten, kdo jedná jako tvá "kamarádka", si nezauslouží tvé slzy.

Napsala jsi to moc dobře.*

no jo....je to tak jak to je a tak se to musí vzít

když nechce, tak nechce...má na to právo

možná jsi o ni měla jiné představy, než doopravdy je...

Každý člověk je jiný a jinak to vnímá. Já se dokážu vcítit jak do autorky, tak do její přítelkyně. Sama jsem spíše uzavřený typ člověka, s lidmi se scházím v menší míře než je zřejmě normální, o nějaké větší kontakty také nestojím, neboť jsem se naučila (z negativních zkušeností a možná špatně), že lidem jde v prvopočátku stejně jen o sebe, až pak o ty druhé. 

Z pohledu té kamarádky: Autorka jí volala, psala, ale kamarádka o to nestála. Kdo ví, co se jí děje, třeba prochází těžkým obdobím, se kterým se chce vyrovnat sama, nebo je vysvětlení jednodušší - prostě o autorku už nestojí. Musí k tomu mít důvod? Musí to vysvětlovat? Proč? Je přeci na každém z nás, zda se s někým budeme nebo nebudeme bavit, nikoho do toho nelze tlačit. Je slušností samozřejmě vysvětlit, proč už se s dotyčným nechci vídat, ale není to ničí povinnost. Autorka podle mého neměla na kamarádku tolik tlačit. Kdyby kamarádka skutečně chtěla, ozvala by se sama. 

Z pohledu autorky: Sama jsem zažila skoro podobnou situaci, kdy jsem se x let bavila s jednou dívkou, která mě zničehonic začala všude pomlouvat, ubližovat mi a pak rázem ukončila veškerý kontakt bez vysvětlení. Trápilo mě to, to ano, ale nelezla jsem za ní. Při prvním náznaku, že se nechce přátelit, ještě před pomluvami a ubližováním, jsem se jen zeptala proč. Když neodpověděla a dál se nebavila, přestala jsem jí obtěžovat, i když mě to samotnou velice trápilo. Doteď důvod nevím a po těch pár letech už mě to ani netrápí. Lidé přichází a odchází a nestojí nikomu za to trápit se kvůli jednomu člověku - ať byl v té době sebelepší, lidé se mění. 

Dílo je napsáno citlivě, je skutečně vidět, že to autorku trápí. Hlavu vzhůru, vše má svůj důvod. Pokud měla z Vašeho života odejít, tak se tak stalo jen proto, aby uvolnila místo někomu mnohem lepšímu :) A opravdu je zbytečné se trápit kvůli někomu, kdo za to nestojí.

 "Trápím se pro osobu, kvůli které bych přeplaval oceán, zatímco ona by kvůli mně neskočila ani do bazénu".

Vlastně ji ani nezajímalo, proč ji scháním.

Jéčko, toto hovorí za všetko. Nie je fér, aby si sa ty donekonečna prispôsobovala jej náladám.

Napsala jsi to velmi dobře. Znám ten pocit, kdy nevíš, nechápeš, nerozumíš tomu proč.

Jenže kamarádit s někým, není tak těžké, to tvé povídání je spíš už o přátelství...kamárádi přicházejí a odcházejí. Přátelé zůstávají, i když vás čas i dálka rozdělí. Kamarádů můžeš mít nepočítaně, ale přátel, těch, na které se můžeš opravdu spolehnout, je v životě člověka jen pár.

Smutné je, když ten, kdo se vydává za tvého přítele v těžkých chvílích, kdy tě potřebuje, jím není, když ho v podobné situaci potřebuješ ty...

S tím se člověk časem vyrovná, ale hořkost vzpomínky zůstane navždy.

Občas si na ně vzpomeneme, s přibývajícími léty možná o něco častěji....

v životě přijde okamžik, kdy si uvědomíš na kom ti nemůže záležet..na kom záleží a na kom vždycky bude..netrap se lidmi ze své minulosti...je asi důvod, proč se nedostali do tvé budoucnosti...já to zažila po 20 letech "přátelství"

Každý vnímá přátelství asi jinak. Asi není dobré se moc poutat. /*