Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+19 neviditelných
Budoucnost
datum / id17.09.2014 / 447811Vytisknout |
autorSupermartonátor
kategoriePovídky
témaSci-fi
zobrazeno638x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Několik měsíců stará povídka o touze znát svou budoucnost.

O nedostatcích povídky vím, nicméně, jsem se rozhodl, že ji nenechám jen uloženou v dokumentech:-)

Budoucnost

Další noc strávená zíráním do stropu či občasným převalováním a pozorováním zvláštních tvarů stínů, které skrz okno vykreslovala pouliční lampa. Měl důvod bdít. Jako téměř každý večer, když ulehl do postele, rozproudil se mu v hlavě vír myšlenek. Ne žádné blbosti, nic povrchního. Myšlenky o životě. O tom jaký vede, jak na tom je a hlavně a především o tom, jaká by mohla být jeho budoucnost. Ta mu nedala spát. Bál se jí. Strach ze samoty, z neúspěchu a ze zklamání v očích svých rodičů. Oba jsou totiž velice úspěšní. Otec je majitel prosperující truhlářské firmy, matka vlastní největší kosmetický salon v okrese. Úspěch jim vždy koukal z očí a totéž požadovali od svých dětí. Jeho bratr Emil, který je o pět let starší, vystudoval strojní inženýrství a před měsícem se oženil. Rodiče z něj měli radost.

Jenže kdo je on? Co dokázal?

„Dobrý den, dovolte, abych se vám představil. Jmenuji se Tomáš Novák a je mi 22 let. Na vysokou nechodím, protože jsem musel dělat maturitu nadvakrát. Dál jsem to už nezkoušel, protože jsem línej jak prase. Po škole jsem nemakal, protože mě rodiče živili a bylo mi to ohromně příjemné. Jenže jsem dostal otravného kázání jaký, že to jsem budižkničemu a od té doby nemůžu spát. Navíc jsem si našel práci. Dělám skladníka v jednom marketu. Úžasná kariéra pro syna bohatých podnikatelů a bratra inženýra. Mohl jsem dělat s tátou ve firmě, jenže na řemeslo jsem levej a na ekonomiku také, takže místo pro mě nenašel. Přítelkyni nemám a ani žádný skvělý výhled, že bych nějakou našel, také ne. Od počítače se těžko člověk seznámí. Jasně, jsou seznamky, ale nějak jim nevěřím. Když už jsem to zkoušel, žádná mi neodpověděla. Asi to bude tím, že jsem rovnou poslal svou fotku. Kluka s tak moc poďobaným obličejem žádná nechce. Anebo to bude tím, že jsem příliš vybíravý. Jak je hnusná, tak mě nezajímá. Kamarádů také moc nemám, a ti, které za ně považuju, o mě stejně říkají, že jsem hroznej kretén…a mají pravdu.“

Dokončil další své sebezpytování a snažil se usnout. Povedlo se mu to až těsně před ránem.

 

Každodenní koloběh ho unavoval. Od pondělí do pátku v práci, víkendy u počítače, na kterém hrál své oblíbené hry, kde platilo: „Čím víc krve, tím lepší hra.“

Přesto se ale občas povedlo, že se sešel s Jindrou, což byl jeho kamarád – dá se říci, že dokonce nejlepší. Mohl se mu svěřit, postěžovat si, což jsou věci, od kterých kamarádi jsou, myslel si Tomáš.

„Člověče, že se na to nevyprdneš,“ divil se jeho stěžování Jindra.

„Na co jako?“

„Na to neustálé stěžování si. Navíc furt na to jedno a to samé. Špatná práce, že jsi sám, že jsi zklamal rodiče, že si všichni myslí, že jsi kretén.“

„A co ty? Myslíš si, že jsem kretén?“

„Ježišmarjá, jasně že ne! Já si myslím, že jsi hroznej vůl,“ smál se kamarád.

„Tak to díky.“

„Tome, dělej se sebou něco. Stěžovat si nestačí, chce to konat.“

A Tomáš opravdu začal. Ne, kvůli tomu, co mu řekl Jindra, ale prostě protože sám chtěl. Rozhodl se, že zkusí být lepším člověkem.

V následujících týdnech toho změnil dost. Účes – nechal si zkrátit vlasy, přihlásil se na vysokou školu – bude dálkově studovat strojní fakultu a pozval Barboru Pěničkovou na rande. Barbora byla holka, která už od střední za Tomášem pálila, ale on nad ní ohrnoval noc. Vadilo mu, že má trochu větší zadek, než udává norma módních časopisů a zdálo se mu, že šilhá a není prostě tak hezká jak by chtěl. Měla ohromnou radost, že ji pozval a ukázalo se, že je moc milá slečna se smyslem pro humor, je chytrá a její optimismus je nakažlivý.

První i druhý semestr udělal Tomáš až překvapivě snadno a zjistil, že ho učení vlastně baví. Poprvé v životě měl pocit, že si nemá na co stěžovat. Dokonce i jeho rodiče ho chválili. Dalo by se říci šťastný obrat událostí. Tomáš se stal téměř jiným člověkem. Přesto mu z jeho starého „já“ něco zbylo. Touha znát budoucnost.

Stále zůstával zvědavý. Jeho dřívější otázky nahradily jiné. Vezmu si Barboru? Budeme mít děti? Udělám školu a bude ze mě úspěšný inženýr?

„Dal bych cokoliv za to, to vědět,“ říkal si v duchu.

Většinou zůstanou taková nevyřčená přání bez odezvy, ale někdy….někdy se může stát zázrak.

 

Byl podzimní večer a Tomáš se vracel domů od své přítelkyně Barbory. Měl dobrou náladu, kterou si nenechával zkazit ani sychravým počasím. Mlha však snížila viditelnost a zároveň jako by změnila celé okolí. Tomášovi připadalo jako když těmi uličkami jde poprvé. Lampy svítily a ulice se zdály být až nepříjemně tiché. Dobrá nálada ho přešla. Uličky mu připadaly nekonečné, fasády domů staré a ulicí se šířil nepříjemný pach. Tomáš nechápal, co se děje. Má snad halucinace nebo to dělá jen ta hustá mlha? Co se stane dál?

Silnice se proměnila v kočičí hlavy, lampy připomínaly svým zjevem najednou ty z počátku dvacátého století. V mlze před sebou rozeznal Tomáš stín. Stín rostl a přibližoval se. Už rozlišil obrysy lidské postavy. Jednalo se o muže. Rozpoznal frak, cylindr a hůl s kovovou špicí. Tomáš stál jako přikovaný k zemi. Nedokázal se pohnout, jen hleděl na přibližujícího se muže. Vypadal jako by se zjevil z jiného světa. Obličej měl mrtvolně bledý bez jediného vousu. Množství vrásek kolem očí dával tušit, že není nejmladší, působil však silně a Tomáš měl z něj strach. Hlavně z těch očí. Světlo lampy na něj svítilo, takže na ně viděl. Byla v nich nekonečná hloubka a vědění. A ještě něco. Zlo.

„Dobrý večer,“ řekl ten muž hlubokým, avšak příjemným hlasem. Tomášovi přesto přejel mráz po zádech.

„Tome, jsi trochu vyděšený, že ano? To ale nemusíš, já jsem tvůj přítel,“ pokračoval tajemný pán z mlhy. „Přišel jsem ti pomoci.“

„S čím?“ zeptal se rozechvěle Tomáš.

„Přeješ si přece znát svou budoucnost, že ano?“

„Ano, to chci.“

„Můžu ti jí ukázat, ale jen když si budeš úplně jistý, že to chceš, protože když ji jednou zahlédneš, už není cesty zpět.“

Tomáše nenapadlo ani na chvíli pochybovat, že ten muž nemluví pravdu. Měl v sobě jakési kouzlo, kterému nešlo nepodlehnout.

„Vím to na sto procent.“

Muž se usmál.

„Pak mi řekni, jak daleká budoucnost by to měla být?“

Tomáš se zamyslel jen na chvilku.

„Deset let třeba.“

„No to je akorát.“

„Jak to myslíte?“

Tajemný pán se zasmál a pravou rukou před sebou udělal zamítavé gesto.

„Ne, nijak. O nic nejde.“

„Kdo jste, pane?“

„Sluha temnot,“ zasmál se muž s holí a v očích jako by mu poskakovaly malé plamínky. „Ne, dělám si srandu. Jsem Damien Redman.“

Tomáše překvapilo, že mu sdělil své jméno.

„Co budete ode mne chtít jako odměnu?“

„Nic.“

„Nic? Opravdu nic?“

„Opravdu. Bude mi stačit, když mi upíšeš krví svou duši.“

Tomáš zkameněl. Damien se rozchechtal.

„Neděs se mladíku. Já opravdu nic nechci. Když můžu, tak pomůžu. Nuže, jdeme na to?“

„Ano.“

 

Damien se otočil a mávl do prostoru svou hůlkou. Objevilo se světélko. Hůlkou ho potom začal roztahovat. Světélko rostlo, až z něj byla zvláštní anomálie vznášející se metr nad zemí a měla velikost tři na tři metry. Vířila ve vzduchu a neměla pevné okraje. Prostě tam byla.

„Stačí, když vkročíš do světla a na minutu spatříš svou budoucnost za deset let.“

Magická věta pro Tomášovy uši. Vždycky si to přál vidět. Ale cítil i strach. Už to potom nebude možné vzít zpět. Damien na něj hleděl s nevýrazným úsměvem na tváři. Čekal.

Rozhodl se. Udělal krok do anomálie a ještě jednou pohlédl na Damiena. Potěšeně se usmíval.

Další dva kroky. Bolely ho oči od toho světla a měl pocit, že je v nějaké bublině. Světlo pominulo, viděl budoucnost. Jako nějaký neviditelný pozorovatel sledoval co se děje pod ním. Vznášel se těsně pod stropem nějakého domu. Viděl sám sebe. Zvláštní a nepopsatelný pocit. Pousmál se, když si všiml, že se mu dělá na hlavě pleš. Jeho budoucí já si hrálo s dětmi. Měl dvě. Kluka a holku. Oba byli ještě malincí, tak tři možná čtyři roky. Tomáš cítil radost. Z jiné místnosti přišla žena, přisedla k dětem a Tomášovi. Všem dala pusu a usmívala se, byla to Barbora.

„Chceš vidět i další den?“ ozvalo se kdesi v dáli za ním. Rozeznal Damienův hlas.

„Ano, jistě že chci.“

„Nuže, jak si přeješ.“

Na vteřinu si Tomáš pomyslel, že slyší vzdálený Damienův smích.

Obraz před ním se rozplynul a nahradil ho jiný. Mnohem hrůznější. Viděl to, co by nikdo nikdy neměl. Byl to šok. Cosi absolutně nepřirozeného a proti všem přírodním zákonům. Viděl svůj konec.

 

Křičel. V prvních vteřinách myslel, že mu praskne hlava, že se zblázní. Utíkal zpět, pryč z té šílené vize. Ocitl se zpátky na ulici, která však vypadala tak jako běžně a navíc byl bílý den. Plakal. Přepadla ho únava a bolesti hlavy. Připadal si o deset let starší. Hledal Damiena, několikrát volal jeho jméno. Zbytek dne byl jak strávený v podivné bublině hrůzy, strachu a šoku. Vypil několik šálků kávy, snažil se uvažovat rozumně a uklidnit svou mysl.

Když šel večer spát, slyšel šeptat jeho hlas:

„Sám si to chtěl. Já ti ukázal den předtím. Byl krásný a dozvěděl ses, jak budeš žít.“

„Proč si u toho nezůstal?“

„Já se tě ptal, zda chceš vidět další den. Bylo fér ti to nabídnout.“

„Máš z toho srandu. Jak mám teď žít?“

„To je na tobě,“ zašeptal Damien a pak se už neozval.

Spát pořádně nemohl. Neustále si přehrával, co spatřil. Snažil se sám sebe přemluvit, že to celé byl jen špatný sen, že se nic z toho nestalo. Nešlo to, sžíralo ho to zevnitř. Nadával si za svou hloupost.

Následující dny a týdny se upnul na to, že všechno vymaže z hlavy – alkoholem. Pil jak jen mohl. Barbora to nechápala. Prosila ho, ať přestane, ať jí poví, co se děje. Tomáš se však ponořil do sebe. Neposlouchal nikoho, a když zjistil, že ani hodně alkoholu mu nepomáhá zapomenout, zkusil pít ještě víc. Přestal chodit do školy, vyhodili ho.

„Co ses tebou děje, kamaráde?“ ptal se ho Jindra.

„Blížím se ke své budoucnosti,“ odpověděl bezkrevně Tomáš.

„To má znamenat co?“

„Nic co bys pochopil.“

Nechtěl se s nikým bavit. Taky o čem? Že potkal chlapa, co mu ukázal jeho osud? Že viděl svou smrt jako v přímém přenosu?

 

Z týdnů se staly měsíce. Novou Tomášovo vášní se stalo jídlo. Jedl neustále a samé nezdravé věci. Měl z toho radost a zároveň mu to bylo jedno.

Pil, jedl, nepracoval a na Barboru byl protivný. Nechápala to. Tak krásně jejich vtah začala a rozvíjel se. Tomáše považovala za svého budoucího manžela a otce svých dětí. Jenže snášet se to už nedalo. Když se chce užrat a uchlastat k smrti, tak klidně, ale bez ní, říkala si.

Tomáš rozchodu nevěřil.

„Vždyť to nemůže být pravda. My máme být spolu, mít dvě děti, kluka a holku. Já to viděl, Barborko, na vlastní oči.“

„Já to taky tak viděla, ale změnil ses. Je konec,“ řekla smutně.

„Nerozumíš mi. Já to opravdu viděl. Viděl jsem budoucnost.“

„Co to sakra meleš? Děláš si ze mě blázny?“

„Ne, já potkal Damiena a ten mi ukázal mě…nás…za deset let.“

„Jsi hnusnej ožrala a já už tě nechci nikdy vidět. Sbohem!“

A už ji opravdu nikdy neviděl.

Litoval, strašně moc. Pomohlo mu opět jídlo a chlast.

Rodiče ho nemínili podporovat v jeho životním stylu a dali mu na výběr. Buď se vzpamatuje, nebo půjde z domu. Jelikož mu už všechno bylo jedno, když věděl, že za necelých deset let stejně jeho život neslavně skončí, vybral si druhou možnost.

Stal se z něj bezdomovec a posléze i feťák. Píchal si heroin a ujížděl na LSD. Díky němu se vydával na dlouho vesmírné výlety po galaxiích nekonečna. V těch chvílích byl bezstarostný. Aby měl na drogy, kradl a přepadával lidi.

Už to nebyly měsíce, ale roky a on se ocitl ve vězení.

A pořád to celé nechápal. Viděl přeci svou budoucnost, tak je proč je všechno jinak? Podvedl ho snad Damien? Nebo snad dokázal budoucnost změnit?

„Budoucnost se dá upravit. Však jsi to sám dokázal, i když dost pozoruhodným způsobem,“ vysmíval se mu Damienův hlas. Neviděl ho, ale někde tu byl.

„Damiene?“

„Copak?“

„Proč si mi neřekl, že se dá budoucnost změnit?“

„Nedá se vyloženě změnit, protože je pouze prodloužením přítomnosti. To jak žiješ teď, ovlivňuje tvůj osud.“

„Co to má znamenat?“

„Že jsem ti před lety ukázal tu budoucnost, ke které si zrovna směřoval. Teď už by si viděl něco úplně jiného. No, myslím, že sis moc nepolepšil,“ smál se Damien.

„Co jsem taky měl dělat? Viděl jsem svou smrt, věděl jsem, kdy umřu.“

„No mohl jsi třeba ještě více milovat Barboru, užívat si každého dne s ní a později s dětmi. Nebo já nevím, mohl jsi spáchat třeba sebevraždu.“

„Vysmíváš se mi?!“

„To bych si nedovolil, Tomáši. Já svůj úkol splnil, tvé přání vyplnil.“

„Zmiz! Zmiz a už nikdy se neozývej, ty podvodníku! Zkazil si mi život!“

V duchu však moc sám dobře věděl, že život si zničil sám.

 

Když ho pustili z vězení, rozhodl se žít spořádaně. Bydlel v malém bytě, pracoval opět jako skladník. Jenže jeho tělo bylo silně poznamenané. Pitím, drogami, ale i tím jak tloustl, pak zase hubnul a opět tloustl. Tučná jídla vystřelila jeho hladinu cholesterolu k neuvěřitelným hodnotám.

Zemřel přesně na den deset let poté, co se díky Damienovi podíval do budoucnosti. Příčinou smrti byl infarkt. Bylo mu 32 a umřel zcela opuštěný a mrzutý.

Těsně před tím, než se tak stalo, vzpomněl si na to, co tehdy viděl. Spatřil svou smrt. Jenže nezemřel na infarkt, nýbrž ho srazilo auto, které řídil opilý muž. Rovněž si vzpomněl, jak krásný pocit zažil v tu chvíli, kdy se díval na sebe, Barboru a jejich děti. Byla to vzpomínka na to, co nikdy nezažil, na to, o co se sám obral.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

21.09.2014 17:04:14StvN

Dočetl jsem zhruba do půlky.

19.09.2014 23:02:10Supermartonátor

Děkuji za přečtení :-)

19.09.2014 11:25:18ogoti

myslienka je silna, je to o strachu...ktory vela ludi preziva a utapa sa v nom...kazdy si mysli ze vie ako to cele dopadne a uz vopred sa odpisuje... ma to vela nudnejsich casti, ale drzi to myslienka, ktoru som uz trochu predvidal podla nadpisu...

17.09.2014 17:09:12Supermartonátor

ahoj...souhlasím...je to dost uspěchané a šlo to krásně rozvyprávět dál. Nějak jsem v té době už na to neměl chut a nevěděl co s tím dál. Snad se někdy poštěstí a téma zkusím zpracovat jinak a lépe.

Na konstrukci děje si jinak dávám docela záležet...tady se mi druhá půle ale vůbec nepovedla.

Ale tak, říkal jsem si, že než to nechávat zapomenuté v šuplíku, zkusím vložit zda se bude někomu líbit.

Nicméně uznávám, že zatím asi nejslabší povídka.

17.09.2014 13:22:09Lakrov
redaktor prózy

Úvodní souvětí trpící absencí slovesa v hlavní větě čtenáře příliš nevtáhne. Po chvíli mi dochází, že se snažíš napsat mysteriozní, možná hororovou povídku, a že pro to numíš udělat nic, krom dodání obvyklých indicií tohoto žánru. Ten další viděný avšak nesdělený den přináší trochu napětí, spádu do jinak dost plochého textu. Poslední dvě "stránky" připomínají převyprávěný film. Jako by tě něco honilo. Jako bys spěchal s dokončením. Jako bys to už chtěl mít za sebou. Námět, ač není originální, není tak úplně zavrženíhodný. Takový námět se dá inovovat, přizpůsobit ho jinému společenskému prostředí apod., takže na jeho základě může znovu a znovu vzniknout dobrá povídka. Na téhle je znát prozatimnínedostatek zkušeností s konstrukcí děje, se slohem, atd.

Přemýšlím, za co tě pochválit... asi za velký zadek Barbory Pěničkové :-)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.