Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Případ rosomáčího muže

29. 09. 2014
4
16
1605

Sportovní - detektivní - fantasy.

   Reykjavičtí rosomáci jsou klubem s velkou tradicí a hlavně s dvaadvaceti národními tituly, čímž se nemůže pochlubit žádný další islandský fotbalový klub.

   Tak určitě, v posledních letech se prosazují hlavně FC Hafnarfjordurské kachny, ale srovnávat tyhle rychlokvašky s rosomáky? Vždyť Reykjavík získal dvaadvacet titulů, zatímco Hafnarfjordur jenom tři, a co na tom, že zrovna v posledních třech sezónách? Takhle nějak by se měli fanoušci rosomáků utěšovat, ostatně v dobách kdy se dařilo, zpívali: „Rosomáci bratři moji, jsme s tebou, v dobrém i zlém, my neopustíme tě…“

 

   Jenže pak se začalo prohrávat, návštěvnost klesla o sedmdesát procent, a  už křičeli jenom: „Peltasson ven! Peltasson ven!“

 

   Rosomákům se prostě nedařilo a rozzlobení diváci žádali Peltassonovu hlavu, anebo alespoň hlavy hráčů, což se Peltassonovi zdálo jako lepší varianta. Koneckonců noviny o nich psaly posměšně a s despektem. Prý se dost nervali a Hafnafjordurské kachny je předčívaly hlavně nasazením a srdíčkem. Pohár trpělivosti se plnil, vlastně přetekl, protože kdysi věrní skalní fanoušci si na své miláčky počkali na výjezdu z dálnice, zablokovali jejich autobus a zmlátili je do bezvědomí.

   Peltasson odmítl odstoupit, naopak vyhodil Olafura, nejzkušenějšího hráče, a následovali Magnus, Jon, Thordar, Baldur, Hjörtur a Bjartur, načež Peltasson je nahradil mladými kluky z provinčních klubů Stjarnanu, Keflaviku a Olafsviku, a nadějnými rosomáčaty z reykjavického rezervního týmu.

 

   Jedním z nich jsem byl i já, Stefan Helgesson, tak určitě, ale zastavil bych se u toho názvu, u Reykjavických rosomáků. Na to se totiž věci neznalí lidé dost často vyptávají. Například: „Manažere Peltassone, proč se jmenujete zrovna Reykjavičtí rosomáci a ne třeba Reykjavičtí vlci, lvi, tygři?“ A náš šéf jim odpovídá: „To víte, pane; nebo; to víte, paní, X-Meni jsou v Reykjavíku velmi populární, a kde nejsou, a demokratické referendum rozhodlo, a my to musíme respektovat.“

 

   Každopádně splnil se mi sen. Musím říct, že mé první profesionální angažmá mě doslova nadchlo. Povídačky o tom, že by v týmu snad neměla panovat dobrá parta, byly naprostou chimérou. Přátelsky jsme se pošťuchovali, vymýšleli různé vtipné situace, fotili se při nich, a po každém tréninku jsme hráli ručníkovou válku. Dokonce i s manažerem Peltassonem.  A to není vše, tak určitě, jednou jsme zašli do tetovacího salónu.

   Náš golman, Jens Sigrídursson, totiž tvrdil, že jakýsi srbský tenista si na tělo nechal vytetovat slogan: „Krása zachrání svět,“ a k tomu ještě v japonštině iniciály členů rodiny. To nám přišlo fakt husté a udělali jsme to také, jen opačně, kvůli originalitě. Na předloktí tedy přišlo Utsukushi-sa wa sekai o sukuudeshou, a iniciály rodiny v srbské cyrilici zase na má hladce holená prsa. Parta byla báječná, manažer také, navíc jsem pravidelně nastupoval v základní sestavě. Všechno šlo báječně, až na ty výsledky:

 

   Propadli jsme se na poslední místo.

 

   Náš autobus byl přestříkán na linkový a něco se prostě vznášelo ve vzduchu.

 

   A tak, když jsme po dalším prohraném zápase hráli ručníkovou válku, Peltasson vtrhl do šatny, v zádech televizní štáb.

   Otočil se na kameru, zničeně si povzdechl, a hlasitě pronesl: „Výkony některých hráčů jsem velmi zklamán.“

   Potom zvýšil hlas: „Nedáváte góly a dostáváte góly a běháte pomaleji než ti druzí a to je špatné, to je špatné a to se musí řešit! A já jsem manažer Peltasson a řešit to budu!“ Nebylo to nic pěkného. Hned u dveří popadl Jense, zacloumal s ním, zkontroloval, zda ho kameraman zabírá, a plamenně zvolal:

   „Hraješ nedobře a máš padáka!“

   Podobnou věc udělal z dalšími pěti nebo šesti hráči. Nakonec se zastavil přede mnou.

 

   „Stefane,“ zatvářil se docela přátelsky. „Povídám, Stefane, jsi mladej chlapec a talentovanej, ale my potřebujeme zlý černý rosomáky s ostrejma železnejma drápama, chlapy, co se budou rvát do roztrhání těla, jenže Stefane, ty tam cupitáš jak růžovej králíček, a podívej se na sebe, staráš se víc o účes než o balón. A víš, čím to je, Stefane? Ty totiž nejsi žádnej zlej černej rosomák s ostrejma železnejma drápama a ty jsi prostě růžovej králíček s měkoučkýma voňavýma ouškama. Je mi líto, ale končíš.“

   V ten moment část mého já umřela, tak určitě.

   ***

 

   Sesunul jsem se z postele, přímo do tepichu. Voněl po malinách, protože používám vysavač, který nejen vysává, ale také rozprašuje jemný parfém.

   Rozhodně bylo ráno. Hlava mě bolela, jako bych týden nespal, a bodová svítidla na stropě mi řezala zornice. Možná z nich chtěla vysoustružit kopací míč. Uvědomil jsem si tu krutou realitu. Už nejsem fotbalista.

   Ptáčkové cvrlikali, podobně jako cvrlikává i můj budík, když vstávám na dopolední trénink. Vlastně to byl skutečně on, proto jsem ho rozmrzele srazil z nočního stolku a praštil časopisem.

 

  „Margrét?!“ zavolal jsem naléhavě. „Co s námi bude, Margrét?“

   Moje přítelkyně se však neozývala. Pokoj zachvátilo ticho jako po vystoupení špatného komika.

   Žili jsme z peněz jejích rodičů, ale přeci jen, fotbalem jsem také něco vydělával. Tedy dokud se Peltasson nevřítil do šatny a nevyrazil mě. Měl jsem zlost. Na Peltassona, spoluhráče, novináře, i na Margrét. (Až se to dozví, najde si jiného fotbalistu, nebo házenkáře, tak určitě, to nedovolím.)

   Všiml jsem si, že se mi na břiše houpe obrázek želvičky, co si na krunýřku nese zkrvavenou lopatičku. Tohle bavlněné pyžamo vlastním už od puberty a já si doteď myslel, že si želvička nese žluté lízátko. Ale takhle to dávalo větší smysl, protože měla u pusy bublinu s notami, jakože si prozpěvuje. Asi šla pracovat na zahrádku.

 

   Pokleknul jsem, pak se i postavil a jemné chloupky růžového koberce mně dělaly dobře mezi prsty.

  „Margrét?“ zakňoural jsem už docela nevrle. Nevím proč. Asi se mi najednou zdálo, že tu je.

   Ne, tak ne.

   Byl jsem zmatený jako modelka, co odhalí, že si vzala nemajetného starce. Co posledního si vlastně pamatuji? Jsem Stefan Helgesson  a…

   „Margrét!?“ 

   Přemohl jsem se ještě k jedné umíněné otázce v naději, že vyběhne polonahá z koupelny, třeba s ručníkem namotaným kolem mokré hlavy, a ztrátu paměti splatí vzpomínkou na její rozpálené tělo.

   Ne, tak ne.

  „Co s náma bude?!“ zakřičel jsem zoufale, a vyčítavě. „Já nejsem žádný růžový králíček!“

    Rozkopl jsem dveře do chodby, i do koupelny, rozsypal koupelnovou sůl.

   „Jsem rosomák,“ oznámil jsem a začal si čistit zuby. Krouživými pohyby, tři minuty, vyplivnutí, vypláchnutí ústní vodou. „Jsem zlej černej rosomák s ostrejma železnejma drápama,“ upřesnil jsem a drsně se zašklebil do zrcadla. Zvláštní, obličej jsem měl zalepený souvislou vrstvou zaschlé krve a můj nos... byl spláclý jako knoflík. Rašila z něj srst! Rozšířené zornice! úplně nelidské zornice, tak určitě! Mé tělo skolila bolest. Zhroutil jsem se na dlažbu, zkroutil se v křeči. Proměna člověka ve zvíře, otočení kloubů zadních běhů, transformace lebky, lisování mozku, protažení zubů, z toho by omdleli i mnohem tvrdší hoši.

 

***

 

   Morten Stevensson, v době kdy ještě vedl reykjavické oddělení vražd, vyřešil leccos, přičemž ani jedenkráte se nezmýlil. Po čtyřicet let věrné služby! proto se zločinci raději sami začali hlásit na policejních stanicích. Statistika vyřešených případů hovořila jasně: 100%.

   V pětasedmdesáti tak Morten s velkou slávou opouštěl policejní sbory. Potom již pouze občasně konzultoval a stal se zádumčivým důchodcem.

 

   Jenže v posledních dnech a týdnech jakési divoké zvíře roztrhalo celý místní fotbalový tým, včetně manažera Peltassona, dokonce postupně vyhledávalo novináře, kteří se o klubu byť jen holou větou zmínili. Islandské vrchní policejní ředitelství se začalo obávat nejhoršího. Co až dojdou novináři a fotbalisté? Zaměří se snad zvíře na házenkáře? Nevěděli si rady, dokud někdo z nich, byl to mozkový inženýr Thordar Einvaldur, nepoložil filosofickou otázku: „Proč by nějaké zvíře vraždilo fotbalisty?“ Ostatní přítomní významní Islanďané dlouze, uznale zamručeli a pokývali vousatými hlavami. Thordar tedy pokračoval: „Navíc koroner Olsson ve své zprávě uvedl, moment, tady: „Neznám zvíře, které by podobná zranění způsobilo.“  Takové hluboké kousance, kolegové! Absolutně nemožné! Samozřejmě jsem chtěl vědět více a koroner Olsson je můj dobrý přítel, jak jistě všichni dobře víte. Tudíž, jen tak mezi ním a mnou, když jsem ho ujistil, že jeho slova nikde nebudu prezentovat, naťukl ještě možnost, kterou rovněž musíme důkladně zvážit. Vlastně mi sdělil, že ho jeden tvor napadá, ovšem pokud by toho tvora uvedl v oficiální zprávě, musel by vrátit diplom. A tak to raději neudělal a tu domněnku, ze stejných důvodů, ani v mé přítomnosti nevyslovil. Nicméně! Já, jakožto mozkový inženýr, jsem přesvědčen, že v té chvíli myslel na jistou mutaci člověka a zvířete, přesněji řečeno člověka a rosomáka. Dobří lidé Reykjavíku, strachujte se o své životy!“

   Islanďané se pokřižovali, poté debatovali několik hodin, aby dospěli k rozhodnutí, že pokud chtějí rosomáčího muže dopadnout, musí bezpodmínečně povolat nejlepšího islandského vyšetřovatele všech dob. Nadto, jelikož jakýkoliv omyl může připravit další Islanďany o život, je nutno povolat vyšetřovatele absolutně neomylného, což se vlastně týkalo téhož muže.

  

   Morten Stevensson mutantskou výzvu přijal a prakticky okamžitě se dopracoval k jedinému podezřelému. Z týmu reykjavických rosomáků vyhozený záložník Stefan Helgesson nebyl mezi oběťmi a jeho přítelkyně Margrét se již několik týdnů pohřešovala. Famózní výkon detektiva Mortena Stevenssona.

   Dva nejlépe vycvičení policisté, neboť jak známo Island nedisponuje armádou, vykopli dveře Helgessonova bytu. Letmým kotoulem vpadli dovnitř. Zamířili na botník, zamířili na zářivku, a letmým kotoulem vnikli i do ložnice. Teď už to bylo potvrzené: Na posteli leželo Margrétino tělo, značně ohlodané. Již se rozkládalo, tudíž právě vstoupivší detektiv Stevensson učinil další grandiózní závěr:

   „Jeho první oběť, jsem si tím naprosto jistý.“

   Doktor Bjornsson konstatoval smrt, přičemž dodal, že pravděpodobně se jednalo o smrt násilnou. Potom podotkl: „zde mě netřeba,“ a odešel domů, protože slíbil, že vyzvedne malou ze školky.

   Na místě činu jej vystřídal koroner Olsson. Nahnul se nad oběť, pinzetou zkušeně odhrnul pár kaštanových vlasů a píchl do hluboké rány na krku.

   „Rosomák?“ zeptal se jeden z dvojice nejlépe vycvičených islandských strážníků, jehož netrpělivost se mu vepsala do jména. Prý se skutečně jmenoval Netrpělivý (neboli islandsky Óþolinmóð).

   „Prosím?“ vyštěkl z práce vyrušený Olsson, a roztržitě se rozhlédl po místnosti, jako by chtěl něco říci. Pot mu vyplňoval vrásky na čele.

   „Když ne rosomák, tak co?“ přidal se druhý mladý nejlépe vycvičený islandský strážník, jenž byl vystrašený jako malá holčička na návštěvě u neznámých strýčků. Jmenoval se Vystrašený (tedy Hræddur).

    Detektiv Morten Stevensson přistoupil k Margrét, zběžně prozkoumal onen ohryzaný útlý krček i zbytky končetin. Působil přitom vcelku neutrálním dojmem a prozpěvoval si nejznámější hit Björk Guðmundsdóttir.

   „Rosomák?!“ nevydržel opět Óþolinmóð, ale Morten jej mávnutím ruky ztišil a lehl si na bok. Díval se pod postel, aby vzápětí mezi prsty uchopil malou hnědou kuličku. S tlumeným heknutím vstal, přičichl k ní, načež si ohnul ucho, jak to staří lidé dělávají, když nedoslýchají.

   Pouze koroner Olsson detektiva pochopil a učinil totéž.

  „Bože!“ zašeptal vzápětí a ustoupil dva kroky.

   Nejlepší islandští strážníci však tápali. Zatímco Hræddur sáhl po zbrani, Óþolinmóð rozhořčeně plácnul dlaněmi do stehen:

   „Pane, jak můžeme konat, když nevíme, jestli to je, nebo není rosomák?!“

   „Není!“ odpověděli dvojhlasně detektiv i koroner, který navázal: „Strážníku, vyčistil jste všechny místnosti? Já jen, že slyším takové krátké škráb, škráb, a dupy, dupy… Řekl bych z koupelny nebo záchodu…“

    Hræddur i Óþolinmóð pěvně stiskli pažby zbraní a odjistili pojistky. Natlačili se na zeď, ze které se skutečně zřetelné škráb, škráb, dupy, dupy, ozývalo. Óþolinmóð vpředu, Hræddur za ním, Olsson s násadou od koštěte, Stevensson si nachystal Margrétinu přikrývku, coby loveckou síť. Óþolinmóð zprudka otevřel dveře koupelny a rozstřílel umyvadlo, sprchový kout a nakonec zastřelil sám sebe v zrcadle.

   „Čisto,“ pronesl zadýchaně, „ale došly mi náboje.“

   „Dám ti svou zbraň,“ zareagoval pohotově rozklepaný Hræddur a opět se zapojil za kolegovu zadnici. Ztěžka polkl.

    „Srabe,“ procedil skrz zuby Óþolinmóð, rozkopl dveře záchodu a druhý zásobník vyprázdnil do umývátka, záchodové mísy, a když sestřelil toaletní papír, už poměrně sebejistě zahlásil: „Čisto!“

    Avšak detektiv Stevensson nesouhlasil. Ukázal pod strop a suše poznamenal: „Zajímalo by mě, jak teď hodláte to zvíře zabít, až na vás vyskočí z támhleté šachty.“

   „Tam? Pane, tam by se rosomák v životě nevešel,“ odsekl drze Óþolinmóð, a aby svá slova doložil, zavřel záchodový poklop, stoupl na vachrlatou rozkývanou mísu. Natáhl se k šachtě, na jejímž plechovém parapetu zahlédl několik hnědých kuliček. Příliš se tím netrápil. Jednou rukou se chytl ostění, z kapsy vytáhl mobilní telefon. Chlubivě s ním zamával na ostatní. Zapnul aplikaci svítilna a posvítil dovnitř.

   „Žádný rosomák,“ oznámil a s hlasitým žuch seskočil.

   Neuvěřitelné.

 

   To bylo poprvé, co detektiv Morten  Stevensson chyboval, tedy od doby, kdy si vzal paní Stevenssonovou.

      Byl bytostně přesvědčen, že zabijácké zvíře se schovává právě ve větrací šachtě, jenže mýlil se, což ho zdeptalo a naprosto ztratil zájem pokračovat. Znechuceně si dopnul kabát a práskl dveřmi. Již nikdy žádný další případ nevzal a zbytek života strávil jako zádumčivý důchodce.

 

   I koroner Olsson byl překvapen. Znal Stevenssonovy schopnosti, a tak se posadil vedle Margrét, obličej skryl v dlaních. Náhle jej však něco napadlo:

  „Říkáte, že jste v té šachtě neviděl rosomáka?“

  „Přesně tak!“ souhlasil Óþolinmóð.

  „A nezahlédl jste tam náhodou jiné zvíře?“

  „Ano, ale nebyl to rosomák, jenom takovej malinkatej růžovej králíček, s měkoučkýma voňavýma ouškama…“ zamumlal neochotně Óþolinmóð, a v ten samý moment Hræddur hrdelně vykřikl, neboť na jeho zátylku započal ten doslova nepopsatelný masakr.


16 názorů

Díky.


oran
21. 11. 2014
Dát tip

kurva gut vole.


Ahoj, díky za přečtení. Ty otazníky se tam daly automaticky (ve wordu mám větu v japonštině, ale ta se sem nepřeklopí). No mohl bych to vyřešit, že bych tam dal fonetický přepis, ale Stefan si tu větu nechal vytetovat... Třeba to pak někdy zkusim nějak vyřešit. 

Jak ji zabil? No jasně, asi ji zabil už předtm, než se změnil v králíčka v koupelně. Je fakt, že tam je to trochu vachrlatý. Dá se to vysvětlit, ale ne jednoduše (a vysvětlení vymejšlím až teď) :-). Musel ji zabít, nebo alespoň ublížit jí, ještě když byl v lidský podobě, protože pižamo má od krve a obličej také. No a po přeměně v králíčka, kdy se začal mstít, se vracel zpět domů - ke své už mrtvé milé a občas si ještě láskyplně hlodnul, protože vyšetřovatelé našli bobky pod postelí a kousance na jejím těle. Ale přiznávám, že takhle do detailů jsem to nepromýšlel.

Anebo se mohl přeměnit už v noci, a pak ráno se přeměnit zpět - jak to dělají vlkodlaci, i když tam by se muselo "přejít", že mu zůstalo pižamo a fakt, že se potom v koupelně přemění, i když už neni noc :-) No blbost. Tak radši budu dělat, že jsem to myslel přesně tak jako píšu v první variantě.

Tak určitě, šlo by to napsat líp, ale co už. 


Tak to jsem rád a děkuji za přečtení.

Povídka měsíce? Děkuji, jsem potěšenej, ale povídka byla napsaná už dřív (ne v tomhle měsíci) a navíc už asi 14 dní ležela na jiném serveru. Tak si nejsem jistej jestli je to správný, když se to jmenuje "povídka měsíce". Proto odmítám, ale ještě jednou děkuji jak za přečtení, tak za nominaci.


Já jsem se výborně pobavila  - mohla bych nominovat do povídky měsíce?


Sakra :-), teď si připadám, jako bych si tvou pochvalu vybrečel. Ale tak díky. Ještě k těm třetinám...

První vznikla 2. třetina - proměna. Kdysi jsem dostal nápad s tou proměnou v růžovýho králíčka, napsal jsem to, ale bylo to odnikud nikam. Prostě jen ta proměna.

Jako druhá vznikla 3. část a to tak, že v nějaký chvíli přišel nápad s neomylným detektivem, který všechno vyřeší na první pohled. Jednalo se o jakousi parodii, ale ten nápad jsem jen rozdělal a pak už se mi nechtělo se v tom babrat. Nakonec mi přišlo, že si to ani nezaslouží víc pozornosti, než pár odstavců.

A jako poslední přišla první třetina - fotbalista. Celej ten sport a všechno kolem mi přijde komický, takže jsem si chtěl vyzkoušet, jak by to třeba taky mohlo vypadat. 

Takže jsem měl vlastně 3 nesouvisející kratičký texty a rozhodl se je spojit. Hlavní zůstala ta proměna, jak jsi napsala v komentáři. Chtěl být rosomákem, ale i když tomu obětuje všechno - lidskou podobu, zase zůstane jen tím králíčkem. Ale potěšila jsi mě, tak díky. Jestli ještě něco budu vkládat, tak slibuji, že zkusím něco normálnějšího.

 


Lakrov
30. 09. 2014
Dát tip

> ...tušené osobní zaujetí...

Zezačátku (než se ukáže, že to píše hráč toho klubu) je ten text takový, jako by to vyprávěl fotbalový fanoušek. Ve chvíli, kdy odhalíš, kdo je "autorem", je zřejmé, že je tím vyprávěním "osobně zaujatý".


Jo, nepasují. Oni jsou to teda třetiny. První třetina je vyprávění hráče, druhá jakoby "hororová" část, a třetí by to měla jakože spojit do absurdity. Jinak část  tvého komentáře nechápu, jsou to prostě na mě moc složitý slovní obraty. To prosím neber jakože neunáším kritiku, já jsem za ní rád, ale veřejně přiznávám, že nevím, co znamená "tušené osobní zaujetí". Ale pochopil jsem slovo povrchní, takže to neni úplně ideální, to chápu.


Lakrov
30. 09. 2014
Dát tip

Až do chvíle, než se ozřejmí, že to píše (jako by) jeden z hráčů, mi to připadá "o ničem". Tušeným "osobním zaujetím" vypravěče se můj postoj mění, jenže, jak po pár řádcích zjišťuji, jen na chvíli. I dál je to takové povrchní. Takže se omlouvám, že to dočtu možná už jen zrychleně.

Byla li ta první polovina (víc než polovina) jen úvodem pro hororový příběh, pak si říkám, že je ten úvod příliš dlouhý.

Po dočtení mi připadá, že první a druhá půlka k sobě moc nepasují.


Nebyl. :-), ale pár věcí o něm vím - třeba se na něj někdy vydám.

Můžu se také zetat...? Kde ses ztratila a kde ti to přijde složité, nebo v čem myslíš, že je to neprokousatelné? Asi je něco špatnýho na mým psaní a snažím se na to přijít, no. Bude to mít něco společnýho s tou složitostí, ale já když si to opakovaně přečtu, tak tam prostě to složitost, nebo zašmodrchanost nevidím. Ale tohle se mi poslední dobou děje furt, takže ti to věřím, že ses ztratila. 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru