Z bílé věže se dá vidět celý svě

Z bílé věže se dá vidět celý svět. Pro umění všecko opustit a pro tvoji nádheru. Šel bych za tebou kamkoli, ale byla by to cesta zpátky. Udělám něco pro sebe, i když z toho nebudu mít takovou radost. Často se mi stává, že si v hospodě sednu a někdo se rozbrečí. Nebo jsem to já, nebo se mi to zase zdá, už nevim. Pak mi něco říká, že s tou bych si nerozumněl. Setkáme se pohledem a ty se usměješ. A než si toho všimnu, zmizíš se skřípěním lítacích dveří od lokálu. Jak hodnotíme sami sebe a také očima druhých. A jaký je to, ten první dojem. A dost možná, že se nesmála na mě, ale na barmana. Jsme si tak blízko. Pomalu už nevím kdo je kdo. K sobě čelem, o pulitry se přetahujem. Z bílé věže se dá vidět celý svět, až mám závrať. A ponořit se, tváře lidí ve vlaku se den co den míhají, jako ta krajina. Krajina mého dětství, a přece to není ona. V Pavlově jsem byl štastný.¨ Ne tady někde mezi něčím, na půl utržený. Ohlodaný na kost, poslouchám jak mi vržou klouby. Tolik krásy a nedokázat ji uchopit, vzít si něco z ní pro sebe. Jak najít cestu, vysílám svá přání universu, až se stávám rackem. Stávám se vlaštovkou tím přáním. A píšu ti vzkaz v lahvi a házím ho do Dyje. Na tom papíře ale nic není. Nesmíš zapomenout na tu vlastní cestu, ta nekončí na zemi. A to nebe, jen co pod ním stojím, vzpomínám, kdy jsme se viděli naposled. S vůní sečené trávy na konci léta. Aspoň trochu, alespoň chvíli, když ne už napořád a věčně. Schovaný za mraky, jít podél řeky a jít tiše a skoro nedýchat. A na nic nemyslet v tom stmívání, co je okamžikem. A proletí ptáci, jsou jich hejna. A projíždějí auta, jezdí pořád tam a zpět. A chodce skoro nevidět ve světle pouličních lamp. A měsíc schovaný za mraky, jednou v sobotu. Jak je to jednoduché a nic na tom není. Nestalo se nic a přece tolik. V tom snu byl jasný den a já lovil cosi z moře. Pak jsem seděl na střeše našeho domu a bila to bílá věž kostela. Tak vysoká, že jsem viděl celý svět, celý obzor mého života. Až jsem dostal závrať a byl tam měsíc v úplňku a jasné modré nebe. A šumnění moře a sítě rybářů. Byl jsem spáčem pod žebříkem, skoro nic mi z něj nezbylo. A je to už deset let. A na ramenech jsou černá ramínka, tenký proužek. Žiju s jízdenkama, nemám je rád,, dělám z nich kuličky. Setkáme se pohledem a ty se usměješ jen tak. Taky bych se na tebe usmál, ale nejde mi to. Právě jsem se totiž lekl té spontálnosti. Nevím čím jsem si to zasloužil a kam to zase jdeš, zjevuješ se a najednou nejsi. Jsou to okamžiky pozornosti a z dobrých důvodů jsou příjemné. Žiju na kolejích na dřevěné podlaze na asfaltu a za světlem monitoru. Kde písmo je trochu rozmazané a bojím se že jednou oslepnu, že žiju zbytečně. Přicházím za tmy. Je brzo na všecko. A pak se nadechnout.

---