Podzimu

Jsme si městy i ulicemi 
v nichž ztrácíme se ještě jako nikdy  
jen ruce stále míří vzhůru ke tvářím 
hledat měsíční krajiny a pavučiny babího léta
když v podobenstvích bezvětří 
a v marnosti se kterou se díváme do nebe
nevíme jak pohřbít zbytečná slova tak 
aby ležela v tichu 
hluboko pod inferny rumělkových neonů
a v černozemi spodního prádla 
s jehož podvazky je spojeno tolik dospívání 
i prvních vědomí těl
mám sto chutí tančit
na kostech svých minulých bytí   
popálen ještě nevyšlým sluncem 
v přítomnosti, která svá minula i příští nazývá časem
abych po sobě nezanechal víc
než pouhé doteky a touhu 
s jakými odevzdáváme květiny milovaným a mrtvým najednou
já rychlý jako písek 
jen pořád mířím k nádražím 
vytáhnout kotvy vlaků 
a na zadní stranu zpátečních jízdenek
pod razítka
do víru vodoznaků 
napsat báseň podzimu 
který nám listy bere půdu pod nohama 
stejně
jako láska