Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+1 neviditelných
Cesta do zeleného
datum / id20.10.2014 / 449227Vytisknout |
autorKolobajda
kategoriePovídky
témaHumorné
upřesnění kategoriepostřehy ze Zákl. vojenské slu
zobrazeno1133x
počet tipů8
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Ano, tak jsem tady nový. I když jsem vlastně starý (ale věk nehraje roli, jde o energii a životní optimismus). Pokusím se vložit příspěvek (snad se mi to povede). Je to úryvek z povídky, vlastně začátek povídky "Cesta do zeleného". Snad to alespoň někoho pobaví.

Cesta do zeleného

Cesta do zeleného

 

Byl to po všech stránkách výjimečný rok. Měl jsem za sebou zkoušku z dospělosti, nastoupil jsem do práce, kde se nikdo nepředřel, nikdo mi nezakazoval nosit rifle, přestal jsem chodit k holiči, pořídil jsem si saténovou košili v barvě lila a se stojáčkem, na kytaru gibsonku v parku jsme lákali  kočky na čtyři akordy prvních hitů v bigbeatovém rytmu…

Po létech, kdy jsme žili podle obehraných budovatelských not, jsme najednou mohli všechno (aspoň nám to tak připadalo). Jiří Černý nám pouštěl „Dvanáct na houpačce“, díky čemuž jsme slyšeli a objevovali Petra Nováka, Karla Kahovce, ale i Jimiho Hendrixe, skupinu Cream… v časopise Mladý svět jsme četli reportáže a viděli fotky z FKK (nudapláže v NDR), články o hnutí hippies, o uvedení muzikálu Hair na Brodway… Kdo byl v té době v našich letech (upřesňuji - asi 16 až 20) a tyto změny mu nic neříkaly, tak byl dle našeho soudu úplně mimo.

Nás to tedy vcuclo dokonale. Pokud píšu nás, tak již nemám na mysli spolužáky z průmky, ale ten náš spolek z parku. A spoustu dalších, které jsme objevili, když nás trolejbus č. 54 dovezl do Ostravy City… Hair - vlasy, ty se staly našim symbolem doby. A hair měl i Jiří Korn ze skupiny The Rebels… vzpomínáte? Psal se rok 1968.

Začal vycházet Pop-music expres, pořádaly se bigbeatové koncerty (které někdy končily předčasně vypnutím elektriky), skupina Olympik vydala své první LP Želva, na Karlově mostě se objevovali první písničkáři ve stylu Boba Dylana, Hugo Aufraye, Donovana a vůbec bylo fajn. Holky byly takové uvolněnější - ve stylu hippies, pivo bylo dobré a levné, vznikaly různé kluby - no považte, co nám v té době scházelo?

A pak přišel 21. srpen 1968. Jelikož toto a následující období bylo dostatečně a podrobně zdokumentováno, nebudu píchat do vosího hnízda. Zmíním však jinou událost, která mě a mé vrstevníky postihla, a to nástup k vykonání základní vojenské služby. Ona to nebyla ani tak událost, jako spíš povinnost - pokud jste nedostali „modrou knížku.“

 

Tak přísahám I

A tak v září přišel povolávací rozkaz: „…aby jste se dostavil dne 1.10.1968 do 12.00 hodin   do VÚ 6165 v Lipníku nad Bečvou“. A je to tady - a na dva roky. Ne, že bych řičel nadšením, ale hrd na to, že splním svou občanskou povinnost, a to jenom asi 90 km od bydliště a ne někde v Trebišově, nebo v Janovicích nad Úhlavou, jsem kolem osmé ranní nastupoval do vlaku, doprovázen početnou skupinou „mániček“, v tašce přibalenou knížku Besídka zvláštní školy od Šimka a Grossmana, ze které jsem se pokoušel vybavit si povídku „Jak jsem rukoval“ a z ní pasáž: „…na vojně utužíš tělo i ducha a z nakradených dek ošatíš rodinu…“ No tak uvidíme.

V první řadě mě slušivě přistřihli a pak jsme nafasovali výstroj, kterou jsme si pak ještě asi týden mezi sebou vyměňovali, ať se dopasujeme do svých velikostí.  Narukoval jsem na „Péešku“ (poddůstojnickou školu), kde z nás měli vyškolit budoucí obsluhy radioreléových stanic a budoucí velitele čet. Později se ukázalo, že v mém případě to byl omyl. V přijímači jsme byli šestá a sedmá rota „směráci“, dvě cimry asi po dvaceti lidech, pak byli ještě „stavěči“ a šoféři, ti také v cimrách asi po dvaceti. Ale vlastně ne lidech, protože voják není člověk, vojáci se dělí na bažanty a mazáky - aspoň tenkrát to tak bylo.

Přijímač je (byl) první měsíc, kdy bažant je podroben fyzickému drilu, vyučování pořadové přípravy a biflování vojenských řádů a předpisů. Příprava na složení vojenské přísahy, neboli vymývání mozků. Musím však uznat, že na rozdíl od ostatních nováčků jsme měli na naší cimře štěstí na velitele čet, což byli desátník Láďa Kleisl a svobodník Jan Vala. Jmenuji je proto, že pak po půl roce - po ukončení Péešky  jsme na ně vzpomínali se slzou v oku, a to poté, co jsme byli přiděleni na bojové roty.

Ještě musím zmínit, že naši velitelé furťáci (či lampasáci) byli značně nejistí, dalo by se říct  až připosraní ze situace, že v blízkém okolí se pohybovali ruští vojáci, a to dost často, v dost hojném počtu a na tancích. Takže jsme několikrát viděli, jak vjeli do brány, vytáhli kanistry a chtěli pitnou vodu. A to - zdálo se, přímo o ni prosili. A voda nebyla. Takové byly instrukce z nejvyšších míst. A zřejmě stejně dopadali i v okolních kasárnách. Tedy - ne že by mi to vadilo.

S nadcházejícím koncem října jsme byli stále dokonalejší v mlácení kanadami o „buzerplac“ a při nácviku se zbraní rovněž (k poctěééé zbraň!), takže jsme mohli s hrdostí poslat domů pozvánky k hojné účasti rodinných příslušníků na přehlídku a slavnostní přísahu. Vzpomínám si, že v ten den všechno klaplo, bylo docela teplo a hezky, a když jsme na závěr zařvali  „Tak přísahám!“, až začaly vibrovat okenní tabulky na štábu, oko mnohé matky nezůstalo suché.

Tak přísahám II

Takový akt, jako je slavnostní přísaha, to není jen tak. Předvést se s odhodlaným výrazem na buzerplacu , jak jsem připraven stát pevně proti nepřátelům, a k obraně vlasti třeba nasadit i život, to je natolik závažná věc, že se to musí samozřejmě stvrdit i písemně. Takže hned na druhý den jsme všichni dostali předtištěné formuláře s celým textem přísahy, kde se doplnilo jméno, rodné číslo, datum a hlavně - vlastnoruční podpis.

A teď zmíním jednu specialitu onoho pohnutého podzimu 1968. V textu přísahy je (byl) poslední odstavec - cituji: „Pro obranu socialismu jsem vždy připraven stát pevně v řadách ozbrojených sil Československé socialistické republiky, po boku Sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí, v boji proti jeho nepřátelům a nasadit i svůj život k dosažení vítězství.“. A jelikož nás Sovětská armáda jaksi právě okupovala, tak v tom citovaném odstavci byla následující část věty „…po boku Sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí…“ pečlivě začerněna tuší!!! Samozřejmě dle instrukcí z nejvyšších míst. Tedy - ne že by mi to vadilo.

A tak začal ubíhat život na Péešce. Po přísaze dostane voják k samopalu ostré náboje a jde se předvést na střelnici. Kdo nastřílí z 30-ti možných bodů 27, má nárok na první opušťák. Mi se napoprvé povedlo nastřílet 3. No - pořád lepší než nic. Mnohem líp, než vojenská příprava mi šly „večery na slamníku“ (dovoluji si vypůjčit název knihy od Jaromíra Johna). Jednak jsme na těch slamníkách opravdu spali, jednak jsem po večerce předčítal (na přání již zmíněných našich velitelů čet) z knihy Besídka zvláštní školy, každý večer jednu povídku, a to k pobavení a k radosti všech. To na jiných cimrách bažantů vůbec nepřicházelo v úvahu. A pak prohlásil velitel: „Tak jsme se pobavili a teď motlitbu a spát!“ A dvacet holubů (či bažantů) spustilo:

„Zapadá slunéčko za Lipnickú horu, zas jeden den v prdeli, chvála pánu bohu.

 Jeden den v prdeli, na další čekáme, snad se tě civile, snad se tě dočkáme.

 Dobrou noc - staří psi!“

 

            Brigáda

Jelikož v té době ještě nehrozilo globální oteplování a v zimě byla opravdu zima, voják byl vystaven nástrahám, například při stráži autoparku, či muničního skladu, kde v noci při mínus dvaceti nepomáhaly ani noviny pod spodním prádlem. A došlo k prochlazení a viry a bacily měly rej. Tak mě taky objevily, napadly, a způsobily, že jsem skončil na ošetřovně. Bylo to tuším dva dny před Štědrým dnem.

Na ošetřovně je v zimě určitě líp než na cvičišti, bojišti, ranní rozcvičce, či ve stráži. Avšak nelze na ní být stále. A proto doktor mjr. Chytil usoudil, že opustím nemocniční lůžko a dalších pět dní budu „absolvovat klid na rotě“ (toť vojenský výraz). To bylo dopoledne na Silvestra. V praxi to fungovalo tak, že při odchodu na ošetřovnu voják dostal lístek, kde se na rotě odhlásil ze stavu a na ošetřovně přihlásil do stavu. A při návratu totéž, jenže opačně. To aby byl přehled. Přece nemůže žádný voják chybět - co kdyby byla vyhlášena „bojová pohotovost“?! A teď zjistíte, jak se naplno projevil můj ne příliš kladný vztah k plnění vojenských povinností.

Občas byli vojáci vysíláni zachraňovat naše národní hospodářství a jezdili na brigády - v zimě do Vítkovických železáren, v létě do cukrovaru, a tak vůbec. Bylo to takové zpestření programu. A tak to vyšlo, že právě na Silvestra jeli bažanti z šesté roty do VŽKG na odpolední směnu. A já dostal vnuknutí, že toho využiji a podívám se domů. Na Silvestra měla spousta mazáků opušťáky, dovolenky a taktéž lampasáků v kasárnách bylo jen pár. Kdyby to tak věděl nepřítel! Ovšem nepřítel to nevěděl, a tak jsem provedl svůj plán. Na ošetřovně jsem dostal odhlašovací lístek a na rotě jsem se prostě nepřihlásil. Takže jsem vlastně nikde nechyběl.

K přistavenému autobusu se dostavilo čtyřicet jedna vojínů, jako doprovod rotný Zatloukal, šofér a já. Rotný Zatloukal, ač byl zelený mozek, moc vojáka nepřipomínal. Asi metr šedesát, váha také asi šedesát, ovšem i s velkou polní, slabý hlásek a ještě si šlapal po jazyku. Byl tak blbý, až jsme ho měli rádi. „Dvojvžad nastoupit!“ zavelel, a my se seřadili. „A teď si vás spočítám!“ A počítal - dva, čtyži, šest…čtyžicet dva… „To není možné, ještě jednou!“ A jak začal znovu počítat, tak jsem se prostě otočil a šel jakoby pryč. „Dva, čtyži… čtyřicet jedna! Je to dobže, asi ste nějak blbě stáli!“

 Takže při nástupu do autobusu jsem se zase vrátil a pro jistotu si šel sednout až dozadu. „Tak sedíte všichni? A já si vás ještě jednou pro jistotu spočítám!“. Ano - jistota je jistota, a tak jsem briskně zmizel pod sedadlem a můj soused mě kryl. Když soudruh rotný znovu počítal, k posledním sedadlům už nedošel a dopočítal se: „Čtyžicet jedna! Vidíte? Je to dobže!“ A tvářil se vítězoslavně a šťastně.

Před branou do závodu 2 VŽKG bylo dost lidí na to, abych zmizel v davu. Ovšem opačným směrem, než moji spolubojovníci. Sice jsem byl v maskáčích, místo ve vycházkovém, ale na Silvestra to jaksi nikomu nevadilo. Doma byli z mého nečekaného příchodu na větvi, ale moc jsem se nezdržel, převlekl se do civilu a vyrazil do ulic. Kamarádi máničky seděli v „Bzendě“ a byli ze mě v šoku a s řehotem obdivovali můj debilní výbrus.

Před desátou večer jsem už v přítmí očekával příchod naší upracované roty, autobus už byl přistaven. Za chvíli opravdu mí spolufronťáci vyšli, ale spíš než upracovaně vypadali dost rozjařeně, včetně soudruha rotného. Takže jediný střízlivý byl šofér. I když - kdo ví… Pak už žádné počítání oveček nebylo, po autobuse kolovala flaška rumu, nebo dvě, a zpívaly se písně, ovšem ne ty pochodové z buzerplacu, ale Studentská halenka, Na Staré Mohelně a jak ta panna milovala hastrmana a tak podobně. Korunu tomu nasadil náš dozor rotný Zatloukal, když i on vytáhl flašku a rozjařený se dopotácel mezi sedadly až dozadu, sedl si vedle mě, chytil mě kolem krku a spustil: „Co jste hasiči…“ Hmm, moje oblíbená, tak jsem mu k tomu přidal druhý hlas a on vypadal spokojeně a všichni byli veselí a můj soused slzel smíchy…

Druhý den dopoledne jsem odevzdal dozorčímu roty propouštěcí lístek z ošetřovny a přihlásil se do stavu. Pět dní klid na rotě - v pořádku.Tak to byl můj první podvod spáchaný na Československé lidové armádě. Ale nebyl poslední. Tak přísahám.

 

Tak přísahám III

V úvodu jsem jenom kuse zmínil, u jakého vojska jsem sloužil. Byli jsme takzvaní směraři - obsluha radioreléových stanic, které měly zajišťovat spojení „Štáb - Front“. Zdůrazňuji že měly, protože kdo  neviděl, nezažil, neuvěří. Že by v případě napadení nepřítelem nějak posloužily k obraně naší vlasti, tomu snad nevěřili ani naši lampasáci, a to ani ti nejzelenější.

Ruské stanice R 404. Taková stanice sestávala ze tří vozů značky ZIL - anténní, zdrojový a přístrojový vůz a doprovodná Tatra V3S. Anténa se skládala ze sedmi modulů a dvou parabol o průměru asi 2,5 m a po sestavení se tyčila do výšky třicet metrů. Přístrojový vůz měl nejmíň tři sta různých ovládacích prvků, měřáků, kontrolek a bůhví ještě čeho - všechny popisy a návody v ruštině. A zdrojový vůz dělal takový rachot, že v okruhu 2 km hynula zvěř. Dosah stanic maximálně 50 km a musely stát samozřejmě na kopci, pokud možno holém. Postavení takové stanice a navázání spojení - hodinu v létě a dvě hodiny v zimě, a to pokud se dařilo. Spotřeba jednoho ZILu - 80 l nafty na 100 km (pokud měl seřízený motor). Vztyčování antény ručně čtyřmi vrátky. Nasměrování parabol servopohonem, který však většinou nefungoval, takže taky ručně - někdo tam musel vylézt a natáčet (většinou já). Pak natáhnout přes vozy maskovací sítě a vybudovat kolem „okopy ležícího střelce“. A to třeba i v zimě, když je fujavice, mínus dvacet a noc.

Proto také jsem se vrátil z vojny zocelen a o pět dní později, než jiní vzorní vojáci. V dnešní době, kdy má každé dítko školou povinné mobil, s kterým se dovolá třeba na Fidži, na Havajské ostrovy nebo do Kardašovy Řečice - tak to je pro naše potomky věc takřka nepochopitelná.

Samozřejmě výuka nebyla věc až tak jednoduchá, a pak když už jsme něco pochopili, tak jsme u Bečvy stavěli takzvaný polygon, což představovalo asi pět stanic postavených ne 50 km, ale asi sto metrů od sebe. Stavělo se a navazovalo spojení na čas. Obvykle první dotaz do ligyfonu zněl: „Tady Sokol, jak mě slyšíš?“ A první odpověď: Tady Orel, slyším tě špatně, ale vidím tě dobře!“

Péeška trvala půl roku. A aby někdo nenabyl dojmu, že na Péešce byla jenom sranda, nebo leháro, tak věřte, že buzerace jsme si užili dost, ovšem ta pravá mazácká buzerace nás teprve čekala.   Ovšem jelikož nás, co pochopili a usoudili, že s pomocí stanic R 404 válku nevyhrajem, bylo víc než těch, co to takzvaně žrali, začal jsem jaksi výuku flákat, a o to víc jsem hledal nějaký únik, abych nezblbnul. Tak jsem nenápadně navedl svého velitele Láďu Kleisla k tomu, že mi sám navrhnul, abych si nechal z domu dovézt kytaru.To bylo někdy začátkem ledna 1969. A večery na slamníku byly zase o něco zajímavější.

Politické události v naší zemi nás skrz vytíženost jinými problémy stále nějak míjely, nešlo si však nevšimnout, že pitná voda pro „okupanty“ již byla k dispozici, a na PŠM (politické školení mužstva) měl politruk těžkou hlavu z toho, jak nám vysvětlit, že v říjnu jsme byli ještě silně pomýlení a že se vlastně nejedná o okupaci, ale o pomoc, a že tak jak to je, je vlastně dobře. Sám tomu nevěřil. A jelikož jsme absolvovali poddůstojnickou školu, tak se to i známkovalo. Samozřejmě že v lednu už jinak, než v říjnu. Na vojně ovšem nepanuje chaos, jen situace se mění. A to operativně podle situace.

Změny nastaly během února a března. Jelikož náš pluk čítal víc než dva tisíce člověků, v kasárnách jsme měli kulturní dům, kde byl kinosál, a jiné prostory kulturního vyžití, kde vládl (velel) major Hrančík. Byl to jeden z mála, o kterém nešlo říct, že má zelený mozek. A tak jsme založili vojenský bigbít. Aparatura a nástroje k dispozici. Od ledna do dubna, kdy byl ASUT (armádní soutěž umělecké tvořivosti) jsme museli mít připravených minimálně dvanáct skladeb - v té době jedno jakých.

Další podstatná změna  nastala v přístupu našeho velení k sovětským návštěvníkům, neboť jejich návštěvy v našich kasárnách byly stále častější, a velitelé - jak jejich, tak naši, z nich odcházeli rozjaření, vždyť měnit pitnou  vodu za vodku je oboustranně výhodné. Vše samozřejmě dle instrukcí z nejvyšších míst. A tak přicházela doba normalizace. Soudruh politruk už měl konečně ty „správné noty“ a připravoval nás na nastávající akt, který v celé historii ČSLA neměl obdoby.

Bylo to někdy v půlce března 1969. Takže jen my nováčci, kteří jsme narukovali 1. října 1968, jsme měli to potěšení skládat vojenskou přísahu podruhé. Sice už bez parády na buzerplacu (to už by byla opravdu fraška), jen nám byly předloženy k podpisu nové protokoly o složení přísahy, kde původně začerněný text: „…po boku Sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí…“ se již skvěl v plné kráse, tak jak tomu bylo od roku 1961, a pak až do listopadu 1989. Bylo nám vysvětleno velitelem pluku jak a proč, a poprvé jsme ho neslyšeli řvát, ale mluvil konejšivým hlasem, a pak nám bylo sděleno, že nikdo nikoho nenutí, že se jedná o akt zcela dobrovolný. Pak promluvil politruk - krátce, stručně, jasně: „Soudruzi, kdo chce podepsat, ať podepíše, kdo nechce nemusí, ale doporučuji vám to podepsat. A kdo nepodepíše? V Sabinově je místa dost!!!“ A tak jsme znovu podepisovali přísahu, a to dobrovolně a všichni. Tedy ne že by nás to nějak dvakrát těšilo. Tak přísahám!

 

Babička

Neodvratně se blížil konec Péešky. Musím přiznat, že jsem jaksi nenaplnil očekávání svých nadřízených a mé výsledky nebyly až tak uspokojivé, ani co se týče technických znalostí, vojenského vystupování, ani střelby, ani vlezdoprdelství… prostě průměr. Každopádně se našlo několik snaživců, kteří to takzvaně žrali, takže ti zůstali na PŠ jako budoucí velitelé stanic a čet, ostatní byli přiděleni na bojové roty. Jenom ne na první rotu prvního praporu - tam jsou poměry neotřesnější! Takže ano - jak jsem předpokládal, skončil na první rotě prvního praporu.

Ještě ale než dorazím na první rotu, vzpomenu na večery na slamníku na Péešce. Dočetli jsme Besídku zvláštní školy, dočetli jsme Černé barony, ovšem nuda nehrozila, neboť zásoba našich nápadů a blbin byla nevyčerpatelná. Ze založené bigbítové kapely jsme byli tři z naší cimry. Přes uličku naproti přespával Petr Zdráhal - bubeník, vzadu vegetoval Láďa Vodička - basák. A vedle něho měl postel Pepa Čapek, který všem tvrdil, že je náš zvukový technik, ale chodil na naše zkoušky akorát tak kouřit. Láďa a Pepa byli z Prahy, Péťa (zvaný Dědek) byl z Petřvaldu u Ostravy, takže jsme to měli v civilu vlastně akorát přes kopec. Ovšem poznali jsme se všichni až na tomto pokoji.U Dědka bylo podle přízvuku poznat, že u nich doma se mluví karvinským nářečím, u nás doma s mámou pokud možno spisovně, a moje babička měla polské školy, takže v hovoru stále přecházela z češtiny do vaserpolštiny.

Dlouho jsem uvažoval nad tím, jestli do této story  zakomponuji babičku, ale bez ní by tomu něco scházelo. Takže babička: neřek jsem jí jinak, než babka - budiž jí země lehká. Byla to osoba silně agilní a přepečlivá, překypující rozdáváním „životních moudrostí“ a rad všeho druhu, čímž lezla na nervy nejen mi. Přesto jsem ji měl rád. Dopisy od ní mi přicházely snad dvakrát týdně. Ještě je mám schovaný, i když sbírka bohužel není kompletní. A byly to „skvosty“, které by vydaly na celou knihu. Takže došlo i na předčítání těchto skvostů a všichni na cimře se bavili a těšili se na další dopis: „Tak co, už ti přišel další Dikobraz?“ Promiň, babi.

Největší srandu z toho měli kluci z Prahy, takže prahli po tom, abychom s Dědkem mluvili „po našymu“. A tak Dědek vyklodo: „My mumy duma taki pěcek, Vincek se tymu pravi, na vyngle, bo vynglim se to fajně rozfajruje, jak přes ty furtka se tam tego naladuje. Ale něsmiš tam tego naladovať moc, bo potym ruly tak hajcujum, že sum až bjole a to možeš aji ďure přepoliť, a kaj potym byděš ty ruly zgaňať? A kolana? No ale za chvile moš v chalupě těplo a možeš navrch na tum blotně dať drajfus, na drajfus gornek, v tym gorku přigřeješ vode, doš tam coši kobzoli, troche čostku, nakrunganego žela,  kjelbasy a mišoš, no ni? A jak už je to všystko minki , tak zeběreš fornefle…“  A kluci pražští řvali smíchy, a pořád vyrušovali, co je pěcek, furtka, drajfus a fornefla? Takže překládám a říkám: „Syncy, tak by my se nikaj nědostali, dyť fornefla, to je to same, co hofla!“ A co je to hofla? „Tuž hofla - to je šufanek!“

A Pražáci už museli jít čurat, taktéž naši velitelé Láďa a Honza. Měli jsme na cimře tři Slováky, ti nerozuměli skoro vůbec nic, ale čurat šli taky.

No a moje babka? Občas dostala vnuknutí, že mě musí přijet navštívit, vzala tři pomeranče, kastrolek s gulášem, sedla na vlak a i když to od vlaku ke kasárnám bylo dobré půl hodiny, kolem čtvrté zvonil telefon na rotu: „Vojín Vaněk, má na bráně návstěvu!“. A v tu dobu právě odcházeli z kasáren civilní zaměstnanci - sekretářky, účetní… Už si samozřejmě nevybavím, co bylo v kastrolku a jestli to byly tři nebo čtyři pomeranče, ale pak mi přišel dopis. Od babky. Cituji:

„10.3.69. Ahoj Pavliku! …Jo že tě ta tvoja holka čekala až ja odejdu. Napiš, přišla sem na to teprv teď. Ani jsem se ji dobře nevšimla jak vypada, z dalky byla od tebe hodně větši, zdala se i starši, no holka jako holka těch je. Jen se nezapleť do první vojandy co ti vleze do cesty. (Prý jsi synek bohaty) jak mi řekla pi. Litnerova, holka už nemusi mit nic, než peřiny tepichy a hrnce, hned bych tam sve děvče poslala, ale ona nema nic než mladeho psička a pro něj je štastna jako blecha. No ale některa  takova nemá ani hrnce ani peřiny jen sebe a svoji přemrštěnu chytrost, aby hlupeho vojačka chytila hned. No a ta Frydečačka je to take takové divne. Teď je škola a ona si rajzuje po světe, jestli je to alespoň pravda co ti piše. No papir snese vše. Takovu co nema žadne vzdělani, to také nechtěj, neukvapuj se, čas přínaší růže. Nejsi tak star maš času dost a mamka ma jen dluh. Bylo by dobře kdyby tvoje nastavajici, měla take alespoň ňejake prachy, ale to mlady malo kery pochopi.

Posilam ti 3 Kčs vic zrovna nemam, ale jak jsem tam byla, dala jsem ti 20 Kčs tak moc neutracej. Penize kazi člověka i charakter. Jestli by ti mělo přebyvat, tak pošli domu dam ti to na knižku. Jen ty si hleď ať jsi zdrav a večer dělej rovnaci tělocvik, nějak nerosteš, no ale jsou menši a teš to je Při spani se rovnej a natahuj ruce a nohy, to pry se tak roste, jen do toho a musiš se to vsugerovat že chceš byt ještě větší a bude to uvidiš jen chtit. A pozor na ty vojandy jsou zradne! Přečti si ten dopis vic krat abys tomu porozuměl. Ahoj babka.“

No a abyste tomu porozuměli i vy, musím dodat, že ta „vojanda“ to byla paní Chytilová, manželka  MUDr. majora Chytila, exkluzivní to žena - italský typ, určitě něco přes čtyřicet, snad o   10 cm vyšší než já, a poznali jsme se čistě náhodou a potkali jsme se u brány proto, že šla z práce domů. A ta „Frydečačka“? Tak tu jsem v životě neviděl, ale psali jsme si, což spískala opět babka. Když  totiž někdy v listopadu taky jela zpátky z přepadovky v Lipníku, tak s ní náhodou seděla ve vlaku a jelikož babka nevydržela víc než dvacet minut být zticha, tak jí začala líčit, že mě byla navštívit a jaký mám díky vojně těžký život a pak jí dala moji adresu.

Takže ta milá Frýdečanka mi hned napsala a první dva dopisy jsem vůbec netušil, kdo mi to vlastně píše. Úhledné drobounké písmo, psala básně a jmenovala se Liba. Pak mi poslala fotku, byla hezká, připomínala mi Natašu. A psali jsme si pak až do konce vojny a byly to moc hezké a podnětné dopisy. Pak po vojně jsme se jednou sešli a tím to skončilo. A ty 3 koruny? To byla tenkrát papírová, malá modrá bankovka, za kterou jste si mohli dát v hospodě U Beránka dvě piva…

No uznejte - nebyla moje babka skvělá? A že bych si měl ty její moudra nechat jen pro sebe a neseznámit s nimi ostatní nejbližší spolubojovníky? To přece nešlo - to by přišli o hodně!

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

13.06.2018 19:09:11Jeff Logos

Ahoj, dík za vysvětlení, já jsem na to podobně. Obdivuji tvoje dialekty a znalost mluvy, to velmi text osvěžuje, i když dnes už možná pro dost lidí je to nesrozumitelné a vzdají čtení.

13.06.2018 19:02:29Kolobajda

Jeffe, děkuji za tvou výdrž, a samozřejmě za pochvalná vyjádření k mým vzpomínkám. Některé povídky ležely už déle v šuplíku, a některé zážitky, jako např. ty z vojny se dost často omílaly na srazech fronťáků... Jinak počítač, tak jak byl dlouho můj nepřítel, teď je mi dobrým sluhou - něco napíšeš, a před spaním o tom přemýšlíš, na druhý dneš to čteš znovu a vybyví se ti spousta detailů. A tak doplňuješ... ono to tam na tom harddisku v mozku je někde uloženo...   : -))

13.06.2018 18:00:10Jeff Logos

Obdivuji, jak si pamtuješ všechny detaily. Ćte se to bezvadně.

17.04.2015 15:16:40Dept

hele to je fakt boží, já byl v tý pakárně o dvacet let později a bylo to furt(ˇácky) stejný... a ty babiččiny dopisy neměly chybu... shodou okolností mám teď něco rozepsanýho, kde babička hraje podstatnou roli:))) tak jsem zvědav jak to dopadne u mě...

26.03.2015 19:21:58nevím,neznám

přečetla jsem to až po rok 1968 a dál už raději ne. Tamto mě vcuclo dokonale. I když nejsem ani červená, ani modrá, co se stylu a zaměření týče, spíš různobarevná:)

Jee

jak bych chtěla někdy takhle perlit jmény ...-jenže moje hlava to prostě odmítá, radši si pamatuje ...no, to ani neumím napsat, i když bych chtěla, co si to má hlava vlastně ráda a velmi dobře pamatuje

:)

hipies je tomu celkem blízko

: těsně vedle:)

19.11.2014 12:38:34Vigan

Ahoj. Tak tím "buzerplacem" jsem se prokousala. Tak má to jistě historickou hodnotu. A to jsi byl fakt kousek od bydliště, můj otec byl v Plzni, taky nám vyprávěl "barsjaké" historky z vojny, tak se mi to teď při čtení trochu vybavilo. Vyprávěl to docela často a rád, až jsme z toho byli otrávení..:-))

Dávám do oblíbených dílo, ne ani kvůli nářečí, na které jsem slíbila nahlédnout, je kouzelné-hofla-žufánek, na to bych fakt nepřišla...:-), ale kvůli dopisu Tvé babičky-babky, který je naprosto kouzelný, ten mě uchvátil zcela.

04.11.2014 16:52:23Hromtom

Ano, ano je to dobré.

22.10.2014 10:13:25Kolobajda

Pro Aleše (vlastně pro všechny): Máš pravdu, dnes jsem zařadi 3. pokračování, kde se snažím čtenáře navést do správného pořadí.

 

21.10.2014 20:35:14Kočkodan
Je dobre, ze jsi se svými vzpomínkami seznámil svoje nové písmácké spolubojovníky. A bud vítán. :-)
21.10.2014 12:37:20aleš-novák
já vím, četl jsem to opačně, protože jsem jako první našel ten druhý díl.
A stejně se to může přihodit i jiným čtenářům. A třeba je ty "nesrozumitelné" zkratky odradí od čtení prvního dílu...

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.