Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+5 neviditelných
Cesta do zeleného III.
datum / id22.10.2014 / 449292Vytisknout |
autorKolobajda
kategoriePovídky
témaHumorné
upřesnění kategoriezážity ze Zákl. vojenské služb
zobrazeno784x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Tak toto je konec mého "volného převyprávění" vojenských zážitků z let 1968 - 70. A zítra ještě někde vyhrabu story s Povolávacím rozkazem - specielně pro Kelise. Ale to už bude úryvek z jiné povídky.

Cesta do zeleného III.

Prosím, pokud chcete mít z mého dílka ucelený dojem, čtěte celou povídku od prvního příspěvku „Cesta do zeleného“, až po tento poslední – Cesta do zeleného III. Já vím, je to dost obsáhlé, ale nespěchejte, vždyť i ta vojna trvala dva roky!

 

Poslední cvičení

Když jsem líčil, jaké útrapy jsme zažívali při stavění stanice a navazování spojení, nyní musím své tvrzení poněkud zkorigovat. Na začátku kapitoly to bylo z pohledu mladého vojáka, teď to bude z pohledu mazáka. A také byl podstatný rozdíl v tom, jestli se cvičení konalo v zimě nebo v létě, a pak také jestli se jednalo o cvičení krátké, nebo delší - třeba dvoutýdenní. Samozřejmě stavění stanice a pak likvidace a naložení do vozů byla pokaždé stejná, fyzicky náročná záležitost. A pokud jste nebyli koncová, ale pouze retranslační stanice, tak byla vlastně nuda. 

Když se od 9. do 19. srpna 1970 konalo cvičení spojeneckých vojsk „TARAN“, probíhalo všechno v pohodě. Stáli jsme někde na kopci severně od Litoměřic a jako zpestření programu jsme se šli podívat na tankovou bitvu. To byl mazec! Měli jsme to představení jako na dlani, akorát jsme se museli ukrýt v křoví, abychom náhodou nebyli pozorováni generalitou z pozorovatelny. Ale ti se soustředili na bitvu. Napřed měl navrch nepřítel a „naši“ jen těžko hájili vydobyté pozice. Pak ale vyrazily do útoku ukryté zálohy a nepřítel byl bez šancí a byl donucen prchat. Byl to silný zážitek a my jsme byli hrdí na své bratry ve zbrani. Dobře ti tak, nepříteli! A kromě toho - už jsme to měli silně za pár.

Tenkrát jsme si všichni mysleli, že to bylo naše poslední cvičení, ale nebylo. Nikdo nevěděl proč (tedy on to určitě někdo věděl), ale neuplynulo ani 14 dní v kasárnách a opět: „Poplach!“ A nešlo o cvičný poplach, ale bojový a s výjezdem. Na deset dní. Tentokrát jsme vyrazili do vojenského prostoru Brdy. Tak teď už opravdu naposledy, ale věřte - stálo to za to.

Dorazili jsme na „vytýčenou kótu“ a hle: na tom kopci stála rozhledna! Odhadem asi tak třicet metrů vysoká. Jako velitel furťák  byl s námi rotmistr Kramerius a ten naštěstí patřil mezi ty normální. A tak rozhodl: „Hoši, vylezeme nahoru a podíváme se, jestli by tam nešly upevnit paraboly!“ Tak jsme tam vylezli a zjistili, že by šly. Rozhledna byla sice dřevěná, ale kvalitní a horní plošina jako stvořená pro umístění dvou parabol. Takže naše obavy, že ještě jednou budeme stavět tu zkur…. anténu, se nenaplnily. Chvála Bohu! Paraboly byly během pár minut nahoře a za patnáct minut jsme byli připraveni navázat spojení. Světový rekord. Ale co teď? Z nudy jsme polní lopatkou vykopali osm okopů ležícího střelce, i když stačily čtyři. To jsme ještě netušili, že ty lopatky ještě použijeme pro vykopání „okopu“ daleko většího.

Byl začátek září, nádherné babí léto, prostě pohodička. Jediným problémem bylo stravování, ale to bylo na každém cvičení. Nemyslete si, že kvůli devíti vojákům někde na kopci dojíždí s jídlem  vojenská polní kuchyně. Takže Kádéčka a reluty. Kádéčko - to bylo pět malých konzerv, zatavených do válečku z umělé hmoty, z toho v jedné konzervě byly suchary, v jedné toaletní papír, kostka suchého lihu a sirky. Zbylé tři se daly jíst. Reluta byl příspěvek 23,- Kčs na stravu vojáka na celý den. A tak se stravujete třeba čtrnáct dní. A to ještě musel šofér s Véeskou a s velitelem jet  někde do vsi to jídlo nakoupit. Jedno Smíšené zboží a chleba jen brzo ráno. No ještě tady byly lesní plody - borůvky, maliny, ostružiny a houby. To září bylo v brdských lesích dost hub. V zimě by to bylo horší.

Na druhý den přijeli k nám na kopec záložáci. Dva menší opláštěné náklaďáčky, z nich vylezli čtyři chlapi: „Nazdar kucí, co tady děláte?“ Byli zez Plzně.

„Udržujeme spojení Štáb - Front.“

„S tímdle, jóóó? A my to samý, jenže s tímdle!“ Ty dvě auta, to byla stanice DUHA. Jeden chlap vlezl do auta, zmáčkl knoflík a vysunula se anténa. Pak zapli dva jiné knoflíky, chvíli ladili a do pěti minut měli spojení. Pak vytáhli skládací stoličky, bednu piv, natáhli si nohy, vzali otvírák a ty piva  v nich začaly pomalu mizet… 

Třetí den jsme měli další návštěvu. Přišel hajný se psem, jen tak si popovídat, jak jde život. A hlavně poradit kde, kdy a jak nakoupit něco k jídlu. Záložáci byli na tom se stravou stejně jako my. Hajný byl pohodář a chodil si s námi popovídat vždy co třetí den. Já jsem měl s sebou kytaru, večer jsme si udělali ohníček, pivko a připadali jsme si jak na čundru. Na naší stanici musel být vždy jeden člověk jako obsluha, jeden ve stráži a jeden z šoférů musel hlídat zdrojový vůz (kdyby náhodou něco) takže vlastně vždy šest lidí nemělo co dělat. A tak jsme se flákali, nebo se toulali po lese. Dva z našich šoférů byli nimrodi, takže měli brzy přehled o stavu zvěře v okolí nejméně 4 km od naší stanice. Anebo jsme hráli karty. Pořád lepší, než v kasárnách.

Do konce manévrů snad zbývaly tři dny, když přišlo našemu veliteli hlášení: „Cvičení se prodlužuje o sedm dní!“

 „Rozumím, provedu! Soudruhu majore, dovolte mi dotaz! Co budeme jíst?“

 „Voják si dovede poradit v každé situaci! Konec!“. No to byl konec.

Ale nebyl - teď to teprv přijde. Už nevím, koho to napadlo, ale nejspíš ty záložáky. Slyšeli, jak naši „nimrodi“ Ferko a Kája  líčili, že se kolem potulují dva jeleni.

 „A co tak skolit jelena - to by bylo žrádlo!“

 „My máme sice samopaly, ale jenom slepé náboje!“ chabě jsme oponovali.

„Nevadí, vy máte samopaly, my máme zašitý včelky!“

Když to zaslechl náš rotmistr, málem z toho zešílel: „Zbláznili jste se? Kdyby to prasklo, tak v tom lítám hlavně já a mám z toho vojenský soud!“

A ten nejoprsklejší záložka zakontroval: „Hele, proč bys v tom lítal? Když se to udělá šikovně, nic nepraskne! A kdyby - tak to vezmem na sebe!“

„Jak to chcete vzít na sebe, když nemáte samopaly?“

„No tak jsem ho někomu tajně vzal, když spal!“ A tak dlouho do našeho velitele hučeli, až ho zlomili. Asi už dostával hlad a chuť na jelení guláš.

„Hele kucí, nebuďte z toho posraný, dyť to máte za pár! A když ho prásknete - kejta je naše!“

 

Poslední výstřel

Na druhý den si přišel s námi pokecat hajný i se psem. To už jsme věděli, jak má velký revír, a že zítra bude úplně někde jinde. Byl to přece jen vojenský prostor. A hájenka byla od nás dvě hodiny cesty lesem. Rozhodnuto, takže zítra ráno. Naši nimrodi měli budíček o půl šesté. Dostali tři včelky a křížek na čelo. Výstřel se ozval až někdy kolem deváté. A asi za pět vteřin druhý.

Hoši přišli asi za půl hodiny a nevypadali zrovna nadšeně. Co se stalo? První rána mimo, až ta druhá mrška našla cíl. Ten jelen musel být nahluchlý. Nebo byl z toho jelen. Ale dostali toho většího a pak ho museli zamaskovat. Nahoru ke stanici jsme ho nesli zavěšeného za nohy na dvou tyčích, z každé strany čtyři chlapi. Byla to fuška. A pak rychle vykuchat, stáhnout a naporcovat. Mezitím asi tak patnáct metrů od stanice čtyři hoši polními lopatkami kopali dva metry hluboký hrob. Hlava s parožím se dala vyvařit do kotle a pak putovala do mraveniště. Kůže se vydělala, napnula na rám a putovala nahoru na rozhlednu mezi paraboly. Porcování se omezilo na odřezání kýt, jater a něco z krku na polívku, ostatní putovalo do hrobu.

I když jsme si zbožně přáli, aby se ochladilo a zapršelo, bylo pořád teplo a lednička na tom kopci nikde nebyla. Taky bylo třeba rychle jelení hrob udusat a zamaskovat. A také stopy po krvi ze zabíjačky. Trvalo nám to snad čtyři hodiny, a tak nám vyhládlo, že jsme se pak pustili do hostiny, jako když neandrtálci uloví mamuta. Nejdříve jsme doslova sežrali  játra, bylo toho dost pro všechny. Akorát oproti těm neandrtálcům jsme je měli na cibulce a s chlebem a s hořčicí. A kucí zez Plzně dostali kejtu.

Pak jsme stejně museli vykopat ještě jednu díru a do ní vložit mezi dvě lodny to maso. V tom teple by to asi víc než dva dny nevydrželo. A zase zamaskovat, ale tak, aby se to dalo zase vytáhnout. Po těch deseti dnech co jsme do sebe cpali „Kádečka“, to byla biblická mana.

Dva dny na to nás přišel navštívit hajný: „Tak jak si to tady užíváte?“

„Jó, jde to, v pohodě…“ a tvářili jsme se žoviálně. Ten, kdo se neuměl přetvařovat, šel do služby, nebo musel někam zmizet.

A hajný říká: „Chtěl jsem se vás zeptat, jestli náhodou nevíte - ztratil se mi jeden… (a náš rotmistr zbledl a byl zelenější, než ty maskáče), ztratil se mi jeden pes!“

Všem se silně ulevilo. „Ne, žádného psa jsme tu neviděli!“

 „No já jenom, jestli jste mi ho náhodou nesežrali!“ zavtipkoval. 

„Ne né, my psy nežereme!“ Tož bodejť bychom žrali psy, když máme jelení bifteky! I když - pokud by ten jelen nebyl myšlenkami bůhvíkde a nečekal na druhý výstřel, myslím si, že by nám přišel na chuť i ten pes. Ale ten chudák jelen byl asi zamilovaný a přicházela na něj říje již v půlce září. A už se té říje nedočkal. Budiž mu země lehká. Ale musím uznat - byl dobrý.

Pan hajný se nějak pořád neměl k odchodu, pořád měl co povídat a nám to šlo jedním uchem tam, druhým ven. A jeho pes, zdálo se nám, že nějak podezřele pobíhá kolem stanice, čmuchá a je nějaký nervózní. Ale nevyčmuchal nic. Pak se konečně hajný zvedl a rozloučil se s námi: „Tak kluci, hodně štěstí v civilu, ať se vám daří!“

„Vám taky, pane hajný a děkujeme za všechno!“

„Ale kluci, nemáte zač!“ A pak jsme ho už nikdy neviděli, ani o něm neslyšeli. Což je asi dobře.

 

A jak říkal soudruh major: Voják si dovede poradit v každé situaci. Tak přísahám!  

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

09.04.2015 14:28:24R. L.
*
23.10.2014 12:20:06Kelis

Jelena bych si také dal :-D 


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.