Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+1 neviditelných
My sme Valaši
datum / id24.10.2014 / 449387Vytisknout |
autorKolobajda
kategorieFejetony
témaHumorné
upřesnění kategorieNávštěva a žranice ve Skanzenu
zobrazeno826x
počet tipů6
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Tak tady je ta z jiného soudku. Když ještě byl Netlog pro normální lidi, tak jsem to tam umístil i s fotkama. Pak mi někteří napsali, že po dočtení šli o půlnoci vyplenit ledničku. Tady bohužel fotky umístit nelze, ale vložil jsem je jako poslední album na můj Facebook (kolobajda2)

My sme Valaši

My  sme Valaši jedna rodina

 

Začátkem září 2006 nás byla navštívit Nikola se svým nastávajícím - Markem z Nového Zélandu. To ale ještě bydleli a pracovali v Londýně. Na jejich návštěvu jsme se chystali jako na příjezd anglické královny. Doma jsme vše vygruntovali – a oni? Ani si toho nevšimli. Nevadí, stejně bylo třeba uklidit.

Mark měl z pobytu u nás nevšední zážitek. Poprvé v životě viděl a jedl švestkové knedlíky. A to bylo v poledne, přičemž anglicky mluvící národy mají hlavní jídlo tak v šest večer, v poledne jen lehký lunch. Tak na ten lunch Mark u nás spořádal těch knedlíků dvanáct, a snědl by jich asi ještě víc, ale to by už nezbylo na nás.

Druhý den jsme jeli na naši chatu do Kunčic pod Ondřejníkem a navštívili jsme muzeum v Kopřivnici a Štramberk. Při výstupu na Trúbu jsme všichni čtyři viděli nejenom bílou ale i černou paní. Bílá paní se u nás zjevuje na více než třistatřiceti historických objektech - ale černá? Obě byly živé (anebo ne?) a chtěly po nás vstupné. Večer na chatě jsme si udělali ochutnávku českých vín. Nikola je fajnšmekr, protože dělá provozní v restauraci. Vyzkoušeli jsme archivní přímo ze sklípku z Lechovic, pak Merlot přímo z Kauflandu, a nakonec jsme sáhli po Cabernetu Sauvignon přímo od soukromého prodejce. Ten jsme měli běžně humpolácky stažený do dvoulitrové plastové láhve. A Nikola prohlásila: „Tak teprve teď piju to nejlepší víno“. A to ta sedmička z Lechovic byla dražší, než ty dva litříky. No comment. Nicméně vydařený den jsme ukončili úspěšně. Vypili jsme všechno.

Pokud ty dva minulé dny bylo nádherné počasí, další den byl v plánu výlet na Pustevny a Radhošť. Ráno jsme se probudili do deště. Doufáme, že snad se to vybere… bohužel nevybralo. Z lanovky jsme se vybelhali prokřehlí a doslova vyfoukaní. Nahoře nás čekala kromě větru i mlha. Ale program byl určen, improvizovat nešlo. Chvíli jsme poseděli v Libušíně a Mark obdivoval nápis ve štítu nad vchodem, psaný kurentem. A ten nápis si prosil přeložit do angličtiny. Když jsme se dobrali toho, co je tam vlastně napsáno, tak Nikola se i v té zimě zapotila, než přeložila: „Nebude-li hospodin ostříhati mistra, nadarmo bdí strážný. Žalm 67.“ Na dotaz Marka proč by měl Bůh ostříhat mistra, jsme jen ztěží vysvětlovali, že tady nejde ani tak o stříhání, jako o hlídání.

       Ale dnes nás hospodin neostříhal, takže cestou na Radhošť jsme si očekávaný rozhled do kraje museli domyslet (a Mark odpustit), jinak jsme skrz mlhu viděli tak na dvacet metrů a zmokli jsme. V půlce cesty jsme potkali pohanského boha Radegasta, ale tomu to bylo úplně jedno. Vlastně tak jako všechno, vždyť je z betonu a žulové drti - a ještě k tomu kopie. A svůj nevrlý pohled má upřený směrem k sousoší Cyrila a Metoděje, kteří pro změnu stojí před kaplí na Radhošti a Radegastovi ukazují kříž a Písmo svaté. Naštěstí stojí od sebe asi 2 km a přes kopec na sebe nevidí. A i kdyby viděli – Radegast stejně neumí číst.       Ovšem pak cestou dolů byly kameny pěkně a nebezpečně kluzké, takže tady jsme se museli ostříhati sami. A Mark se popálil kopřivami. Kopřivy totiž na Novém Zélandě, ani v Londýně nerostou. A tak nevěřil, že jsou žahavé, a musel se přesvědčit. Přesvědčil se důkladně. Vyvalil oči a pak ještě půl hodiny si foukal dlaně.

Následně v pátek jsme si zajeli do Rožnova do skanzenu, ať Mark vidí pravý valašský folklór. To jsme ještě netušili, že to bude folklór do posledního puntíku. Nikola, Mark, já, Oli, kamarádka od Nikoly s manželem a jejich pětiletá Kačenka. Tedy celkem šest dospělých a jedno dítě. Napřed jsme si prošli Dřevěné městečko, ale jen letmo, jednak počasí nic moc, a zároveň v areálu bylo husto, ovšem ne díky běžným návštěvníkům. Tak nějak to vyšlo, že zrovna v ten den tam měli zastávku účastníci „Trabant rally“, snad 50 Trabošů a asi 3x tolik členů posádky. Historické vozy v historickém městečku. Akorát to století nějak nesedělo. Bylo nám sděleno, že by určitě do dvou odpoledne měli vypadnout. Tak jsme si dali (ti co mohli) teplou medovinu a pak jsme šli na prohlídku Mlýnské doliny a na Valašskou dědinu. Číšník (mladý ogar), co nás obsluhoval, mluvil plynně anglicky a domlouval se s Markem, že až si to všechno obejdeme a vrátíme se k nim na oběd, tak postaví láhev domácí slivovice.

A tak se také stalo. Naštěstí Traboši už všichni dávno odčmoudili - bylo asi půl třetí.

Číšník ogar byl viditelně potěšen: „Tož vítajte, aby nás múdrosť neopúšťala…“ a vytáhl tú flašu a každému nalél velký kelíšek tej slivovičky.  A když jsme si vybírali z jídelního lístku, prohlásil: „Měl bych pro vás takový návrh - dajte si Formanův stůl - to je od každého kúsek, tož a dyby chyblo, tak budu průběžně donášať další…“ a mezitím každému do hrnka s medovinou briskně vlél štamprlu tej voňavej slivky. Podotýkám, že jsme seděli venku pod přístřeškem, vedle u stolu seděli nějací Japonci. Obsluha - tedy ten ogar a jeho mama se převlékli do krojů a vedle vchodu do hospody seděl u cimbálu a preludoval a občas i něco zapěl již krojovaný stryc Matalík. Nejspíš se jmenoval jinak, ale já jsem si ho tak nazval, což se ujalo. A k tomu byl očividně posilněný vícero kelíšky něčeho ostřejšího.

Atmosféra jaksepatří - tož nedejte si Formanův stůl! Asi za deset minut volal ogar přes okýnko: „Udělejte mi místo uprostřed stolu!“ Hned na to donesl velkou dřevěnou mísu - tedy spíše plýtké korýtko, umně vydlabané z vrbového dřeva, snad více než metr dlouhé, a na něm bylo opravdu všechno, co k valašským kulinářským specialitám patří, včetně klobás, jehněčího, kuřecího, smažených tvarůžků, pampúchů (pampúch = bramborák) a pohankové kaše. Bohužel aróma popsat nelze, ale lze tu nádheru vyfotit. Když jsme si to začali rozdělovat, každý na své prkýnko, jeden s Japonců se osmělil a s hlubokým úklonem nás poprosil (anglicky), zda by si nás mohl vyfotit. Bylo mu vyhověno a on fotil a zdálo se, že přitom slintal. A tak jsme se pustili do žranice a cpali jsme se, a cpali a cpali…

Mezitím ubývalo slivovice, útroby se plnily a na tácku bylo ještě tolik dobrot! Jenom miska s pohankovou kaší zůstala plná.

Za dalších asi 15 minut volá ogar přes okýnko: „Udělejte mi místo z kraje stolu!“ Což už skoro nešlo, ale přesto - donesl další korýtko, tentokrát oválné, plné kynutých a bramborových knedlíků, zasypaných borůvkami, cukrem, skořicí, polité šípkovou marmeládou, čokoládou a šlehačkou. Tak to už se nám protáčely panenky. A od vedlejšího stolu už vstali všichni tři Japonci a fotili nás, a smáli se a klaněli se nám, tak jak to žádá jejich dobrý mrav. Takže jsme do sebe ještě cpali ty sladkosti, no a pak - pak už jsme opravdu nemohli…

A když už nešlo nic jiného, než jen odfukovat, vložil se do té idylky a domátořil se k našemu stolu styc Matalík: „Tož ogaři a cérky, no ešče tak spať - co?!? Včil sa tu válatě jak zdechlí baráni! Jesť a piť, to vám ídě, tož poďte si též zanotovať - jakúsi tu našú, no tak - hýbnite sa!“ Sice sotva stál na nohách, ale odmítnout - to se nehodilo. Když už valašská zábava, tak se vším. A jelikož mladí už jaksi dneska zpívají něco jiného, tak jsme šli zanotovat - Oli, já a ta krojovaná maměnka číšnice. Cimbálista nás naaranžoval do vstupních malovaných dveří a my jsme statečně předváděli hostům svou produkci. Napřed „My sme Valaši…“, pak „Rožnovské hodiny“, a když jsme spustili „Vysoký jalovec…“, tak ta krojovaná máma číšnice dala jednu ruku vbok, druhou nad hlavu a zajuchala „jojojojój!“. Tož uznajte, že sme nemohli zůstat pozadu a kolébali se do rytmu jako ona, i s těma rukama. A Mark se blaženě usmíval, bodejť by ne - medovina, slivovice a pivo, a ten náš osobitý projev… Ale oni se usmívali vlastně všichni. A neřekl bych, že bychom byli s tou produkcí nějak mimo (a bez zkoušky, hned naostro!) a stryc Matalík se kupodivu strefoval paličkami na ty správné struny a držel rytmus, i když mu někdo postavil další štamprli. Milí Japonci samozřejmě vstali a opět nás fotili ze všech stran a klaněli se a smáli se jak malé děti. A ke spokojenosti personálu najednou přibylo i hostů, takže byl i potlesk.

Když jsme si šli sednout, říkám Nikolce: „Přelož Markovi, že to není zase až tak úplně normální, ale že to bylo na jeho počest“. A kamarád od Nikoly říká: „Ne, ne, naopak - přelož mu, že to je u nás takový obyčejný všední den!“  Niki mu pro jistotu přeložila obojí, anglické chápání humoru se od našeho přece jenom dost podstatně liší. A jelikož je Mark člověk inteligentní a taktní, tak nám pro jistotu poděkoval oběma za vysvětlení. A jelikož slivovice s pivem a medovinou ve větším množství rozum rozhodně nebystří, bylo znát, že přemítá o tom, kdo z nás dvou je blíž pravdě. Ale každopádně to byla akce docela vyvedená, i když to počasí moc nevyšlo. Bohužel z naší hudební produkce fotky nejsou, protože naši se nemohli hýbat, a Japonci bohužel fotky neposlali.

Na závěr nám krojovaná maměnka zabalila do sáčků to, co jsme nestačili sníst (prý ať máme něco na cestu). Zvlášť dala do sáčku „pohanku pro babičku“ a podala to Oli. Pak jsme se loučili (i s Japonci) a museli jsme slíbit, že určitě přijdeme zas. Pak mi Oli říká: „To je zajímavé s tou pohankou, vždyť ona přece nemůže tvoji mamku znát!“   Odpovídám: „Samozřejmě, že ji nezná, ona tou babičkou myslela tebe!“ A tak odcházíme a všem bylo bujaře a veselo, jenom Oli trochu posmutněla.

 

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

09.01.2016 02:33:48Minty

I máte-li trdelník, Kolobajdo. Já bez jídla moc nikam nechodim. Ale trdelníky jsou veskrze motivující záležitost :)

08.01.2016 16:14:20Kolobajda

No nazdar! Objevil se nám tady Minty - nový, věřme že víc, než minutový... A že jsi takhle (zřejmě namátkou) natrefil na novozélandské Valachy??? Tož vítaj, a zaze přijď někdy na návštěvu...   : -))

08.01.2016 14:30:25Minty

Líbilo se. /*

09.04.2015 22:00:47R. L.
*
30.01.2015 08:59:41Kolobajda

No né - Libore? Ty ses tady zase objevil? To je dobře  - tady se děje věcí...   %%%     §*_*§  ... tož vítajte !!!

30.01.2015 08:54:07Kelis

*t* Dobře jsem se pobavil, vtipně napsané, ostatně, jako vždy :-)

04.11.2014 19:18:20Vigan

Kolobajdo, prosím když na mě "mluvíš", tak dole klikni na můj nick, aby se mi to doneslo-posílání avíz...:-) Jinak se tvoji odpověď nedozvím. Nahlédla jsem sem sama.

Já myslím, že to jde, odklikneš si kategorie povídky, a pak převažující téma. "Cestopisná" tam ale nebyla, to je pravda. Já sama nevím, zda-li to povídka je, nechej to tak jak to je..:-)

Ahoj.

04.11.2014 15:34:58Kolobajda

Zdravím Vigan! Že to není fejeton, to je mi jasné. Ovšem kategorie cestopisná povídka tady není. Takže - nouzové řešení. A díky!

04.11.2014 15:11:27Vigan

Nejsem si jistá jestli je to fejeton, spíše taková cestopisná povídka.

Ale líbilo a moc, jelikož jsem bydlela několik let v Rožnově a dobře to tam znám. Prošla jsem si celou cestu s tebou a zavzpomínala si. Díky.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.