Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

malapartovi psi

Výběr: Elizabeta, Jinovata, emizat
02. 11. 2014
15
15
2196
Autor
jolana.

i.

skála: rozštěp vázy, kouř.
v piniích zakrákalo,
nohy odrostly z jezera.
vezmi to, řekl jí. snad myslel vezmi
jehlice na záda, dům, peklo obrať,
jen zvedla ruce. i sníh je zved.

– –

povlávat v kapsách much nebo
na okna vypláznout nos,
bezpečně v kukuřici: tak trvali, na práh
tmy. pak zpět k lepivým rodinám.
bývala studna. nevyschla, zarostla,
že dovnitř bys jen kamenem – jak na popraviště.
později někdo postavil posed:
háček na plicnici – snad aby tam,

rozpačitě vinní, pro sebe chodívali
s jablečnou poštou, s otisky sklepů,
a v ránech ohryzky v bodláčí... viděls?
nasadila zaječinu a skočila jak srp
do štěkotu, zpráva – do kruhu vody vťatá – ,
kdo se to vrací, kdo zas hýbe masem,
němý, úplný.

– –

ze stropu visí sochy krav s displejovýma očima,
tak se noc otvírá a zavírá jak o bouřku
prostěradlo před strhnutím.
zámotky rána líně mžourají do drtičů.
a jako by se v prázdných zdech

narodilo dítě. zahrada vřískla,
vyděsila plot – celý se vytřeštil na okno.
oni měli vítr: jeden že bílý, druhý že průhled,
tak se tělo zlehka zapomene, zvonek to ví.
teď, jen krok od nikdy, tu trčí ticho
na hřmění poklic, ve spánku tříska a plivání zubů.

– –

a jistě: jeden útěk leda ke druhému,
říkala, když vyrážela z klimentské
vyvolávat utopené mosty, na krku rašily
plevelné odstřižky, vlečka střech,
ačkoli tušila, že to nevede k prahu.
hlas takový upísklý – strmá dlaň,

šustila na baráky: a co se to kolem vosí,
mrkací vánočko? prožraný jazyku, co slovo opře?

vyvést z oblohy zvěřinec i ploty, objeví se.
ona, díra
– snad v zábradlí, co mimochodem drží
lokty ve snaze o vodu, snad v listu – ,
co setrvale zapomíná žloutnout.

– –

loudal ses do hodin sazí a můr,
když traktor mravenčil polem a uvnitř skoro-nikdo.
a upustils její tvář a přece zkoušel, jak ta větev,
zaháknout měsíc alespoň za úlek,
namísto černé vyslovit mrak. tehdy se dům

židle zřekl: zapustila kořeny za domem,
kdekdo se vyhýbal, spěchal o dech dál.
ona mrzla očima na rezavém plotě.
krvácela už čtrnáctý den
a ještě stavěla zimě hráz, z ponožkových panenek
– jen její sestra, co jim tajně pojídala oči,
uměla kolem sebe rozestlat kukuřičné pole... –

najdeš ji jako zapomenuté narozeniny,
svíčku v oploceném chlebu.
za cukr se zvedne, jako by měla tělo vykašlat.
„upálí mě za to,“ ptá se, a taky, že jen ty
jsi ji znal za nehty, že nesmíš vkročit.

– –

kam se odmyslet, když dítě na dlani?
oni po něm pomeranče, na vozejk chrchel duhy,
až se cuká, až by se rozpomínalo,
ale jaké tělo: větve odnožené na bahniště rámů,
kde vítr vydýchal dveře a nevrací se.
po pádu je z mléčného kluka sucho.
zrnko rýže, ježek v pozoru.
a oni ho s náhubkem k židli a cukrují
zazpívej talířový závod, slalom v mrkvi,
neonový keř a tvářičky nazeleno ti oblečem,
bude dobře, bude po zimě.

neseš ho přes ramena mlhy,
ať se nedostřihne. jen tence
mňouká jak vanutí na děravý strom
na návrší housek a napřažených trubek,
těch a těch druhých stran pohledů.

 

 

ii.

už jdou, tralalá,
medy, řehtačky, zobáci
jdou lihem dupat,
hory doly vypištět,
tralalá krajino.
zvedni se. zmiz.

– –

jste krajkovaný ohněm.
proč jste to udělal?
sníh strnul v kost, z kotců se rozkašlalo.
chtěl jsem – jak je to směšné... –
slyšet své jméno jak v dětství, opustit ozvěnu.
na půdě rodného chlebu
namočit vlasy do mléka. svítání ještě
bylo kamenem. obloha měla mou kůži
a nohy, co propadaly střechou,
jen zahradám rostly modřiny a bučení
zařezávalo se do stěn. ale ne,

nevzdálil jsem se příliš – matka mě našla jako sůl,
postavila před výskající zuby sousedů
a jako když struhadlo vzlyká mlhu, spustila svůj
dům, který sní o odcházení.
divíte se, že jsem doufal ve vás? ne víc
než ve vlaštovku přes plot, nebo větrové lepidlo,
ten kradoucí se podzim, neotřesitelný,
natáhla jste ruku a já z ní vyňal vejce
a ještě chvíli hleděl do bílého ubrusu,
co jste měla v očích, nevím, zda skutečně ano,
pak začal soud. několikrát jsem se převlékl
a poprvé si všiml stropu, pozorujícího.

– –

měl jsem pro strach
taky, když se zavřelo a domy zaklaply do sebe

a v tu ránu ulice. panelové nebe, můra do ksichtu
a prádlo jen mňouknout na klepači...
všechna ta zrcadla – ta cesta ve vzduchu –
s milosrdnými tichy: je zde, ten kdo.
papíry sají mu z pater, tělo
rozlité mezi rameny, čelo shrbené
od mhouření žlutých nocí. a přece
usměvavý jako kabát: sklání se, že kůže praská,
do rukou křižmo jak do budíku
stlačená povodeň. drkotá o práh,
zpocený ananas.

– –

tam, prostřené na výdech
ramene. stáčí se do mdlob stébel,
bílé, kapesníkové oči.
já, oblečen do lesku nebo soplu,
zabloudil jsem v potrubním lese.
znějí reklamy, tlumené děti.
chci potkat matku. kráčí rychle,
nestíhá poštu a jméno

jí strhl vítr. otázky po paměti
tedy svěřit stínu nebo stínu odrazu
a průchozí se táhnout přes
včerejšek v okně: vyfouknutý kámen,
tlama upřená do zašlé kuchyně,
hlukem vody vycpaný, odříznut
snad hranou slova, negativem – zde

vymyslet nové místo, novou noc
a hned se zas ocitnout ve svém tam,
ve svém nezde, ve svém skoro-nikde,
tak těsné utkání, podivujte se chvíli.
ach ano jsem unavený.
já samohláska, plešatá krev.

 

 

iii.

usnul. střecha pod zády se vzepjala.
den ho probudil málem roztržením:
tak brzy po dešti stoupl, tak brzy v něm
zívly dveře a setmělo se ke slovu,
a když vkročil, už mezi zuby... teď,
jaké teď? co se trne, vytřeštěná prskavka,
a uvnitř úlu nenápadně převléká:

vy, hranaté, žluté hladiny! jaké zbytečné účesy,
hvězdice, paví oka, když máte poklicovité dlaně,
co zlehka zboří dům a radostně vřísknou:
kam vedou stromy.

jiné dětství tě napadne jako cedule.
na jedné ze zkratek porostlé překlepy,
na krevním obraze zmizelé krajiny.

– –

stín užral kus domu.
zdi by se lámaly, najít si hřbet.
jen se jeden pohne, druhý zapadne jak do sešívačky.
už k nerozeznání podobni televizním oknům
nevědí, na které větvi čí hlas,
odešli spořádaně tančit do akvarelu motorů.
pařez a orvaný pavouk, studna bez oblohy.

nejdřív zmizela ona – těsně před zimou
taková průtrž, semafory rozblikaly pláň,
ona se smála: bílá je poušť, nikdy naopak,
rovnou i ticho stavěla na oheň... –

on pak, omrzlý ze zítřků v zádech,
s plechovými kohouty chodil kolem zahrad:
neslyšná sekačka. matky se ho bály.

– –

vlasy, podobné zakázaným plotům,
pomalé deště rozvěšené po stromech,
zalézají pod zrcadla, jako se pod sen
uzlí plameny. slova vypadávají a znovu
sáknou do židlí. možná jste

se nikdy nesetkali. ani zády. ona drhne
kravín a ty mezi kulisami hledáš východ
z koster zvuků, zakopáváš
jen o jednostranné kořeny.
neznalý jazyka lomíš očima
a lidé se stahují, jako když v rukou roste

do země dům. na krajnici jakési dítě sbírá
matčiny nehty a neví. cesta se zdvojuje.
dva pomeranče, přesná lokalizace jezera.
co podat. co potom. co když.

– –

noční kuchyň, světelná vrána. na stůl
pelichá strop. jabloni vykvetl mrak,
pojmenovali, dřevo zlámali na kříže.
jako vrátit se a uvíznout bez klíče. možná pomyslíš
cosi o stejnosti: dívky pořád nosí šaty, pletou ostnaté
brázdy, pořád platí potřeba zprávy –
zazátkovaný motýl, chvat, nebo snad zůstávání:
proti dálce, ruce na kameni. je ze mě chůze,

křivá jako sklo. tu starší zahlédneš skrz:
lomcuje solí, že další dnes k nevydržení,
toho rykotu, jak se z oblohy strhlo
prádlo na čajové židle města,
co když se to nezastaví a co když se už dávno, vysílá
a zakusuje přesladké strupy vody, ne a ne
zastihnout spát postelový výtah.
když jsme se loučily, byla jsem hůl
třesoucí se o zeď – vidíš, znovu sama v sobě:
jen nějak rozdmýchat ten hrůzostrašný sníh.
stopy utvrzující o mlčení.


15 názorů

Antoncek
09. 12. 2014
Dát tip

Naprosto se mi pozdává ten venkovský symbolismus, rurální sarkasmus, konečně!! Toho města už je přeměštěno.

Pár sice samoúčelných schválností bych tam našel, ale když i Martin Poch podléhá rutině.....


proč to je tak těžký, nestrávím to a nedočtu, chce to trochu nadhled a humoru, občas se opít a emoci v gestu

Josephina
26. 11. 2014
Dát tip

hodně fantazijní grafomanie, doufám, že to časem přetavíš v něco kompaktnějšího (tenhle gejzír mi přijde jak od děvčete zavřeného na petlici v temné komnatě) - jen můj názor - asi čtu moc staré (skvělé, moudré) autory, kteří šetří slovy.


Fouraix
25. 11. 2014
Dát tip
fantazijní sexbomba, nebo duševní miliardářka? autorka ve mně vzbuzuje nejvyšší pudy v době prázdných nádob:-) ok, ale špalek poctivého dřeva nenahradí šlehačkovou trubičku a můj vztah k poezii je poněkud konzumní, aniž bych si snad chtěl nedopřát zároveň kvalitu. obrazy zaslouží selekci a dýchat. čtenář nebobřího typu chce dech naopak tajit a číst i mnohokrát a pamatovat si, než to jednou "zvládnout" a zapomenout. za předmateriál tip, to dá rozum* .. pomalé deště rozvěšené po stromech ..

jolana.
18. 11. 2014
Dát tip

nechápu, já egila neznám, jen ho čtu.


per_zay
08. 11. 2014
Dát tip

*!*


guy
07. 11. 2014
Dát tip
mám vyzkoušeno, že na úspěšné čtení tvých věcí se musím nacházet ve správném rozpoložení dneska jsem byl

jsou tam hodně dobrá místa, ale jako celek mně to nevtáhlo, uf, strašně dlouhé ;)


Hrušková
04. 11. 2014
Dát tip

*


sveřep
03. 11. 2014
Dát tip

je to dobrý, je to dobrý ... jen nějak já je nechci znát, které...jak chceš, aby tě nerozpoznali, že mají vidět hudbu hliněnou, lepenou, slepou


egil
03. 11. 2014
Dát tip

Je to boj... :-) A právě to jsem na tvojí poezii vždcky obdivoval. Jistou její poctivost - nic si neusnadňuješ. Ždímeš jazyk, abys vtělila do slov jistou jen stěží diferencovanou (o to ale bohatší) masu reflexí, obrazů... Tohle není metaforické psaní, tady se metaforicky nejen myslí (á la Holan), ale především cítí (resp. spíš naopak - silné tropy jsou napájeny ze smyslových kanálů).

Fascinující jako celek, některé pasáže pak obzvlášť (ty svým zvláštním způsobem průzračné, z nichž dýchá mýtické podhoubí příběhu):

stín užral kus domu. / zdi by se lámaly, najít si hřbet. / jen se jeden pohne, druhý zapadne jak do sešívačky. / už k nerozeznání podobni televizním oknům / nevědí, na které větvi čí hlas,/ odešli spořádaně tančit do akvarelu motorů. / pařez a orvaný pavouk, studna bez oblohy. // nejdřív zmizela ona – těsně před zimou/taková průtrž, semafory rozblikaly pláň,/ ona se smála: bílá je poušť, nikdy naopak, / rovnou i ticho stavěla na oheň... – //

on pak, omrzlý ze zítřků v zádech,/s plechovými kohouty chodil kolem zahrad: /neslyšná sekačka. matky se ho bály.


e.eucrow
03. 11. 2014
Dát tip

skvele. proste skvele. atmosfericke, silna obraznost. nemam co vytknut *


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru