Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

V Rajeckých Teplicích s Michalem

04. 11. 2014
13
11
1647
Autor
Kolobajda

 V Rajeckých Teplicích s Michalem

Rajecké Teplice - to je plný košík vzpomínek na dětství a mládí. Taková srdeční záležitost. Každé prázdniny se tam stavěl stanový tábor, a jezdili jsme tam snad každý rok od mých devíti do osmnácti let. Podnikové rekreační středisko „Výzkumy“ v Ostravě Radvanicích, takže pobyt opravdu za babku. A to v nádherném prostředí. Zaměstnanci tomu říkali Riviéra chudých.

Nad táborem se tyčila příkrá skála s originálním názvem Skalka, ze které se dalo při celodenním výletu dojít na Lietavský hrad, nebo na Súlovské skály. Vlastně nejúchvatnější pohled na Skalku byl právě z našeho tábora. Ráno vylezeš ze stanu a jenom zíráš. Tábor byl ve výšce asi 400 m nad mořem, vrchol Skalky má 580 metrů. Výšlap příkrý, ale dal se zvládnout za hodinu. Z vrcholu byl nádherný pohled na Malou Fatru.

My omladina jsme měli v oblibě však skalku jinou, podstatně menší, která byla přes trať a cestu, asi deset minut z tábora. Tam jsme chodili počítat hvězdičky a čekat až bude nějaká padat. A kolem poletovaly snad stovky světlušek a nám bylo tak nějak sladce naměkko… Zvláště když jsme měli vedle sebe tu svoji prázdninovou lásku, ke které jsme se mohli přitulit.

Ano, tak to tenkrát na východě bylo - ale dál už romantiku nečekejte.

  Bylo to první léto po mém návratu z vojny, v roce 1971, kdy jsem se rozhodl, že si tam zajedeme s mým řeckým kamarádem Michalem. Byli jsme tam jenom týden, během kterého téměř ani nebyl čas vystřízlivět. Myslel jsem si, že by mi mohl Miki osvěžit paměť zápisky ze svého deníčku, který si už léta vede. Bohužel moc to nepomohlo. To podstatné, co bych rád sdělil, tak to deníček neobsahoval.

Odjížděli jsme jako nultý turnus - v neděli 27. června. To datum je z deníčku, tedy je správné. Z následujících řádek cituji: „Pondělí na koupáku v Rajcu. Vika, Hana, Božka, Marta, Sašena, dva Poláci a partyja z tábora. Večer vyčihujem. Jediný slunečný den…atd.“

Snad uznáte, že to má jen malou vypovídací hodnotu. Tak se ptám Michala jestli mu ta jména něco říkají, nebo jestli si aspoň nějakou vybavuje. Odpověď je lakonická: „Ne.“

A tak jako v Divadle Járy Cimrmana je před každou hrou sympozium, aby byl divák uveden do děje, tak i já se tady pokusím o něco podobného.

Rajecké Teplice, to je poklidné lázeňské městečko (lépe řečeno tenkrát bylo), s jezírkem, labutěmi a pramičkami. No a „koupák v Rajcu“, to je Termálne kúpalisko s reštauráciou, které je pět minut od našeho tábora. Přes most přes Rajčianku a jste tam. Vzali jsme deku, ručníky, kytaru a vyrazili jsme. Vstupné 3 Kčs, ovšem nejen koupání, ale i zážitky bych ocenil na mnohem víc. A vlastně od toho se odvíjel celý týden. Jen co jsme se vyčvachtali, Miki se chopil kytary a začal hrát. Kousek dál od nás seděla na dece skupinka asi osmi kočiček, jen si vybrat. A okamžitě začaly po nás pokukovat. Miki hrál nějaké anglické hity, a brzy se dvě ty nejodvážnější zvedly a s pohihňáváním se blížily k nám. Co asi bude?

„    Pán Hammel, bol bystě tak dobrý, a podpísal bystě sa nám?“

…? CO?!?   Zíráme, ale hned nám to došlo. V té době si právě Miki nechal střihnout délku vlasů a Paľo Hammel zase trochu narůst. A podobní si byli vlastně vždycky. Takže Miki říká: „No jasné, pipinky!“ A vzal podaný sešitek a zručně naškrábal - Michal Charitonidis.

H   Holky na to nevěřícně koukaly, pak na Michala, pak se to snažily přečíst, leč marně.

„Vy něstě Paľo Hammel?“ říkaly trochu zklamaně. Ale Miki nahodil háček: „Ne, Charitonidis jméno mé a jsem takový řeckočeský Mikis Theodorakis. No a co vy na to, kdybychom si dali deku k vám?“ Holky se chytly.

„Tak sme vám priviedli pána Hammela!“ sdělovaly kámoškám, a chvíli je nechaly při tom. Do doby než Michal promluvil. Nakonec jim to nevadilo a usoudily, že je to vlastně tak lepší. Byly to čerstvé maturantky - drogistky, nedaleko od Trenčína. A hlavně - byly veselé a rozverné, dievčence slovenské. Byly tam taky na týden, ubytované v chatě kousek od restaurace Encián. Encián je (byla) taková dřevěná stavba, stylová, ručně malovaná čičmanskými motivy. Tu jsme si určili jako styčný bod. Na čepu Zlatý bažant. Nic lepšího nás nemohlo potkat.

Pak jsme se posilňovali v Enciánu s kočičkami drogistkami ještě ve středu a v pátek. V pátek to bylo velké. Když už jsme byli pěkně rozjetí, pozvaly nás k nim na ubytovnu na vínko. Holky pozvaly na pokoj ještě nějaké další spolubydlící, takže nás bylo na pokoji nejmíň dvacet.. Načež nastal problém, udržet zábavu v přijatelné míře hlasitosti, abychom na sebe neupozornili jejich vedoucího Štefanoviče, ze kterého měly vítr, lebo (ako hovorili), to bol pes.

Asi za čtvrt hodiny jsme měli možnost toho psa poznat. Vtrhl na pokoj a začal řvát: „Čo je to tu také, čo to sú za chalani? A čo tu robia?“ Děvušky se snažily súdruha Štefanoviča uklidnit, přesvědčovaly ho, že jsme slušní chalani a že sme sa prišli rozlúčiť, tak ešče děsať minut - súdruh Štefanovič, prosím…   „Tak dobre, ěšče děsať minut, ani o minutu viac!“ a podmračený vedoucí práskl dveřmi. Samozřejmě že jsme deset minut nedodrželi.

Tentokrát vtrhl  vedoucí na pokoj jako Šarkán  a okamžitě spustil: „A von!!! Vy stě něrozumeli?!? Holky ztichly, takže bylo na nás, abychom se nějak obhajovali. Spustil jsem: „Prepáčtě, pán Štefánik, my len…“ Ale větu jsem už nestihl dokončit.

„Já ti ukážem Štefánika!“ a s nataženou dlaní se hnal ke mně. Asi byl na oslovení „Štefánik“ alergický. Bylo zřejmé, že by mi asi jednu ubalil, takže nejlepší bylo ustoupit. A to hned. Nejbližším otvorem k opuštění pokoje bylo otevřené okno, čehož jsme briskně využili, neboť to bylo v přízemí. Je s podivem, že ani já si ani jednu z uvedených drogistek nevybavuji, zato nasupený výraz Štefanoviče se mi do paměti zavrtal.

To mohlo být kolem půl desáté večer, tak jsme si to namířili do tábora, což bylo dobrých dvacet minut. Ve společenské místnosti bylo veselo. Tak nakoukneme a rozjařené tváře nás přivítaly: „Čau hoši! Skočte pro kytaru, zazpíváme si!“ Já jsem z toho spolku asi dvanácti lidí, nebo spíše šesti dvojic, znal z dřívějška jenom dva hochy, ovšem to vůbec nevadilo. Na stole byl Vizovignac, a bylo ho dost. Po počátečním koncertu, kdy jsme s Mikim každý zahráli asi dvě písničky, došlo také na  „ty, co všichni znají“.

Když jsme kolem půlnoci řvali (to už nebyl zpěv) „Co jste hasiči, co jste dělali…“, vtrhl do místnost vedoucí tábora pan Kasík a rezolutně prohlásil: „Běžte si hasit a hulákat někde jinde, a to hned!“ Měl svoje království, kde spal, hned za zdí společenské místnosti. Budova byla dřevěná, tak to měl (chudák, už mu bylo dobrých 65) jako by seděl s námi. Přišlo nám to líto. Tak jsme se okamžitě zvedli, ale co teď? V nejlepším přestat - to ne! A šlo se hulákat na skalku. Tam jsme už určitě nemohli někoho rušit, snad jen lesní zvěř.

Asi po druhé hodině ranní jsme usoudili, že už není co zpívat, ani co pít, tak se vracíme do tábora. A někoho napadlo: „Pojďme se před spaním vykoupat do Rajčanky!“   …   „Ano, hurá - a na Adama!“ Výborný nápad, skvělá koupel. V Rajčance určitě neteče termální voda, u tábora spíš připomíná horskou bystřinu, kameny velké a kluzké, vody maximálně po kolena. Přesto jsme tam kolegiálně všichni vlezli, namočili se až po krk, a ven. Víc se nedalo vydržet. Ještě že všichni spali, když jsme pak nahatí potácivě hledali ten svůj stan a s menším šramotem  zalézali dovnitř.

Těžká jsou kalná rána opilcova. Někdy kolem desáté se mnou třepal Miki, jestli náhodou nechci vstávat. Ale nedalo se. Trojkombinace vykonala svoje. V hlavě mi bušily stovky kovaříčků, až se probušily i do Michalova deníčku. A zůstanou tam navždy, dokud je nesežerou řecké myši. Vlastně ani nevím, jaký mají řecké myši jídelníček. Tak jsem si vzal dva Alnagony a opět upadl do bezvědomí. Vzbudil jsem se o půl druhé. Málem jsem přišel i o oběd, ale stejně jsem se v tom akorát tak povrtal, nějak mi nechutnalo. Hlavní však bylo, že jsem přežil.

Řečeno přeneseně slovy klasika:  „Rozhodl jsem se být – a to je to, oč tu běží!“

 ..  .…........

Nedávno mi Miki říkal, že se asi před dvěmi léty byl v Rajeckých Teplicích podívat, a že restauraci Encián nenašel, ani cestu, kterou se šlo do našeho tábora. A tak snad bychom si tam mohli ještě někdy zajet, když už jsem tam strávil kus života. Ne Michale - nechci. 

Já jsem se tam totiž byl podívat asi v roce 2006, a zklamáním mě píchalo u srdce. Vlna budovatelského nadšení ranného kapitalismu zasáhla i rajeckú dolinu a okolí. Takže Rajecké díky lázeňství dostaly punc exkluzivity. A kúpalisko je nyní Aquapark Laura, Liečebny dom je teď Liečebny dom Aphrodité, Liečebný dom Baník (kde bylo i kino) je teď hotel Skalka… A restaurace Encián? Po rozsáhlé rekonstrukci bylo přistavěno jedno patro a je to nyní pětihvězdičkový hotel a penzion, zděný, pestře malovaný, hlavně zvířářky - sloni, opice, ryby, pávi, pelikán… a těm zvířátkům vévodí jelen ve skoku.

Od Encianu cesta do našeho tábora sice zůstala stejná, ale to je tak asi všechno. V místě, kde byly tři kempy, vidím neproniknutelnou houštinu křoví a plevelu všeho druhu, po nějakých táborech s veškerým vybavením ani památky.  Marné - lázně s exkluzivním vybavením a stejně exkluzivními cenami i klientelou se jaksi neslučují s „nuzotou“ stanových táborů a jejich osazenstva.

Co dodat? Nezbývá mi, než zopakovat větu, kterou jsem použil v jiné kapitole: „Na místo, které máte zafixováno v paměti z dětství, byste se už raději neměli vracet - ztratíte iluze.“

Tady samozřejmě jde o úplně jiné místo, ale pocit zmaru, ten zůstává stejný. Smutný konec jedné krásné dětské pohádky, jedné krásné srdeční záležitosti. A v dnešní době už vůbec nezbývá prostor pro nějakou sentimentalitu. Škoda. Iluze jsem ztratil, ale vzpomínky - tak ty mi už opravdu nikdo nevezme.


 

 


11 názorů

Jeff Logos
13. 06. 2018
Dát tip

Tvoje vzpomínky se velmi dobře čtou a pobaví.



Gora
11. 12. 2015
Dát tip

Svatá pravda s tím vracením se. Starala jsem se v Chebu /dětství/ teď o mamku a měla čas to všechno projít...zklamání veliké. V minulosti bylo vše lepší, větší, krásnější a hlavně my byli jiní.../T.


Zaujalo. Veľmi.

Mám tiež niekoľko miest, kam som chodievala za detstva. Na niektoré sa vraciam a skoro sa nezmenili, iné sa zmenili len trošku, ale sú aj také, ktoré nespoznávam. A to ma mrzí...


Markel
18. 03. 2015
Dát tip

dobře jsem si početla, jistě je to i tím, že jsem starší osoba a mnohé z napsaného si dovedu představit, neb podobné příhody jsem i prožila, dávám *


no

au

-přečetla jsem to

 

ale jinak hezký

 

 


jo....vzpomínky.......hezky napsané


oran
04. 11. 2014
Dát tip

cupr, zrovna mam nostalgickou, tak to bodlo.


Hrušková
04. 11. 2014
Dát tip

*


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru