Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Milovat svou vlast... (I.část)
datum / id05.11.2014 / 449915Vytisknout |
autorKolobajda
kategoriePovídky
témaHumorné
upřesnění kategorieSvatby Nikoly (před svatbou)
zobrazeno855x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Povídku "Milovat svou vlast..." jsem rozdělil na tři části, jelikož je poněkud delší.  Důvod: nechci příliž zatěžovat vaše malé šedé buňky mozkové, a hlavně nechci vás odradit od dalšího čtení, neboť i v druhé a třetí části se dějí věci dost nepochopitelné, i když všechno je autentické.

Milovat svou vlast... (I.část)

Milovat svou vlast…(rok 2009) – I. část

 

Tak to bychom měli. Obě dcery se mi letos konečně provdaly. Ta mladší - Romana si vzala Američana Kurta a teď se jmenuje Lesmerises. Rodiče Kurta  jsou sice oba Američané, ovšem Kurtův otec je původem Francouz, matka je po rodičích z francouzské části Kanady, z Quebecku. Kurt už sice francouzsky neumí, ale vystudoval Kuchařskou akademii se specializací „Francouzská kuchyně“. Když už ne mluvit, tak aspoň dobře vařit. Bezpochyby lepší než „speciality“ od M´c Donalds…

Ta starší - Nikola si vzala Novozélanďana Marka a teď se jmenuje Wilderspin. Rodiče Marka jsou oba kupodivu z Nového Zélandu, prarodiče taktéž - maorské předky nemajíc. Než se dostanu k vylíčení vlastní svatby Nikoly, nemohu jinak než začít tím, co svatbě předcházelo. Všechno začalo vlastně už v září loňského roku (rozuměj 2008) v Chicagu.

Tehdy se sešla v Chicagu rodinná rada z matčiny strany ve složení: máma, její sestra s manželem, jejich dva synové s manželkami (Američanka a Polka), její druhá sestra se synem a samozřejmě obě dcery se svými nastávajícími. Chicago nebylo zvoleno náhodně, ale v té době tam synovci i máma pracovali. A Romana donedávna taktéž, ale před pár měsíci se odstěhovala za hlasem svého srdce do Dillonu v Coloradu - uprostřed Skalistých hor. Z divočiny chicagské aglomerace do volnosti a romantiky indiánských prérií. Napadlo mě deminutivum: Romana -Romanka - romantička… (česky zdrobňování).

Jestli se této Chicagské seance účastnil ještě někdo další nevím, protože já už mám (bohužel) zapuštěny kořeny v Havířově a rodinu novou. S určitostí však mohu tvrdit, že se toho nezúčastnil ani Colombo Psí dečka, ani Jimmy Párátko z východní sekce - ti byli zrovna u Rigolleta…    

Nikola měla zcela jasnou představu, že svatbu bude mít doma v Česku, ovšem hlavně - musí být na zámku. Táta (tedy já) dostal za úkol vybrat zámek, pokud možno někde blízko „Prajské“, takže po provedeném průzkumu a zhotovení fotodokumentace volba padla na Hradec nad Moravicí. Svatba Nikoly byla předběžně naplánována na konec srpna.

Romana s Kurtem už sice v té době (zatím neveřejně) plánovali svatbu svou, ovšem teď museli s pravdou ven, aby  nedošlo k situaci, že by jí to na svatbu sestřičky časově nevyšlo. Proto byl termín jejich svatby o pár týdnů uspíšen, aby si pak mohla v dostatečném předstihu vyřídit zelenou kartu a pas s novým příjmením a pak ještě další náležitosti k tomu, aby mohla bez problémů vycestovat do Česka a pak zase zpět. Zdá se vám, že v tom ztrácíte přehled? Nevadí - bude hůř.

 

Colorado - Rocky Mountains

Takže Romana se nám opravdu provdala v Dillonu ve státě Colorado, dne 7. ledna 2009. Svatba proběhla v pohodě a bez problémů, protože v USA vás údajně oddají na jakýkoliv doklad - i na řidičský průkaz. A i když jsem byl na svatbu pozván, jaksi jsem se nedostavil, přece jen Dillon leží v nadmořské výšce 2830 metrů ve Skalistých Horách (je to 15 km od Aspenu), a v lednu bych asi musel použít kyslíkovou masku, ve které by mě do obřadní síně nejspíš nevpustili. A i když se jedná o vlastní dceru - zkrátka člověk nemusí mít za každou cenu všechno. A ono to taky není za rohem. I když přece jenom mi to pak přišlo dost líto. Zvláště když jsem se následně dozvěděl, jak Američané zírali, když mamka vybalila pravé české koláče a cukroví, vlastně pravé „prajské“ - a ty já důvěrně znám… A že k obřadu přijeli na saních, tažených psím spřežením a tak akorát idylicky sněžilo…c´est la via…

Pokud jsem se dopustil nějakých nepřesností, omlouvám se, nebyl jsem tam (k mé škodě). A pokud píšu, že zatím proběhlo vše bez problémů, tak vás potěším - teď už budou následovat jenom problémy. Začátkem května mi došel email od Romany. Jelikož to neumím zhustit a vylíčit vlastními slovy, dovolím si většinu dopisu ocitovat:

… ve čtvrtek jsme úspěšně s manželem prošli posledním pohovorem a moje zelená karta je na cestě!. Musela jsem odpřísáhnout, že nejsem spojencem Al-Kajda, ani komunista a že nemám  v úmyslu zabít prezidenta a ještě pár obdobných otázek a bylo. Takže z americké strany žádné problémy, vše pro-běhlo podle plánu a ve stanoveném čase. Což se ovšem nedá říct o českých úřadech. Od konce ledna vyřizuji papíry k žádosti o český pas, ve kterém budu mít nové příjmení a zatím žádné úspěchy. Úředníci na českých ambasádách, jak v Chicagu tak v Los Angeles, jsou nepříjemní a nevstřícní a to i přesto, že s nimi jednám velice slušně až pokorně. K tomu abych mohla požádat o pas s novým příjmením nestačí americký oddací list. Potřebuji "český oddací list", což je certifikát o zaregistrování sňatku uzavřeného v zahraničí u zvláštní matriky v Brně. Na ambasádě v Los Angeles mi řekli, že to trvá 4 měsíce. Od známé vím, že to v Brně trvá jeden měsíc a za příplatek se to dá vyřídit během jednoho dne! Tak jsem volala a volala na ambasádu v LA (kde údajně spadám podle bydliště v USA). První dva dny jsem se vůbec nedovolala a když už jsem se konečně dovolala, tak mi paní řekla: "Zavolejte si po dvanácté hodině, teď jsme otevření pro veřejnost!“ Tak jsem si zavolala po dvanácté hodině, kde mě spojili na pana Němečka a ozvalo se: "Hlasová schránka je plná, zavolejte prosím později!“ A tak to šlo den po dni... Až jednoho dne jsem se konečně panu Němečkovi dovolala. Ten mi suverénně oznámil, že na to mají 4 měsíce, tak že je ještě spousta času a ať se nestrachuji, že jakmile ten český oddací list obdrží, tak mi ho hned pošle. A zase nic. Tak jsem si našla tel. číslo na matriku v Brně, vstala ve dvě hodiny ráno a volala. Když matrikářka paní Kantorová uslyšela moje jméno, tak bouchla, že pan Němeček absolutně nereaguje na její vzkazy, a že ty moje papíry, které jí zaslal, nebyly úředně ověřeny! Údajně to nebylo poprvé a na pana Němečka si stěžovala už dříve, ale nic se neděje a spolupráce s ambasádou v Los Angeles je strašná. Dala jsem jí za pravdu, že vím o čem mluví a tak se nedivím, že je naštvaná - já taky! Pak již paní začala být vstřícnější, a řekla, že to nebude komplikovat, a že ten český oddací list pošle do dvou dnů na ambasádu v L.A. Mezitím jsem si naplánovala cestu  do Chicaga, kde jsem si konečně chtěla požádat o pas. Bohužel mi český certifikát oddacího listu od p. Němečka nedošel. A tak mi v Chicagu žádost nevzali. Paní se tam se mnou vůbec nebavila, i přesto, že jsem se jí snažila vysvětlit celou situaci, a že vina je na straně ambasády v L.A. Paní jen stále opakovala, že něco takového neexistuje, že by šla proti zákonům. Prosila jsem ji, aby mou žádost jen přijala a že jí oddací list zašlu, jakmile ho obdržím a ona až pak odešle žádost do Česka. Na to "neexistuje, to bych šla proti zákonům". Žádost o pas se musí podat osobně, proto jsem mohla žádat i v Chicagu, ale i přesto na mě paní vyjela s tím, že když bydlím v Coloradu, tak jsem si měla žádat v Los Angeles. Ještě bych měla zmínit, že vyřízení cestovního pasu s biometrickými údaji trvá opět čtyři měsíce, takže už tak to bylo na těsno... Ale ještě je naděje, protože se dá vyřídit tzv. „pad blesk“, a to do dvou měsíců, je dražší a má platnost pouze šest měsíců. O to by ani nešlo, jde o ten čas, který tím ztrácím, nervy mám pochroumané a taky letenky něco stojí. A taky v práci si nemůžu brát pořád volno. Tak jsem se zase trochu rozčílila - ale pořád je nějaká naděje a tak to budu ještě zkoušet, ať to stojí co to stojí. A snad to vyjde a v létě se uvidíme. Zdraví Romana.

Pokud čekáte nějaký happy end, tak Romana nakonec na svatbu své sestřičky přijela. Samozřejmě na tzv. „pad blesk“. Pan Němeček opět zklamal. Říkám tomu Němečkův bypass (baj baj pas…). Sice jsem toho chlapa nikdy neviděl, ale nemám ho rád.

 

Svatba made in CZ 1

Příprava na svatbu probíhala tak, aby se opravdu nic nezanedbalo. Nikola, když se do něčeho vetne, tak je opravdu pečlivá a důsledná. Rezervace v obřadní síni, svatební hostina a nocleh v „Zámecké konírně“ zámku Hradec nad Moravicí - vše zajištěno na 29.8.2009. Nuže jsem dostal další úkol - naplánovat ani ne tak svatební cestu, jako spíše asi týdenní  „posvatební výlet“ po českých hradech a jiných pamětihodnostech. A to já zase rád. Načež Nikola požaduje: „…tati, hlavně hrady - to v USA ani na Novém Zélandu nemají“.  A to já zase vím.

15. srpna, tedy 15 dní před svatbou se objevila Nikola s Markem, o týden později Romana se svým manželem - to bylo radosti! Sice obě byly mírně řečeno zklamány z arogantního přístupu na Cizinecké policii (spíš jim bylo stydno před svými protějšky), ale to byla muška proti tomu, co pak následovalo. Jak zmiňuji, Nikola nic neponechá náhodě. Takže se svým budoucím si již dobrý půlrok předtím (na základě informací z ambasády) začali vyřizovat spoustu dokladů a potvrzení, aby se (nedej bože) na něco nezapomnělo. Byla toho docela pěkná hromádka. Hned v pondělí 17. srpna jeli domluvit detaily svatby na matriku do Hradce nad Moravicí.

Po půlhodině kontroly dokladů došlo na rodné listy. A ouha!! Mark měl s sebou originál - a to je špatně! Aby se mohl oženit v Česku, potřebuje notářsky ověřenou kopii originálu, opatřenou speciálním razítkem - tzv. Apostilou. Česká republika má sice smlouvu s více než 80-ti státy, kde se Apostila nevyžaduje, ovšem Nový Zéland mezi nimi není. Ale to jim na ambasádě jaksi pozapomněli říct. Bez tohoto dokladu tě chlapče v Česku neoženíme - ani náhodou! Já jsem do té doby vůbec nevěděl, co to ta Apostila vůbec je.

A na naléhání Nikoly, že na svatbu přijede asi čtyřicet cizinců, kolik už to stálo úsilí a peněz a kolik to ještě bude stát, matrikářka jen krčila rameny: „…nejde to, to nedovoluje zákon!“  Mark jen nechápavě zíral, pak mu to Nikola přeložila a on se naivně zeptal: „A co je špatného na originálu rodného listu?“  Načež jim matrikářka sdělila: „A jak můžeme vědět, že ten rodný list není falzifikát, nebo že ho někde neukradl, nebo že není sňatkový podvodník (a už je ženatý), nebo že není mezinárodně hledán Interpolem, nebo jestli náhodou není nesvéprávný?!“  …  „A že má pan Wilderspin dvě vysoké školy? To je možné, ale nemá Apostilu.“  No, k tomu není co dodat, to je odzbrojující. Ale přesto - že by to vše, co vyjmenovala, se dalo zjistit z úředně ověřeného rodného listu?

A co teď? Do svatby (???) zbývá dvanáct dní. Začíná hra o čas. Ještě ten večer Mark volal do Aucklandu na příslušný úřad (vzhledem k časovému posunu je třeba si uvědomit, že když je u nás pondělí osm hodin večer, v Aucklandu je úterý osm ráno), kde jim vysvětlil složitost a vážnost situace. Nemohu vědět, kdo se jich na druhé straně zeměkoule ujal - budeme mu říkat „pan X“. Následuje reakce pana X: „Mr. Wilderspin - ujasníme si pravidla hry: Vy jste originál rodného listu ztratil. My vám hned teď vystavíme duplikát, necháme ho úředně ověřit a opatřit Apostilou. Dejte mi přesnou adresu a my vám ho neprodleně pošleme doporučeně jako spěšnou zásilku.“ Pak se ještě dohodli, že pro jistotu na matriku do Hradce nad Moravicí pošle pan X kopii dokladu emailem i faxem.

Na druhý den - tedy u nás ve středu večer (tedy za necelých 24 hodin!) volal pan X: „…Tak už to máme všechno vyřízeno a odesláno, snad už to letí. Good luck!!!“. O nějakých poplatcích nebyla řeč. „To snad až se vrátíte!“   Ve čtvrtek volala Nikola matrikářce do Hradce. Matrikářka ne příliš nadšeně vyslechla, co je nového a domluvila další návštěvu na úterý 25. srpna v 10.00 hodin.

Úterý, 25. srpna 2009. Do svatby zbývají čtyři dny. Vzal jsem si dovolenou a vezl jsem je tam autem. O tom, že bych si šel s matrikářkou popovídat „osobně bokem“ Nikola nechtěla ani slyšet. Tak ne. Nějakých dvacet minut jsem tedy seděl v čekárně a modlil se, ať to dobře dopadne. Pak vyšli ven a podle popelavých kamenných tváří jsem poznal, že nedopadlo. Ptám se: „A ty kopie faxem a emailem jí došly?“     –„Ano, došly.“     –„A co, zpochybnila je?“   

Ne, paní nic nezpochybnila, dokonce jim řekla, že jim všechno věří a že je chápe, nicméně jim nakonec lakonicky sdělila: „…Ne, opravdu to nejde, naše zákony opravdu něco takového nepřipouštějí. Musím mít v ruce originál dokladu. Až to dojde, tak mi zavolejte a můžete hned přijet, i když nebude úřední den.“  No nevídané - ta ochota! Nikola rezignovaně šla naproti do květinářství objednat svatební kytici a prohlásila, že svatební hostina bude, i kdybychom obřad měli zinscenovat na zámecké zahradě pod jilmy a já bych byl jako oddávající. Už to vidím - ten trapas, ta mezinárodní ostuda! Napadlo mě, že by se to dalo Novozélanďanům prezentovat jako místní folklór. To jsem ale nahlas neřekl, Nikola dovede být někdy pruďas!

Co teď? Přemýšlím a přemýšlím, až mě napadlo, že vlastně mám jednoho známého, který by snad mohl něco ovlivnit. Spolubojovník z vojny Milan K. z Opavy, major od Policie ČR, toho času již ve výslužbě. A Hradec nad Moravicí jako okrsek spadá pod Opavu. Tak tedy jsem mu zavolal, vylíčil mu situaci s prosbou, jestli by nemohl někde utrousit slovo. A byl to první člověk, kterému pojem Apostila nebyl cizí.   

 –„Víš, to máš těžko, takový je zákon, ta paní má pravdu.“    Samozřejmě že to vím, nicméně konexe...     –„No uvidíme, něco mě napadlo, něco zkusím, ale nic neslibuji.“   Ano, jasně, ale i naděje je lepší než nic. A tak jsme si tento a ještě následující den volali asi desetkrát.

Středa, 26.srpna 2009. Vždy kolem jedenácté chodí pošťačka. V poledne volám Nikolu: „Přišlo?“   – „Nepřišlo. Akorát pošťačka prošla kolem. A co policajt Milan?“    – „Čeká, až mu zavolám, jestli náhodou nepřišlo.“   Načež volám Milanovi, že nepřišlo. Bohužel.   – „Víš, je to komplikovanější, než jsem si myslel. Ale jedu tam, jsem tam s někým na něčem domluvený.“  Asi za hodinu mi pro změnu volá Milan: „Tak jsem v Hradci a potřebuji, abys mi dal číslo telefonu od dcery. Anebo ještě líp, když jí dáš ty moje číslo, ať ona zavolá mi.“    Jistě - provedu! 

Provedl jsem a za další asi dvě hodiny volá opět Milan: „Tak je to domluveno následovně - svatba bude i nebude. Obřad a všechno ostatní proběhne jako na normální svatbě, akorát to bude jenom jako. A nikdo nic nepozná, a hlavně - nikdo se nic nesmí dozvědět. Už tak o tom ví celkem i s námi šest lidí, a to je až dost. A až přijde ten blbý papír, tak se to dodatečně všechno zlegalizuje. Neptej se mě s kým a jak jsem to domluvil, neřekne ti to ani tvoje dcera..“  Je mi to jasné, lepší je nevědět. A ani nechci, díky Milane! Hlavně že obřad nebude v parku pod jilmy.

Čtvrtek, 27.srpna 2009. Do svatby zbývá jeden pracovní den. Začínají se sjíždět (spíše slétat) první svatební hosté. A nic netuší, a tak je to dobře. Nikola je ubytovává a tváří se jako že nic. O půl dvanácté mi zvoní telefon. Volá Nikola: „Tati, představ si, že ten papír přišel!“    – „A rozbalilas to a je tam ta Apostila?“    – „Je tam, mrška jedna! Hned volám matrikářku a jedu tam!“    Bum - to Nikole spadl kámen ze srdce. Bum - to mi taky. Volám Milanovi - bum, jemu taktéž. Jenom matrikářce to bylo jaksi jedno a tvářila se neutrálně. Údajně pronesla: „No vidíte, že to šlo!“  Vzala papír, 1500 Kč za překlad projevu oddávajícího do angličtiny a popřála hodně štěstí. Holt každý se nějak živíme.

         Jen mě napadl takový příměr: Co kdyby nastala opačná situace - já se chtěl ženit v Aucklandu a chyběla mi Apostila a volal bych na matriku do Havířova, nebo obecně -  kterýkoliv Čech z ciziny na jakoukoliv matriku v ČR, mimo úřední hodiny, nebo na Českou ambasádu… Jak by se zachovali? Zdá se, že tu je v přístupu úřadů přece jenom trošku rozdíl… V ten čtvrtek během dne se sjelo asi deset kamarádů z Nového Zélandu a večer je Nikola s Markem protáhla Stodolní ulicí a kámoši se nestačili divit, proč je jim tak veselo… Ovšem tak jak říkal Milan: causa skončila - zapomeňte!

Pátek, 28.srpna 2009 se nestalo nic mimořádného. Divné.

 

Svatba made in CZ 2

         Sobota, 29.srpna 2009 - den D. Pokud bylo celých těch hektických čtrnáct dní hezky, v sobotu jsme se probudili do pošmourného dne. Svatba byla naplánována na 12.00 hodin. Na recepci přihlásit se k ubytování jsme dorazili (já, moje žena Oli, její syn Honza a jeho přítelkyně Verča) jako poslední, něco po jedenácté hodině - díky objížďkám jsme trochu bloudili. Nikola mě hned zpražila: „Tati, ve 12 hodin je obřad a vy jste se ještě neubytovali!“ Jelikož jsem okolo viděl spoustu cizích tváří a slyšel hlavně angličtinu, zaperlil jsem: „That´s no hurry!“  Pak jsme zjistili, že opravdu nebylo kam spěchat.

S kým jsem se však musel přivítat nejdřív, to byli moji bývalí - bývalý tchán a tchýně, švagr a švagrová a bývalá žena. Pravda - už dlouho jsme se neviděli. A pak nastalo představování, ale stejně jsem měl z toho v hlavě guláš. Tak jsme se ubytovali a k obřadní síni jsme se odebrali v 11.45 hodin. Vyrazíme ven a začalo pršet. To snad prší novomanželům štěstí. Už ho fakt potřebovali.

……………………

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

22.10.2015 20:02:25Kolobajda

To je téměř doslovný přepis povídky z připravované (už 2 roky) knihy - je to trošku můj problém, že mě totiž nic nehoní. Takže některé paradoxy, které byly aktuální v roce 2009 už jsou dnes překonané, neboli některé vtípky už jsou dost vyčichlé... Ale pokud vydrzíš celou povídku, udělím ti "Řád vytrvalého čtenáře".

Neomlouvej se zvědavostí, mě tvůj zájem těší, dokonce bych tvrdil, že se začínám dmout pýchou  : -))

22.10.2015 17:31:34Gora
redaktor poezie a prózy

Početla jsem /se zvědavostí sobě vlastní/ o rodince , dcerky udělaly jistě dobře, že jsou tam v dáli...no je to napínák, pokračování to jistí...T. /líbí se mi kyslíková maska u Aspenu/

06.04.2015 12:13:20R. L.
/*** Jo, to je fakt síla. Dovedu pochopit, jak vám všem jednotlivě asi bylo. Napsáno výborně. Úplně mne to vtáhlo a to nejsem "povídkovej", ani "fejetonovej"...
06.11.2014 15:52:28Hrušková

*


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.