Rouz

Rose, v Česku nazývaná Rouz nebo také Mery, byla oblá s měkkou kůží, příjemná do ruky.  Jejím otcem byl profesor Univerzity v Kentu,  David Roseberry.

***

"Pane Kačabko, tak se nám ty vaše výsledky zase o něco zhoršily, " pronesl  lékař Merzl  s pohledem zkoumajícím laboratorní vyšetření na svém stole. "Neprodělal jste od vaší poslední návštěvy u nás nějakou chřipku?"
"Ani né, pane doktore,"děda Kačabka vraštil čelo ve snaze si vzpomenout.
"Tak zkusíme Rouz, co nám prozradí. Pamatujete si na ní?"
Děda se nervózně zavrtěl: "Rouz...Rouz, tu jste mi posledně ukazoval, že jó?"
"Nejen ukazoval, měl jste ji v ruce a ona nám tady na monitoru přehrávala," rukou poklepal jeho rám, " co jste dělal předtím, než jste přišel k nám."
"Aha," zazněl páně Kačabkův nervózní hlas. Zmocnila se ho panika. Na Rouz si nejen nevzpomínal, ale nepamatoval si nic z toho, co dělal v poslední době. Jestli to ta Rouz umí opravdu předvádět na tom monitoru, co vypadá jako televize a ukáže se, že dělal něco strašně nesprávnýho... hrůza pomyslet.

Lékař mu strčil do ruky hnědý oválný předmět a řekl: "Ničeho se nebojte, jen držte Rouz a budeme se spolu dívat, ano?"
V počítači zvolil časový úsek a zobrazení  požadovaných dat.  Zapnul malou, do něho zastrčenou krabičku a na monitoru naskočil obraz postavy, která  posedávala, vlastně většinou polehávala a pospávala, popřípadě chodila zmateně sem a tam. Vzácně tato jedla a pila, zato se dost často vyprazdňovala. Ve sloupci vpravo se rychle měnila čísla, udávající datum, čas a hodnoty aktivity, informace o krevním tlaku, tepu, frekvenci dýchání, funkci jednotlivých orgánů a okysličení krve.

"Tak nic jste opravdu neprodělal, to zhoršení zřejmě způsobuje jen to, že máte málo pohybu a váš organizmus se nedostatečně okysličuje. Často se vám motá hlava, viďte?"
"Motá," přikývl s vervou padesátníka třiadevadesátiletý pacient, šťastný, že se na něho nic nekalého neprovalilo.

Merzl mu z rukou odebral snímač-vysílač s názvem Rouz a  uložil jej vedle počítače.
Zaznamenal, že  během styku Rouz s panem Kačabkou  na krabičce v počítači, tedy přijímači, usměrňovači časové posloupnosti a přehrávači v jednom, svítila docela malinká, fialová kontrolka s písmenkem R, o které se do teď domníval, že je to tlačítko RESET. To se ještě nikdy nestalo, bude muset zavolat Jabloně.
 
Vladimír Jablůňka, neboli Jabloň, je celosvětově uznávaný technik lékařských přístrojů všeho druhu.

***

"Víš kolik je hodin?" V mobilu zazněl ospalý, podrážděný hlas Honzy Slámy, zvaného Votýpka, počítačového experta světového věhlasu.
"Vím a moc dobře, je šest ráno. Jenže já už, na rozdíl od tebe, hodinu makám," Jabloňův hlas zněl divně. Trochu omluvně a trochu znejistěle, což u něho nebylo zvykem."Zítra přiletí na konferenci do Brna prezident Spojených národů a já ještě nemám zrevidovaný všechny přístroje."
"To je mi opravdu líto, co můžu pro tebe udělat?" Změněný tón hlasu v sobě nesl skutečnou účast.
"Pamatuješ na Mery a doktora Merzla?"
"Na to se nedá zapomenout. Rozběhla se tenkrát pěkná mela, když jediné, co před smrtí pan profesor prozradil,  bylo, že svítící fialová kontrolka svědčí o přítomnosti čehosi, co bylo předmětem dalšího vývoje. Nikdo tenkrát neměl z toho bádáni kompletní dokumentaci, mluvilo se o nějakém tajném společníkovi, po kterém se úplně slehla zem. No, naštěstí to tenkrát vzal do ruky ten nadaný student, nynější nový pan profesor,  Peter  Hambalka a lékaři mohou z paměti lidských buněk kromě informací o minulosti tělesné schránky  snímat i informace o prožitých emocích."
"Přesně tak a mně se teď stalo něco podobnýho."
"Pokud vím, tak žádná podobná kontrolka na Rouz, tedy Mery, ani na přehrávači není."
"Ne, to ne, ale při testování  jsem asi na chvilku usnul a když jsem přišel k sobě, po monitoru běhaly nějaké šmouhy a všechna  data zmizela až na jeden řádek, ovšem číselný údaj na něm mi nedává smysl."
"Jak vypadal?"
"Sto pět ku třiceti třem ku čtyřiceti šesti lomeno hausnumerem, číslici na jeho začátku si nepamatuju, pak bylo hrozně moc nul a na konci jednička."
"Říká ti z toho některé číslo něco?"
"Jedině snad čtyřicet šest, přesně tolik mi včera bylo."
"Jé, úplně jsem zapomněl, omlouvám se a dodatečně všechno nejlepší."

***

Ráno třetího dne odborného semináře ŽIVOT- ZDRAVÍ- ETIKA v apartmánu Hotelu EXPO Incheba v Bratislavě popíjeli spolu turka Jabloň a Votýpka. Vzdali se hotelové snídaně, protože si chtěli v klidu popovídat o včerejších událostech, hlavně o překvapivém zveřejnění nových možností využití Rouz při sledování vývoje duše až k samému počátku světa.

"Tak ti mám z toho schizofrenní pocity,"promluvil Votýpka rozpačitě. "Hambalkovi se podařilo něco kolosálního, neočekávaného, klobouk dolů před tím klukem. Dává to do ruky všem psychiatrům a podobným oborům, mocný nástroj k odhalování příčin duševních poruch, ale na druhé straně se toho určitě chopí komerce. Už vidím ty novinové titulky hlásající Na křídlech duše až k velkému třesku."
"Jo, to máš pravdu," povzdechl Jabloň. "Vůbec si nedovedu představit, jaké to může mít následky na samotnou duši, na její potřebu získávat další zkušenosti skrze lidské životy a co to může znamenat v konečném důsledku pro celé lidstvo."
Nastalo tíživé ticho, které přerušil Votýpka: "Četl jsem o Rouz povídku od nějaký ženský."
"Jó a co? Zajímavá?" za vyrušení ze smutných myšlenek se na něho Jabloň usmál.
"Ptáš se na ženskou, nebo povídku?" Opětoval mu úsměv kamarád a pokračoval: "No, víš, vlastně ani ne, až na to, že ji napsala pětadvacet let předtím, než na ní, podle oficiálních zdrojů, začal Roseberry pracovat."