Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+20 neviditelných
Křeččí apokalypsa
datum / id30.11.2014 / 450867Vytisknout |
autorSupermartonátor
kategoriePovídky
témaHumorné
zobrazeno494x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Potřeboval jsem si trochu zařádit a napsat něco zcela odlehčeného. Vznikla tahle bláznovina:-)

Neobsahuje žádnou hodnotnou literaturu...ale jediným cílem je pobavit.

Křeččí apokalypsa

Detektivu Johnu Hardnessovi vyzváněl mobil. Nechtěl ho zvedat, protože uvažoval, že jsou jen dvě možnosti, kdo volá. Buď jsou to ti vydřiduši z Telrules a budou mu nabízet zcela nový a bezvadný tarif anebo se mu snaží dovolat jeho parťák Greg. Podíval se na display a otráveně vzdechl. Byla to ta horší možnost, volal Greg.

„Kurva, co chceš, viděli jsme se před hodinou?!“ zeptal se důrazně John a dal si záležet, aby působil extrémně podrážděně. Bylo pět hodin a on zůstal v kanceláři o hoďku déle, protože doma ho nic nečeká a na stanici mají dobrou kávu v automatu. Teda není zas tak dobrá, ale je zadarmo.

„Parťáku, bouchla…“

„…nejsme parťáci! Nejsem teplouš, jasný!? Kolikrát ti to mám říkat?!“

„Ježiš, promiň, Johne, fakt sorry. Vím, že jsi na holky. Měl jsi jich hodně, fakt hodně..“

„..drž hubu a řekni mi, co bouchlo.“

Někdy, tedy pořád, ho Greg štval. Připadal mu jak malé děcko, o které se má on starat.

„Hračkárna!“ křikl nadšením do telefonu Greg tak hlasitě, až si musel dát John telefon k druhému uchu, protože na první na chvilku přestal slyšet.

„Neřvi tak sakra! No a co? Nějaká posraná hračkárna mě nezajímá.“

„Jsou tři mrtví, šest vážně zraněných a prý vytekly nějaké chemikálie do okolních polí a do potoka.“

„Seru na to, nezajímá tě to.“

„Nezajímá?“

„Ne, zajímají mě jen naše případy.“

„Jsou tu tři mrtví.“

„Vyšetřujeme vraždy Gregu, ne pracovní úrazy s následkem smrti.“

„Přijeď se podívat, jsou roztrhaní na kusy a kluci z patologoického jsou v sedmém nebi.“

„Ty jsi fakt úchyl, Gregu!“ řekl znechuceně John.

„Je to hrozná nechuťárna, fakt paráda.“

„Říkáš opravdu hnus, děs běs?“

„Dokonale odporné, krom patologů všichni okolo zvracej.“

„Ok, tak teda jedu mrknout.“

 

Hračkárna stála na konci města, tam kde začínaly zdánlivě nekonečná pole s kukuřicí. Ze stanice to bylo sem deset minut cesty, ale John to stihl za pět, protože byl zvyklý jezdit rychle a bezohledně. Protože zastával názor, že všichni mají brát ohled na něj. „Jede John Hardness! Tak uhněte z cesty vy paka!“ Už když vyjížděl, viděl k nebi stoupající černý dým. Na místě zasahovalo několik hasičských aut, sanitek a policejních vozů tu bylo nepočítaně. Hračkárna už nehořela a vstup byl relativně bezpečný. V hale, kde k výbuchu došlo, se tísnilo mnoho policistů, kteří se přišli podívat na ten krvavý masakr. Spousta z nich však stálo opřených u stěn a zvracelo. To Johnovi nehrozilo. Špatně se mu dělalo jen z Gregovo rozjařeného kukuče. Ale stálo to za to. Takhle nechutné místo snad ještě neviděl. Vnitřnosti, kusy těl a tkání se válely všude. Musel dávat dobrý pozor, aby neuklouzl po všude přítomné krvi. V místě zemřeli tři lidé, ale místo důstojnosti, se dočkali jen davu přihlížejících, co se přišli podívat na krvavou podívanou. A přesně takové bylo celé město Hellnice. Cynické, zkažené, plné závisti a podivných lidí. Hodně se izolovalo od okolního světa a stačilo, abyste přijeli do jiného města v okolí žádat například o práci a říci, že jste z Hellnice. V tom případě se na vás jen znechuceně podívají a práci rozhodně nedostanete. Spíš doporučení se vrátit zpět do toho svého města bláznů.

Druhý den ráno jel John opět do práce, kde ho čekalo nemilé překvapení. Přijela psycholožka Emily Wetová, která měla za úkol dělat profily všech zaměstnanců policie v okrese. John ji nesnášel. Už třikrát se ho snažila zbavit funkce, protože je prý psychicky nestabilní.

Seděla v jeho kanceláři a něco si povídala s Gregem, což znamenalo dvojité nebezpečí.

„Dobrý den, detektive..,“ pozdravila psycholožka, když vešel John dovnitř.

„…doufám, že jsi jí o mně nic neříkal, Gregu!“ odsekl detektiv. Na Emily se vůbec nedíval, jen na svého kolegu.

„Vyprávěl mi o té smutné události v hračkárně a o tom, jak jste se museli ihned jet podívat na ta roztrhaná těla, abyste ukojili svou potřebu vidět krev a roztrhaná těla,“ řekla pohrdavě psycholožka.

„Bavím se snad s vámi vy obrýlená harpie?!“

Emily tohle oslovení nerozhodilo, John jí častoval i údernějšími přezdívkami. Pravdou je, že Emily měla hezky tvarovanou figuru, krásný obličej, který by se neztratil na obálce prestižního módního magazínu a tak jediné do čeho se mohl trefovat, byly její brýle.

„Jste milý jako obvykle. Možná jsem se minule unáhlila. Vy nejste nestabilní, vy jste prostě psychopat neustále.“

Greg jen seděl a ani nedutal. Věděl, že mu John potom pěkně vyčiní, měl zakázáno se s touhle ženskou bavit.

„Jestli vám jde o to, že jsem se byl podívat v hračkárně, tak teda říkám, hrozně mě to mrzí, cítím se strašlivě. Ale hlavně, mě to jako policajta muselo zajímat. Z profesního hlediska jsem to musel vidět.“

„No dobře, tohle je mi vcelku jedno. V Hellnici jste všichni morbidní. Přijela jsem ale na každoroční návštěvu, abych posoudila, zda jste psychicky kompetentní vykonávat svou práci.“

V Johnovi rostl vztek. A ta dáma to moc dobře věděla, nenápadně, ale znatelně se usmívala. John vydechl a uklidnil se.

„No to už je zase rok? Gregu nebyla tady v listopadu?“

„Jo byla, to je pravda šéfe,“ špitl Greg a byl nervózní z toho, jak konverzace s psycholožkou dopadne.

„Od letoška budou testy v červnu.“

„Výborně. Tak tedy začněme.“

 

Greg odešel, svůj test již měl za sebou, ale John dostal pět papírů otázek a začal se smát.

„To si děláte srandu ne? Vždyť je to úplně to samé jako minule.“

„No a? Vyplňte to. Chci vědět, zda jste se za tu dobu někam posunul.“

„Seru na to! Použijte stejně odpovědi jako minule. Já se měnit nemusím!“

John už zase běsnil a Emily to věděla.

„V tom případě vám napíšu o dost horší posudek.“

„Vyhrožujete mi?!“

„Ne, jen konstatuji, že pokud jste zůstal i nadále stejně..psychopatický, pak je mi líto, ale napíšu, že u policie nemáte co dělat a to ani tady v Hellnici.“

„Cože?! Vy si ze mě děláte srandu ženská. Vy jste blázen ne já.“

Bylo zajímavé slyšet kontrast mezi klidným hlasem Emily a Johnovým řevem. Celá stanice už poslouchala.

„Jste vznětlivý, násilný, morbidní, přehnaně emotivní, alkoholik, neuvěřitelně arogantní sobecký..“

„Tak hele, nejsem alkoholik!“

„Pijete dvě flašky kořalky denně.“

„Jen když jsem v depresi.“

„Minule jste tvrdil, že pijete jen v období jarní únavy.“

„Jenže díky vám mám deprese, tak musím chlastat. Navíc to mou práci neovlivňuje.“

„Řídíte pod vlivem! Moc dobře to vím, Greg se prokecl!“

„Řídím skvěle, i kdybych měl v sobě kanystr whiskey!“

„Jste nepoučitelný a já vám říkám, že napíšu takový posudek, že když se v práci jen blbě podíváte nebo uděláte sebemenší chybu, skončíte!“

„Tohle je fakt škoda. Jste docela pěkná ženská a prdelku máte luxusní, ale jinak jste naprosto frigidní prskající sépie plná blbých keců!“

„Odcházím, vy blbečku,“ řekla Emily a nechybělo mnoho a možná by se rozplakala.

„To je dost! Tak nashle v červnu dámo.“

„To těžko, vy už tu nebudete!“ křikla Emily a tryskem odcházela.

John jako správný vyrovnaný muž, rozkopal pracovní stůl, mrštil židlí do stěny a strhnul veškeré nástěnky. Pak šel uklidněný domu.

 

John měl po vyčerpávajícím dni krásný sen o gigantické hospodě, která se zvětšila snad desetinásobně. Spolu s ní se zvětšily i sudy s pivem a flašky s tvrdým alkoholem. Ceny však zůstaly stejné a on se tak mohl opít jako nikdy předtím. Když se konečně propil k dvoumetrové láhvi nejlepšího whiskey, probudil ho telefon. Trvalo mu dobrou minutu, než ho celý zmatený nahmatal na nočním stolku.

„Haló...!“ zachrčel do mobilu.

„Promiň, že tě budím kolego, ale…“

„Kolego?!!“ vykřikl John a rázem byl zcela vzhůru. „Nejsem tvůj kolega! Zní to, jak kdybysme byli banda přiteplenejch kolegáčků! Kolikrát ti to mám říkat?!“

„Ježiš, promiň, Johne, fakt sorry. Vím, že jsi na holky. Měl jsi jich hodně, fakt hodně..“

„..drž hubu a řekni mi, co se zas stalo.“

„Tys neslyšel ty rány?“

„Jaký rány? Spal jsem.“

„Tak tos spal hodně tvrdě. Něco explodovalo ve skladu dřeva v dolním městě.“

„Jak jako že něco explodovalo?“

„Muselo to bouchnout zevnitř, protože to rozházelo dřevo do všech světových stran. Půlka města si teď tahá z různých částí těla třísky.“

„Gregu, to je sice hezké, ale jak se to týká nás?“

„Jasně, šéfe, vím, že děláme vraždy. Je tady asi pět mrtvých. Měl by si přijet.“

„A jaký jsou ty mrtvoly?“

„Nechutný, opravdu nechutné. Úplně na kaši.“

„Dobře, za chvilku jsem tam.“

„Ještě něco Johne.“

„Copak?“

„Máme svědka, který viděl, co se stalo a hlavně, co to explodovalo.“

„Povídej.“

„Ne, chci, abys to od něj slyšel sám, protože když ti to řeknu já, budeš mi zas nadávat do hovad a idiotů.“

„To udělám tak jako tak. Ale dobře, poslechnu si toho tvého svědka. Zatím ahoj.“

„Budeš čubrnět, je to fakt mazec.“

Johna nepřestávalo překvapovat jak je jeho parťák…teda kolega….prostě Greg, aktivní a snaživý. Vždy je včas na místech činu, zatímco on se vyspává z opilosti. Zná Grega už léta, ale vlastně ho pořádně nezná. Nikdy u něj nebyl na návštěvě, i když si vzpomínal, že ho zval. Dokonce několikrát, ale John ho vždy pozval do háje. Začal přemýšlet, jestli by neměl změnit svůj přístup k Gregovi a vůbec lidem. Možná by neměl být tak….ale hovno, řekl si John a jel do skladu dřeva.

 

Sklad dřeva připomínal cvičební místo armády, která si chtěla vyzkoušet nějakou novou „hračku“. Stěny budovy sotva stály, ale střecha zmizela. John si nemohl nevšimnout zvláštní polohy trámů. Jejich rozmístění napovídalo, že něco muselo vybuchnout ze skladu ven. Nikde nehořelo, trámy zůstaly ohněm netknuté, což dávalo znamení, že o výbuch se nejednalo.

„To je masakr co?“ vybafl na Johna hned po vystoupení z auta příchozí Greg.

„Sakra, neřvi na mně Gregu, nejsem hluchej.“

„Ježiš, promiň Johne, já vím, že nejsi..“

„K věci. Už se ví, co se tu stalo?“

Greg se uličnicky usmál. „Říkal jsem, že mám svědka.“

Svědek seděl v sanitce a byl v péči psychologa, protože utrpěl veliký šok. Přesto měl Greg domluvené, že s ním může chvilku mluvit. Muž v sanitce měl kolem čtyřiceti let, ale momentálně vypadal ještě o dekádu starší.

„Terry, to jsem zas já. Říkal, jsem, že přijde můj kolega, vy mu řeknete to, co mně.“

Svědek Terry se na Grega podíval pohledem, který říkal, že se mu nic říkat nechce a John zas pro změnu skousával Gregovo zmínku o „kolegovi“.

Svědek nic neříkal a Greg vypadal, že neví, co si počít.

„Tak to vyklop Terry. Co jsi viděl ve skladu?“ zeptal se naléhavě John, ale přitom ne příliš hrubě.

„Křečka. Velikýho křečka.“

„Cože?“ dostal ze sebe John a měl co dělat, aby se nerozesmál.

„Jo! Zasraně velkýho křečka. Nejdřív byl velkej jak pes, pak jak srnka a furt se zvětšoval. Pobíhal po skladě a nikdo ho neuměl chytit. Pak se zvětšil ještě víc, až nakonec probořil střechu, vyskočil a byl v tahu. Zadupal pár mých kolegů, hajzl jeden!“ vykřikl Terry a začal se klepat. Do sanitky se začal cpát psycholog.

„To mi ho teda vyndej. To je teda prdel,“ smál se John.

„Nedělám si srandu, ty policajtskej blbečku,“ řekl Terry a John jen kývl na Grega, že jdou ze sanitky ven. Cítil se uražený, není žádnej blbej policajt. Teda vlastně je, ale určitě ne blbej.

„To je mi teda svědek, Gregu.“

„Ty mu nevěříš?“ zeptal se udiveně Greg.

John se chytil za hlavu. „Jsi snad dospělej, ne? Ten chlap je v šoku, mluví z cesty. Křeček, velkej jak barák? To určitě!“

„Jsem dospělej, ale věřím mu.“

„Hm, to se bude dobře vysvětlovat na stanici. Kdo může za smrt pěti zaměstnanců skladu dřeva? Kurevsky přerostlej křeček, pane! Asi potřeboval novou podestýlku, proto se vydal sem, viď?“

Greg se tvářil zahanbeně.

„Stejně mu věřím, jiné vysvětlení jsme nenašli.“

„Tak jste blbě hledali. Holt to budu muset vzít do vlastních rukou.“

John pečlivě propátral okolí skladu a hledal stopy. Jediné co však našel, byl nezvyklý pohled na kukuřičné pole a začátek lesa za ním. Vypadalo to, jako se polem prohnalo něco velikého. Kukuřicí vedla dva metry široká nová cesta, která vedla do lesa. John si nemohl nevšimnout vyvrácených stromů. Stál, hleděl do dáli a přemýšlel, co to má znamenat.

„To muselo být něco velkého, co?“ zeptal se Greg, který se tu znenadání objevil.

„Třeba křeček, vid? A neříkal jsem, že jdu pátrat sám?“

„Věděl jsem, že dojdeš sem a budeš jen nevěřícně zírat. Já taky zíral. Historka o křečkovi je najednou uvěřitelnější, co?“

Greg se samolibě usmíval a Johna to provokovalo.

„Hele nejsi nákej moc chytrej? Jseš se mnou v týmu, ale šéf jsem já, jasný?! Takže přemejšlení o tom, co to bylo, nech na mně.“

„Jasně šéfe, omlouvám se. Fakt mě to mrzí.“

„Jo, hlavně už drž hubu,“ zamumlal John, bez pozdravu se sebral, odešel do auta a odjel domu.

 

Doma pobyl jen několik minut, kopl do sebe několik skleniček bourbonu a pak jel na stanici. Díky alkoholu mu pak ani tolik nevadilo kapitánovo řvaní.

„Vypadám jako klaun?“ ptal se kapitán Budweiser a čekal na odpověď.

„Ne, rozhodně ne, pane,“ reagoval Greg.

„Ne, jen docela sešle na to, že je vám teprve padesát,“ reagoval John.

Kapitán byl zvyklý na Johnovu drzost, ale věděl, že ho nezmění a navíc měl doposud dobré výsledky.

„Odpovídej, na co se ptám, Johne! Takže nevypadám jako klaun?“

„Ne,“ zazněli dva hlasy najednou.

„Dobře. To je fakt dobře. Tak proč ho ale kurva ze mě děláte?!“

„Pane, určitě to byl křeček. Svědek to potvrdil a stopy v kukuřičném poli dávají jasně najevo, že to muselo být něco velkého.“

„Velké hovno! Jseš nějakej chytrej poslední dobou, Gregu.“

„Určitě to byl křeček, pane.“

„Vypadni!“

„Prosím?“ zeptal se vyplašeně Greg.

„Řekl jsem, abys vypadnul z kanclu.“

Greg byl bledý jak stěna, ale opravdu se zvedl a odešel.

„Ty Johne taky věříš té blbosti o přerostlým křečkovi?“

„Nejsem debil, jasně že ne….ale rozumné vysvětlení zatím nemáme,“ přiznal John.

„A proto si to napsal do hlášení.“

„Jo.“

„Mohl bych na tebe tady nadávat až do rána, ale to udělá někdo jiný za mně. Přijela ti kamarádka, Johne,“ usmál se kapitán a spokojeně se opřel do křesla. „Už na tebe čeká.“

John chtěl praštit do stolu, ale byl kapitánův. Nejen že by ho musel platit, ale nejspíš by si hledal i nové místo. Moc dobře věděl, že na něj čeká Emily.

„Dobře, jdu za ní, ale neručím za sebe,“ varoval a opustil své místo na židli.

„Radím ti dobře, zkus být pro jednou klidný.“

„Zkusím. To slíbit můžu.“

 

Seděla na židli pro hosty v jeho kanceláři a pila kávu. John si šel sednout ke svému stolu, ona se tvářila neutrálně.

„Tak buď vám hodně moc chybím, nebo se zbláznily roční období a je už červen.“

„Sice jste nepozdravil, ale čekala jsem i horší reakci.“

„Proč tu jste?“

„Říkala jsem vám, že stačí udělat jednu chybu a vy jste ji udělal.“

Johna opět začal štvát lehce škodolibý výraz v její tváři. Tohle ona prostě uměla…rychle ho naštvat.

„Jakou jsem prosím vás udělal chybu tentokrát?“

„I když jste psychopat a silný alkoholik, měla jsem vás za docela chytrého chlapa, ale posledním hlášením jste ukázal, že vaše duševní nemoci se dostaly zcela na novou úroveň.“

„Co je na tom hlášení tak špatného?“ zeptal se a už zvyšoval hlas.

„Podle vás a Grega sklad dřeva zničil obří křeček.“

„Jo tohle.“

„To je všechno, co k tomu řeknete?“

„Jiného podezřelého nemáme.“

Emily protočila panenky a ani nechtěla věřit, že jí tohle John odpovídá.

„Pokud to hlášení nezměníte, budu to brát, jako že jste se definitivně zbláznil a přijdete o své místo.“

„Dělejte si, co chcete, beztak jste se na tohle celou tu dobu hrozně klepala, že mě zničíte,“ zahřměl John a dal si záležet, aby zněl hrubě.

„Furt si hrajete na drsňáka, ale..“

„Johne, potřebuju tě,“ zahlásil Greg, který se naklonil do kanceláře. „Máme hlášeny neuvěřitelné věci.“

„Jaké věci?“

„Po městě si to vykračuje ten přerostlý křeček a ničí co mu přijde do cesty.“

Emily nevěřila svým uším, ale zmohla se jen na:

„Já jdu s vámi.“

„Kromě za mě, ale jezdim vožralej.“

„Jestli tam bude opravdu ten obří křeček, začnu taky pít.“

„Výborně, pak si možná budeme rozumět.“

 

Město zažívalo paniku. Byly cítit záchvěvy, jako by si ulicemi vykračovalo největší zvíře všech dob. John řídil dle svého zvyku rychle a arogantně. Nerespektoval jediný semafor.

„Johne, dívej se, ten mrakodrap!“ vykřikl vzrušením Greg a ukazoval prstem na nedalekou budovu banky.

„Nejsem slepej,“ odbyl ho John. Mrakodrap hořel a celá jeho jedna strana byla sedřena. Křeček se o budovu prostě otřel.

John ještě víc šlápl na pedál, chtěl křeččí monstrum dohnat.

Zvuky zkázy byly čím dál hlasitější. Mnoho domů bylo poškozených, v každé ulici hořelo. Křeček nešel rovně, jako by hledal cestu.

„Vážně jezdíte jak rallye jezdec.“

„To víte Emily, léta praxe.“

„A chlastu,“ doplnila s úsměvem.

„To taky. Ten bastard tady rozpoutal hotovou apokalypsu. Tohle tady ještě nebylo. Ještě mi budete vyhrožovat vyhazovem?“

„Jistě, je to má práce.“

„Hele!“ zvolal duchaplně Greg.

„Co je k čertu? Proč tak řveš?“

„Otoč to, otoč to? Vidím ho v zrcátku.“

John nečekal ani o chvilku déle a bleskurychle auto otočil správným směrem. A pak ho spatřily. Křečka velkého jak několikapatrový barák.

John nebyl jediný, kdo jel za křečkem. Vyjeli všechny policejní vozy a dokonce byla povolána na pomoc armáda. Přijelo několik tanků, obrněných vozidel a transportérů.

John kličkoval mezi auty, které stály na silnici a jejichž majitelé v hrůze prchli pryč. Rovněž tudy projížděla auta v protisměru, aby unikla zkáze. Blížili se ke zvířeti.

Domy se bortily, rozpadaly a město se halilo do barvy kouře. Ulice se proměnila v široké prostranství. Byli na hlavním náměstí. Zde čekali na křečka tanky a další vojenská vozidla.

„Brzděte, ať to taky neschytáme!“

„Klid Emily, vypadám jako bezmozek, ale jsem chytrý jak opice,“ řekl John a autem zamířil k vedlejší ulici.

„O tom vůbec nepochybuji.“

Zastavili a čekali, co se bude dít. Křeček také zastavil, asi cítil, c se na něj chystá. Tanky a vojáci začali pálit na křečka všechno, co se dalo. Křeček musel schytat mnoho ran, ale k překvapení a současně ke zděšení žil dál a především, utíkal pryč.

„Za ním,“ křikla Emily, ale to už John měl nastartováno a jen so psycholožce pobaveně podíval. On je přeci John Hardness, on to přeci ví.

Křeček byl zraněn a zanechával za sebou krvavé stopy. Co však bylo horší, zanechával za sebou i něco jiného. Byl v šoku a tak při běhu za ním padaly i bobky. Byly velké jak osobní automobil.

„No do prdele!“ zvolal Greg.

„Omyl, z prdele,“ kontroval John.

Byl to jak zlý sen. Bobky rozbíjely silnici, okolní auta a John musel prokázat maximální soustředění, aby se jim vyhnul. Pak však zahlédl padající exkrement a prudce zabočil. Bohužel narazil do stojícího auta, honička byla u konce.

„Do hajzlu, kretén jeden!“ ulevil si John.

„To rozhodně, teď musíme po svých.“

„Drž hubu, Gregu! Radši pomoz Emily se dostat z auta.“

„Proč to neuděláte sám?“

„Protože byste mě žalovala za obtěžování. Musel bych se vás totiž dotknout.“

„To přeci nemůžete vědět, dokud to nezkusíte.“

 

Pospíchali pěšky bortícím se městem na stanici a přemýšleli. Greg o tom, jak je možné, že křeček přežil ty rakety. John o tom, jaké by to bylo se dotknout Emily. Emily myslela na to, že má úplně zničené boty.

„Kdo by to řekl, že s křečkem budou takové problémy, co?“ zeptal se po minutách mlčení Greg.

„Jo, je fakt, že křečci se nezvětšují na velikost baráku každej den,“ přisvědčil John.

„Ne, myslím to jinak. Jak to, že přežil ty rakety?“

„Asi odolná srst,“ pokrčil John rameny a uchechtl se. Stále sledoval Emily. Díval se na její křivky a pořád zakopával. Ulice byly plné opuštěných a vyhořelých aut. Některá byla rozšlapána, jiná nabořená do zdí domů.

„Každopádně, je to na pendrek. Jestli ho nezabijou střely a rakety. Pak co teda?“ zamyslel se tentokrát vážně John.

„Já si vzpomínám, že jsme měli ve škole třídního křečka. Byl až úplně vzadu na skříňce, všichni ho měli rádi. Jenže Rodneymu nějak vadil. Rodney byl nejhorší sígr ze školy. No a on pak toho křečka obarvil inkoustem na modro a křeček zanedlouho chcípl,“ vyprávěl Grega a tvářil se s nadějí, že by to mohla být užitečná informace.

„Hm, to je zvláštní. My na základce taky měli takového křečka. A taky jsme ho obarvili inkoustem. Umřel a já tenkrát dva dny probrečela,“ připojila se Emily ke vzpomínání.

John luskl prsty.

„To je ono! Inkoust! Já taky kdysi jednoho takového malého zmetka obarvil, a on natáhl křeččí bačkory, hehe.“

John si všiml udivených pohledů obou jeho kolegů a zvlášť Emilyn pohled byl pohrdavý.

„Teda jako hrozně mě to pak mrzelo a tomu nebožákovi jsem postavil malou křeččí hrobku.“

„To je krásné,“ reagoval zasněně Greg.

S Emily to nehlo a dál se tvářila naštvaně.

„Každopádně myslím, že jsme na to kápli! Toho velkýho hajzla odkráglujeme inkoustem!“

 

Když se konečně dostali na stanici, řekli o svém nápadu kapitánovi Budweiserovi. Ten reagoval poměrně krotce a s nápadem souhlasil bez námitek.

„Vy ste se snad zbláznili, ne?! Ale jo, dokonce i z psycholožky jste Johne udělal magorku! Mám oddělení plné bláznů! Ale jo, klidně jo, vemte si inkoustu kolik chcete, hlavně mi jděte z očí.“

John kontaktoval i armádu.

Do zbraní místo nábojů, přišly inkoustové nábojnice do plnících per. Do raket se přidal inkoust. Hasiči odčerpali ze svých vozů vodu a nádrže naplnily inkoustem. Byli připraveni na závěrečný souboj s megaobřím křečkem.

John si neodpustil malý proslov:

„Ten chlupatej hajzl nám pošlapal město a házel na nás bobky. Ale tomu je konec. My mu ukážeme, co je inkoust za svinstvo a napíšeme mu na to jeho přerostlé tělo pěkně modré sbohem!“

Zbývalo už jen křečka najít, a to se brzy povedlo. Přišlo hlášení od lidí, že ho spatřili v zábavním parku na západě města.

Když dorazili na místo, bylo hned jasné, proč sem křeček mířil.

„Pacholek jeden. Jsme ho nasrali s těma raketama, tak si šel spravit chuť na ruské kolo,“ komentoval pohled na křečka běhajícího v atrakci, John.

„Skoro mi přijde roztomilý,“ řekl Greg a dostal od Johna pohlavek.

„Zničil město, zabil lidi, to není roztomilé ani trochu.“

Křečka obklíčily hasiči, armádní vozy a policie. On si zatím spokojeně běhal v kole.

Pak přišel pokyn od velitele armádního výsadku a všechno, co mělo hadice, kanóny a hlavně začalo střílet či stříkat.

„Řekni sbohem, pane křečku,“ zamumlal spíš pro sebe John.

A křeček zařval. Byl to křik o síle Jupiterského tajfunu. Všichni měli pocit, že jim praskly bubínky. Křeček se zmítal v bolesti. Byl již celý zabarvený modře a inkoust účinkoval dokonale. Hlodavce to však nezabilo, jak si všichni myslely, nýbrž jen neutralizovalo.

„Tak to mě poser. On je zas úplně normální a malej křeček,“ divil se John.

„A je celej modrej,“ řekl Greg.

„Vypadá jak šmoula,“ usmívala se Emily. „Vezmu si ho domů.“

Bylo po všem, hrozba pominula. Město bylo pošlapáno, pos…poseto bobky a k nebi stoupal z mnoha míst černý dým.

Vrátili se zpět na stanici a Emily se pomalu chystala odjet a byla si pro věci v Johnově kanceláři.

„Takže zařídíte můj konec?“ zeptal se John.

„Ne, neudělal jste chybu, opravdu tu řádil megakřeček.“

„Bezva.“

John se chystal odejít, ale Emilyn hlas jej zastavil.

„Velká škoda Johne, že se tváříte jako drsňák, ale ani nemáte koule na to mě pozvat na večeři,“ řekla a dívala se tak, jak umí jen ženy.

„Já ale jsem drsňák! Takže vás zvu na večeři. Máte zítra v šest čas?“

„Udělám si ho.“

„Bezva,“ pousmál se John a v duchu si ještě říkal, že musí hned za Gregem, ať mu půjčí. Večeře něco stojí a on už všechno utratil za láhve whiskey a měsíčník o luštění křížovek.

 

 

 

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

06.12.2014 09:17:16Lakrov
redaktor prózy

Komicko-katastrofický příběh, napadá mě když dočítám ke konci. V průběhu čtení mi ale přišla na mysl spousta výhrad, a tak je přikládám.

Zdlouhavé vyjadřování v prvním odstavci (a nejen v něm). Zbytečně dlouhé uvozovaní věty, doplňující přímé řeči. Číst se to sice dá, ale ačkoli se ve tvém příběhu odehrává dramatický děj, ze nespádového textu tvořeného spoustou oznamovacích vět to (dramatický děj) patrné není. Vzhledem k nespádovosti textu působí urážky a vulgarismy trochu nepatřičně. Rozmluva o chlasu je dobrá, ale dlouhá.

...Kromě za mě... ### by asi mělo být ...pro mě za mě...

Bobky a navržená změna směru (do na z) v nadávce mě pobavily.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.