Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Přiznání

08. 12. 2014
7
13
907
Autor
Zbornik

Dovol, abych Ti převyprávěl, co nosím poslední dobou v hlavě, drahý příteli. Rád bych Ti tentokrát napsal o jednom člověku, kterého jsem nedávno potkal. Kafe už mi chladne na stole, topení netopí, zatracené počasí. Snad ráno nebude schránka zavátá, abych Ti vše mohl jak se patří odeslat.

Vše se seběhlo takto. Člověka, kterého mám na mysli a o kterém Ti dnes budu psát, jsem potkal před časem. On Ti na té lavičce u nás pod okny ležel mezi spadaným listím den co den a já si neustále a dokola při pohledu na něj kladl otázku: “Ze kterého stromu Tě sem zavál vítr.”
Pohlédl jsem k nebi, tvářilo se jako vždycky – podzimní rozcuchané mraky kamsi spěchaly, neměly čas se zastavit, nikdo neměl čas se zastavit. Ten člověk měl obrovské štěstí, že se ho ani jeden vánek nezeptal se na jeho příběh a nezaplakal. Bylo krásně ve dne v noci od chvíle, kdy k nám přišel.

Nepil alkohol, jen tak si tam seděl a v obnošených dekách denně sledoval z té lavičky proschlý jalovec uprostřed travnaté louky. Večer ulehl bez deky na to téžké prkno – z odhrnutých špinavých džín koukaly omrznuté nahé holenní kosti. Byla noc a on dřímal skryt v jejím hávu jak svědomí, jak to černé svědomí, které kouše člověka jako veš tak dlouho, dokud ji v sobě sám vlastním přičiněním nezabije.

Jednoho večera jsem se k těm místům, kde spal, opatrně přiblížil. Pára mi šla od huby a povídám: “Neurazíte se, když vám nabídnu čaj?”

“Ležel zády ke mne – opatrně jsem strčil do jeho těla dvěma prsty – rychle se otočil, uskočil jsem a horký čaj mi polil ruku.

“Ne, díky,” natáhl se pro hrnek a opatrně srkal.

“Je váš, ráno vám přinesu další,” zašeptal jsem do tmy a z kapsy vytáhl krajíc. Soukal ho do sebe jako had, úplně jsem cítil, jak mu padá do žaludku,” stál jsem v té tmě nevěda jak navázat hovor. A tak jsme tam tak spolu tiše rozprávěli očima. Po chvíli jsem se kývnutím hlavy rozloučil a následně zmizel v našem teplém domě. Nemohl jsem usnout. Na jednu stranu jsem byl rád,že jsem se tomu člověku rozhodl pomoci, na druhou stranu mě polil pocit viny – bude poránu ještě žít? Naše děti spaly a při pohledu z okna jsem pomýšlel na rodiče toho člověka, který teď spí v podzimním mrazíku na prohnilé lavičce – jistě měl někdy někoho, kdo ho starostlivě večer přikrával dekou, maminku, která mu četla pohádky. Člověk, to není žádné domácí zvířátko, k tomu nelze denně přijít, do misky nasypat krmivo a jen tak zmizet. Měsíc kreslil za oknem cosi po mračnech, dokud nezmizel v jejich zákrytu.

Časem jsme si ja sebe zvykli, poránu jsem mu donesl namazaný chleba, večer druhý, dny míjely. Přes den sledoval onen prosklý jalovec, v noci spal. Možná přemýšlel možná o životě, kdo ví. Moc toho nenamluvil, o sobě neřekl nikdy nic.

Jednoho dne jsem alespoň obvolal bezdomovecká centra, domluvil mu nocleh a nabídl odvoz. Nemělo to smysl, jen mne odbyl, že je mu tady dobře. Zajímal se, zda ještě rostou houby, kam jezdíme na chatu, co dělají děti. Pokaždé, kdykoli jsme se loučili, se mne dvakrát zeptal, v kolik hodin ráno či večer přijdu se svačinou. Co Ti mám povídat, o chleba mi nešlo, ale časem si na ty krajíce tak nazvykl, že je považoval za standartní součást svého života. Čím dále tím více jsem si připadal jako viník, díky jehož krajíci ten člověk spí jak vězeň na těch studených pryčnách. Na rukou neměl hodinky a přesto se, jakoby na tom záleželo, pokaždé zeptal: „Povězte mi, kolik je hodin?“ A dříve, než-li jsem se stačil podívat na zápěstí, procedil přes zuby poměrně přesný čas. Těžko říci, jak to dělal, tak nějak prostě věděl a ptal se, aby nestála řeč.

Až jednou mne chytly zuby a spěchal jsem k ošetření – když se člověku dostane bolest pod kořeny a vyklíčí a tlačí na nervy a je cítit při každém kroku, je lepší snad skočit na boso do kopřiv či do bodláčí, než-li takovou útrapu snášet. Ráno jsem tomu člověku ještě namazal krajíc a běžel na autobus. Podal jsem mu ho a krátce se s ním podělil o svůj úděl. Chvíli koukal a pak řekl: „Odpoledne přijdete v šest, že jo? A do čaje mi nezapomeňte přidat cukr, ten dnešní nebyl moc sladký. Dneska mi navlhla deka, odneste mi ji ještě prosím do sklepa.“

Chvíli jsem stál, nevěda co na to říci a odešel na autobus. Za sebou jsem jen slyšel opakovat cosi o dece – neměl jsem sílu věnovat takové zbytečnosti pozornost. Ta jeho odpověď mne tak nějak žrala u srdce,měla ta všechna má snaha pomoci tomuto do nedávna cizímu člověku vůbec smysl? Neslízává ten nešťastník rány za to, že myslí jen sám na sebe? Proč mu nepomohli přátelé? Nedopíjí kalich své lenosti do dna? Nebe se zatáhlo a ten den začalo prvně tiše mrholit.

Vše dopadlo dobře, přišel jsem o zub a bolest ustoupila. V šest hodin jsem pohlédl z okna – seděl na lavičce a opět sledoval ten suchý jalovec, voda mu stékala po vousech a tma padala zvolna do ulic. Hleděl jsem na namazaný krajíc a toho večera neměl sílu sejít po schodech. Druhé ráno jsem pohlédl z okna a on tam opět seděl..nadále mrholilo, trochu se oteplilo, ale ven by psa nevyhnal. Hleděl jsem opět na krajíc. Hodiny tepaly jako mé žíly na krku, čas běžel a musel jsem už do práce. Zadním vchodem jsem tedy sešel nazlobeně do ulice. Pěšky jsem bahnem dupal do kopce k Vypichu, jak jsem rychle vypadl na poslední chvíli z domu, zapomněl jsem na nepromokavou bundu. V tom jsem minul křížek u silnice a díky němu se v mysli přenesl do kostela. „Pane, dej nám, dej mi… Pane, zhřešili jsme ..“ těmito slovy očištěni a plni slibů jednou týdně opouštíme Svatého Jana. S prosbou o krajíc, s prázdnými díky za sebeobětování, vše je tak nějak samozřejmé, vše co máme a dostáváme je tak nějak samozřejmé.

Cestou z práce jsem tedy koupil koblihy a spěchal k oné lavičce. Byla prázdná, jen suchý jalovec tam stál jak svědek všech událostí. Mrholilo a odkudsi vál chladný vítr. Rána zešedivěla, auta se rochnila ve hnědém listí, lidé opět začali zásobovat krmítka rýží. Minuly dny a v pondělí jsem jako obvykle poránu běžel na autobus do práce, když tu mne někdo chytl zezadu za rukáv. Stála tam opět ta známá postava ze zaknocenými dlouhými vousy: „Nemáte něco k jídlu?“

Ten dotaz jsem přirozeně čekal, v kapse nahmatal jedinou desetikorunu a podal mu jí.

„Čekal jsem na vás a vy nikde? Dlouho jste nebyl doma, že jo?“ Zeptal se a sledoval, co odpovím.

Viděl mne odcházet zadním vchodem? Či se ptá ze zvídavosti? Neřekl jsem pln překvapení nic.

„Asi jste zůstal v nemocnici, myslel jsem na Vás“ pokračoval.

„To ne, bylo mi blbě,“ odpověděl jsem a optal se, kam se přestěhoval. „Bydlím už v lese, díky,“ rozloučil se a rozběhl se směrem k blízkému lesu.

Běžel lehce, jako vítr, jako ten podzimní mrazivý vítr. Autobus ujel a tak jsem tam čekal na další.

 

 


13 názorů

K3
06. 01. 2015
Dát tip

To sis mou odpověď špatně vyložil. Jak jsem psal, odpovídal jsem hlavně na Lakrovuv názor. Samozřejmě je naše pomoc pořád nedostačující, ovšem taková pomoc, jako že někomu dáme dvě koruny, je nanic. Nejhorší pro ně je lhostejnost a pohrdání. Většina z nich si ani o tu pomoc neřekne, protože se stydí a nikdo se jim nemůže divit. Oni potřebují nějaká organizovaná centra, aby se trochu najedli, kde by mohli z nouze přespat, ale hlavně aby se mohli s někým poradit, co vůbec mají v takové situaci dělat. Ahoj.


Zbornik
06. 01. 2015
Dát tip

S tim, ze jim davame vic a vic, bych si tedy K3 dovolil nesouhlasit. Bohuzel spise opak mi prijde, ze je pravdou. Ten pribeh bezdomovcu se ale neda hazet takto do jednoho pytle, jak pises. Na jedne strane tu jsou lide, kteri u metra zebraji drobaky a pritom clovek vidi, ze by mohli pracovat a radi se jen poflakuji - tedy tech mi lito prirozene neni. Pak tu jsou ale jini, ktere jako pana od nas,  potkal rozvod a podobne tezke zivotni situace - s tim spojene deprese atp. Kdyz se clovek pak rozkouka a je spinavy az za usima, pak podle mne stoji za to mu tu ruku podat, aby se mohl vratit k normalnimu zivotu. A nakonec tu jsou lide s ruznym mentalnim postizenim, kterych jsem mezi bezdomovci potkal take nekolik a ti si proste praci v dnesni dobe nedokazi sehnat. Tech je mi lito nejvice, protoze jejich sance se vratit k bydleni jsou zavisle uz na ostatnich.


Zbornik
06. 01. 2015
Dát tip

Diky moc Janino, s Vigan jsem si psal, s ohledem na tema bych tu povidku do te nominace nezarazoval. Ale vazim si te nabidky.


Janina6
04. 01. 2015
Dát tip

Všimla jsem si, že Vigan se tě ptala na souhlas s nominací do soutěže Povídka měsíce. Můžeme tam tedy tvoji povídku zařadit?


K3
25. 12. 2014
Dát tip

Ještě se "dovyjádřím."

Je to hlavně vzkaz pro Lakrova.

Ano, je pravda, že čím víc jim dáváme, tím víc chtějí... Ale... To že jim dáváme víc a víc, to je v první řadě naše chyba. Pomůžeme jim sice, ale pouze v daném okamžiku. Je to třeba jako s divokými zvířaty, které krmíme, i když víme, že jim tím vlastně škodíme. Protože oni potřebují úplně něco jiného, než je náš soucit.

Takže je zřejmé, že tohle naše "milosrdenství" je vlastně falešné, protože ho děláme hlavně pro sebe. Dává  nám pocit uspokojení z dobého skutku...


K3
23. 12. 2014
Dát tip

Hezká, poetická povídka. Tématem bezdomovců se chci také zabývat a trochu jim tím pomoci. Nejhorší je lhostejnost.

Tip.


Milly
11. 12. 2014
Dát tip

Díky za doplňující informace, Martine. ;-)


Zbornik
09. 12. 2014
Dát tip

Diky moc za mile reakce. K teto povidce se priznam, ze mam takovy zvlastni vztah a dlouho jsem si nebyl jist, zda ten pribeh mam poustet ven. Nakonec jsem ho sepsal, protoze mi ten clovek dal do zivota hodne a rikal jsem si, ze snad i takto prevzate nekomu tez neco muze prinest. Povidka je psana do hrebicku podle skutecne udalosti. Nechtel jsem toho pana na lavicce kritizovat, to byla byla zbabelost - mit vse a psat o nekom, kdo nema nic, ve zlem. Ale zase nemam moc rad, pokud se lide idealizuji, kazdy jsme original a i kdyz nemame treba zlate blatniky a idealni ve vsem srdce, je v nas nase krasa a jedinecnost.  Nakonec jsem nejvice stinu objevil v sobe a to mi dalo dost zdravou facku.Koho si od te doby neskutecne vazim a obdivuji, to jsou lide, kteri pracuji v tech bezdomoveckych centrech. Volali mi zpet, meli o toho pana na lavicce, i kdyz jej neznali, starost a nabizeli odvoz, az jejich deti pujdou spat. A ted si vemte, nebudme idealiste, s jakou odmenou se asi ve vetsine pripadu potykaji. Ono chtit od lidi, ktere vetsina verejnosti prehlizi, nejake moc velke pohlazeni, to snad ani nejde.Ten pan tu nabidku vzdy odmitl, protoze v tech centrech lze jen prenocovat a pres den musi clovek na ulici. Proste vse musi zamestnanci zamest, vycistit, po te prakticke strance je to nutnost. A ted, kdyz se na ulici objevi 200 zebraku, nikdo nic nevyzebra. Problem je, ze ho ani nikdo nezamestna, protoze proste vypada, jak vypada. Proto ten pan od nas byl radeji venku na sidlisti. Tak se choval slusne, nepil a za vse podekoval, lide mu poranu nosili sem tam svacinu, drobak..proste nechovali se vuci nemu spatne. Pry venku skoncil po rozvodu se zenou, prisel o byt a pak proste na nej padly deprese a uz se to vezlo. Vice o jeho pribehu ale nevim a prislo mi trapne z nej tahat neco, co je jeho.


Tucci
09. 12. 2014
Dát tip

Nebudem sa rozpisovať, Lakrov to vystihol úplne presne a ja s tým do bodky súhlasím.

 


Lakrov
09. 12. 2014
Dát tip

Čte se to dobře. Má to lehce poetický nádech a celou první polovinu si říkám, že je v tom také dost idealismu; kéž by byli všichni tihle tuláci takoví, jako je ten tvůj. Zhruba od poloviny se ovšem začíná vkrádat realističtější nálada, dost přesně vystihující můj postoj k tomuto typu lidí: čím víc jim budeme dávat, tím víc budou chtít a stane se z toho pro ně návyk, který budou považovat za naši povinnost. Dobrá povídka, hodí se do téhle doby (a nemám na mysli jen dobu roční). Tip.


Milly
09. 12. 2014
Dát tip

Zvláštní.., k zamyšlení... Díky, Martine.. ;-)   -t-


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru