Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Kdo hledá, najde... (3. Sestra II)
datum / id11.12.2014 / 451305Vytisknout |
autorKolobajda
kategoriePovídky
témaHumorné
upřesnění kategorieNěkdy ten můj humor není až ta
zobrazeno705x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Tak tady je slibovaný třetí díl. A opravdu ještě bude čtvrtý (snad ho dnes večer dopíšu), ať to má nějaký závěr. No a trilogie, která má čtyři díly? Nic zvláštního, vždyť "Tři mušketýři" byli taky čtyři !!! Jeden za všechny, všichni za Písmáka!



 

Kdo hledá, najde... (3. Sestra II)

Kdo hledá, najde…

           3) Sestra II

Jelikož jsem si nedovedl představit, že bych měl zůstat sám a vybíjet si své pudy u nějakých náhodných či příležitostných známostí, rozhodl jsem se radikálně změnit taktiku. Inzeráty budu zásadně podávat já. Zůstanu v nich sice stále „nenapravitelný romantik“, ale trochu tvrdší romantik, neb poučen z krizového vývoje, chyb opakovat nebudu.

Takový výstižný inzerát to je vlastně konkurzní řízení. Přijde třeba deset odpovědí a následuje selekce, což znamená, že například pět skončí v koši. Zbylých pět je podrobeno výběrovému řízení. Citem a intuicí určím pořadí. Začínám pokud možno nepozitivnější odpovědí. Den po dni následují další, až se nakonec výběr zúží třeba na dvě. Má to jednu nevýhodu. Člověk si musí pamatovat, co kdy a co které řekl. Tedy zásada č.1 je - nelhat! Ale jednu „drobnou nepřesnost“ jsem si dovolil, ve všech inzerátech jsem si tři roky ubral. Při své vizáži jsem si to mohl dovolit. Až jsem nakonec tomu sám skoro uvěřil.

Koncem února jsem ji objevil. Křehká, něžná, dlouhé černé vlasy do copu, zpod dioptrických brýlí pohled plaché laně. Zdravotní sestra - dětská. Vybavuji si první schůzku - ve vinárně, kde byla téměř tma (to místo navrhla ona), a i když měla tmavé oblečení, nešlo si nevšimnout, že nemá podprsenku. Vysoké čelo, plné rty a méně plný výstřih, skoro jako Angelina Jolie. A během asi dvouhodinové schůzky bylo zřejmé, že v tomto případě to asi půjde ztuha, ale půjde. Jen netlačit na pilu. Když jsem ji pak doprovázel k tramvaji a venku mrzlo až praštělo a byla tma, nešlo si nevšimnout, že má jen lehký kabát.

Ta správná tramvaj stále nejela a ona se třepala jak ratlík. Pak ale přece jen překonala svůj ostych a řekla: „Pane Pavle, nemohl byste mě prosím trochu zahřát?“ Tak to tedy už opravdu muselo být vážné. Ale zeptat se jestli doma nemá teplejší kabát, no to by byl konec. Naopak - zatím jsem to považoval za slibný začátek.

„Ale jistě, paní Miluško!“ Jestli nás někdo poslouchal a sledoval, jak jsem objal a přitulil k sobě rozklepanou laň středních let u zdi kavárny Elektra, musel nás považovat za chovance ústavu na útěku. Nevadí, mi bylo jasné, že opět je ruka v rukávě (i když zatím tak napůl).

První schůzky byly pro mě dost náročné, jak finančně, neboť přímočarost, kterou nastolila při seznamování sestra I, zde byla naprosto nepatřičná. Navštěvovali jsme vybrané kavárny a vinárny a paní Miluška byla vždy při chuti, takže jsem objednával a platil vybraná jídla. Všiml jsem si, že to jídlo kupodivu v tak křehké osobě vždy rychle a beze zbytku zmizelo, tedy na můj vkus až příliš rychle. Ale moja babka dycki pravila: „Jaki do jodla - taki do roboty!“. Později jsem zjistil, že v tomto případě to neplatí. I když - ne že by mi to zas až tak moc vadilo.

Po nějaké době mi dokonce nabídla tykání, ovšem návštěva u ní doma nepřicházela v úvahu, neboť měla sedmnáctiletou dceru, kterou jsem zatím neměl nárok spatřit. A návštěva u mě doma - tak to už vůbec ne. Takže jsem postupně, pomalu ale přece na tu pilu začal tlačit. A kupodivu ono už to docela šlo, zřejmě usoudila, že jsem už do ní investoval dost. První náš důvěrně tělesný kontakt proběhl ve vypůjčeném bytě. Samozřejmě z mé iniciativy.

Někdy působila až nesměle, ovšem kdo ví, zda to nebyla jen póza. A jelikož jsem při tlačení na pilu použil (záměrně, ale snad citlivě) některé epizodky z mého života, nevědomky jsem si řekl o specialitku. Musel jsem se podrobit vyšetření a předložit výsledek testu na AIDS. Teprve když viděla černé na bílém, že jsem HIV negativní, tak jsem byl připuštěn.

Paní Miluška byla ve všem tak trochu zvláštní. Podle znamení Lev a také se tak chovala. Lvi  vyžadují neustálé pozornosti, berou je jako samozřejmost, jsou pohodlní, chytře vypočítaví a do života si moc nedají mluvit. A na ni to opravdu sedělo. Také často měnila svá (naše) rozhodnutí, a to i rozhodnutí zásadního charakteru. Ovšem přes to všechno jsem opět nezůstal nad věcí a znovu jsem se zamiloval.

Po dovolené se blížily její narozeniny, čím ji potěšit? Asi tušíte: „Miluško, nechtěla bys k narozkám třeba fritovací hrnec?“ 

Zazářily jí očka: „Friťák?… Jó, to bych chtěla, ale musíš do něj koupit i olej!“ (Nemusím, už ho mám od vánoc.)

„No jo, ale kam ho dám, musíš mi na něj vyrobit i poličku!“ a zatvářila se zcela naivně.

A tak jsem s radostí a ochotně vyráběl poličku, kterou mi pak zkritizovala, i když předtím

schválila nakreslený návrh. Pak jsem ji jenom musel přelakovat, protože nevyhovovala barva - místo bílé bude lepší krémová. Pak jsem ji konečně připevnil nad ledničku na zeď.

„Tak co, líbí?“ ptám se hrdě, spokojen s výsledkem svého díla.

„No víš, už jsem si zvykla…“      Hmm, no tak dík.

A tak jsme si užívali domácího štěstí a friťáku. K domácímu štěstí patřilo například její vykládání a věštění z tarotových karet, hraní Žolíka, nebo občas i rituál před jídlem: „A ruce sis umyl?“

„Jó, umyl.“    --   „Jó? Tak ukaž!“ Tak tedy ukážu ruce.

„No a co z druhé strany?“ Tak tedy ukážu i dlaně. V pořádku, můžeme jíst. A pak spousta dalších drobných, pro mě naprosto nepochopitelných nesmyslů.  Začátkem října se mi to štěstí už začalo nějak přejídat. A po téměř osmi měsících vztahu jsme byli (vzhledem k jejímu daru měnit svá rozhodnutí ze dne na den) stále někde na začátku. Navrhl jsem radikální řez: buď náš vztah ukončíme, nebo pojedeme ještě někam na týden, kde se rozhodne. Buď všechno, nebo nic.

Jeli jsme do mých oblíbených Sedmihorek, na zámek Hrubá Skála. Na tuto roční dobu nám vyšlo nádherné počasí, ovšem nalézt společnou řeč, tak to nám jaksi nevyšlo. Takže hned po návratu jsem si začal balit věci.

„A ten friťák si můžeš vzít zpátky!“ To už nebyla ta plachá laň, to byla hysterka.

„Ale Miluško, to byl dárek - a dárek se přece  nevrací!“

„Ano, já vím, ale , že si ho přece nezasloužím!“ A tak friťák opět skončil v garáži. Neuplynulo snad čtrnáct dní a začalo se mi po ní hrozně stýskat. Po jejích krásných dlouhých černých vlasech, které jsou dost nepraktické při akci v posteli, ale před tím si musela sundat brýle a v tu chvíli mi připadala hrozně bezbranná a odevzdaná. To přece nemůžu tak nechat!

„Miluško, co kdybychom za vším udělali tlustou čáru, a zkusili to znovu? Teď už snad víme jak na to.“ 

Souhlasila: „Tak se vrať, a jestli chceš, tak můžeš dovézt zpátky i ten friťák, když už mám tu poličku tak prázdnou!“

Pročež jsme putovali (já a friťák) zpátky na Dubinu. To bylo někdy začátkem listopadu. Ale už to nějak nebylo ono. Tlustá čára je blbost.

A opět se blížily Vánoce a ve mně hlodal červíček, ovšem představa, že bych zase vánoční svátky trávil zamčený doma v obýváku, převážila nad vším ostatním. Už si nepamatuji, co jsem jí a její dceři koupil pod stromeček, ovšem jedno vím jistě: friťák to nebyl, ten stál na poličce v kuchyni. Silvestr doma u televize - nuda, po novém roce zase nuda, už jsme spolu byli jen tak ze setrvačnosti. Ještě že lyžovala (no lyžovala, přesněji - občas něco sjela), a tak jsme přes víkendy jezdili na sjezdovky utrácet za vleky.

Začátkem února jsem to vše definitivně ukončil. Zavolal jsem jí z práce, že dnes ani zítra už prostě nepřijedu, ať se s tím nějak srovná a pak ať se ozve ona, kdy si mám přijet pro své věci. Vlastně to čekala, takže ani nedostala svůj obvyklý hysterický záchvat. Pak mi zavolala, že 16.2. by to šlo.

Ten den si budu stále pamatovat, dokud mě nezklátí totální a vševysvobozující skleróza. Shodou okolností jsem měl v jednom elektro právě odložený videorekordér. Nevadí - vyzvednu, zaplatím a jedu na Dubinu. Přivítala mě s úsměvem, své věci jsem měl již na hromádce, probrali jsme a rozdělili jsme si společné fotky a já jsem žoviálně navrhl, že ten prožitý rok bychom mohli uzavřít (již bez emocí) nějakou lepší večeří v Radničním sklípku. Nadšeně souhlasila, zpod brýlí se jí zajiskřilo a prohlásila: „Já tě taky potěším, víš - vezmi si zpátky ten fritovací hrnec, stejně je tvůj, a on by mi tě jen stále připomínal, a to já nechci…“  Neprotestoval jsem.

V Radničním sklípku byly obsazeny snad tři stoly, jinak prázdno, intimní osvětlení i hudba, pohoda. Objednala si to snad nejdražší jídlo, nevadí, vždyť je to závěrečná. Dokonce i ta naše konverzace měla hlavu a patu, nějaké vzpomínky, prostě večer příjemně ubíhal. Pak jsem zaplatil a vyšli jsme do mrazivého večera. Hvězdičky svítily a měsíc a neónové lampy tvořily tisíce nádherných jiskřiček na poprašku sněhu. Idylka. Spontánně mi dala pusu a já ji přivinul k sobě. Romantické - to že je rozchod?

Na parkovišti stála dvě auta. To druhé bylo moje a mělo…otevřený kufr!!! ...Video!!!  Na Škodě 120L se kufr otevírá vpravo a ve světle měsíce a neónových světel doslova zářil jeho zlatý okr. A to už taková idylka nebyla. Pár skoků a jsem u auta. Samozřejmě - video nikde, ještě zmizely dvě kazety, sada Golaklíčů a brašna s nářadím. Prohlížím vnitřek auta a zadní sedadla. Taška s mými věcmi je na místě a na podlaze leží - friťák…

Běžíme zpět do lokálu a říkám servírce, co se stalo. Ona na to: „Tady v rohu seděli čtyři chlapi, kteří mluvili velmi špatně česky a nikdy jsem je tu neviděla a odešli asi čtvrt hodiny před vámi.“  Ano, teď si je vybavuji: nakrátko střižení černovlasí drsňáci, na sobě jogging oděvy z vietnamských stánků a dva z nich odešli dřív. A určitě to nebyly slovanské typy. Tutoví zloději. Miluška dostala svůj typický hysterický záchvat. „To je zase kvůli mně, já ti nosím jenom smůlu, neměli jsme sem vůbec jezdit!“

Tak ji opět utěšuji, pokolikáté už?  „Ale to přece vůbec není tvoje chyba, to je vyloženě moje nedbalost!“ Moc ji to neuklidnilo. Voláme na policii, která je nanejvýš pět minut odsud. Přijeli za půl hodiny, už nám byla zima. Starší zkušený a mladý elév. Říkám: „Na nic jsem nesahal, všechno zůstalo tak, jako když jsme přišli k autu.“ Ten starší neváhal, vzal za kliku a otevřel dveře. A já reaguji: „No počkejte, a to ani  nesejmete otisky prstů?“  Podíval se na mě jak na Marťana: „Pane, kde to žijete? Vy se asi příliš často díváte na americké filmy!“

Na autě nebyly žádné stopy po násilí, dveře byly vyháčkovány. Sepsali si moje nacionálie (starší diktoval, mladší psal), v kostce co se stalo, pak jsme šli za servírkou, zase napsali asi tři věty a starší se ptá: „To je vaše manželka?“ 

„Ne, přítelkyně.“ Podíval se na mě víc než chápavě a pravil: „Navrhuji vám odvézt přítelkyni domů a přijďte za hodinu na služebnu, sepíšeme protokol.“  Jak řekl, tak jsem provedl. Při výstupu z auta se mi „přítelkyně“ znovu tklivě omlouvala, a aby mi nějak ulehčila situaci, dodala: „ještě že ti zůstal ten friťák“…  Ano, tak to mě opravdu uklidnilo.

Za hodinu jsem seděl na chodbě služebny policie, abych byl asi za dalších půl hodiny předvolán k výslechu.

V kanceláři seděl ještě jeden policajt a také něco s nějakým poškozeným sepisoval. S ohledem na to jak kladl otázky, a jak rychle ty odpovědi stylizoval a ťukal do stroje, jsem byl docela vděčný za toho svého vyšetřovatele. Asi za třičtvrtě hodiny bylo po výslechu. Mám dotaz:  „A jakou mám naději, že by se to video našlo?“ A odpověď: „Asi dvě procenta. Víte jak se tomu říká? Nazdar video!“

Domů jsem dorazil asi v jedenáct v noci a bolela mě hlava. V garáži jsem vyložil friťák  a vyšel jsem ven do mrazivého večera. Měsíček svítil a hvězdičky jiskřily, až mě to sralo. Na druhý den jsem zašel do té elektroprodejny a ptám se: „Máte ještě to stejné video, co jsem tu včera koupil?“ 

„Máme ještě jedno. Co - nefunguje, chcete ho vyměnit?“ ptá se prodavač. 

„Ne, ale chci ještě jedno koupit.“    --   „Promiňte, ale na co vám budou dvě videa?“ 

„To kupuji pro kamaráda. Zítra to přijdu zaplatit.“. Na druhý den jsem přišel zaplatit (vlastně podruhé), naložit a odvézt domů. A už jsem nikde nezastavoval, akorát na křižovatce na červenou. Po měsíci mi přišla zpráva z Policie: „Věc: Sdělení k šetření ohledně věcí zcizených z os. automobilu SPZ…, …že po měsíci usilovného pátrání nebylo zjištěno… a pátrání se zastavuje.“

Tak tomu se říká „Nazdar video“ - pan praporčík měl pravdu.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

27.10.2015 09:07:20Gora
redaktor poezie a prózy

Celkem dobrodružné...vtipné, jdu na závěrečný díkl.../T.

06.04.2015 21:49:06R. L.
*/uff
13.12.2014 08:29:04Kolobajda

DĚKUJI !!! Teď už mi to půjde...   ;-)

12.12.2014 23:15:49blacksabbath

sklouznul prstík...úspora  písmenek...(.jasně že pokračování.)......tapetovat musíš shora dolů...pěkně kousek po kousku hladit kartáčem nebo klůckem......když se nepovede...odlepit a znovu.....

12.12.2014 12:13:55Kolobajda

Ahoj black, teď nevím ... porčování... Nemá to být pokračování? Ano je a ještě dnes vložím, ale tapetuji WC a moc se mi nedaří. Všude samé hrany a překlady...  : -))  : -((

12.12.2014 10:09:11blacksabbath

uf.........porčování.......!!!!!!....

12.12.2014 00:46:18Kočkodan
To jiz musí být pomerne dávné vzpomínky, kdyz je to z dob, kdy se u nás jeste kradlo.
11.12.2014 19:50:03Evženie Brambůrková

Hlavně, že je friťák zase doma. :-)))

11.12.2014 11:58:27aleš-novák
ale jo, zápisky starého zbrojnoše...:o)

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.