Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

2/ CESTA VLAKEM.
datum / id20.12.2014 / 451637Vytisknout |
autorwittgenstein
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno568x
počet tipů3
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
2/ CESTA VLAKEM.

 

 

Přesto jsem si příští chvíli přes obě sedadla rozprostřenou kanavu důkladněji prohlížel, neboť jsem mezi jedněmi načatými a jinými ještě ne dokončenými znaky nemohl dohlédnout sjednocujícího smyslu. Dosavadní plocha ještě doposud nebyla onou shrnující celostí naráz vyjevující jediným pohledem manifestovaný význam.

– Co tu bylo předlohou, – zeptal jsem se bez vytáček.

– Jízdní řád trati, po které zrovna teď jedeme, starý letos zrovna sto let.

– Jízdní řád je stejně skvěle zdánlivě nevýtvarný prototext jako ty paní Chalánkové původní esemesky. Jenomže tu nikde nevidím ty sloupce čísel jízdní časů odjezdů a příjezdů odshora až dolů pod sebou. Jak bývají, tedy bývaly, na stránkách tištěných jízdních řádů.

– Trochu jsem to prostě okradla. Vzala jsem z něj jenom sloupec stanic, jak šly tenkrát pod sebou od Lundenburgu, což byla Břeclav, až po Otrokovice. A ještě takových pár značek, co tam byly, aby to vcelku bylo trochu pestřejší na pohled.

– Takže Moravský Písek, k němuž zrovna jedeme, je asi tak zhruba v půlce toho vašeho seznamu.

– Jo. Asi tak. A přestupuje se sem na vlak do toho Bzence, jak jsem už říkala.  

 

– A kdybyste byla z Bzence jela na opačnou stranu než sem do Písku, tak potom tam v Kyjově býval takový jeden fotograf, který se jmenoval Tichý. Miroslav Tichý.

– Nikdy jsem neslyšela.

– Dneska je považován za našeho nejúspěšnějšího fotografa. Nebo tak nějak.

– A to proč?

– Tak zrovna tohle vám nikdo v této zemi neřekne, poněvadž navenek jsou ty jeho fotky neostré s odbytou kompozicí a navíc prožrané od myší. Z redakce každého magazínu by vás s nimi vyhnali.

– A co je teda na nich tak důležité?

– Co pro ty jiné, nevím. Ale já sám mám pocit, že vrátil fotografii jako důvod zobrazování světa na sám její začátek. Když ještě nezobrazovala věci, ale pouze ve světle zachycovala a dokonce jen nezřetelně potvrzovala jejich existenci. Ale to se zrovna špatně vysvětluje bez ukázek a ještě k tomu za jízdy.

– To máte jako s těmi vyšívanými esemeskami. Vždyť to vlastně žádný význam nemá. Ještě třeba je vyfotografovat pro soudní dokumentaci. To bych pochopila. Ale proč takhle pracně zachovávat něco tak prchavého, když se ty původní stejně hned vymažou.

– Jenomže fotografie jako zpodobovací magie vznikla snad i kvůli tomu, aby utvrzovala i tu prchavost. A my jsme ji začali používat k čemusi nemagicky jinému. Tu magii jsme z ní jako z peřiny peří vytřásli. Přikrývá sice pořád – ale nehřeje.

 

Obtočila červenou kuličku poza krkem a nechala ji padat po šňůrce.

Přestupní stanice kdysi s grankem, sálek nádražní restaurací s číšnickou obsluhou, tato vzpomínka zůstala dneska zachována na mezistátní hlavní trati jen nadstřešenými peróny jak na obyčejné zastávce. Každý pátek před polednem touto bezvýznamností prosviští od severu expres Moskva-Nice, vlak snad s nejdelší jízdní trasou z těch všech, které projedou územím republiky, zastavuje v Bohumíně, a potom až v Břeclavi. Pouze aby se vyměnily vlakové čety.

Dovnitř nikdo jiný nastoupit nesmí, rovněž mezi těmito dvěma stanicemi na trase delší než dvě stě kilometrů tento kolos žádné domácí cestující do svých útrob nevbere.

Jakoby zdejší kraje podél kolejí pro dálky světa neexistovaly, v Břeclavi se opět vymění strojvedoucí, po zastávce ve Vídni se prořítí stále tatáž souprava i po pár desítkách kilometrů kolejí dávného Orient Expresu a dálkami spřažený celek si vydýchne až v údajně mondénním lázeňském městě Nice uprostřed oblouku středomořského Azurového pobřeží.

– A ono potom uplyne třeba sto let, a tamta dávno vyprázdněná peřina jakoby se vlastními vzpomínkami zase sama nadije. Vidíte, tak to mě vůbec nenapadlo, že zrovna z takového důvodu já tamto dávno vyšívám nazpátek.

– Pouhou jehlou zastavujete a utvrzujete tamtu kterousi nevýznamně dávnou letmou chvilku, a teprve takovouto vyšívanou fotografii se tato až do hloubi duše stává věkovitě významná. Přičemž sama paní Chalánková považuje tohle její pracné vyšívání za meditaci.

– Auva, to už je teda co říct.

 

– Jenomže na té vaší ploše se prozatím o jejím účelu nedá přečíst nic. Nedokončenost nebo dokonce rozepsanost, třebaže není napohled srozumitelná, však ale může být za jistou vývojovou mezí textu  podkladem jeho rekonstrukce. Nebo dokonce dokončení.

– Tenhleten váš předpoklad v medicíně snad ale neplatí. Transplantace orgánů dárci snad není totéž. Pokud rekonstrukce, tak ty provádí plastická chirurgie. Ale jedná se pořád jen o jakési náhrady.

– Takže řešením jsou až kyborgové? Ti kentauři spojení z přírodních lidských těl a mašin?

– Tady opravdu nevím. Přiznám se, že na přednáškách jsem ještě neslyšela a v souvislosti s vyšíváním mě to nenapadlo. I když, a teď si to uvědomuji, vyšívací jehla nějak s tou chirurgickou určitě souvisí.

– V textuologii je takováto rekonstrukční domněnka naprosto samozřejmá. Na základě jedné Wittgensteinovy… Víte, kdo to je, tedy kdo to byl, Ludwig Wittgenstein?

 

Pokývala na souhlas hlavou, ty její zvláštně pružné rty se v úsměvu podélně roztáhly do výrazu uznale sebevědomě spokojené filmové myši.

 

– Četla jsem jeho životopis.

– Kdo vám ho doporučil?

– Asi nikdo. Jednou jsem byla u nás v knihovně a ona ta kniha ležela na pultu.

– Jakoby na vás čekala?

– To snad ani ne. To se mi spíš on líbil na fotografii jako chlap.

 

– Kdybychom si ten náš rozhovor zapisovali, tak by ta vaše poslední věta měla mít spíš podobu, že on se vám líbil na fotografii jako chlap.

– Nevím, jak ta věta zněla předtím, ale teď od vás přesně vyjadřuje můj tehdejší pocit.

– Já sice taky nemohu porovnat, jak znělo její prvotní znění, neboť jsem ho za tu pouhou chvilku zapomněl. Ale důležité je, co jsem chtěl naznačit, že totiž do jistého stupně zpřeházení jejích slov je jistá věta ještě stále srozumitelná.

– To je stejné jako v té dvojici vět jednou bez čárky a jednou s ní.

 

Pojďme jíst děti!

Pojďme jíst, děti!

Udělit milost, nelze popravit!

Udělit milost nelze, popravit!

 

– Obdobně jako rozumíme větě v jejím celku, chápeme i jednotlivá slova v ní. Pokud čteme, čteme jen celá slova, jako výsledky naší nejenom školní drezúry. Pokud tedy zůstanou první a poslední písmena slova na jejich místech, můžeme pořadí původních písmen uvnitř jakkoli vzájemně měnit a přehazovat, a my budeme pořád dotyčnému slovu rozumět.

– Ale to vyžaduje, abychom znali dotyčný jazyk i se způsobem konstruování jeho vět, i významy jednotlivých slov, které jsou v dotyčném jazyce používány.

– Slovu, jehož význam nezná, nemůže domorodec rozumět ani v jeho vlastním jazyce, obdobně jako třeba v případě tady toho zatím nevyšitého prázdna. Takže aby nenapsanému sdělení kdosi porozuměl, musí použít zcela jiný znakový systém. Proto vám například mohu sdělit, že příští zastávkou budou Nedakonice, barva bílá, průjezdná. A pro takové případy, kteří se zcela současně pohybují v několika znakových systémech, máme, slečno Adélo, výraz kouzelník.

 

– Proboha, odkud víte, jak se jmenuji? Já to tu snad mám někde napsáno?

– Letmo jste se zmínila asi před půlhodinou. Kromě jazyka a slov, používáme v komunikaci i paměť a zkušenosti. Já tady tento kousek kraje náhodou znám.

 

Támhle vlevo do kopečka vzhůru se natahují Polešovice. S barokním kostelem na kopci, jak říkají místní Polešovjáci největším na celém okresi. Co by znamenalo, že je prostorově větší i než papežská velehradská bazilika. A dole pod kostelem se nachází městečko, tedy náves, na které stojí budova obecního úřadu, ve níž sídlí bolševické svině, které mě připravily po devadesátém roce o pozemek.

Tedy ne, že by mi ho nějak znárodnili nebo mě o něj okradli.

Na katastrálním úřadu je stále zapsán několika slovy jako moje vlastnictví.

Jenomže oni, bolševické svině bez řádného gramatického rodu, na zasedáních jejich zastupitelstev postupně nějak zaonačili, že ke svému pozemku nemám žádné dispoziční právo.

Neboť místo moje bylo jimi úředně označeno za veřejnou zeleň.

Bolševická prasata tedy poznáte podle toho, že nejsou schopni, popřípadě schopna, lidského jazyka.

 

– Z přednášek vím, že prasata jsou geneticky blízká člověku natolik, že se plastičtí chirurgové používají prasečí kůže při některých rekonstrukcích lidských popálenin.

– Dokonce jsem někde na internetu četl, že pokud žijí prasata na svobodě, jsou schopna zřetelných náznaků pohřebních obřadů.

– Jatka masokombinátů jsou proto z tohoto ohledu pro ně něco jako holocaust.

 

Z polešovické návsi směrem k nádraží v sousedních Nedakonicích jsou to pěšky nejméně čtyři kilometry.

Nádraží, pokud by v samých Polešovicích stálo od počátků C. K. Severní dráhy Ferdinandovy, bylo by z téže návsi ke kolejím vedených v loukách za poli vzdáleno dolů z kopce asi kilometry tři.

Trať zde totiž vede rovinou málem jako přímka už od Moravského Písku, každý případně zřízený oblouk nebo zatáčka by musely mít obzvláště závažné důvody. Lány nalevo od železnice, jedeme-li  cílovým směrem krakovským, jsou zde obzvláště rodné, obilné, finanční náhrady za výkup pozemků by bývaly byly i pro císaře vysoké.

Domky poblízku žádné, kostel stojící na kopci, k vinohradům na kopečkách okolo chrámové báně je odsud od luže, kterou vede trať vytýčena na vysoko nasypaném náspu, na dvě míle daleko.

Zajížďka obloukem by se nevyplatila, obecní rada polešovická nechtěla slevit z jejich oprávněných nároků zohledňujících vysoké ceny místních pozemků.

Přesto nějak prostřednictvím úplatků a vína vyšmudlala, že alespoň to nejbližší příští nádraží ponese úřední název Poleschowitz.

Nedakonice, k nimž sice místně náleželo, byly tenkrát obec malá, dokonce bez kostela, bez fary, na mše se muselo do chrámu polešovického, jak na výsměch polňačkou mezi poli níže souvislých řádků královsky plodorodných vinohradů, posléze do kopce.

Tradice úplatků je dodnes v Polešovicích živá, já, jenž nikomu na tamní obci špendír nedal, se proto ocitl z jejich kola ven.

 

První republika v tomto kraji alespoň jednu křivotu narovnala a udělila nádraží jméno po obci Nedakonice, k níž jednopatrová budova navždy zohavena brizolitem místně náleží a přísluší.

 

Ovšem mimo mne vládnoucí republika současná, již třetí nebo pátá, někdo možná počítá i se šestou, každopádně ta, se kterou je mi úředně přisouzeno nechtě obcovati, na moje nároky nedbá a já jsem proto bez zákona zbaven role, pole, případné zahrady, neboť pozemku.

 

– Stojíme tady oba vlastně nad prázdnem a přitom máme s ním související hodně rozvinuté myšlenky.

– Asi si nejste vědoma, ale tímto shrnutím jste se zřejmě ocitla v oblasti jedné LeWittovy věty.

– To zní jako levitace. Vznášení se těla nad zemí. 

– Tahle analogie snad nenapadla ani jeho samého.

– Co to znamená?

– Přesně si to znění nevybavím, těch jeho vět je přece jenom pětatřicet

– Aspoň tak nějak zhruba, abych si ho mohla doma případně naladit.  

– Že v případě uměleckého díla nemusejí být všechny související myšlenky vykonány fyzicky.

– Fyzicky? To jako že i třeba hmotně?

– Zhruba tak.

– Tak to je pro nás lenochy a odkládače jako dělané. Jakže se ten chlápek jmenuje? Ať si ho čapnu do mobilu.

– Jejda, já mám teda zase nepřečtených zpráv: Budu je muset vyřídit. Ale nejdřív si písnu to vaše. Tak mi to nadiktujte.

– Sol LeWitt.

– Jak? Kdybyste mohl ještě jednou pomalejc.

– Sol jako latinsky slunce s el na konci, sol, le, witt, dvojité v, i, dvě té.

– Tak teda: es, o, el, mezera, el, e, dvojité w, i, té, té. Mám to dobře?

 

 

Ano, jsou to svině, zopakuji ještě jednou.

Neboť nedbají mých práv.

Mohl bych v předchozím ději rovněž tak ústrojně použít výrazů podobných, jako jsou třeba prasata, hovada, dobytci, anebo dokonce mrdat, abych naznačil, že i já ve svém vyprávění o cestě železniční zemí nezapomínám na ony všechny dílčí tradice, jež okolo tamtěch kolejí již bývávaly lidsky lepší nežli jim odpovídající dílčí adekvátní skutečnosti dosahované v dnešních časech takovýchto sebou vyvolených postbolševických výmrdů.

Patří-li slova sprostá nebo hrubá na stránky knih literatury krásné, určované vkusem především nákupčích fondů veřejných knihoven, nechávám zcela na dojmu těch různých krasohledů, případně krasoduchů, kteří povětšinou vzcházejí z rodů nebo ustrašených vrstev kolaborantských, podbízejících se každému z těch je živících vládnutí pantátů na hradech.

Přestal jsem, jakož i nemíním, rozumět slovům jejich řečí, jejich úředně užívaným jazykům, neboť jejich slova změní významy ihned s prvním usednutím do čalounění jejich úředních židlí, v nichž nově nabytý jazyk, novým sebe vědomím, zcela přetvoří dosavadní způsob jejich jednání.

Jakými slovy myslíme, takovými slovy mluvíme, posléze jednáme, meze jejich jazyka jsou hradbami jejich světa, před nimi jim je dovoleno, a za nimi mi, totéž, ne, naučily mě neblahé s nimi zkušenosti moje dlouhé hodně větší půlku mého života.

 

– Mám to, – oznámila mi moje spolucestující odnaproti, vkládající plochý přístroj nazpátek do kapsy na břichu baťohu.

Mírně předkloněna však svůj pohyb zadržela, aby se mne zeptala: – Nebudete se zlobit, když vás poprosím o číslo vašeho mobilu? Až nebudu něco vědět, abych vám třeba zavolala. O takovou pomoc přítele na telefonu, jak to bývá v těch televizních soutěžích.  

– Bohužel, nemám. Mobil nevlastním. A proto jsem prozatím i vyloučen i ze všech televizních soutěží. – Vy nemáte mobila? – udivila se upřímně: – Takový ten úplně obyčejný přece už dneska seženete za pár kaček. A cvakat na něj to nejpotřebnější se přece taky každý za pár dnů naučí.

– Koupit bych si ho mohl. Ale k čemu? Pevná linka mě pozorováním naučila, že ti na druhém konci drátu vám většinou lžou. Být zrovna před vámi, nikdy by vám neřekli to, co zrovna sluchátku. A esemesky, co sem s mobily dorazily, naprosto odnaučily zdejší obyvatelstvo umění psaní dopisů.

– Ale esemeska má přece jiné užitečné funkce. Je rychlá, je rázná, a odešlete ji hned.

– Jistě. A dokonce, obdobně jako dopis, může být i estetickým faktem. Jenomže přes všechny přednosti má jednu základní chybu.   

– Jakou?

– Odnaučuje lidi jazyku.

– Jak odnaučuje?

– Podívejte se někdy pozorně na některý z takových vzkazů. Bez diakritiky. Bez čárek oddělujících vložené věty. A pravidla té nejelementárnější gramatiky se v ní nerespektují naprosto. Užívání takového měkkého i anebo ypsilon.

– Ale naprosto stejné hrubky by ten, kdo česky neumí, udělal i přece v dopisech.

– Určitě. Ale podívejte se na jazykovou úroveň těch příspěvků pod články na internetu. Dokonce i na gramatickou úroveň pisatelů těch článků samotných. Esemeska je prchavá, dopis trvalý.

– Každý z nás ochotně podlehne zjednodušování.

– Jistě. Před tím nejsme imunní. Ale ne každý si uvědomuje, že se takovou hrubkou sám a ochotně vymísťuje z obklopující ho civilizace.

– No to snad ne! – rozhodla se k obraně.

– Ale ano, pro kulturu jakožto civilizaci je charakteristické používání jazyka.

– Hranice mého jazyka jsou hranicemi mého světa?

– Přesně tak. Wittgenstein. Jenom si ty vaše dvojí hranice nahraďte dvojím slovem meze.

– Příště, – sdělila mi poněkud odtažitě a otočila se k oknu.

 

– Úplně jsem se v té řeči s vámi zapomněla. Musím odpočíst dvě bílé za Huštěnovice a Napajedla! Vždyť se už blížíme ke Zlínu!

 

– Teda k Otrokovicím. Abych byla wittgensteinovsky přesná, – procedila se zřetelnou zlomyslností mezírkou mezi masitě zohlými obojími rty.

– Nebo snad mám říct: až paranoidně úzkostná?

 

Co je to za psaní, popřípadě čtení, když se v jeho průběhu nic sebeméně dramatického neděje?

Bláboly jakýchsi dvou slovních marionet opatřených ze zvůle pisatele jízdenkami proto plynou v naprostém významovém vzduchoprázdnu, dokonce ani ten okolojdoucí průvodčí se jakousi buranskou jedovatostí do jejich rozhovoru nevmísí.

Nikdo dvojici neokrade a s lupem nevyskočí za jízdy.

Naparujícího se staříka docela už sedmdesátníka kvůli jeho napohled zřetelně mladší partnerce kdokoli neurazí, ba dokonce se mu ji ani sebeméně nepokouší odloudit.

Vlak se s žádným z těch blížících se v protisměru nesrazí, nevykolejí, náhle nezabrzdí, nespadne na něj znenadání most.

Jediný tunel se na této trati nenachází, do zatemnění večera náhlou nocí je ještě pár hodin daleko.

Klimatizace uvnitř vagónu tiše šumí, žádný šikmooký terorista, že do ní nasype bílý sarin, nehrozí.

Sebevražda kohosi nešťastného z důvodu neopětované lásky skokem pod kola expresu je dalece vzdálena zrovna těmto místům – dějící se naprosto přirozeně v knize naprosto jiného, a tedy i například romantičtějšího, příběhu.

Dokonce se nikdo v celém vagónu naprosto náhle nezeptá: Hele, copak to tam letí takhle vysoko za oknem?

 

– S tou jednokolejkou, která odtud z Otrokovic vede na Zlín, a potom ještě dál, jsem ještě za bolševika udělal docela zajímavou zkušenost. Jestli vás ovšem něco takového vůbec zajímá…

 

– Tak tedy jo, jak to bylo? – uráčila se po nějaké chvíli odvrátit od okna nazpátek.

 

– Vzal jsem tenkrát jízdní řád té trati a vypsal z něj názvy všech zastávek. A potom, a to už si nevzpomínám jak, jsem z těch slov vyrobil pár haiku.

 

– Víte, co to je haiku?

Zavrtěla zjevně dotčená hlavou.

 

– Středověká japonská básnická forma. Třířádkové tříverší o celkem pouhých sedmnácti slabikách. V prvním a posledním řádku slabik pět, v prostřední přesně sedm. Kánon. Cosi závazného a nepřekročitelného. Dobrovolná klec, uvnitř níž si můžete dělat, co chcete.

 

To už moje holedbání nevydržela a odvrhla naráz naplno naditými rty hrazdičku udidla.  

– A to si fakt myslíte, že ty moje korále snad nesouvisejí s Wittgensteinem taky?

 

– To jsem přece nemohl předpokládat, – bránil jsem se.

– Ale taky jste si celou dobu neřekl o vysvětlení! A přitom jsem sám kdysi cosi smolil na úplně stejném jeho principu.

– Jak na stejném principu? Já jsem přece dával dohromady haiku. Tedy text.

– Ale byla to snad i z vaší strany řečová hra!

– No byla. Přiznávám.

– A já dělala těmihle cetkami snad co? – v prstech odtažených od těla mi nastavovala k pohledu ten její nákrční růženec.

 

– Stejně vybrané názvy stanic jako slovník jazyka svého druhu. Naprosto stejné nahrazení jejich významu namísto písmen jinými znaky, předmětně věcnými, jak se s tím obdobně setkáváme u přírodních národů. Barvy určené podle významu nádraží. Podle velikosti. Žádné. Malé. Větší, – představovala mi pro příklad kuličky modrou, bílou a červenou.

 

– Ovšem tady na niti mám jenom ty, co existovaly tenkrát. Za céká.

– Ty tři barvy tvoří dokonce dohromady trikoloru země Českých drah, chápete?

– Dlouho jsem sice rozmýšlela, jestli nemám použít barev céká císařského praporu. Tedy červené, černé a žluté. Jak platilo za války Wittgensteinových časů. Ale ve výsledku by tvořily trikoloru jiným dneska naprosto neznámou.

– Víte vůbec, že on přesně osmého srpna čtrnáctého roku jel po tadyhle zrovna té trati na frontu nahoru do Haliče?

– A víte, co si o té cestě zapsal do zápisníku?

– Že bylo celý den hrozné vedro, jídlo špatné a že ho obtěžoval celou cestu hmyz. Zřejmě ovádi, komáři a blechy!

– Tak proto asi byly důležité všechny ty granky s pitnou vodou pro koně!

 

– Ale já se přece s vámi vůbec nehádám. Dokonce jsem rád, že se o něco takového zajímáte, – pustil jsem se do ní stejně zostra nazpátek.

– Ale co je vám tak asi po tom, že se něčím zajímám? – uštědřila mi ihned uštěpačně repete.

– Já pouze uznale hodnotím, že jste mezi svými vrstevníky raritou.

Pochválil jsem, a přitom jsem si neuvědomil, že chvála může v podobných situacích manželských hádek napáchat jen a pouze další zlo.

– Víte, co? – odvětila mi nazpátek odměřeně: – Já přece nejsem nějaký břichomluvec anebo klavíry žonglující hrbáč z repertoáru Cirkusu Wittgenstein.

 

– Heleďte se: vy máte svoji jízdenku, já mám svoji jízdenku. Vy jste už seděl, já si sem dovolila. Před chvíli byl bílý Tlumačov, po Záhlinicích přijde přestupový Hulín. Pak ještě pár stanic a já v Přerově vystupuji. Kvůli příští nucené půlhodině ještě tady s vámi se přece nebudu nikam stěhovat.

Vyklonila se přesto přes baťoh z našeho oddílu hlavou do uličky, jestli snad se poblízku nenabízí nějaké vakantní dívčí separé.

Poněvadž na obhlídce neuspěla, ulila ze svého sebevědomí na mne.

– A taky byste neměl tolik řvát. Všichni se sem na mě dívají.

 

Vzápětí na důkaz kardinální naší vzájemné odluky od tématu vytáhla z čelní kapsy baťohu mobil a pustila se s odpovídajícím zaujetím prsty s nenalakovanými nehty do vyřizování její zanedbané korespondence.

 

Snad každý má takovou tu neodnaučitelnou zkratku, jednou z těch mých je velmi častá záměna pomístních jmen Napajedla a Tlumačov, jejichž nádražím nalevo u kolejí jsme zrovna projeli.

Ještě jsem slyšel, jak naproti cvakla bílou kuličkou, a pak jsem se zasnil.

 

Ona častá záměna dotyčných dvou slov je způsobena v mém případě především proto, že v obou těchto místech existují zhruba dvacet kilometrů od sebe dva dávné tradice C. K. hřebčíny.

V onom napajedelském byla před pár roky ředitelkou naprosto mi neznámá dáma s krajově  hokejistickým příjmením, které jsem si prostřednictvím e-mailu dovolil nabídnout, zdali by nenazvala kteréhosi budoucího hřebečka po porodu ještě sotva stojícího na pozohýbaných nožičkách jménem dávného filozofa. Nikoliv však Ludwigem, nýbrž přímo Wittgensteinem.

 

Dostihový kůň jménem Wittgenstein!!!

 

Umíte si něco takového představit?

 

Aby i tohoto druhu jazykové hry pouze jediným názvem nebylo málo, už jsem potěšeně snoval představu, že jednou by po travnatém okruhu například ve Velké Chuchli proháněl Wittgenstein Platóna, pospolu předbíhající Camuse, jenž by o délku před nimi již již doháněl například valacha Kanta s klisnou…

No, dejme tomu…

Zrovna mě nenapadá žádné filozofovo příjmení ženské podoby, popřípadě tvaru...

 

Dokonce tvarů, no.

Vždyť kromě té jejich společné patronky Sofie mě žádná ženská filozofka nenapadá, paní doktorko Barabášová, promiňte.

 

Přesto, přes podobné drobné verbální nedostatky, představa na jednom místě na pouhých několika okruzích soustředěných celých dějin světové filozofie jezdících pouze na oves, seno, podkovy a vodu, každé nedělní odpoledne tedy zkoncentrovány k vidění i zážitkům opravdu úžasné světově jedinečně intelektuální formule!

 

Kterýsi z žokejů ze všech sil švihá bičíkem hřebečka Marxe, maje i tentokrát zač, loudala…

 

„To se smějete mi?“ ozvala se do mých představ zlostná otázka z protisměru, čímž jsem měl rázem po zábavě a povyražení a musel odpovědí navázat.

 

– Ale ne. Jenom se mi vybavilo, jak jsem před pár roky požádal v napajedelském hřebčíně, aby dali nějakému čerstvě narozenému hříběti jméno Wittgenstein.

– Opravdu? To je dobrý? A jak to dopadlo?

– Ředitelce se to jméno líbilo, jasně, zejména proto, že je neměli vedeno ještě nikde v plemenných knihách. Takže mě pořádala o další podrobnosti, – dokončil jsem zcela ledabyle se zdánlivým nezájmem o téma.

– No a co vy? Snad jste takovou báječnou příležitost nepustil?

– Víceméně ne. Takže jsem jí poslal nazpátek pár vět o filozofovi a jeho řečových hrách, též i o jeho jmenovci, Hitlerově významném stíhacím letci, taky o kněžně Wittgensteinové z jiné genealogické větve tohoto příjmení, která shodou shod jezdila parkury na olympiádě, což jsem předtím sám nevěděl.

– Tak tomu, fakt, říkám osudová náhoda. Naprostá hyposynchoronicita podle Junga.

– Wittgenstein filozof. A Wittgenstein letecký stíhač. Mimochodem, víte, že žid Wittgenstein a antižid Hitler byli spolužáci z linecké reálky?

– To jo. Vyskočilo to na mě taky odkudsi na internetu. Ale hned to tam bylo víceméně anulováno. Ale mě teď víc zajímají ta vaše Napajedla. Docela vám závidím, jaké umíte žít báječné historky.

– Ale ono už víc vlastně nebylo. Ředitelka mi poděkovala, já se přestal zajímat. Zdejším domorodům nápadů netřeba.

– Takže ani nevíte, zdali se malý Wittgenstein ještě jednou narodil. Vždyť ono je to celý jako u nějakých buddhistů. Docela reinkarnace. Vám to tak nepřijde?

– Ale ano. Napadlo mě to taky. Ale na křest mě nepozvali, Tak jsem zapomněl.

– To je teda fakt škoda. Kdyby ten malý běhal za matkou kobylou po oválu, fakt by se mi to líbilo.

– No vidíte, kdybychom se nezhádali, ani by tahle veselost nevyplavala přes slzy ven.

 

Přes slzy? Opravdu? Tak to asi teď s tím Čechovem opravdu situačně přeháním.

 

– Promiňte, – sdělila mi s upřímnou naléhavostí z rohu u okna dvousedadla naproti.

 

 

 

 

.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

20.12.2014 14:47:01wittgenstein

Na ty příští prázdnny se už chystáte? Průběžné instrukce jsou přidávány zde: https://www.facebook.com/pages/HLED%C3%81M-PR%C3%81ZDNINOVOU-SPOLUCESTUJ%C3%8DC%C3%8D/500862383384018   . Stačí kliknout. Hezký den! Jo, dík za posudek.

20.12.2014 14:11:57Vigan

Paráda. Toho Tichého jste vystihl skvěle. Já si jej pochopitelně také pamatuji. Váš styl psaní mi připomíná zdejšího dalšího skvělého autora, nick Movsar.

Děkuji za zážitek.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.