Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
U jezera Michigan
datum / id22.12.2014 / 451705Vytisknout |
autorKolobajda
kategoriePovídky
upřesnění kategorieNeobvyklá studentská brigáda
zobrazeno807x
počet tipů8
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Tuto povídku jsem tady původně vložil 25.11., no a řekněněme - byl to polotovar. Spousta chyb a to i dost závažných ve stylistice. Dostalo se mi náležitého ponaučení, čeho se mám vyvarovat. Nyní je povídka přepracovaná, tedy příběh zůstal stejný (neb má reálný základ), ale pokusil jsem se snad všechny připomínky zohlednit, vč. úpravy závěru. Na kolik se mi to povedlo, to musí posoudit někdo jiný. Pak jsem zde  8.12. vložil úvahu "Malá noční prosba", kde jsem žádal čtenáře, aby už Michigan nečetli, že se tady objeví nová, přepracovaná verze. Jak se dalo čekat, vyvolal jsem efekt opačný , tzn. že jsem 19.12. zaznamenal asi 250 čtenářů, což je 3 x víc, než je u mých výplodů obvyklé. Proto jsem se rozhodl Michigan i Malou noční prosbu smazat, a tím pádem jsem smazal i kritiky. Ono to jinak nejde. Zdůrazňuji, že důvodem nebyly ty kritiky, ale dílo samotné. Snad se najde ještě nějaký čtenář, ktertý bude mít tolik trpělivosti, aby to přelouskal celé. Přeji mu příjemné louskání.

U jezera Michigan

U jezera Michigan

Lucie dřepěla na bobku na dřevěné terase před chatkou a krmila mývaly. Celá rodinka medvídků už byla navyklá chodit kolem půl páté odpoledne na předvečerní „lunch“. Ten jim Lucka připravovala ze zbytků z táborové kuchyně. Očividně je to všechny bavilo. Lucku i ty mývaly. Také dostali  jména: matka Harry a tři mývalata Dempsey, Čip a Dejl. A slyšeli na to. Lucka k nim neustále něco promlouvala a oni odpovídali spokojeným mlaskáním. Každý měl svou misku, ale Lucka je často krmila i z ruky.

 Bylo jich deset. Studenti na letní brigádě, zaměstnáni v kempu u jezera Michigan. Celá osádka jedné chatky - čtyři Češky (Lucie, Kamila, Andrea a Monika), dvě Polky, dvě Slovenky, jeden Ir a jeden Američan. A ta chatka vlastně není chatka, ale malý, bíle omítnutý zděný domek, který má pět pokojů a jednu společnou místnost s kuchyní.

Kemp se nacházel na okraji městečka New Buffalo, na pravém břehu jezera v jeho jižním výběžku. Na druhé straně jezera bylo vidět v dálce Chicago. Večer, než se začalo stmívat a jezero změnilo barvu z modré na tmavě červenou, byl na Chicago úchvatný pohled, když se postupně začínalo objevovat osvětlení mrakodrapů, kterým vévodil ten nejvyšší - Tower Willis.

K jezeru to od brány kempu bylo necelých deset minut. Byl to vlastně typický americký skautský tábor pro rodiny s dětmi. Skauti mají svou vlajku, uniformu, odznak a hodnosti. A také svá pravidla, která striktně dodržují. A to dokonce i jejich děti. Je to věcí jejich cti.

Vedoucí kempu brigádníky varoval před nějakým bližším kontaktem právě s mývaly. Jsou nevyzpytatelní, zvlášť matka, když má mladé. Když se cítí ohrožená, může ukousnout i prst. Nebo dva. Všichni  radu vedoucího respektovali, kromě Lucky. Ta měla už odmalička velice kladný vztah ke zvířátkům všeho druhu, zvlášť k těm chlupatým, i když právě na chlupy byla alergická. A měla nějaký zvláštní dar se vcítit do fyziologických pochodů a potřeb zvířátka, takže se pak často potýkala s problémem, aby se jí ten tvor necpal domů.

Teď Lucka právě mývalům něco povídala o tom, jak je jezero Michigan veliké (samozřejmě anglicky, vždyť to byli mývalové severoameričtí), když se ve dveřích objevila její spolubydlící Kamila: „Luci, zvoní ti mobil!“

„Tak ho zvedni a řekni, že nemám čas, že právě krmím!“

A Kamča zase zalezla. Byla to kočka, krásné vlasy a líbila se Irovi, ale ten se zase nelíbil jí. Typický Ir - nazrzlý, hubený, s pihovatou bílou pletí, jmenoval se Sean. Moc toho nenamluvil. Bydlel na pokoji s Američanem Johnym. To byla jiná třída. Sportovní typ, veselý a dost ukecaný. Jejich domek se nacházel za kempem, asi pět minut procházkou bujnou zelení a lučními květy všeho druhu. Dalo by se říct, že domek už byl na samotě, za ním stál ještě na dohled starý, dávno opuštěný mlýn. Působil trochu ponuře, obrostlý křovím a hned za ním začínal les. 

Naše společnost začínala pracovat o půl deváté a hlavní náplní byl běžný úklid. Končili, když měli hotovo, většinou tak kolem druhé odpoledne. Lucka, kromě lásky ke zvířatům, měla ještě dar průbojnosti, což se vždycky hodí.

Při nástupu měl vedoucí tábora dotaz: „Má z vás někdo řidičský průkaz?“   A ten měla právě jenom Lucka. Z okna kanceláře vedoucího viděli stát malý náklaďáček - elektromobil.  …   „A uměla bys s tím jezdit?“

„Samozřejmě!“ vyhrkla Lucka. Chopila se příležitosti a už ji nepustila.

„A už jsi někdy něco takového řídila?“   …   „Samozřejmě!“ A možná že to byla i pravda. Kdo ví. Takže dostala za úkol objíždět bungalovy a měnit prádlo - ručníky a povlečení. Bungalovy se nezamykaly, skauti přece nekradou, a jiní než ubytovaní neměli do kempu přístup. Prádlo se neměnilo každý den. Pokud v předsíňce bungalovu bylo v plachtě svázáno použité povlečení, tak ho prostě vyměnila. Pokud tam nebylo nic, popojela k dalšímu obydlí. Občas ji vedoucí poslal dovézt něco z městečka. Zkraje s ní jezdil jako navigátor správce Charlie. Měl určitě přes šedesát a byl to všeuměl a chodící legenda.

Teď však Lucka prováděla každodenní rituál - krmila mývaly. Ti dostali přísný zákaz vstupu do domku, i když byly dveře otevřené. Ale oni neměli důvod ke vstupu, svou porci vždycky dostali. A když měli pocit, že už jsou nakrmení dost, hrdě odkráčeli. Asi se šli umýt.

Už během dne se partička domlouvala, co se bude dít odpoledne, či večer. Dnes ani moc nefoukalo, tak se rozhodli, že si půjdou zaplavat a večer znovu k jezeru čekat na západ slunce. Teplota vody nic moc, ale zkraje pláže docela přijatelná. Pláž čistá, písečná, a než se dostali zpět ke svému domečku, museli přejít přes písečné duny. Taky necelých deset minut, nic obtížného, sem tam křoviny, a mezi nimi vyšlapaná pěšinka. A navečer se koupila láhev whisky (Jack Daniels, ale byly i levnější), musela se vložit do většího papírového sáčku a jde se znovu na pláž - pozorovat, jak na břehu přibývá rybářů a ubývá otužilců. Podle amerických zákonů je zakázáno pít na veřejnosti. Ovšem těch skupinek s větším papírovým sáčkem tam bylo víc.  

Plocha jezera se zdála být nekonečná. Směrem na sever mezi hladinou a tmavším obzorem bylo zřetelně vidět zaoblení naší zeměkoule. A někde v dálce mezi tím obzorem a Chicagem se rýsovaly namodralé hory. Dnes bylo nádherné počasí. Slunce pomalu zkrvavělo a kolem půl desáté zapadalo do jezera. Zároveň postupně všechno ztichlo, i rackové, i naše skupinka. Zamyšleně zírali na tu nádheru. Pak se začaly objevovat hvězdičky, nakonec jich byly tisíce. Je čas jít spát.

…………………………….

Během týdne se partička docela dobře stmelila a naše milé Slovanky začaly rychle bourat jazykovou bariéru. Porozuměli si i s vedoucím a správcem, takže vše probíhalo v naprosté pohodě. Prostě dokonalá idylka - i díky prostředí, ve kterém se ocitli. Někdy večer si udělali ohníček, a tady už nemuseli flašku schovávat v pytlíku.

Lucka hýřila vtipem a stále novými nápady a postupně se stala nepsanou mluvčí a vedoucí skupinky brigádníků. Někdy si také vypůjčila  náklaďáček a všichni si zajeli do městečka na diskotéku nebo někde na vínko. Pan vedoucí proti tomu nic nenamítal. Prostě byl se všemi spokojen, tak proč ne. A nuda nehrozila.

Krásné okolí, milí lidé, úchvatné jezero, čistý vzduch, dobrá práce, jídlo a ubytování zdarma - co víc by ještě potřebovali k dokonalé spokojenosti? Snad jenom nějaké to vzrůšo, ať neupadnou do stereotypu. A dočkali se ho. Starý, dávno opuštěný vodní mlýn, který se tak napůl schovával za vzrostlými duby, se o to postaral. Sice párkrát prošli kolem, ale nepřipadlo jim na něm nic zvláštního. Vodní náhon už byl dávno vyschlý a zarůstal křovinami, také dřevěné lopatky kola už byly zpola rozpadlé. Zkrátka a dobře starý, opuštěný mlýn.

Asi po měsíci pobytu zůstaly odpoledne ty čtyři kočky české v domečku, z důvodu výkonu asanace prostředí i sebe sama. Ostatní šestice se šla projít po okolí. Mohlo být něco po šesté večer, když Lucka zpozorněla. Právě si myla hlavu, a i když měla v uších mydlinky, zaslechla, jak někdo hraje na klavír. Zdá se jí to? Ne - nezdá. Slyší hrát klavír, nějakou vážnou hudbu. A krásnou - snad něco od Chopina. Říká si sama pro sebe: „to je divné… hoši sice mají na pokoji magneťák, ale ti jsou pryč a kromě toho si pouštějí tak jedině heavy-metal.“

Když si vytírala hlavu ručníkem, přiběhla Kamča: „Luci, slyšela jsi to, co já? Hrát na klavír?“

„Jo, slyšela, jakoby zdálky, ale docela zřetelně…“

Načež se šly zeptat těch zbylých dvou - Andrey a Monči, ale ty se věnovaly úklidu, v kapse walkmana a na uších sluchátka. Takže slyšely akorát to svoje. Když jim Kamča s Luckou sdělily svůj nevšední zážitek, prohlásily: „Ha ha ha, to jste si právě vymyslely. Vám to připadá legrační?“

„Právě že vůbec ne!“ říká Kamča.

„Slyšely jsme hrát na klavír, a to jsme byly každá v jiné místnosti…“ Takže zatím zůstalo při tom, že všechny mají svou pravdu. Jedny slyšely, ty druhé neslyšely.

Když se vrátila kolem osmé skupinka průzkumníků, vyslechli si, co se stalo, načež Johny prohlásil: „Jediné vysvětlení je, že jste to mohly slyšet z toho starého mlýna.“

„Jo, to je možné, asi to tak bude. Ale je to dost divné…“ připustila Lucka.

Na to Johny rezolutně prohlásil: „Dnes už nebudeme podnikat nic, necháme si to do zítřka projít hlavou, ale každopádně se tam půjdeme podívat.“ Lucka si pomyslela: „jen Johny dovede rozpoznat, kdy si dělám legraci a kdy mluvím vážně“.

Každopádně dnes večer bylo poprvé po dlouhé době po idylce.

……………………….

Druhý den ani ráno, ani v práci o tom sice nemluvili, ale všichni to měli v sobě. Bylo jasné, že John, Kamila a Lucie tomu věří, ostatní o tom stále ještě pochybovali. Po návratu z kempu po krátké poradě se rozhodli. A Lucka dodala: „Půjdeme se do toho mlýna podívat, ale až po tom, co nakrmím mývaly. Co když to bude naposledy?“

Krmení skončilo, a tak šli. Lépe řečeno - šlo jich šest. Polky a Slovenky nechtěly. K mlýnu to měli ani ne pět minut. Před ním se povalovaly nějaké staré zrezivělé krámy. Ke vchodu stoupaly tři kamenné schůdky. Kvalitní, dubové dveře a kupodivu nebyly zamčeny. Johny vzal za kliku a dveře se s hlasitým vrznutím otevřely. Nechali je otevřené. Velká, téměř prázdná místnost, na zemi a vlastně všude vrstva prachu, která se tady musela usazovat hodně let. Okna špinavá, v nich pavučiny. Z místnosti vedly schody do prvního patra. S každým našlápnutím vířili prach. V patře byla zřejmě kdysi sýpka, tady se už nějaké věci povalovaly, kdoví k čemu vlastně sloužily.

Z místnosti vedly další, už menší schůdky do podkroví. Tady byly dveře opět zavřené. Johny vzal za kliku, dveře kupodivu nevrzly a všichni zůstali stát jak u zjevení. Místnost čistá, i dvě okýnka ve štítu vypadala jako umytá. V rohu místnosti stůl a jedna židle. Na stole prázdná vázička. Ovšem uprostřed místnosti bylo to, kvůli čemu přišli. Na čistém červeném koberečku stál… klavír! Velký klavír - černé leštěné křídlo. A u klaviatury otočná židle.

Když to všichni rozdýchali a vrátily se jim zpět do očí vytřeštěné bulvy, zeptala se nejistým hláskem Lucka: „Johny, dovedl bys na to něco zahrát, ať máme jistotu, že to, co jsme slyšeli, je opravdu tento klavír?“

Johny odpověděl dost podrážděně: „Snad dovedl. Ale to ti nestačí - to co vidíš? A kromě toho je tu čisto, nechci nic pošlapat. A klaviatura je zavřená, nemám moc chuti na to sahat.“ Ještě dobrou chvíli na to všechno doslova zírali. Mlčeli a snažili se najít nějaké vysvětlení. Bohužel nenašli nic a nedošli k ničemu…

Takže se zase pomalu po těch zaprášených schodech vraceli, v hlavách zmatek. Ale aspoň viděli to, co viděli, a nevěřící uvěřili. Ovšem jeden velký problém zůstal. Odhalili pouze následek, ale ne příčinu. Když vyšli na čerstvý vzduch, všem se silně ulevilo. Johny pak vchodové dveře několikrát otevřel a zavřel, ať tak nevržou, a nechal je nedovřené.  

Po návratu do svého domečku to vylíčili těm Polkám a Slovenkám. Ty se jenom pokřižovaly a vypadaly ještě více zmateně, než předtím. Pak mezi šestou a sedmou naslouchali, jestli náhodou neuslyší klavír. Marně - žádné zvuky, klavír byl zticha. Večer všichni seděli u ohně, popíjeli whisky na kuráž, ale ta se nedostavovala. A všichni (aniž by chtěli) oči upřené na ten záhadný mlýn, i když se vlastně dívali pouze do tmy.

Nakonec alespoň k nějakému závěru dospěli. Zatím to v kempu nikomu neřeknou, a zítra večer, nejlépe až někdy k půlnoci ti nejodvážnější tam půjdou znovu. Když už máme co do činění s něčím nadpřirozeným, s něčím, co přesahuje náš obzor chápání, pokusíme se tomu přijít na kloub. Za každou cenu - ať to stojí, co to stojí. Bylo celkem jasné, kdo tam půjde.

………………………

Den třetí. Dnes se buď uvidí, nebo neuvidí. Hned po návratu z kempu Johny začal posilovat a běhat kolem chaty jako smyslů zbavený. Lucka začala cvičit jógu. Pak si Johny šel dát horkou sprchu a Lucka se jala krmit medvídky mývaly. Mezi šestou a sedmou se opět nedělo nic. Ohníček zažehli ten večer až o půl desáté, ať ten mlýn mají co možná nejmíň na očích. A vzali si s sebou baterku.Opět popíjeli Jack Daniels - ale střídmě. Snažili se bavit o všem možném, ale bylo to jen takové plácání. Ve třičtvrtě na dvanáct se ozval Johny. „Je čas jít“.

Načež se pomalu zvedli, ostatní jim pokynuli. Pak rozsvítili baterku a šli. Před vchodem do mlýna Johny prohlásil: „Ještě máme možnost si to rozmyslet.“ Lucka nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Máme odvahu, máme kuráž…“ a zalomili si palce. Otevřeli již od včerejška pootevřené dveře a vešli dovnitř. Světlo baterky obkroužilo a olízlo celou místnost. Pár kroků ke schodům a baterka začala poblikávat. Když zdolali asi pět schodů do patra, zhasla. Po opakovaném zatřepání ještě párkrát blikla a pak zhasla docela. Johny musel zapálit zapalovač. Postupovali nahoru zvolna, pomalu. Stěny mlýnu v chabém, mihotavém osvětlení plamínkem ze zapalovače nepůsobily zrovna přívětivě.

Na úrovni sýpky, před schody do podkroví Johny na chvíli zapalovač zhasil a chladil ho v dlaních. Když ho znovu zapálil, podíval se na hodinky. Byla právě půlnoc. Vyšli nahoru a otevřeli dveře do pokojíku s klavírem. Zdálo se jim, že poklop klaviatury je otevřený. Ovšem při tom slabém světle plamínku… Dále než dva kroky do místnosti se neodvážili. Mnohem více s nimi cloumal nepříjemný pocit, který se jich zmocnil. ON je tady. A tak tiše spustili připravenou řeč:

„Dobrý večer duchu, nepřišli jsme ani náhodou se zlými úmysly, přišli jsme ti jen popřát dobrý večer. Nechceme ti ublížit, a ani ty neublížíš nám. Víme, že nejsi žádný poltergeist, ale že jsi hodný duch.“  Zdálo se jim, že se něco za klavírem pohnulo. Ale možná jen zdálo. Oči vytřeštěné do přítmí, srdce rozbušené a doslova vtíravý pocit, že tady nejsou sami.

„Duchu, děkujeme, že jsi nás laskavě přijal, už tě opravdu nebudeme rušit a už zase půjdeme zpátky. Přejeme ti klid a mír…“ Potom se pomalu otočili a začali po schodech opatrně slézat dolů. Schody byly příkřejší, než by chtěli. John samozřejmě první a Lucka se ho křečovitě držela za ruku. V druhé ruce měl zapalovač a ten už dost pálil.

Pak Lucka rozechvělým hlasem šeptla: „Johny, já mám pocit, že těsně za mnou někdo jde“.   ...   "Já mám stejný pocit“ odpověděl Johny. Vtom ucítili mírný závan větru a zapalovač zhasl. Museli se zastavit a ocitli se v naprosté tmě. Johny ještě párkrát škrtl, ale zapalovač ukončil svou službu. Definitivně. Co teď?

 Najednou se nad schodištěm začala pomalu rozsvěcet jediná žárovka až někde u stropu. Neuvěřitelné, nepochopitelné, ale spásné. Johnovi blesklo hlavou: vypínače vytrhané a přívod elektřiny do domu je dávno vypnutý… Světlo. Žárovka poskytovala spíš slabé, načervenalé světlo, ale mohli opět sestupovat dolů. Lucka už ruku Johnovi přímo drtila.

„Děkujeme ti, duchu, jsi moc laskavý, moc, moc… děkujeme“. Lucka neměla snahu a už vůbec ne odvahu jenom potočit hlavu (ať už jsme rychle venku!). Ovšem čekalo je ještě jedno schodiště. Teď byli v úrovni prvního patra. A nad horním schodištěm světlo pomalu pohaslo a zase chvíli byli v naprosté tmě.

 Tma a ticho. V něm slyšeli navzájem svůj dech. Potom se začalo pomalu rozsvěcovat světlo  i nad spodním schodištěm. Tak mohli nakonec sestoupit dolů - zdálo se jim to nekonečné. Nějak už  doklopýtali do přízemí a žárovka začala pomalu zhasínat. Ale to už byli u otevřených vchodových dveří a konečně se osmělili otočit se. Ovšem v té tmě opět neviděli nic. Zato něco uslyšeli. Takový zvláštní vrzavý zvuk, který zněl, jako když v tom prachu baletka na piškotkách vytáčí piruety. Snad to nemohlo být ani nic jiného.

Opět zdvořile poděkovali a pak zaslechli tichounké „Well,well (dobře, dobře)…“ Nebo se jim to zase jenom zdálo? „Dobrou noc, duchu, my už odcházíme, a už tě nikdy nebudeme obtěžovat, buď tady v klidu a míru“ . Když se opět otočili ke schodišti, znovu zaslechli šeptavý, tichounký dívčí hlásek: „Well, well…“  Ne, nezdálo se jim to.

Když slezli ty tři kamenné schůdky, Lucka se konečně pustila a Johnovi se pomalu začala vracet krev do prstů. John vytáhl baterku a zkusil rozsvítit. Baterka normálně svítila. Měkká a vlhká tráva jim chladila kotníky. Po tom prachu příjemná změna. Ušli snad sto metrů a uviděli spásné plameny ohníčku. Takový uklidňující pohled…

Když je pak spatřila osádka od ohně, všichni vyskočili. „Tak co? Co jste viděli? Co se dělo?“

John s úlevou dosedl a odpověděl: „Nic, celkem nic…“, ale jeho pohled vyjadřoval něco jiného. Automaticky sáhl do kapsy, vytáhl cigaretu zapálil si. Zapalovač fungoval bez problémů. „No a co ty Lucko, taky jsi nic neviděla?“ Lucka pokývala hlavou: „Počkejte až to vydýchám, pak vám to řeknu.“ Čekali snad deset minut, než spustila. Zprvu zvolna, pak přidávala na tempu. V očích se jí zračilo, jak to všechno prožívá znovu.

Spát šli až ve tři ráno. Ještě že zítra je neděle.

……………………….

Do ukončení brigády zbývaly tři dny. Ráno když přišli do kempu, potkali správce Charlieho. Iniciátorka Lucka říká: „Charlie, rádi bychom si s tebou o něčem popovídali.“

„A o čem jako by to mělo být?“

„Věděl bys něco o tom starém opuštěném mlýnu, který je kousek od nás?“

„To víte, že o tom něco vím, ale to je na delší hovor. Něco se vám na něm nezdá?“ se zájmem se ptá Charlie.

„Zdá se nám, že se tam děje občas něco divného.“    …Jo, tak se sejdem ve dvě odpoledne - šlo by to?

Dnes bylo opět krásně a horko. Ve dvě odpoledne se sešli všichni pod obrovskou borovicí, krásně voněla. Pak se k nim došoural Charlie: „Tak co děti, co se vám přihodilo?“

„Napřed ty Charlie - pověz nám něco k tomu mlýnu.“

Chvilku se zamyslel, zapálil si a začal: „To mohlo být tak asi v roce 1935. Žil tam mlynář s mlynářkou a měli jedinou dceru. Mlynář byl pracovitý, ale tvrdá nátura. Dařilo se jim dobře, mlít k němu jezdili všichni farmáři z okolí. Vlastně ne ti farmáři, ale jejich pacholci a čeledíni. Jeden z čeledínů se do mlynářovy dcery zakoukal. A ona do něho. Láska na první pohled. Když to mlynář zjistil, začal okamžitě zuřit. Jeho dcera přece není pro nějakého hej počkej. Přece musí být zachována stavovská čest! Dostala přísný zákaz se s ním stýkat. Ale lásce se nedá poručit. Tajně se s tím čeledínem stýkala dál. Otec mlynář to tušil a vyhrožoval, že ještě jednou, a oba je zabije. Ale matka ji kryla. Došlo to tak daleko, že po čase dcerka  přišla do jiného stavu.

Nějakou dobu to skrývala, ale pak už musela s pravdou ven. Mlynář začal zuřit až do úplné nepříčetnosti: „Svatbu vám nepovolím, a tak budu mít v domě svobodnou matku. Taková ostuda! Co na to řeknou farmáři - dyť ke mně přestanou jezdit mlít! Už nebudu pro ně partner, ale plebs! A to je

náš konec!“ To už sípal, žíly naběhlé, oči zalité krví. Moc nepřemýšlel (vlastně vůbec nepřemýšlel), popadl sekyru a začal do dcerky mlátit a sekat hlava nehlava a nepřestal, dokud z ní život nadobro nevyprchal. A vlastně i život nenarozeného dítěte. Matka neměla šanci něco podniknout, to by mohlo těch mrtvých být víc… Se zoufalým křikem a nářkem se jen dívala, jak dcerka leží bezvládně v tratolišti krve. Matka vyběhla ven a s vytřeštěnýma očima ještě stačila třesoucím se hlasem sousedům říct, co se stalo. Pak někam zmizela. Otec zůstal sedět na místě a tupě zíral na nebohou a na kaluž krve. Až si pro něho přišli četníci. Zavřeli ho - dostal doživotí, i když si všichni mysleli, že dostane provaz. O matce dlouho nikdo nic nevěděl, až ji později objevili v blázinci. A tak se vyplnila mlynářova předpověď. Do toho mlýna už opravdu nikdy nikdo nepřišel mlít.“

Charlie se zamyslel a zeptal se: „A co se vám vlastně přihodilo?“

Řekli jsme mu, že jsme občas zaslechli, jako by v tom mlýně někdo hrál na klavír. Ostatní jsme si nechali pro sebe. Ještě by to rozkecal a někdo by si pomyslel, že nejsme normální.

„Jo, jo, slyšel jsem, že se tam občas dějou divné věci. Ale ano, málem bych zapomněl - ještě jsem chtěl k tomu říct: Byla to krásná dívka. A prý nádherně hrála na klavír. A taky tančila. Jako by do toho mlýnu ani nepatřila.“

……………...........

Ano, zřejmě tam opravdu nepatřila. Ale - ona tam pořád ještě je. Už šedesát let. Její duše nenalezla klidu. A my jsme k tomu určitě moc nepřispěli.

O půl páté šla Lucka nakrmit mývaly…

O půl sedmé se ze mlýna začal ozývat klavír. Krásná, teskná hudba.

Ale to už naše skupinka nemohla slyšet. Oni totiž nasedli na náklaďáček a jeli do města vyventilovat napětí. Dnes to bylo opravdu těžce stravitelné, ale vlastně to vše zapadalo do toho, co zažili. Vrátili se až hodně po půlnoci.

Od té doby už uplynulo snad patnáct let a dodnes se jim ten zážitek vrací. A nelze ho vytěsnit, nelze ho zaplašit. A občas se jim stane, že slyší hrát na klavír. Krásnou, tesknou melodii.

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

13.06.2018 17:52:28Jeff Logos

Hezky popsaný příběh.

22.10.2015 00:49:07Gora
redaktor poezie a prózy

Mám ráda takovou "civilní" mystiku, nic přehnaného , uvěřitelného. Setkala jsem se s podobnými záležitostmi /zaměstnána v řádu Notre Dame/ a snad je někdy literárně zpracuju. Rozhodně jsem si před spaním krásně zafantazírovala.Pěkné - T.

10.06.2015 19:20:448hanka

je nieco medzi nebom a zemou... pamatam si rozne pribehy, ktore sa rozpravali pri driapani peria...paračky bývali v zime, chodilo sa párať  z domu do domu a pri tom sa rozprávalli neuveriteľné zážitky...nám, deťom, vstávali vlasy na hlave, ale bol to ten príjemný strach, keď si v bezpečí a len počúvaš...

Tvoj príbeh je veľmi zaujímavý, dobre sa čítal v bezpečí domova:)

 

08.04.2015 15:28:01R. L.
Strunka tajemna dobře zasazená do příběhu.../*
02.01.2015 14:31:53Kolobajda

Díky Lakrove za nestrannou a nezaujatou kritiku. Já samozřejmě nechci "slyšet" jenom chválu. A - už jsem si myslel, žes na mě zapomněl, a já se nechtěl upomínat.

Asi jsem neměl úplně smazat tu původní verzi (úplně tzn. i ze svých análů), ale na tvoje doporučení jsem přepracoval ten poslední odstavec - pod čarou. Neboli schématismus jsem zaměnil za poetično.

02.01.2015 13:57:52Lakrov
redaktor prózy

Z prvních dvou stránek mám dojem, že text doznal zřetelné zlepšení oproti předchozí verzi. Najednou mohu číst a (téměř) nic mě  neruší. Těmi výjimkami je třeba věta: ...Dnes ani moc nefoukalo, tak se rozhodli... ## v níž mi slovo Dnes... připadá nadbytečné. Podobná nadbytečnost časového určneí se vyskytuje ještě nejméně jednou.

V téhle pasáži: ...Snad jenom nějaké to vzrůšo, ať neupadnou do stereotypu. A dočkali se ho... začínám mít dojem zbytečné "komnetovanosti" (...A dočkali se ho...)

Tahle věta: ...z důvodu výkonu asanace prostředí i sebe sama... mi zase připadá hodně strojená, ale možná je to schválně.

Asi od třetiny textu si začínám myslet, že výraznější změnu k lepšímu prodělay především (již zmíněné) úvodní dvě stránky. Přechod do akční scény by mohl být podán i napínavěji, za pomoci uvěřitelnějších a méně "komplexních" (úplných) dialogů. Lecos ze sdělovaného by mohlo být jen naznačeno nebo sděleno třeba formou otázky namísto oznamovací věty. Třeba odstavec obsahující první zmínku o pianu. A dál už si to pamatuji z minulého čtení, takže nemohu poskytnout nezaujatou zpětnou vazbu.

Myslím, že by se s tím textem dalo ještě něco udělat pro zvýšení napětí a mysterioznosti, ale dej i na názory dalších čtenářů.

01.01.2015 19:34:20Kolobajda

Děkuji!

A tusil -netusil: My iz Chabarovska gavarim Ščjolkunčik...

28.12.2014 17:32:07blacksabbath

hezký příběh.............

25.12.2014 14:38:46Kočkodan
Dodávám jeste chybející tecku, porádek musí být: .
25.12.2014 14:36:04Kočkodan
Já jsem to vlastne jiz tusil sám, ze to se snahou o humor za kazdou cenu tentokrát mozná trochu preháním, ale nakonec jsem tam toho Louskácka jako dukaz, ze jsem tvé dílo prelouskal, nechal

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.