Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+14 neviditelných
dívka a motýl
datum / id05.01.2015 / 452258Vytisknout |
autorjednooká panenka
kategorieÚvahy
zobrazeno665x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

napůl příběh, napůl sen, napůl úvaha, která neni na papíře..

dívka a motýl

ujíždějící vlak, telefon, koleje, člověk

 

Jen tak bloumala ulicemi prázdného města. V kapse ji hřál kamínek a buhví proč si s sebou vzala i telefon. Ztratila pojem o čase a dostala se až na konec města, kde jezdí jenom vlaky. Vyšplhala se po srázu a šla po kolejích světu vstříct. Chvíli šla po kolejnici, chvíli mezi kolejemi. Možná, že tudy ani nechtěla jít. Možná právě tudy měla namířeno tam na druhou stranu. Ráda nechávala věcem volný průběh. Za pár chvil ji začal zvonit telefon, intuitivně ho zvedla a zadívala se na motýla, který si sedl na pampelišku. Aby si ho mohla prohlédnout z blízka, sešla z kolejí a v tu chvíli projel vlak. Chtěla tomu tak ta zvrácená hříčka osudu? Když se ptala, kdo je na druhé straně, ozvalo se: tady pan motýl a víc nic. Zavřela telefon a strčila jej do kapsy. A vylezla zpět na koleje.

 

Možná před dalším vlakem už neuhne. Co když jí ale zase upoutá pozornost nějaký tvor. Měla by snad motýlovi poděkovat za život?

Chvílemi se dostávám do její situace a přemýšlím, kolik věcí mi už zachránilo život. Kolik? Nespočet! V té chvíli člověk jedná zcela instinktivně. Nepřemýšlí hlavou.

 

Co kdyby jí ten telefon nezazvonil. Ten vlak mohl v zastávce náhodou čekat na červenou a zrovna nejet. Ona si ale vybrala ten den, tu chvíli a toho motýla, ten určitý osud, který ji dopřál setkání s andělem. Často přemýšlím a také to často dělám. No, věci, které se nemají a nedělají. Chodím vprostřed silnice a chytám vločky do pusy. Stojím na kolejích a zkouším, jestli mi budou pod nohama vibrovat, až pojede tramvaj nebo vlak. Dávám ruce ke svíčce tak blízko, jak jen je to možné, až se stejně nakonec spálím. Chodím po hraně svého života každý den a každý den mě vítají hlasy a má vnitřní hudba, ale pak léky vše ztlumí a začíná další šedivý den, ve kterém si sama musím vytvářet barevná světýlka, abych jimi mohla prosvětlit den. Snad proto mám tak ráda noci, když svítí pouliční lampy, to je světýlek všude spoustu..

 

O té dívce se mi zdál sen. Zrovna na dnešek. A my pak měli ve škole psát esej o tom, že máme zadaná slova a stvořit příběh. Spíš takovou úvahu, než příběh. Přemýšlela jsem, kolik lidí asi denně chodí po kolejích jen tak a kolik jich opravdu chce ukončit svůj život. Motýli jsou takovi naši andělé, ale někdy nepřiletí ani jeden a my se pak vrháme po hlavě do situací, které se prostě mají stát.

 

 

 

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

23.10.2015 08:15:37jednooká panenka

Dekuju :-)

22.10.2015 11:05:33Gora
redaktor poezie a prózy

Rádo se stalo - oprav si v poslední větě takoví /ne ý/- Irča.

22.10.2015 11:02:21jednooká panenka

Dekuju :-)

21.10.2015 20:17:16Gora
redaktor poezie a prózy

T/vá úvaha se mi dobře četla - asociace s motýlem je parádní. T.

06.01.2015 09:04:58jednooká panenka

jé, děkuju :)

05.01.2015 22:58:30Evženie Brambůrková

Skvosné zamyšlení. Mám podobná, ale ty to dokážeš nádherně ztvárnit.*

05.01.2015 16:42:41Kočkodan
Motýli jako andelé - to je moc hezká predstava...

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.