Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+2 neviditelných
Šach mat
datum / id11.01.2015 / 452470Vytisknout |
autorpatricia w.
kategoriePovídky
sbírkaPovídky,
zobrazeno642x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Snad vás to osloví.

Šach mat

ŠACH MAT : Moje první taneční. Stojím ve druhé řadě, trochu schovaná za zády výstavních a štíhlých krasavic ze třídy i z jiné školy. „Vystylingované“ a nablýskané dívky sebevědomě čekají na slova tanečního mistra :“Pánové, požádejte dámy o tanec“. Proč jsem se jenom nechala přemluvit k tak marnému počinu ? Ne, že bych zrovna trpěla komplexem méněcennosti, právě naopak. Myslím si o sobě jenom to, že jsem jiná, než ostatní dívky tady. Nejen vzhledově, ale hlavně duševně. Neumím koketovat s klukama, hloupě se hihňat, nebo je znuděně přehlížet a přitom doufat, že si mě některý všimne. A nějaké trdlování na parketu, si při své větší váze a menšímu vzrůstu, nedovedu vůbec představit.

Nepatřím do pozlátkového světa manekýn, štíhlých pasů a silikonového poprsí, módních účesů, věčného chichtání, povzdechů, špulení rtů, diet, kontroly váhy a zkoušení šminků. Nekonečného přehrabování hadříků v second handu, nebo naopak v butiku, podle možností peněženky. Chodím oblékaná prostě, jednoduše a hlavně pohodlně. Po mamince jsem zdědila malou, poněkud kulatou postavu, se širokými boky Věstonické Venuše, lásku k vaření a pečení a po tatínkovi lásku k šachům, matematice a počítačovým programům. Mám víc kamarádů, než kamarádek a raději si povídám s dospělými, než se svými vrstevníky. Maminka je bývalá švadlena, nyní je nezaměstnaná a proto má spoustu volného času. Těšila se na příležitost ušít mi šaty do tanečních a to vlastně ona mě přesvědčila, že se mám přihlásit. Nejsem žádné „tintítko“, ale hýbat se umím a nakonec zjišťuji, že mě to trdlování začíná bavit. S malým, také obrýleným tlouštíkem tvoříme souladný pár ve všech ohledech. Já navíc zdobená rovnátky. Ráda a často se směju, takže úsměv mi opravdu “září“, stejně , jako oči mého protějšku. Bavíme se dobře po dobu průběhu tanečních, povídáme si, máme stejné zájmy a těšíme se na sebe.

Začali jsme se scházet i po škole a o víkendech, chodíme do kina, do cukrárny na mou oblíbenou horkou čokoládu se šlehačkou. Jsme dobří kamarádi. Svět kolem se točí stejným tempem, dny jsou prosluněné, zdobené drobnými radostmi všedních dnů a zlatavým padajícím listím.

Uběhly dva měsíce, jakoby to bylo včera a já se prohlížím v zrcadle. Mračím se na sebe nespokojeně, hladím si ploché břicho a srovnávám neexistující faldíky. Oči, našminkované, dle posledního trendu, hluboko zapadlé s mdlým, věčně podmračeným výrazem , úzká čárka rtů už dávno neschovává rovnátka a brýle nahradily kontaktní čočky. Kostnatá ramínka a plochý hrudník dospívající slečny. Vysoko vyčesaný drdol s nastavovaných vlasů a drahá róba z butiku dokreslují styling „dámy“ na prodlouženou. Připadám si naprosto úžasná, neodolatelná, prostě „in“ a „cool“, královna plesu. Jenom má věrná a nerozlučná kamarádka BULIMIE, ví , kolik úsilí a sebeobětování mě tato chvíle stála. Šklebí se na mě falešně ze zrcadla a našeptává přes rameno, jak jsem úúúúžasnááá ! Ztratily se mi široké boky i široký úsměv, pevná kulatá prsa i pevné sebevědomí. Ztratila se mi dobrá nálada i dobrý kamarád. To vše mi nahradila iluze pozlátkového snu a růžová bublina zamilovanosti a pomíjivého štěstí z úspěchu, že ten vysoký, blonďatý idol všech dívek z průmky i celého malého městečka, bude dnes se mnou tančit prodlouženou a pozval mě na večeři. Starostlivý a ublížený mámin pohled mi kazí náladu. Šaty, které mi sama ušila, leží smutně pohozené na mé posteli. Tak ať! Stejně byly dlouhé až na zem a já mám šaty koupené s vlečkou, ale zepředu krátké, ukazující mé dlouhé nohy. „Nejkrásnější nohy na světě !“

Večer skončil tak rychle. Mávnutí rodičům na rozloučenou, taxi k vypůjčenému bytu, víno v mé hlavě. Žádná něha a city, jenom tvrdé a chtivé polibky, surová objetí a zvuk trhané látky, nárazy těl o stěnu, konečně postel a řezavá bolest v klíně. Stopy krve na prostěradle a necitelné, chladné oči, barvy ocele, zvuk hlasu, jako rány bičem :“ Můžeš spát, jak dlouho chceš, pak tady pořádně ukliď a vyvětrej.“ Slzy zklamání v koupelně se mísí s růžovými bublinkami, které se barví do šeda. „Písni, nebo zavolej“ a klapnutí dveří. Týdny čekání na sms, hluchý mobil tlačí v dlani, stejně, jako tupá bolest v hrudi. Na facebooku ticho a prázdno. Bloudím večerními ulicemi, jako stín a nevnímám kapky deště. Od jedné diskotéky ke druhé, až v jednom baru…opřený o pult s dívkou omotanou kolem svého těla, v houfu svých oblíbenců a smích. „Tak slavíme“ a cinkot sklenic….“vyhrál jsem sázku, přefik jsem tu přechytralou kozu a byla nenačatá“ Smích podbarvuje ta krutá slova. Ponížená a pokořená až na kost, vybíhám z baru. Běžím černými ulicemi, zmáčená deštěm a vlastními slzami……..prudký náraz, výkřiky, chuť krve v ústech a tma! Tlumené světlo a tikot přístrojů mě probírá z černého snu. Hlasy znějící z dálky, nepříjemné pocity v ústech a krku mi otevírají oči a nutí pohnout rukou. Nad hlavou bílý strop, stejný, jako postel na které ležím a obličej mámy u postele. Někdo mě drží za ruku, nemůžu pohnout hlavou, stáčím pohled a vidím svého pohublého kamaráda. „Kde je táta?“ Chci se zeptat, ale propadám se opět do stavu beztíže. Hučení v uších se míchá s tlumenými hlasy a vzlykotem. Konejšivá tma. Týdny v nemocnici vystřídaly stejné šedivé týdny v léčebně.

Bolest střídala bolest, stejně tak, jako s e u mého lůžka střídaly pravidelné návštěvy psychiatra, psychologa, mámy, táty a mého brýlatého kamaráda. Jeho zanícenost, vrátit mě životu, byla neutuchající ! Můj anděl strážný. Můj blázínek. Můj miláček největší. Zpráva lékaře :“Je mi líto, slečno, už nikdy nebudete chodit!“ a jeho pohled na moje nohy, natažené na bílém prostěradle. Co ještě ?! Kolik budu muset ještě vypít z kalicha bolesti a hořkosti ?! „No co“, prohrábne si ty svoje černé kučery a pokrčí nos. „Stejně by tě teď ty tvoje hůlky neunesly!“ Čas ubíhal a Země se točila opět tím svým správným tempem . Přestěhovali jsme se na malou vesnici a bydlíme v domku u lesa. Mamka má doma malou šicí dílnu, chová králíky a slepice, stará se o zahrádku. Táta dojíždí do města za prací a za mnou dojíždí můj kamarád, studuje na KU, chce být neurologem.

Včera jsem se vrátila z lázní. Už je to více, než rok a mě to připadá, jako dávný černý sen. Jedu po lesní cestě, alejí starých dubů a tvrdý štěrk křupe pod koly mého invalidního vozíku. Po levé straně bublavý potůček kolébá mou mysl a vzpomínky se mi skládají v hlavě, jako střepiny rozbitého poháru, ze kterého jsem musela vypít svůj díl hořkého nápoje, zvaného „životní omyl“. V ruce držím dopis se spoustou chyb a kostrbatým, nevypsaným rukopisem…….“Hledal jsem tě všude….bylo mi to hrozně moc líto…..já tě asi vážně miluju…..chybíš mi….promiň…..“ Čtu ta slova a necítím vůbec nic. Vím, že nedodělal školu, nepracuje, hraje v automatech a posiluje své sebevědomí drogami. Aspoň, co mamka zaslechne občas od známých ve městě. Trhám ten nesmyslný cár papíru na drobné kousíčky a pouštím je z dlaně. Ostrý vítr z hor je mísí ve vzduchu s prvními vločkami sněhu a odnáší na holé větve křovin kolem cesty. Usmívám se a těším se na oběd. Můj věrný kamarád neodolal pozvání na domácího králíka na smetaně. Jistě přijede jenom kvůli němu, říkám si rozpustile v duchu a cítím pevné ruce, které mě objímají kolem ramen a starostlivě halí do deky. „Kde se mi touláš, má lásko?“ Líbá mě něžně, hladí po vlasech a čepici naráží do očí. „Nic nevidím !“ Bráním se se smíchem. „Ani nemůžeš, to je překvapení!“ Pod bundou schovává štěňátko labradora. „To bude tvůj asistenční pes“, říká rozhodným hlasem a pejsek se moudře dívá a cucá mi prst. „ Jo a vzali tě na tu vysokou, máš individuální program pro dálkové studium.“ Radostně křepčí kolem mě a celý září, potom popadne můj vozík a vracíme se spolu domů, do tepla maminčiny voňavé kuchyně a starostlivého pohledu jejích milých očí a tátova spokojeného pochrupování v křesle.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

24.04.2017 16:52:11patricia w.

zdravím :) a děkuju, potěšilo

24.04.2017 16:38:14Pavel Wilk

Zajímavé čtení, mně ten kontrast vůbec nevadil, ba naopak. Nezbývá než přidat tip!

05.03.2015 09:56:33patricia w.

Zdravím Lakrow a přeji pěkný den. To je dobře, nebo špatně - ty dějové zvraty a kontrast ? Já si myslím, že dobře, oživí to celé dílo, je to čtivější a zajímavější. Přitažlivější pro čtenáře. Žádná plytkost a nuda. Proto jsem to tak psala. :)

19.01.2015 13:22:00Lakrov
redaktor prózy

Po první poněkud tuctové epizodě z tanečních je další pasáž, popisující tělesné změny (doměle k lepšímu) tvé protagonistky a "společenské" změny, k nimž ji ta změna vzhledu dovedla -- tahle další pasáž je příjemnou změnou. Dál je to pak zase o něco slabší. Snad je to způsobeno tvou snahou vměstnat do tohohle celkem krátkého textu co nejvíc událostí a životních zvratů. Při citaci dopisu není chvíli jasné, kdo je jeho pisatelem, pak se to ujasňuje...

První dvě "kapitoly" -- až před tu nehodu -- jsou dobré. Dál je to pak až příliš "kontrastní" těmi dějovými zvraty.

12.01.2015 21:11:05patricia w.

:)))   Anebo ji mohl přejet vlak !..... Víš, redaktore, moje povídky jsou skutečné převyprávěné příběhy lidí, které znám, nebo které jsem měla tu možnost potkat. Jestli chceš a máš tu potřebu obohacovat moje povídky svými bystrými kritickými postřehy, čti na mém blogu. Adresu najdeš na mém profilu. Ráda se zasměju. :) Ahoj

12.01.2015 13:18:21Zdenda
Ještě mohla otěhotnět nebo dostat aids. Nebo oboje.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.