Dětské digiarmády

„Muže našla obsluha, jak bezvládně sedí v křesílku v kavárně ve městě Kao-siung.“ Internetové zpravodajství informovalo o muži z Tchajwanu, který zemřel v důsledku třídenního hraní počítačové hry, tzv. střílečky. Kéž by všechny války světa měly jen takové oběti, mohli bychom cynicky komentovat zprávu dne. Jenže co když ten nešťastný virtuální bojovník je jen tragikomickým maskotem příštích válek.

Hackeři útočí na vzdálené servery tajných služeb, barevné revoluce se vedou přes účty sociálních sítí a on-line funkce dávají každému možnost účastnit se bitvy v irácké poušti. Virtuální svět se nám stal alternativním vesmírem.

Žijeme najednou dva životy: jeden před obrazovkou, s prsty na klávesnici, druhý na obrazovce.  Kurzorem a klikáním se pohybujeme světem, do něhož jsme umístili nespočet svých kopií - selfies. Kdekdo na oběžnou dráhu po optických kabelech vypustil i nemálo nahých selfies; ty pak mají za úkol vést virtuální pohlavní válku: svést co nejvíce koncových uživatelů a nechat se o tom přesvědčit účtem s lajky. Jenže válka se vede už i mezi kopií živého a kopií mrtvého: fotografie tovaru mají svádět stejně intenzivně jako fotografie lidských těl. Nikdo nesmí odolat nejnovější verzi chytrého telefonu nebo německého automobilu. Fetiš slaví největší vítězství v dějinách.

Pomalu odchází poslední generace vyrostlá ve světě bez virtuálního zásvětí. Nyní se už děti rodí přímo do dvojího světa: ještě než přijdou na svět fyzicky, jsou jako zárodky na snímcích z ultrazvuku umísťovány do světa virtuálního. Rodiče jim tak dávají možnost být tady, v alternativním vesmíru internetu, ještě dlouho předtím, než zamžourají na světlo skutečného světa. Ach, ti přející rodiče.  

Jak ještě pochybovat o tom, že i války se časem přesunou na síť. Jistě se už částečně přesunuly, ale ještě pořád existují staromilci, co si libují v hloubení zákopů a pálení z kulometů, a to vše na čerstvém vzduchu, pěkně pod sluníčkem arabské pouště nebo s výhledem do zeleně ukrajinských strání.

Mladí muži budou napříště umírat před monitory svých počítačů, vysílení žízní. Mladý Tchajwanec bude jejich svatým, mučedníkem, první obětí virtuální války.

Médii proběhla zpráva o debatě nad možností zavést znovu brannou povinnost. Jak archaicky se musí ta debata jevit počítačové generaci. Jedna z posledních křečí pastýřské moci státu, který už definitivně bere za své. I to je důvod, proč války, ať už zákopové nebo ty „chirurgicky přesné“ letecké, zastarávají. Stát se mění v zázemí pro oligarchie, neboť ty z něj vytahaly vše, co se dalo proměnit v bohatství, a protože takto použitý stát nelze zlikvidovat jako nepotřebnou korporaci, je nutné ho přeměnit v neškodné „centrum podpory“.

Branná povinnost, zdá se, ale už zavedena byla. Kdysi se pacifisté rozhořčovali nad tím, že v USA rukovali mladíci ještě před tím, než jim zákon umožňoval vypít první pivo. Je slyšet podobné rozhořčení dnes, kdy rodiče nechají své děti tlouct do tabletů a počítačů ještě dlouho předtím, než ty se naučí mluvit? Z nové definice jsou tablety zbraněmi, které mimo to, že dětem vypalují do hlav díru, jíž protéká cit, řeč a pozornost, budou brzy plnit úlohu zbraní ve virtuálních válkách. Kam se hrabou africké diktatury se svými dětskými armádami. Skutečně bizarní případ dětské armády pěstujeme v našem, technikou zabydleném světě.

Mrtvému v Tchajwanu prý bylo 32 let. Svou zálibou v počítačových hrách jistě byl mentálně stále dítětem, ale to podstatné je symbol: byl dítětem, neboť první obětí příštích válek. Cosi jako zárodek na snímku z ultrazvuku umístěný do virtuálního prostoru.