Jak jsme jeli na lyžařský závod

Tento příběh se stal již před drahnými lety kdy nebyly rozšířeny mobilní telefony, internet ani další vyspělé technologie. Píše se první polovina 90. let a já studuji na obchodní akademii v jednom středně velkém východočeském městě. Na internátu o nás, jedenáct kluků, svědomitě pečuje na 300 děvčat. Plnými doušky si užíváme studentského života. V době vycházek navštěvujeme místní restauaci "Doubravka", výčep "U Karlíka" a jiné "honosné" podniky. Naše škola se také pyšní nezapomenutelným učitelským sborem. Vévodí mu statný tělocvikář Vomáčka jež je proslulý zejména nezřízenou zálibou v bězích městem. V červenobílé kombinaci tak běháme spolu s děvčaty po hlavní třídě městečka a Vomáčka nás povzbuzuje z paralelně jedoucí Babetty. Nemáme ho rádi. Jednoho dne přišel spolužák Mikyska s tím, že na školní chodbě objevil výzvu podle které bychom se měli zúčastnit meziškolního závodu ve sjezdu. Dějištěm má být nejmenované krkonošské zimní středisko. "Co blbneš, vole", říkám pln obav. "Neblbnu. Uděláme mu vostudu." Co chceš podniknout?" ptám se. "Neboj". Je nevlídné únorové ráno, na dvoře před školou postávají tři postavy. Lyžníci. Všichni máme Jagerovo teplé prádlo, šponovky, tlusté podkolenky a kulicha co kdysi dávno pletla maminka. Nejhezčí lyže si obstaral spolužák Popík. Jsou to poctivé, jasanové od truhláře z Jilemnice. My ostatní máme překrásné ski z laminátu které před dvěma dekádami opustily brány firmy Artis. Blíží se k nám postava v dlouhém kabátu typu hubertus. Tělocvikář, myslíme si. Ne. Je to fyzik a alkoholik Frýba, prazvláštní kombinace učitele s bubeníkem metalové skupiny Fymfára. "Kluci, to máte radost, co?" hřeje nás Frýba rumovým dechem a my začali tušit že bude legrace. A byla. Po pár minutách přijel sběrný autobus. Dívají se na nás jako na UFO ale jsme přihlášeni, nedá se nic dělat. Obsazujeme dlouhou sedačku vzadu a Mikyska zpod vaťáku vytahuje placatou láhev s plachetnicí. Frýba konstatoval, že tedy máme všechno a jeho zálibný pohled na lahev ho usvědčoval z toho, že je skromný. Když Popík oznámil, že od něj z ruksaku lze lahev dotankovat, Frýba ožil ještě více a počal si broukat veselou píseň. Jsme na místě. Nohy se nám sice trošku pletou ale Frýba už rozdává startovní čísla. "... a kdybyste mě hledali", praví, "budu v hospodě na kopečku áááánebo pod kopečkem". Ke startu se chystá první závodník, pak druhý, třetí. Z megafonu se ozvalo táhlé: "Kéé stááártůůů se příííprávíí Mikyska!" Po chvíli: "Žádáme závodníka Mikysku ať se dostaví na start!" Miky není k nalezení. Pije za stromem rum aby si dodal odvahu. A už je tu! A dělá s divadlo! Mává rukama nad hlavou, spíná je ve vítězné gesto! Odráží se a vyráží! Prvních pět branek projíždí s rasancí a stylem dýchavičného ptakopyska. Cestou trošku pluží a trošku padá. Poslední branku si ale málo nadjel a musí se vzorovým stromečkem vrátit nazpět. Do cíle dospěl s krásnou, stodvacevteřinovou ztrátou na předposledního. Popsat jízdu dalšího mého spolužáka, Popíka, není jednoduché. Na startu stanul v předlouhé červené šále a ve vatovaném kabátu. Brýle mu asi zapůjčil pradědeček aviatik. Omámen rumovou vílou rozhodl se nezdržovat se zatáčkami. S výkřikem "Tomba!" odrazil se bambusovými hůlkami a vyrazil dolů s kopce přímým směrem. Po chvíli již bylo Popíka vidno jen coby černou tečku kdesi v dáli.

---