Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+1 neviditelných
Bufet jménem Fantazie
datum / id17.03.2015 / 453650Vytisknout |
autorMovsar
kategorieMiniatury prozaické
zobrazeno692x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Zápisky z cesty do Ústí nad Labem.

Bufet jménem Fantazie

Zelenka: Necítil jsem se jako vrah. Chtěl jsem akci.

V hale Hlavního nádraží má člověk pocit, že se stále něco děje. Lidé se přemisťují, nervózně přešlapují, něco vyhlížejí a volají na sebe. Skupina policistů jde vítat fanoušky. Ti své nadšení dávají hlasitě najevo. Zkrátka emoce tu vybuchují každou chvíli. Vrah Zelenka se měl dát na dráhu – tady by k akci osudový heparin nepotřeboval.


Nedělní podvečer

Je jisté, že o nedělním podvečeru nerozhodla žádná kosmická instance. Byl utvořen ze slov, literaturou. Ale taky ze vzpomínek na školní léta, kdy to byl poslední krok před propastí vyučování a všech těch nesplněných úkolů. A pak atmosféra nádraží, jako teď tady, a špinavého vlaku, který tě unáší ke kolejím. Nedělní podvečer jako záhyb týdne; člověk se ho drží už ze zvyku. Snad není špatné ten čas vnímat pozorně, neboť na záhybech věcí se často děje to podstatné.


Noční vlak

Tenhle vlak je noční. Jako krém na prsa je noční, jako radovánky zvrhlíků a novomanželů. Jede až do Saska, ale kurfiřt v něm nesedí. Jen spousta kufrů, studentů a turistů, co je matička Praha poslala do světa. Na hladinu Labe jak na plátno padají světla vagónů, takový velký rybí biograf. Jsou konečně role nás, dočasných obyvatel kupé, zajímavé pro někoho o moc víc než pro pá ryb v řece?


Holka od mejdlíček

V kupé sedí taky holka, co voní mejdlíčkem, přesně takovým, jaké mívá na obalu obrázek rozkvetlé louky. Kdykoli si sáhne do vlasů, provoní kupé přesně tak, jak nevoní louky, ale přesně tak, jak voní mejdlíčka s obrázkem louky na obalu; přesně tak, jak to voní na umývárnách internátů a kolejí. Ta vůně nese zvláštní smutek a zároveň něhu, až by se z toho člověku draly slzy. Kupé, jarní louka a umývárna. Místopis poezie.


O různých zakřivení

Jsou chvíle, kdy mě zajímá, jak je to se zakřivením galaxií a všechny ty věci, co o tom říkají o půlnoci v rádiu. Ale teď mě zajímá zakřivení těla té dívky, co cestuje nočním vlakem. Sedíme v kupé, ona čte knihu s názvem Úsměvy smutných mužů a občas se staky usměje; jenže do prostoru, kde nesedím. Sleduju ji. Nevím, jestli se takhle dívá kočka na myš, nebo myš na kočku. Možné je, že se takhle nějak dívají kočka i myš někam tam, kde by se mělo nacházet tajemné místo zakřivení galaxie.


Paříž 

Sedím v pokoji hotelu a jako správný Čech jím paštiku. Kolem na stěnách jsou plakáty s obrázky zamilovaných dvojic pod Eiffelovkou. Ti lidé jsou tak jiní. V tichu, co mě obklopuje (televize je porouchaná), si to uvědomuju: tohle ticho je úplně jiné než ticho, které je mezi těmi lidmi z plakátů. To jejich přerušují nepravidelná mlaskání, to mé pravidelné vrčení ledničky. Vezmu zbytek paštiky, trochu zahanben stínem slavné stavby v mnoha variantách kolem mě, a strčím ji do ledničky. Ráno ji jistojistě nesním, ale vyhodit ji nemůžu. Snědli by milenci ráno zbytek paštiky od večeře? Ne? Tak alespoň něco mě pojí s těmi krásnými a šťastnými lidmi zpod Eiffelovky. 

 

Paříž II

Na cestě pod penzionem někdo parkuje velké černé auto. Vypadá jako obludná zvětšení dětské hračky, říká se mu Hummer. Ten, kdo ho tam parkuje, má jistě velká ramena a ruce, holou hlavu, koženou bundu, aby neprochladl, a z límce košile mu na zátylku vyčnívají černé chlupy. Máma mu kdysi dala jméno, ale to jméno už nikdo nezná: neřekne se mu jinak než prostě Johny. A na jednom z těch pokojů teď ten chlápek bere do těch ohromných dlaní holku, ale ani oni si nejsou podobní s těmi lidmi zpod Eiffelovky z plakátů na stěnách. Nedostižný ideál? A přitom takové pitomé obrázky..


Hotelová askeze aneb let č. 93

Hotelový pokoj s nefunkční televizí (disponující navíc pornokanálem) má blízko k mnišské cele. Dost možná ani skupina arabských mužů před nástupem na palubu letu č. 93 neprožila večer v takové hotelové askezi. A tak se alespoň dosyta osprchuji. Zdali ti muži, co nechali rozmetat svá těla na atomy, je večer předtím také důkladně osprchovali?  


Bufet jménem Fantazie

Sedím v americkém bufetu, téměř nikdo tady nejí. Tácy se přesto vyštosovaly, takže je přišla uklidit žena ve firemní uniformě. S výrazem pokerového hráče je srovnává jak karty, jako by mezi nimi vězelo trumfové eso. Když se skloní k poslednímu, obnaží kus zad a s nimi záhyb těla, který rozhodně nepatří do snů pro zlatovlásky. To je ten okamžik, v němž vzniká sex, bez něhož je nemyslitelný. Sex jako drobné gesto, náhlý vpád fantazie. Udržet se na ohybu reality a fantazie, udržet se na nevelkém prostoru nahých zad vtahujících se po úzké linii do hlubin, o kterých nesní zlatovlásky. Odnáším tác, až na nejnižší místo stojanu. Pro někoho, kdo se právě přišel najíst. 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

22.03.2015 17:07:52Lakrov
redaktor prózy

Kdo tu událost nepamatuje, tomu dojde souvislost názvu první kapitoly a textu až se slovem heparin (mladším to možná nedojde vůbec). Hezká hra se lovy ...kurfiřt a kufr... Holka od mejdlíček je sladká, kapitolka k zamilování. Hotelová askeze obsahuje v poslední větě zajímavé zamyšlení. Vlakové snímky jsou (alespoň pro mě) hezčí, než ty ostatní; snad tím, že v nich tuším ten pohyb bez pohybu, létající pokoj... Tip.

19.03.2015 22:57:10Fruhling
Hm, ta navaznost miniatur chutna tak jinak. V Tomhle bufetu jsem se najedl znamenite.
18.03.2015 22:55:05Josephina

jednoho Johnyho znám, bydlí ve vesnici za Prahou a byl se svojí holkou na maškarním v místním kulturáku nad hospodou, ona šla za stokilovou berušku a on za stopadesátikilovýho komenika

 

17.03.2015 11:29:58Alegna

t a za každou hvězdičku na nebe, nebo kam se zlíbí

16.03.2015 20:36:34Kočkodan
Já se chodím najíst tvých vet. Chutnají mi...

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.