Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+20 neviditelných
Neznámý interpret (1/2)
datum / id25.03.2015 / 453899Vytisknout |
autorSupermartonátor
kategoriePovídky
témaMysteriózní
zobrazeno498x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Tahle povídka má trochu smutný osud. Rok leží v šuplíku a já ji chtěl do jedné docela velké soutěže. Přihlásil jsem a byl zvědav, jak si povede.....jenže pořadatelé téhle "velké" soutěže nějak zapomínají už tři měsíce vyhlásit výsledky a nekomunikují....tak jsem se rozhodl povídku prostě pustit do světa..alespon toho internetového.

Neznámý interpret (1/2)

„Aby byla duše svěží, čerstvá a zdravá, musí se jí dostávat hezkých a příjemných prožitků. Protože když se jí nedostává krásných věcí, začne chřadnout, onemocní a nakonec zoškliví.“

 

 

 

 

Konečně má další za sebou.

Oddechl si. Byla to hrůza. Už tisící kapela, co si myslí, že ho ohromí. Neohromila.

Břetislav Konrád, hudební kritik, si jen povzdechl a začal psát recenzi. Snad už pětistou. Patřil mezi nejznámější a nejoceňovanější hudební publicisty u nás. Psal pro největší časopis o muzice Musicstar magazín.

 

„…stejné jako u minulého alba. Pořád ty samé postupy, opakující se melodie. Jako by „The Resonance“ dostali křeč a posledních deset let ne a ne se z ní dostat. Kdyby alespoň zpívali česky, jejich angličtina je stále příliš „slovanská“. Nevidím na této desce snad nic…“

 

Už nějakou dobu ho to nebaví. Pár let. Má pocit, že už ho nedokáže nic zaujmout, nic potěšit. Všechny skupiny hrají pořád jen to samé. Vše se opakuje, recykluje.

Uložil rozepsanou kritiku a vyšel z kanceláře. Světla zářivek nepříjemně kousaly do očí. Proč to nikdo neupraví? Proč je na chodbě vždycky o tolik prudší světlo? Došel k automatu na kávu a zmáčkl tlačítko s názvem Latte Macchiato.

„Nazdar, Břéťo. Tak jak jde život?“ ozval se Konrádovi za zády známý hlas.

Patřil Danu Kupkovi, který psal hlavně o tvrdém metalu. I pro něj bylo místo v Musicstar magazínu.

„Jde to.“

Dan se usmíval. To dělal pořád a Konráda tím docela štval. Proč se furt musí smát jak idiot?

„Máš tam nějakou zajímavou muziku? Potřeboval bych si trochu vyčistit uši od těch Death metalových výplachů.“

„Radši zůstaň u nich. Mě chodí samý nudný kraviny.“

Dan si vzal svou kávu z automatu a přestal se usmívat.

„Člověče Břéťo, já si snad nepamatuju, že bys něco chválil.“

„Když není co.“

„Ale nepovídej, že se ti nic nelíbí.“

„Ne, hudební průmysl je úplně vyřízenej.“

„Já myslím, že jsi někdy až moc kritický.“

Konrád si uvědomil, že ho vlastně Dan kritizuje. A to on opravdu nemá rád.

„A já si zase myslím, že nejsi ve svých recenzích vůbec objektivní. Napíšeš, že je to nářez nebo pecka a hotovo.“

Dan dopil a vyhodil prázdný kelímek do koše.

„Musím jít, kamaráde. Nějak mě začla bolet hlava.“

„Jak to?“ zeptal se, i když ho to ve skutečnosti vůbec nezajímalo.

„Je tady ostré světlo a ta tvá pleš hází hrozné odlesky,“ řekl Dan, když už odcházel a začal se smát.

„Ha ha.“

Konrád byl otrávený ještě víc, než když šel na kávu. Nesnášel vtipy na svou pleš. Hlavně, že on vypadá, jako když nemá na holiče.

 

Když se vrátil domů z práce, zjistil dvě věci. Tou první byla skutečnost, že je každý návrat do bytu pro něj bolestně tíživý. Vrací se totiž do smutku a osamění. Nikdo jej nečeká. Kočka, co mu dělala společnost, před týdnem pošla. Druhou skutečností se stal nález ve schránce.

Vyňal z ní malý balíček. Muselo v něm být něco tvrdého. Na bílém obalu nebyl žádný nápis. Konrád si řekl, že si nejdříve v klidu udělá čaj – kávu pije jen v práci – a na chvilku si sedne. Učinil tak a vychutnával ticho. Bylo to příjemné, nemusel poslouchat žádnou „rádoby“ muziku co se dnes produkuje. Po pár minutách ho však přestalo bavit i ticho. Je to hrůza. Proč mě nic nebaví? Proč se nedokážu radovat?

Stal se z něj mrzout, to si uvědomoval. Léta samoty a neustálého neměnného koloběhu „z práce domu a zpět“ ho změnilo. Ve třiceti mu začali řídnout vlasy a dnes, když je o pět let starší, mu na hlavě vládne pleš. Dřív – tak vzdáleně to slovo zní – býval jiný, pohodovější a společenštější. Věděl, že je protivný. Moc dobře si byl vědom toho, že jej kolegové nemají v oblibě. Jenže jiný už nebudu, tak ať si nakašlou.

Vzpomněl si na balíček. Kdo mi ho jen mohl poslat?

Vzal nůž a podélně rozřízl papírovou schránku. Vyndal z ní plastový předmět.

Cédéčko.

Žádný originál, jen slabý plastový obal a v něm CD disk, který si můžete koupit, na vypalování.

Břetislav někdy dostával poštou „cédéčka“, ale vždy po předchozí domluvě s kapelou a na balíčku vždy byla i zpáteční adresa. Pokaždé se navíc jednalo o originál.

Přišlo mu to dost podivné, o to víc stoupla jeho zvědavost, co je na stříbrném kotoučku nahrané. Prázdný určitě nebude. Jdu na to.

Jeho obývacímu pokoji dominovaly dva velké stojanové reproduktory a dvacet let stará – ale pekelně skvělá – věž značky Aiwa. Vložil do mechaniky CD a čekal, až se rozběhne. Už dlouho necítil takovou zvědavost. Dokonce se lehce třásl.

Display ukázal, že disk má jen jednu stopu o délce čtyř minut.

Cože? Někdo mi poslal jen jednu písničku?

Prvních dvacet vteřin bylo ticho. Ale jen zdánlivé. Z reproduktorů se linul podivný, téměř neslyšný hluboký zvuk. Nedokázal to k ničemu popsat. Sotva to slyšel, ale bylo to tam. Pak se rozezněl klavír. Konrádovi otevřel úžasem ústa.  

Bože, to je nádherná melodie.

Ke klavíru se přidal zpěvák. Jeho hlas byl naprosto nevšední a originální. Medově příjemný a zároveň hluboký, temný. Intonace dokonalá, stejně tak souhra hlasu a klavíru jako nástroje. Pastva pro uši. Jen ten zvláštní zvuk v pozadí. Stále tam byl. Text písně byl smutný. O smrti. Zpěvák to velice prožíval. Jako by smrt dobře znal.

Velice expresivní.

Skladba dohrála. Obyčejná, nikterak složitá, ale Konrádovi se líbila. Tohle mohl říci po strašně dlouhé době. Něco se mu líbilo. Pustil si ji ještě několikrát, a i když šel potom spát, stále mu v hlavě zněla ta kouzelná a zvláštní melodie.

 

„Až přijde tvůj konec, tak já se budu dívat, smyčka smrti utahuje se jak skřipec a tobě nezbyde než s temnotou splývat.“ 

 

První, co si ráno uvědomil, bylo to, že mu v hlavě pořád zní ta skladba. Zároveň měl pocit, že se mu něco zdálo, jen si nedokázal vzpomenout co. Vždycky to už skoro měl, ale chyběl krůček. Vzpomínka nebyla přístupná.

Jen to hluboké bublání. Bylo v tom snu, vím to.

Do práce dorazil jako vždycky včas. Ještě nikdy nepřišel pozdě. Naprosto vzorový zaměstnanec. Recenze, reportáže a články také odevzdával v termínu. Konrád byl na to patřičně hrdý.

Procházel kolem Danovo kanceláře a i na chodbu bylo slyšet brutální dunění extrémního metalu. Otevřel dveře a chtěl ho okřiknout. Jenže Dan se zmítal na židli a hudbu si evidentně užíval. Nemělo smysl na něj křičet, rámus by totiž stejně nepřeřval. Proč si ten blbec nenasadí sluchátka?

Šel do své kanceláře a zapnul počítač. Přečetl maily a musel se smát. Zas mu přišly zprávy od chudáků umělců. Stěžují si, že je zkritizoval. Je to má práce, tak co si stěžujete. Jsem kritik, ne mazatel medu kolem huby.

Pan Polný, známý neúspěšný hudebník, si zase stěžoval. Ten chlap mu psal snad každý den.

„Konráde, tys byl vždycky namyšlenej a já tě…..“

Zprávy nečetl celé a rovnou je mazal. Dneska ho čeká psaní o rockové kapele Opium a její nové desce „Zničující dopad doby“.

Už ji slyšel dvakrát a musel potřetí. Víckrát už ale opravdu ne.

 

„…nuda a zase jenom nuda. Tenhle typ rockové hudby byl populární možná v devadesátých letech v Anglii, kde vládli Oasis, ale dnes opravdu ne. V lepších momentech kapela připomíná hodně špatnou verzi Awolnation. Musím však pochválit název kapely – Opium. Opravdu mi přijdou jako by si ho dopřávali po kilech.”

 

Dopsal, uložil a poslal šéfredaktorovi.

Znovu a zas myslel na tu zázračnou nahrávku, co obdržel včerejší den.

Jenže tu teď poslouchat nemohl.

Zazvonil telefon. Volal šéf.

„Dobrý den, pane Brož. Co pro vás mohu udělat?“

„Přijďte ihned od mé kanceláře.“

„Ano, jistě, hned jsem tam.“

Co jen může chtít?

Ani ne za dvě minuty už seděl naproti šéfredaktorovi Musicstar magazínu.

Brož měl velkou nadváhu a stále se potil, nicméně na této pozici se držel od samotného začátku časopisu zpřed dvaceti lety.

„Pane Konráde, asi netušíte, proč jsem si vás sem pozval nebo ano?“

„Ne, opravdu nevím. Vyskytl se nějaký problém?“

„Ano,“ řekl tvrdě Brož a Konrádovi se sevřel žaludek.

A teď se do mě pustí. Nevím, jestli vydržím být slušný.

„Poslední měsíce mi chodí stížnosti. Stížnosti na vás. Zpočátku jsem to nebral tak vážně, ale počet mailů se zvyšuje. Muzikanti i vydavatelské společnosti si myslí, že nejste objektivní..“

„Tak to si opravdu jen myslí.“

„Mlčte. Ještě jsem nedomluvil,“ řekl Brož a jeho čelo se proměnilo v ráj kapek potu.

Konrád věděl, že se musí udržet.

Ale srát na hlavu si nenechám.

„Pročetl jsem si vaše recenze a články za poslední měsíc a nevěřil jsem vlastním očím. Chlape, co to s vámi je? Vy všechno setřete jak špínu ze stolu. Plácáte a plácáte jak je to hrozné. Posloucháte ty nahrávky vůbec?“

Brož si kapesníkem utřel čelo a tvář.

„Poslouchám a píši přesně to, co si myslím, že je pravda,“ odpověděl Konrád.

Brož se na něj nevěřícně podíval.

„Máte problémy v osobním životě?“

Konráda tyhle otázky rozčilovaly. Na chvilku se zasekl, pak jen vyštěkl:

„Do toho vám s prominutím nic není.“

„Hm, dobře, jak chcete, říkat mi to nemusíte. Ale jedno změnit musíte. Váš přístup. Nechci, aby nám sem chodily takové maily.“

„To mám lhát?“

„Ano, když to bude třeba! Co si vůbec myslíte? Když budeme na každou desku psát, že je to sračka, přestanou s námi interpreti komunikovat. Nebudou rozhovory, nebudou pozvánky na koncerty. A vydavatelství se na nás taky vybodnou. Inzerce v časopise jsou placené. Když o ně přijdeme, můžeme časopis zabalit. Takže od teď si vás budu hlídat. Všechno co napíšete. Jasné?“

„Jasné,“ řekl otráveně Konrád.

„Teď mi jděte z očí.“

Konrád se zvedal a Brož ještě dodal:

„A ty Opium přepište. Do večera.“

 

Dnes necítil tíživou bolest, když dorazil domů. Dnes cítil úlevu.

Debilní tlustej Brož! Takže mám psát: „jo úžasné skvostné dílo hodné mistrů“? Když je něco špatné, tak je to prostě špatné. Nechtějí přijít o penízky, fňuky fňuk.

Aby si zlepšil náladu, pustil si CD s písní, která ho včera tak okouzlila.

Třikrát, pětkrát, nakonec desetkrát dokolečka. Dokonalost. Poměrně spokojený šel spát…

…a když znovu nastal den, věděl, že se mu něco zdálo. A dokonce si to pamatoval.

V tom snu stál v naprosté temnotě. Do nohou ho studilo. A slyšel hluboký a temný zvuk. Chvilku jen bloumal tmou, poté se někde vysoko nad ním rozsvítilo malé světlo. Nebylo moc silné, jen lehce porušilo tmu. Podlaha, na níž stál, byla složená z nějakých desek. Tvrdých a černých jak obsidián. Viděl zlom, kde plocha končila. Připadalo mu, že stojí na pódiu. A zesílil ten zvuk. Bublání, hluboké a nepopsatelné.

A bylo to čím dál zřetelnější až…

..se probudil.

Do práce odešel a stále si pobrukoval tu krásnou melodii.

 

Než se pustil do dalšího recenzovaného alba, pustil si „svou“ skladbu. Vzal si ji do práce, aby se nějak dobře naladil. V přehrávači bylo napsané „Neznámý interpret“.

Tak rád bych věděl, kdo to nazpíval. Tohle přeci musí být hvězda první velikosti.

Hledal na internetu zmínku o novém singlu či desce. Projel všechny nejznámější vydavatelství. Zkoušel zadat kus textu do vyhledávače, ale písní o smrti je překvapivě mnoho.

Někdo otevřel dveře jeho kanceláře a vstoupil.

Konrád neslyšel klepání, takže bylo jasné, že jde o Dana.

„Nazdar, Břéťo. Tak jak jde život?“

„Pominu, že jsi nezaklepal. Ahoj, Dane, mám se skvěle.“

Dan se opět usmíval. Asi byl jediný, koho Konrádovo bručounství neodradilo od komunikace s ním.

„Si prý byl včera na koberečku u šéfa.“

„Vidím, že si v redakci poctivě rozdáváte informace. Vsadím se, že z toho máte všichni hroznou srandu.“

„Proč si to myslíš?“

„Moc dobře vím, jak mě všichni nesnášíte.“

„Břéťo, to si myslíš asi jen ty sám. Všechno vidíš moc černě.“

Konrád se o tom nechtěl bavit a tak se rozhodl, že se Dana zeptá, co si myslí o té tajemné nahrávce.

„Nevíš náhodou co je to za interpreta?

„Co?“

„No to, co zrovna hraje. Tohle je po x letech první věc, co se mi opravdu líbí.“

„Tak mi to pusť,“ řekl trochu zmateně Dan.

„Už to přeci hraje.“

„Nic neslyším.“

Konrád vztekle praštil do stolu a přidal hlasitost.

„Lepší?“

„Nic nehraje. Opravdu ne.“

„Ty si furt samá srandička, co?! Nebo máš z toho svého metalu už dočista domrvený uši!“

„Klid, Břéťo, praskne ti žíla. Fakt nic nehraje.“

„A ven!“

Dan ale pořád stál. Jako by čekal, že se Konrád uklidní.

„Vypadni!“ zařval na plné plíce Konrád. Dan neřekl ani slovo a opravdu odešel. Řev byl však slyšitelný po celé redakci. Několik odvážlivců se zvědavě přiblížilo.

„Co k čertu čumíte! Hleďte si své práce!“

Mezi odvážlivci se něco šeptalo. Konrád moc dobře věděl, že si o něm povídají jako o bláznovi.

Jestli mě předtím měli alespoň trochu rádi, tak teď už ne.

 

Byl otrávený celý den a potom i večer.

Ani si nepustil písničku.

Šel do postele. Nemohl usnout. Pořád myslel na to, proč Dan neslyšel tu skladbu.

Dělal si ze mě jen srandu? Nevypadal tak. Jsem snad blázen?

Myšlenky mu prostupovaly hlavou a on si najednou připadal, že je na pódiu.

Jako z toho snu.

Díval se směrem vpřed, ale tam vládla jen tma. Něco bylo jinak.

Cítil přítomnost někoho dalšího. Stál za ním. Jen malý kousek.

Nemohl nic dělat, ani promluvit.

Slyšel jen tlukot vlastního srdce a to bublání. Pořád znělo hluboce a neklidně.

Chtěl se otočit. Nešlo to. Cosi za ním vydechlo a ke Konrádovi se nesl odpudivý zápach. Smrdělo to jako něco hnusně starého a rozkládajícího se. Zvedl se mu žaludek. Cítil i síru a čpavek. A bublání bylo zas hlasitější. Kdosi za ním udělal krok směrem k němu a on vykřikl…

…do probuzení.

Zpocený a vyděšený seděl na posteli a hluboce vydechoval. Nic tak intenzivního se mu doposud nezdálo.

Musel si pustit cédéčko. Znovu a zas. Jenže něco se změnilo.

Přestalo se mi to líbit.

A nejen to. Hudba a zpěv, které se linuly z reproduktorů, mu přišly odpudivé a svým způsobem strašné.

Přesto nedokázal nahrávku vypnout. Znovu a zas se opakovala.

To bublání!

Vyňal disk z mechaniky a vložil jej do počítače. Měl v něm program na vytváření muziky. Potřeboval zesílit ten hluboký zvuk v pozadí. Potlačil tedy zpěv a klavír.

Bublání naopak dal na maximum. Vyčistil zvuk. Ruce se mu klepaly, protože si začal uvědomovat, co slyší. Bublání nebylo bubláním nýbrž zcela něčím jiným.

Slyšel skřeky, volání o pomoc, zvuk připomínající tekoucí lávu. Slyšel zcela jasně to utrpení. Tisíce hlasů.

Ach bože, slyším peklo.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

04.04.2015 18:27:12reinka

Ahoj, Lakrov se teda rozepsala...

Je fakt, že s ní v něčem souhlasím, ale jinak jsi mě nezklamal. Dlouho jsem tu nebyla a teď si zase ráda počtu :-))

01.04.2015 11:52:50Lakrov
redaktor prózy

Líbí se mi prolog a trochu mě straší délka. Po první stránce ale začínám mít pocit -- možná natruc onomu znuděnému kritikovi --, že číst se to dá O kus dál zvažuji, zda jsou ta jména a příjemní podstatná pro další děj. Následující dialogy se mi zdají trochu toporné a celá pasáž, popisující Břéťův návrat domů, je tak trochu nezáživná, je napsaná školometsky, "prkenně" -- na vině je možná prokládání popisu jakoby z pohledu vypravěče myšlenkami protagonisty. Navíc tuším z obsahu, že tuhle pasáž psal někdo, kdo toho o "s pleší souvisejícím věkem" moc neví. S cédéčkem v balíčku ovšem přichází zvědavost, napětí a tušená povahová proměna protagonisty. K té sice nakonec v tom pravé slova smyslu nedojde, ale jako nápad (zvlášť ta hudba, kterou slyší jen on), ten se mi líbí. Jen si říkám, že Břéťa -- tak, jak ho do té doby popisuješ -- není tak špatný, aby zasloužil peklo, ale je to tvůj Břéťa. Ke slohu mám ovšem výhrady: Text by potřeboval trochu "odlehčit", oprostit od zbytečných popisných dovětků.

A pár připomínek k pravopisu (tam, kde mě to píchlo do očí): ...Světla zářivek nepříjemně kousaly do očí # kousala ...začali řídnout vlasy ... # začalY ...Procházel kolem Danovo kanceláře ... # DanovY ...zpřed dvaceti lety... # před dvaceti lety nebo zpřed dvaceti let

A koukám, že to má pokračování, takže mě nutíš měnit můj zaběhnutý pořádek. Tak snad mě za tenhle koment nepošleš tam, kam Břéťu :-)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.