Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+15 neviditelných
Neznámý interpret (2/2)
datum / id27.03.2015 / 453950Vytisknout |
autorSupermartonátor
kategoriePovídky
témaMysteriózní
zobrazeno533x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Dokončení příběhu

Neznámý interpret (2/2)

Byl otřesený. Okamžitě tu věc vypnul.

Netušil co to má všechno znamenat.

Proč já? Co bude dál?

Jedna věc byla jistá. Dnes přijde poprvé ve svém životě pozdě do práce.

Přišel se sklopenou hlavou. Nedíval se kolem sebe, ale dobře věděl, že ho všichni sledují.

Zapadl do kanceláře. Sám však dlouho nevydržel. Přišel se za ním podívat Dan.

„Co chceš?“ sykl Konrád.

„Jsi v pořádku, Břéťo?“

„Ne to nejsem.“

„Můžu ti nějak pomoct?“

„Jo, seber se a vypadni z mé kanceláře,“ řekl ostře Konrád a tupě hleděl na desku stolu.

„Jak chceš. Asi si neuvědomuješ, že jsem jediný tvůj kamarád. Hezký den, Břéťo. Ty jeden nafoukanej blbe,“ řekl Dan a silně za sebou zabouchl dveře.

Než stačil Konrád vydýchat Dana, volal mu šéf. Musel opět na kobereček.

Šéfredaktor Brož nervózně klepal propiskou do stolu a mračil se. Na stole měl čerstvou kávu a půlku bagety.

Konrád byl skleslý a odevzdaný.

Ty zvuky. Zvuky pekla.

„Pane Konráde, opět jste mě zatraceně naštval.“

„Čím zas?“

„Řvete mi tady na zaměstnance a nadáváte jim.“

„Aha, Dan Kupka si stěžoval,“ řekl skoro bez emocí.

„Ne, ten to nebyl. Sám se mu divím, že se s vámi ještě baví.“

„Dobře, omlouvám se, už se to nestane.“

„To tedy ne. A dnes jste přišel pozdě.“

„Ano, to přišel.“

Brož chvilku na Konráda zíral. Udivovala ho jeho odevzdanost a vláčnost.

„Dám vám poslední šanci se vzchopit. Bude to buď anebo.“

„O co se jedná?“

„Zítra je hudební galavečer v Kulturním domě, jak dobře víte. Náš časopis tam byl pozván jako hlavní mediální partner. Budou tam všichni důležití čeští interpreti. Všichni ti, které tak rád kritizujete. A víte co? Vy budete dělat moderátora. Pěkně představovat a chválit jednu kapelu za druhou.“

Konrádovi začaly cukat koutky.

Moje noční můra pokračuje.

„Chválit? Ty neumělce?“

„Ano, chválit. A pěkně nahlas. Budete se muset chovat mile. Upozorňuju, že je to vaše poslední šance. Zaváháte a končíte. A pište si, že by to byl definitivní konec vaší publicistické kariéry. Do všech redakcí bych poslal váš posudek. Rozumíte?“

„Rozumím. Můžu už odejít?“

„Běžte.“

Šel. Z práce nezamířil hned domů, chvilku se procházel bezcílně ulicemi.

Co se mi to děje?

 

Bál se vrátit domů. Zároveň si říkal, že mít strach ze svého bytu je naprosto iracionální. Jenže on se nebojí samotného bytu, nýbrž toho, co tam na něj může čekat.

Vyšel po schodech nahoru až před dveře jeho domova. Přitiskl ucho ke dveřím a snažil se poslouchat. Čekal, jestli neuslyší to mručivé bublání nebo něco jiného.

Neslyšel nic a tak se odhodlal vstoupit.

Všechny místnosti vypadaly tak jako vždycky. Prázdné, tiché a uklizené.

Konrád však jako by stále vyčkával. Díval se do všech koutů. Neustále pendloval mezi pokoji. Cédéčko si nepustil, ale vzpomněl si na něj.

Nahrávka z pekla. Možná ji nazpíval sám ďábel.

Tak moc by si tu přál společnost.

Kdybych tu měl alespoň svou Micinu.

Jenže kočka ho opustila před týdny a tak zůstával sám.

Po půlnoci šel spát.

Ocitl se opět na pódiu. Všude kolem tma. To se však brzy změnilo. Rozsvítil se reflektor a zamířil na něj. Udělal pár kroků vpřed, potom vlevo a pak zase zpět. Světlo ho stále sledovalo.

Smrad. Příšerný puch, jaký si pamatoval z minulého snu, tu byl znovu. Cosi neznámého dělalo jeden krůček za druhým, aby se ke Konrádovi přiblížilo. Nemohl se otočit, aby se podíval. Nešlo křičet. Byl jak zamrzlý. Potom se ozvalo bublání.

Nabíralo na intenzitě, až se vykrystalizovalo v to, co slyšel po vyčištění zvuku na svém počítači. Slyšel skřeky, volání o pomoc, zvuk připomínající tekoucí lávu. Slyšel zcela jasně to utrpení. Tisíce hlasů. A ti všichni se shromáždili pod pódiem. Viděl je na zlomek vteřiny a to ho dokonale vyděsilo…

…až se probudil.

Propocený byl víc než kdy předtím. Měl sucho v ústech a pocit, že hoří.

Šel se umýt a pak uvařil čaj. Ani ten mu však nepomohl – nebylo mu dobře.

A to dnes musím na ten galavečer. Ke všemu to celé moderovat a tvářit se nadšeně.

Až do večera měl volno. Snažil se ležet a dostat se z toho stavu, ve kterém byl. I když se před odchodem ven cítil už docela dobře, jedna věc nechtěla odejít. V hlavě pořád slyšel ty nářky, skřeky a bublavý zvuk. Nemohl se jich zbavit, byly už jeho součástí.

 

Kulturní dům už před samotným začátkem programu připomínal rej mravenců. Lidí tu bylo nepočítaně a to činilo Konráda ještě nervóznějším. Už v uvítací hale na něj čekalo nemilé setkání. Přímo proti němu šel Pavel Vajda, zpěvák kapely Bastien, kterou nedávno tak ostře zkritizoval.

Vajda Konráda zpozoroval a usmíval se na něj.

„No hele, podívejme se, koho to sem čerti nesou. Sám velký kritik Konrád.“

„Ahoj, Pavle, dlouho jsme se neviděli.“

„Neodpovídáš na maily, co ti posílám. Ty jeden hajzle, tak já mám hlas jak zmutovanej havran?! Já to měl zabalit už před dvaceti lety?! Já přežívám jen díky jménu?!“

Vajda byl rudý jako býk. Na chvíli, kdy se potká s Konrádem, se velice těšil.

„Já, já..“

„Nemáš co říct, viď? Neumíš mi to říct do očí. To ty jsi měl skončit před dvaceti lety! Od té doby píšeš jenom sračky a pliveš po druhých.“

Konrád stál jako zařezaný.

Tak už mě prašť.

Vedle Vajdy se objevil jeho kolega s kapely a táhl ho pryč.

Konrád slyšel, jak říká:

„Kašli na něj, na ubožáka.“

Konrád pokračoval dál směrem k hlavnímu sálu. Ještě zbývalo projít druhou půlku haly, několika chodbami, malým salónkem s barem a bude tam.

Halu osvětlovalo několik lustrů zavěšených vysoko nad zemí. Přesto měl Konrád pocit že, tu panuje spíš příšeří. Lidé jej pozorovali. Některé z nich znal. Měli mu co vracet. Všichni ti rádoby umělci. Spojovací chodba mezi halou a salónkem působila tmavě a stísněně. Přesto v ní bylo spousta návštěvníků galavečera. Někteří jen tak postávali se sklenkami v rukách a věnovaly se družnému rozhovoru, jiní jen procházeli. Několikrát do něj někdo narazil. Měl pocit, že to bylo schválně.

Salónkem jen proletěl. Začínal mít strach. Nevěděl proč. Trochu se mu motala hlava. Možná z toho špatného osvětlení.

Konečně hlavní sál. Místo tak pro pět set lidí. Centrum mraveniště. Někdo ho chytil za rameno.

„Konečně jste tady,“ řekl Brož a předal Konrádovi program večera. „Bude to dlouhý večer, doufám, že to zvládnete.“

„Zvládnu.“

„Jste celý bledý, není vám dobře?“

„Zvládnu to,“ řekl důrazně Konrád, ačkoliv sám tomu moc nevěřil.

Proč tu není víc světla? A proč je tu takové horko?

„Dobře, za patnáct minut začínáme.“

Konrád si dal ještě kávu a vypil litr vody. Pocit neskutečného vedra nezmizel.

 

„Dámy a pánové. Přátelé a kolegové. Dobrý večer vám všem, rád bych vás přivítal na tomto galavečeru věnovanému hudbě. Dnes to bude oslava muziky a já věřím, že se budeme všichni dobře bavit……“

Konrád se tvářil profesionálně mile. Nebýt neustálého pocení a lehce roztřeseného hlasu, nikdo by v něm nepoznal toho mrzutého hudebního kritika.

„….a na scénu zvu prvního dnešního vystupujícího. Vloni vydal desku „Vyznání“ a na tři týdny opanoval první místo prodejní hitparády. Přichází zpěvák Jan Mašek.“

Když Konrád mířil do zákulisí, potkal se právě s Maškem.

„To se krásně poslouchá, jak o mně mluvíš. Kdo by to řekl, ještě minulý rok jsi psal, že jsem parazit české hudby.“

„Jste na řadě, pane Mašku,“ odbyl ho Konrád a šel se napít.

Musel uvést ještě dalších osm interpretů. Pokaždé to bral jako těžkou potupu.

„…úžasná a nádherná zpěvačka..“

„….stále ještě dokážou překvapovat a být progresivní…“

„….mám tu čest pozvat na pódium legendární skupinu…“

Všechno říkal se sebezapřením. Rovněž měl pocit, že se mu všichni smějí. Horko neustávalo a on už vypil pět láhví vody. Ale byl spokojen. Ostudu si neudělal a Brož je jistě spokojen.

Vstal a šel ohlásit posledního vystupujícího.

 

Byl rád, že už bude konec. Stál u mikrofonu a díval se do publika. Hlava na hlavě, někteří už evidentně podnapilí.

„Dámy a pánové. Přátelé výborné muziky. Večer se chýlí ke svému konci a já bych na pódium rád pozval…“

Cítil za sebou pohyb. Kapela zaujala svá místa. Jemu se však připomnělo něco jiného.

Cítil smrad. Pod nohama se mu tvořila mlha.

To ona tak páchne. Tak zvláštně.

Reflektor jej ozařoval, ozval se hluboký zvuk. Baskytarista vyzkoušel svůj nástroj.

To bublání.

Měl pocit, jako by mu dýchali na záda. Potil se tak příšerně, že si připadal jako tekoucí láva. Publikum už pokřikovalo, ať už vypadne, že chtějí The Beasts. Tak se jmenovali. Nosili strašlivé masky a hráli moderní tvrdý rock.

Publikum se stále více lepilo na hranu pódia.  

Konrád byl stále víc vyděšený.

Sen se stává skutečností. Jenže jak to skončí?

„…a teď už přenechávám prostor The Beasts. Hezký večer všem!“

Konrád sám sebe slyšel, jak se mu třese hlas. Bylo po všem. Jeho práce končí. Otočil se a stanul před…

….zrůdou ze svého snu. Věděl to.

Baskytarista napůl schovaný v mlze, která se stále vypouštěla na scénu. Maska hnusného stvoření. Jako by stanul peklu tváří v tvář.

Dívá se na mě.

Šel dál. Aby se dostal do zázemí, musel chtě nechtě projít kousek vedle toho baskytaristy. Věděl, že je to jen maska, ale vypadala hrozivě.

Byl na jeho úrovni. Něco řekl. Hrálo už intro k jejich vystoupení a tak to nebylo dobře slyšet.

„Konráde, tys byl vždycky……a já tě vždycky…. Vím, kde bydlíš!“

Opravdu to říkal? Říkal, že ví, kde bydlím?

Konrád měl navíc pocit, že ten hlas zná.

 

Umyl se a převlékl. Šel si pro pití. Potkal Brože. Usmíval se a potřásl Konrádovi rukou.

„Uváděl jste to opravdu výborně. Jsem rád, že jste to vzal za správný konec. Jen tak dál.“

Udělalo mu to radost. Odcházel. The Beasts ještě hráli, publikum řádilo, jak se sluší na pořádném rockovém koncertě.

Jemně pršelo a vzduch byl svěží. Najednou si připadal jako znovuzrozený.

Už dlouho se necítil tak lehce.

Někdy stačí jen málo, aby člověk našel novou cestu, aby se vymanil z trápení.

Bylo dobře, že jsem šel na ten galavečer.

Vyslechl si několik nadávek, ale zasloužil si je. Pochopil, že tudy cesta nevede. Urážet jiné jen proto, že se má sám špatně, není správné.

Domů přišel nový Břetislav Konrád.

 

Na stole leželo CD. Usmál se a vyhodil ho do koše.

Jako každý večer zkontroloval počítač. A dobrá nálada byla pryč.

„Dneska večer se uvidíme, ty hajzle,“ zněl nový email odeslaný ještě před galavečerem.

Odesílatelem byl Zděnek Polný. Ten Zděnek Polný.

Konrád si vzpomněl.

„Konráde, tys byl vždycky……a já tě vždycky….“

Tohle mu vždycky psal.

„Konráde, tys byl vždycky namyšlenej a já tě vždycky nenáviděl.“

Ví, kde bydlím. Píše mi už několik týdnů. Nevěděl jsem, že hraje i v The Beasts.

Někdo zaklepal na dveře.

Když jsem odcházel, ještě hráli. To nemůže být on.

Znovu zaklepání.

I kdyby to byl on….tak prostě nepůjdu otevřít.

Opět hlasité ťukání.

Jen si klepej, posluž si. Neotevřu.

Nemusel čekat na otevření. Zámek cvakl a dveře se otevřely. Konrád nevěřil svým očím. On měl klíč.

Zavřel za sebou. Konrád zkameněl strachem.

„Ahoj, pisálku, jdu tě zkritizovat,“ řekl vesele Polný. Byl vysoký skoro dva metry a i bez masky jeho tvář vypadala děsivě. Mohla za to zejména jizva táhnoucí se od levého ucha až ke koutku úst.

„Nějak nemáš co říct. Ale v recenzích si kecal o sto šest.“

Konrád se bál. Věděl, že ten chlap nepřišel jen tak.

„Co chceš?“ dostal ze sebe.

Polný přistoupil blíž. V ruce se objevila břitva.

„Sereš mě už takovou dobu. Kvůli tobě jsem musel zabalit už dvě kapely.“

„Kvůli mně?“

„Víš, tvé kritiky jsou hodně čtené a lidi na to dají. Vydavatelství na to dají taky. Tys psal, že stojíme za hovno a oni si řekli, že nepotřebují vydávat někoho, kdo stojí za hovno.“

Konrád nevědomky před Polným couval, až se zarazil o stěnu. Muž s břitvou se usmál.

„No jo, nemám tuhle věc jen tak na ozdobu. Proč si nikdy neodpověděl na ty emaily?“

„Nečtu je, chodí mi jich tolik a nemám čas a náladu číst jak..“

„..ti někdo nadává. Jsi bezpáteřní hnusák, co nestrpí, když ho někdo kritizuje, zatímco on sám si do každého rád kopne.“

Polný před sebou zašermoval břitvou a Konrád se přesouval podél stěny dál.

„Já se omlouvám.“

„To každý, když mu jde o život,“ usmál se Polný a opět se o kus přiblížil ke Konrádovi, který právě zakopl o židli. Rychle vstal a znovu ustupoval.

„Mrzí mě to. Opravdu! A já to pochopil. Dneska mi to došlo. Ode dneška už jsem jiný.“

„Zrovna dneska, to je mi náhoda. Ne, ne. Je pozdě, ničil si mi kariéru po dvacet let a to se nepromíjí,“ řekl Polný a udělal dva dlouhé kroky ke Konrádovi. Ten vykřikl a zrychlil. Shodil reproduktory, narazil do televize, potácel se vyděšený k smrti. Polný pozvedl břitvu. On udělal tři kroky vpřed, Konrád tři kroky vzad. Polný sekl, Konrád uhnul…

….do okna, kterým proletěl prazvláštně lehce.

Padám.

Pád jako by trval minuty. Loučil se při něm se životem. Zaslechl klavír a známou melodii. Stále silněji slyšel podivné bublání.

Padám peklu vstříc.

Slyšel refrén té skladby:

„Až přijde tvůj konec, tak já se budu dívat, smyčka smrti utahuje se jak skřipec a tobě nezbyde než s temnotou splývat.“ 

 

…a pak už nebylo nic.

 

 

Dan Kupka se dozvěděl o smrti svého kolegy a kamaráda.

Byl to divný a protivný chlap, ale špatný nebyl a tohle si nezasloužil.

Konrád přitom vypadal po galavečeru tak dobře, jako už dlouho ne. A pak přišel domů a asi se v něm něco zlomilo a on vyskočil z okna.

Proč lidi páchají sebevraždy? Přeci když život stojí za hovno a ty se ho zbavíš, nemáš šanci ho zlepšit.

Vrátil se k práci.

Musel dodělat recenzi za Konráda.

Šlo o kapelu The Beasts.

To jsou ti, co hráli na galavečeru.

Nelíbili se mu.

„..tady si někdo myslí, že si když si vezme strašidelný masky, tak bude strašně cool. Jenže k tomu je třeba i dobrá muzika a tady opravdu není. Tuctový melodický metal vhodný leda tak na hospodské zábavy. Měli by to…“

Kritika vyšla v příštím čísle.

Když se jeden večer vrátil Dan domů, čekalo na něj překvapení. Ve schránce byl neoznačený balíček.

K čertu, já si nic neobjednal.

Rozbalil jej. Uvnitř bylo cédéčko.

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

04.04.2015 22:43:06Supermartonátor

Děkuji ti, jsem rád, že jsi zas tu:-)

04.04.2015 18:47:57reinka

Paráda! Chudák Dan... :-( ***

01.04.2015 22:31:01Supermartonátor

Moc ti děkuji!

První část je asi opravdu zdlouhavá, zvolil jsem pozvolné tempo. Každopádně dílko už je nějaký ten pátek staré, ale vím, že jsem ho psal po docela dlouhou dobu.

 

Ještě jednou díkes!

01.04.2015 11:52:52Lakrov
redaktor prózy

Začínám tušit, že kulturák a peklo budou mít souvislost. ...koho to sem čerti nesou... je pěkné, trefné. Je zajímavé, že druhý díl je napsaný lépe než ten první. Má větší spád, nenudím zmiňovanými "zbytečně popisnými dovětky" (nebo jen na málo místech) a to, jak se schyluje k tušené akční scéně, celkem "žene" čtenáře vpřed. Pěkný příběh, opřít se takhle do samolibých ("samovkusných") kritiků. Druhý díl musím pochváľit. Snad mě k tomu nevede jen obava z podobnosti s tvým příběhem...

29.03.2015 09:18:22Nostalgia_For_Infinity

Rád.. :) I přes výhrady ke konci si to zaslouží tip, ten začátek je fakt skvělý.

28.03.2015 22:46:28Supermartonátor

Děkuji moc. Máš pravdu...s odstupem času vidím, že se mi nepovedlo hlavní postavu pořádně rozepsat a konec je vyloženě klišé.

Přesto skvělé, že jsi dočetl a stavil se:-)

28.03.2015 19:03:03Nostalgia_For_Infinity

Inu... první polovina ano. První čtvrtina dokonce opravdu ano!!! Ale od začátku druhé části mi přijde, že tu proti sobě jdou minimálně dvě protichůdné pointy, které se moc neslučují. Taky bych osobně i uvítal víc prostoru pro hlavního hrdinu. Ke konci jsem sice pochopil, že to byl zahořklý typ, který potřebuje napravit, ale ze začátku mi to až tak napřišlo...


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.