První fáze

„Víte, já jsem vždycky pozoroval smrt z dálky. Nikdy jsem neměl mazlíčka, co by umřel, s prarodiči jsem se nikdy nestýkal, oba moji rodiče stále žijí. Pozoruji smrt, jako člověk na vyhlídce pozoruje dění pod sebou. Vnímám, že se něco děje, ale osobně se mě to netýká. Život plyne a já si nic nedělám z toho, že zemřu. Ono to spoustu lidí děsí, víte. Ta myšlenka, že umřou. Já jsem ale nikdy nebral život jako stálou věc. A to, že, jak už jsem tedy říkal, smrt pozoruji pouze z dálky, mi dovoluje být zcela prost emocí, které by toto uvědomění vlastní smrtelnosti mohly zabarvit nějak negativně.“

    Dr. Holečka z toho pána, jež seděl před ním, cítil, že je vzdělaný. Napovídalo tomu nejenom tvídové sako, tlusté brýle, ale i vybraný a vysoce distingovaný styl mluvy. Starý pán chvíli seděl v tichosti a jakoby bezcílně sledoval zářivky na nemocniční chodbě, i když každému, kdo ho poznal, bylo jasné, že nikdy nedělá nic bezcílně.

    „Za zvláštní a mně zcela cizí považuji i pocit, že někdo si nezaslouží umřít víc než ten druhý. Celkově to, dle mého názoru, vychází z pocitu nadřazenosti. Ta je občas pochopitelná, někteří jedinci vskutku dokázali výjimečné věci. Já však ve svém okolí pozoruji spíše lidi, kteří se za důležité pouze považují na základě zcela mylných přesvědčení. Iluze vlastní důležitosti. To je ono. To je i ta iluze, která způsobuje to, že se lidé bojí smrti. Pro mě je ale smrt abstraktní pojem. Ano, jistě, na akademické půdě má mé jméno určitou váhu, to nepopírám. Ale svět studiem bohemistiky a kritikou současné literatury nezměníte. Jednou zemřu. A i vy, pane doktore, pochopitelně. Pravděpodobně vás vaši příbuzní opláčou, že? Ale ve světových dějinách budeme pouze dvěma kapkami v oceánu. Nebo spíše dvěma plivnutími do moře.“

    Další odmlka. Dr. Holečka trpělivě vyčkával. První stádium obvykle trvalo nejdéle. Dr. Holečka na to byl zvyklý. Profesionál, nejlepší ve svém oboru. Ale v některých případech byl i on bezmocný.

    „Moje žena, pane doktore, má hrozný strach ze smrti. Pamatuji si, že jsme spolu chodili asi tři měsíce, když na ní přišel první záchvat úzkosti. Nevěděl jsem, co se děje. Bál jsem se, že má osobní potíže. Po několika minutách mlčení mi řekla, že se bojí umřít. I já jsem si několikrát za život snažil vybavit nic. Tu nicotu, která přijde po smrti. To, že již nebudu; že naposledy zavřu oči. Není to pro mě nepříjemná představa, spíše se k tomu stavím neutrálně. S odchodem víry z našich každodenních životů odešel i koncept posmrtného života a díky tomu lidstvo může čelit samo sobě a svým strašidlům.“ Podíval se na hodinky. „Když už mluvím o své ženě, měla by tu být každou chvíli.“

    Dr. Holečka těžce vzdychl. I když už to dělal po několikáté, zrychlil se mu srdeční tep nervozitou. Tohle bylo na jeho práci to nejtěžší. Odkašlal si.

„Pane Jasný. Opakuji, že vaše žena zemřela před třemi hodinami na operačním sále. Je mi to moc líto, ale je to tak. Její lék-“

    „Ale prosím vás, co to povídáte. Měla by tu být každou chvíli. Sestřičko? Dal bych si ještě čaj. Dvě kostky cukru a citrón, prosím.“ Recepční sestra na noční služběna něj kývla a odešla ke konvici. „Každou chvíli,“ opakoval.

„Každou chvíli.“